Saluki nelze popsat, saluki musíte zažít!

Dovedete si představit, že byste měli po svém boku některého z chrtů? A právě vybíráte, který z nich by to měl být? Možná by mohla být vašemu srdci nejbližší elegantní saluki. Pojďme se tedy společně začíst do vyprávění, ze kterého čiší láska, něha, ale i tolik potřebný realistický nadhled…

Petru Pudovou zná asi většina z nás z televizních obrazovek jako sympatickou a stále se usmívající herečku nebo jako oblíbenou muzikálovou zpěvačku. Málokdo však ví, že její velkou láskou je i plemeno perský chrt, které přes deset let ve své chovatelské stanici Al Zahra chová a i velmi úspěšně vystavuje. Mimo to je také poradkyní chovu v Saluki klubu ČR a rovněž spoluautorkou portrétu plemene u nás na eCanis. Podtrženo a sečteno – je tedy jasné, že rozhovor s ní u nás v rámci představování saluki rozhodně nesmí chybět.

Petro, co vás vlastně přivedlo ke kynologii?

Odmala jsem byla velkou milovnicí zvířat, ale doma jsem je nemohla mít, tedy kromě morčat a rybiček. Zkupovala jsem všemožné knížky o psech a vzhledem k tomu, že pejskovi u nás doma nebylo moc přáno, tak jsem se angažovala u jiných lidí a zejména u sousedů nebo kolikrát si mě psi našli i sami.

Pokusila byste se zavzpomínat na svého úplně prvního psa?

Jedním z několika pokusů mít doma svého vlastního psa byl trpasličí pudl barvy aprikot, ale bohužel jsme spolu mohli být jen dva roky. Nakonec jsem si ke svým devatenáctým narozeninám sama nadělila jorkšírského teriéra a řekla, že tohohle psa už mi nikdo nikdy nevezme. Jennynka s námi byla krásných třináct let a měla pod dohledem mých osm salučích vrhů. Po půl roce s Jennynkou jsem zjistila, že bych chtěla mít i velkého psa. Když jsem si přečetla o salukách, jejich povahová charakteristika se mi velmi zamlouvala. A tak jsem začala hledat svoji první saluki.

A čím si vás tedy získaly právě elegantní saluky a jaké vlastně jsou?

Je to pes rezervovaný k cizím lidem, hrdý, s vlastním uvažováním. Je velmi inteligentní a samostatný. Saluce můžete velmi zřídka dávat povely, spíš je to o vzájemné komunikaci a jednání jako s rovnocenným partnerem, ne jako se psem. To je klíčem k vzájemnému porozumění a k pohodovému vztahu.

Saluki nemá majitele, saluki vlastní vás. Jsou to bezproblémoví psi, pokud jste pro ně tím správným člověkem, a pokud jim porozumíte. Pokud si psychicky sednete, podlehnete jejich kouzlu a už nikdy nebudete chtít jinak. A málokterý majitel skončí jen u jedné saluki. Saluky milují společnost svých blízkých, zbytečně neštěkají, když se na ně podíváte, máte pocit, že v těch očích je něco víc, něco moudrého (tisíce let starého). Někteří lidé mají zejména zpočátku pocit, že nejsou mazlivé nebo přítulné, ale není to pravda. Jen to nedávají znát stejným způsobem jako jiná plemena psů, na která jsou lidé zvyklí. Chrání si svoji smečku, milují děti, kterým dokážou být ochráncem i chůvou.

Velmi se mi na nich líbí, že nemají zájem poznat každého, že si vybírají. Saluky jsou svojí povahou a jednáním velmi specifické, a proto může být dost lidí, kteří si je vyberou kvůli vzhledu, zaskočeno, že nejsou tak křehké, jak vypadají, ale jejich duše je velmi citlivá a mají sloní paměť. I když obecná charakteristika sedí, přesto je každá saluki povahově jiná, a tak je potřeba k nim individuálně přistupovat. Já vždy říkám: „Saluki nelze popsat, saluki musíte zažít!“

Kdy nebo proč jste začala chovat psy a změnila se tak z „pouhé“ majitelky mazlíčka na profi chovatelku plemene?

Když jsem si pořizovala první saluki, měla jsem v plánu mít jen parťáka a neměla zájem o žádné oficiální aktivity, maximálně jsem uvažovala nad dostihy. Jenže pak mě chovatelka přemluvila, ať vyrazíme na nějakou výstavu. A už to bylo… Výstavy jsou pro drtivou většinu lidí návykové. Takže jsem se začala čím dál tím víc zajímat a doslova hltala vše kolem nich, až mě to pohltilo natolik, že jsem se rozhodla pro vlastní chov. 

Budu se opakovat, ale… Jakmile podlehnete jejich kouzlu a dostanete se do jejich hloubky, není cesty zpět a pokud je tak milujete, dění kolem vám nezůstane lhostejné.

Kolik máte v současné době po svém boku psů a jak spolu navzájem vycházejí?

V současné chvíli máme doma osm saluk (z toho čtyři veteránky, nejstarším je dvanáct a čtrnáct let). Naše saluky s námi sdílí celý dům, milují kontakt a vzájemně o sebe pečují (čistí si uši, leží na sobě nalepené, hrají si spolu, vychovávají a hrají si vzájemně se štěňaty). Dokud jsme měli jorkšírku, byla velitelem celé smečky. Saluky ji nechaly cítit se šéfem a respektovaly její povahu.

Teď máme doma osmiměsíčního chlapečka. Dostávala jsem hodně dotazů, jak ho naši psi přijmou, ale já jsem nikdy neměla žádnou pochybnost a věděla jsem, že nějaké žárlení nebo postupné zvykání si vůbec nebudeme muset řešit. Když jsme přišli z porodnice, všechny se k nám nahrnuly ho přivítat. Hned ho chtěly láskyplně olizovat. Hlídají ho, když si hraje, když se rozbrečí, běží k němu mu pomoct.

A jak se obecně snáší s ostatními zvířaty v domácnosti?

Ten, kdo je v jedné domácnosti, patří k nim do smečky. Takže pokud je k tomu přivedete, budou nejlepší kámoši s kočkami a budou respektovat i slepice. Ale samozřejmě je potřeba stále počítat s tím, že je to lovec, takže co je doma, je ok, venku jsou to ale stále lovci. A naše kočka je naše, ale ta sousedovic je cizí, a tu lovit budou.

Prozraďte nám něco o historii plemene a k čemu bylo původně určené?

Saluki je jedním z nejstarších plemen, pochází ze Středního východu a byly používány pro lov gazel a zajíců již více než 3000 let př. n. l. Při lovu spolupracovaly s dravci a vezly se se svým pánem na velbloudovi nebo na koni.  Saluky se neprodávaly, ale byly velmi ceněným darem. Arabové je nazývají „El Hor“, to znamená ušlechtilý. Vypráví se, že král Šalamoun vybral jako obzvláště cenný dar pro královnu ze Sáby jednu krásnou bílou saluki.

Tím, že saluki obstarávala potravu pro svůj kmen, dostávala se jí veškerá úcta a lidé ji brali jako dar z nebes. Byla jediným psem, který sdílel obydlí se svými majiteli, protože ostatní rasy byly brány jako nečisté. Saluki je vytrvalým chrtem, který k lovu používá zrak.

I když je saluka chována mimo svoji domovinu dlouhá léta, zachovává si řadu zvyklostí, například dává přednost ulehnutí na vyvýšeném místě, kde se cítí v bezpečí a má přehled, a i přes veškerou domestikaci, si stále zachovala v sobě svoji nezávislost psa-lovce.

Lovecký pud jste již zmiňovala. Dá se s ní tedy vyrazit do přírody jen tak na volno?

To je velké téma. Já jako chovatel to nedoporučuji. Obzvláště jestli má majitel dům se zahradou. Je to příliš nebezpečné, a i když je nádherné se s nimi projít bez vodítka a vidět je volně běhat, ta chvilka radosti nestojí za to, když něco uvidí a zmizí vám v dáli, nebo když je srazí auto. Pokud saluki uvidí kořist, neodvoláte ji. Takže pokud hodláte pouštět na volno, vaše saluki by k tomu měla mít povahový předpoklad a musíte vědět, kde si to můžete dovolit, být obezřetní a rychlejší než váš pes. Ale vzhledem k tomu, že ony loví zrakem, a na rozdíl od nás k tomu byly určené, kolikrát vidí to, co my nevidíme. Je to prostě pes od psa. Navíc pokud k tomu není odmala vedený a chodíte zároveň na coursing, tak odepnutí z vodítka pro ně znamená automaticky lov.

Co všechno potřebují ke spokojenému životu?

Lidé si často myslí, že chrti musí naběhat třicet kilometrů denně. To je ale mýtus, jsou to gaučoví povaleči, kteří se akorát na chvíli chtějí vyblbnout a pohrát si.

Saluky jsou ve své podstatě velmi nenáročné, pro ně je nejdůležitější blízkost majitele, láska a porozumění. Milují procházky a nějaké to vyblbnutí se v podobě koleček sám se sebou, ale ideálně se salučím parťákem. Pokud jim dopřejete uměle lovit v rámci coursingu nebo dostihu, budou v sedmém nebi. Některé saluky jsou ovladatelnější a poslušnější, ale někdy v nich majitelé přílišnou výchovou zlomí jejich přirozenost a podstatu a už to není „saluki“. Já vždy říkám, že saluki se nemusí vychovávat, saluki se vychová sama. Tím, že je to smečkové zvíře, nechápe, proč by měla spát například v chodbě, protože její místo je vedle majitele. Saluki patří do domu, a ne na zahradu do kotce.

Už jsme to tu trochu nakously. Jak tedy nejlépe lze uspokojit jejich přirozenou potřebu běhat?        

Pokud majitel nemá možnost oploceného výběhu, nejlepším způsobem jsou coursing a dostihy a v dnešní době je k dispozici i dost tréninků, takže není nutností chodit jen na oficiální závody. Stačí i pravidelný pohyb v podobě dlouhých procházek, saluky rády prozkoumávají okolí.

Čemu všemu se s nimi konkrétně věnujete vy?

Kromě příležitostných výletů například do zoo chodí na pravidelné procházky, aktivně se věnujeme výstavám v Čechách i v zahraničí a chodíme běhat coursing i dostihy, což je baví ze všeho nejvíc. V posledních letech jsou saluky z mé chovatelské stanice víc v povědomí výstavním, protože se shodou různých událostí víc věnuji výstavám. Nicméně stojí za zmínku, že mé saluky byly čtyři z pěti prvních dostihových šampionů v ČR, máme několik Mistrů ČR a jejich potomci jsou i nadále velmi úspěšní.

Co vás tak baví na výstavách a kde jste byla se psy asi nejdál?

Já vlastně nevím, co je na výstavách tak přitahujícího, je to pocitově i adrenalinem úplně jinde než závody. Je fajn, že se potkáte s některými známými, se kterými se jinak nemáte čas vidět. Ale je pravdou, že dřív jsem nemohla natěšením před výstavou ani usnout. Dnes jsem po čtrnácti výstavních letech schopná i zaspat a spíš už je beru jako chovatelskou povinnost. Díky psům jsem procestovala mnoho zemí. Naší nejvzdálenější výstavou byla asi jubilejní výstava u švédského Stockholmu, kde bylo přihlášeno přes dvě stě saluk a byla spojena i s přednáškami. Posuzovali chovatelé z Ameriky a Japonska a naši psi získali vysoká umístění a vyhráli také nejlepší chovatelskou skupinu. Navíc na této výstavě byla i arabská verze výstavy, kterou posuzoval přímo arabský chovatel Hamad AlGhanem a ten vybral psa z mého chovu jako nejlepšího dlouhosrstého psa výstavy.

Kterého úspěchu si asi nejvíce ceníte?

Když pominu jednotlivé úspěchy, tak jako největší úspěch bych mohla označit dosavadní vývoj své chovatelské stanice a to, že dokážete velké věci, pokud se něčemu věnujete na sto procent.

Za deset let chovu naši psi získali jedenáct titulů z evropských a světových výstav. Podařilo se mi ještě dříve, než jsem doufala, dostat do chovu určité věci, o kterých mi jiní chovatelé tvrdili, že se mi to nikdy nepodaří. A budu rovněž doufat, že bude dostatek kvalitních jedinců, kteří mi pomohou mé cíle udržet a upevnit.

Když bych měla zmínit, některé zásadní úspěchy, tak to bude jistě Světový vítěz mladých (jako jediná saluki z českého chovu v historii), několik evropských vítězů mladých, dospělých i veteránů. Několikrát naši psi vyhráli na prestižním festivalu chrtů v Německu, více než dvacetkrát jsme vyhráli nejlepší chovatelskou skupinu, naši psi se stali jedenáctkrát výstavní TOP saluki roku, osmkrát coursingovými vítězi roku, více než padesátkrát vyhráli nejlepšího chrta výstavy, dvacetkrát vyhráli BEST IN SHOW v různých věkových kategoriích a určitě nemůžu opomenout, že se nám podařilo dvakrát získat titul BEST OF BREED na evropských výstavách a také vítězství na prestižním Šampionu šampionů.  

Jinak si vždy cením dobrého posouzení, a pokud rozhodčí ví, co říká, kolikrát z toho mám větší radost, než z výsledku jako takového.

Jak si celkově stojí české saluki ve srovnání se zahraniční konkurencí?

Al Zahra - Tři generace z vrhů H, D, B

Měli jsme vysokou úroveň oproti okolním státům, která se nám zatím ještě drží, ale poslední dobou bych řekla, že se úroveň ve všech státech vyrovnává.

Švédsko má vysokou úroveň nejen ve vzhledu, ale i v předvedení a jsem velmi ráda, že když jsme se účastnili poslední Světové výstavy v Amsterdamu 2018, o Nejlepší fenu nastoupilo pět vítězek tříd, z toho dvě byly z mé chovatelské stanice, stejně tak na Evropské výstavě 2019 jsme měli čtyři vítěze tříd.

Máme u nás momentálně dostatečnou chovnou základnu? Jak to vidíte v tomto ohledu?

V posledních letech se plemeno stává módním a někdy mají lidé pocit, že je to pes na show, což ale saluki není. Ročně se v Česku rodí v průměru čtyři vrhy, ale jak to není plemeno určené úplně pro každého, vhodných majitelů je málo. Chovatelská základna je, dá se říci, dobrá, máme hodně importů, proběhlo dost zahraničních krytí, jen by bylo dobré, kdyby se více využívalo i dalších sourozenců z vrhu než jen jednoho, a to proto, aby se zachovala diverzita plemene.

Je potřeba, aby se budoucí chovatelé zamýšleli nad tím, co potřebují zlepšit, a podle toho vybírali plemeníka, nejen podle výstavních výsledků nebo líbivosti pro prodej štěňat. Jinak co se týče zahraničních psů, řekla bych, že už je na světě velmi málo rodokmenů, které tu nemáme, celkově jsou Evropa, USA i Austrálie hodně provázané.

Na co kladete vy sama ve svém vlastním chovu největší důraz?

Já jsem extrémně náročná, nerada dělám kompromisy a stále hledám dokonalost, i když vím, že je to nemožné. Automaticky hledám nedostatky místo pozitiv, ale myslím, že díky tomuto způsobu výběru je účinnější se posunout dál. Další zapeklitá situace nastane, když vidím krásného psa, ale zároveň vidím i do historie a do zdraví v rodokmenech.

Kdybych ovšem měla konkrétně zmínit, na co kladu největší důraz, tak nakonec stejně vyjmenuji všechny jednotlivé body, které lze popsat. Kromě toho tedy, že nonstop jsem zastlaná v pátrání po zdraví a rodokmenech, největší slabost mám pro hluboké hrudníky, zaměřuji se na přední úhlení, předhrudí a posazení hrudníku, které se velmi obtížně hledá. A jsem ráda, že v mých odchovech již je můj cíl vidět. Držím si typ hlavy, důležitým aspektem je pro mě i barva oka, nasazení ocasu, pohyb. Samozřejmě hlídám také povahu, i když ta může být někdy ovlivněná majitelem nebo jinými okolnostmi.

Jak jsou na tom saluki obecně v oblasti reprodukce?

Co se týká krytí, myslím, že majitelé dost často spěchají a zapomínají na to, že to nejsou stroje, aby bylo za pět minut od seznámení hotovo. Saluky jsou citlivé a vnímavé, a tak by se k nim mělo vždy přistupovat. Samotné krytí bývá obvykle bez problémů, a pokud něco nefunguje, já sama vždy přemýšlím, jestli to nemá nějaký vyšší důvod, který my lidé, kteří si něco uměle naplánujeme a vybereme, nevidíme. Takže pokud něco drhne, já osobně nelámu věci přes koleno, protože věřím, že vždy má vše nějaký důvod.

Pokud fena nezabřezne, opět přemýšlím, jaký to mohlo mít jiný vyšší důvod, ačkoliv nemluvím ze zkušenosti z vlastního chovu, jelikož zatím ze všech mých krytí, všechny mé feny zabřezly, ale často jezdím pomáhat ostatním, anebo vím, že někdo kryl již několikrát a třeba i více fen a nic.., takže to dle mého má příčinu a například špatný den pro krytí to není.

Co se týká porodů, tak saluki jako přírodní plemeno rodí velmi dobře. Občas se nějaký císařský řez koná, ale ve většině případů jsou to bezproblémové porody. Určitě je ale potřeba mít předem dohodnutého veterináře, kdyby nastala nějaká komplikace. Saluky jsou velmi dobré matky a tety chůvy. A platí, čím starší, tím lepší. Navíc doporučuji krýt ve vyšším věku, kvůli zdraví budoucích potomků. V průměru se rodí šest až osm štěňat.

Trpí plemeno některými geneticky podmíněnými chorobami nebo je třeba v chovu hlídat i něco jiného?

U saluk je potřeba hlídat srdce. Podle posledních informací, které jsou dohledatelné, se tento problém objevuje u osmi až deseti procent populace. Vyskytuje se také DCM (dilatační kardiomyopatie), která se většinou objevuje kolem pátého až šestého roku věku, proto při krytí tříletého jedince, který je aktuálně vyšetřený, to neznamená pro budoucnost vrhu naprosto nic. Nejčastějším problémem bývá degenerativní onemocnění mitrální chlopně, které se objevuje kolem osmého až desátého roku života. Občas se vyskytnou některá autoimunní onemocnění, jako jsou například trombocytopenie a AIHA  nebo onemocnění štítné žlázy.

Na nic z těchto jmenovaných chorob neexistují genetické testy. Při všech vyšetřeních je důležité dbát na specifika plemene, která se trochu liší od jiných psů. Jediné, co můžeme dělat, je, a to doručuji, testovat srdce každý rok a před každým krytím, důležité ale je zvolit dobrého a zkušeného kardiologa.

Nově sledovaným onemocněním je NCL (neuronální ceroidní lipofuscinóza) , které je zatím velmi ojedinělé, ale jako na jediné existuje genetický test.

Ve Finsku provádějí také vyšetření očí. Ještě donedávna se netestovalo nic, ale čím dál tím více chovatelů již testuje a začíná to být normální. Český Saluki klub zavedl povinná vyšetření před krytím před čtyřmi lety, ačkoli většina zemí má testy srdce pouze doporučené.

Chtěli byste se o saluki dozvědět další zajímavé informace? Pak si rozhodně nezapomeňte přečíst také portrét plemene, jehož spoluautorkou je i Petra Pudová. Najdete ho pod tímto odkazem :

Saluki si zaslouží náš obdiv!

Také vás uchvátila krása a elegance chrtů? A možná už o nějakém delší dobu sníte? Pak ...

2.8.2021Představení plemene v podobě portrétu

Komu byste saluki doporučila a pro koho je naopak zcela nevhodná? A máte sama nějaká kritéria pro výběr majitelů svých štěňat?

Osobně nikdy saluki nikomu necpu, myslím, že každý člověk, který by o takové plemeno měl zájem, by si ho měl najít sám. Rozhodně je nevhodné pro někoho, kdo vyžaduje slepou poslušnost a plnění příkazů, v takovém případě by byl nešťastný majitel i pes. A kritéria pro výběr majitelů svých štěňat? Léty a zkušenostmi se člověk učí, takže jsem pochopila, že musím vždy poslouchat svoji intuici, i když je to někdy těžké, protože ten daný člověk vypadá ok. Moje dveře nejsou zavřené, ale vybírám si a doufám, že se nespletu. Radši dám štěně na mazlíka, které bude milováno, než někomu, kdo chce jen výstavního vítěze.

Podělila byste se s námi na závěr o nějaký nezapomenutelný zážitek se psy?

Azhara Al Zahra - Evropský vítěz 2012, BOB, res. BOG

Zážitků je mnoho, ale tenhle bych určitě měla zmínit.

Ze svého prvního vrhu jsem si nechala Zarinku (oficiálním jménem Azhara Al Zahra), která šla na svoji úplně první výstavu v devíti měsících. Na této výstavě vyhrála i její máma, a tak šly spolu do konkurence o nejlepšího psa v plemeni. Já jsem tenkrát řekla, že půjdu se Zarinkou a kamarádce nechám její mámu Aziru. Několik lidí mě od toho zrazovalo, že to nemám dělat, že se Azira se mnou předvede líp a že Zarinka je ještě moc mladá a já tím ztratím šance na vítězství pro obě. Já jsem však tenkrát řekla ne, já půjdu s mladou a nezkušenou Zarinkou. A ona vyhrála nejlepšího psa v plemeni na své úplně první výstavě v životě. Potom mi pan rozhodčí Robert Blümel z Rakouska řekl, že je velmi výjimečná, ať si ji pečlivě chráním, že to je budoucí hvězda. A o pár měsíců později, ve věku pouhých sedmnácti měsíců vyhrála BEST IN SHOW na Šampionovi šampionů, stala se dvojnásobnou Evropskou vítězkou mladých, dospělých a veteránů a také několikrát vyhrála BEST IN SHOW ve všech věkových kategoriích. Na tohle „proroctví“ a zároveň zázračnou Zarinku nikdy nebudu moct zapomenout a jsou to nádherné vzpomínky.

Petro, moc vám děkuji za velmi poutavý rozhovor, který zase o něco více posunul přenádherné saluky blíže k dalším lidským srdcím. A za celou redakci vám přeji, ať se i nadále daří!

Michaela Weidnerová

https://www.alzahra.cz/

Foto: archiv Petry Pudové, Anežka Pudová, Markéta Sousedíková, Monika Kovacs, Marek Pátek