Saluka je pro mne stále tak trochu snovým stvořením!

Vznešeně ležely s překříženými tlapkami a pohrdavě shlížely na „prostý lid“… Přesně takový první dojem dokážou majestátní saluky v člověku vzbudit. A zajímalo by vás, jak těžké bylo kdysi toto plemeno importovat k nám do republiky, kde sehnat „zakázané“ valuty na jeho pořízení nebo jak kulantně zaregistrovat nečeský název pro chovatelskou stanici? Nechte se tedy vtáhnout do neuvěřitelně zajímavého vyprávění a jistě nebudete litovat!

Věra Sosnová je báječná a milá dáma, která patří mezi zakladatele chovu elegantních saluk v bývalém Československu (CHS Farnáh) a k tomu navíc studovala i genetiku. Kromě toho je také mezinárodní rozhodčí z exteriéru s aprobací na všechna plemena chrtů a naháčů. Z jejího poutavého vyprávění a vzpomínek na ne vždy lehké chvilky v dobách minulého režimu však srší energie a celoživotní láska ke psům. Ve svém chovu kladla vždy důraz nejen na exteriér a pověstnou eleganci, ale také na povahu a zdraví svých čtyřnohých svěřenců. Zajímavostí jistě je, že většina z nás se s jejími nádhernými salukami už setkala nejen v jednom známém českém filmu…

Paní Sosnová, co vás před téměř padesáti lety přivedlo k plemeni saluki?

Byl to malý obrázek hlavy saluky v časopise International Hunde Revue, který u nás krátce vycházel koncem šedesátých let. Byla na něm plavá saluka s dlouhýma ušima a obrovskýma očima. Pod ním bylo napsáno: „Saluka z finské chovatelské stanice Del Flamante“. A já se do toho vílího stvoření zamilovala! První živé saluky jsem viděla na MVP v Praze. Byly to ještě saluky paní Lambertové El Edo a Faida. Vznešeně ležely s překříženými tlapkami a pohrdavě shlížely na „prostý lid“. Potkala jsem zde také paní Rejpalovou s jejím prvním  importem z Německa. Říkala mi, jak je těžké a hlavně drahé štěně dovézt. Byla jsem tehdy studentkou a tak jsem usoudila, že budu muset ještě nějaký čas na salučku  počkat. Nakonec to ale nebylo tak dlouho.

Momentálně jste šťastnou majitelkou jedné veteránky a jedné skoro puberťačky. Mohla byste nám je blíže představit?

Mám čtrnáctiletou babču Farnáh Naylu a desetiměsíční puberťačku Daenerys z Tripu. Nayla je dcerou mé fenky Lilith. Její krytí bylo tehdy dost dramatické. Lilith si v roce a půl doslova rozlámala přední nohu. Seběhla schody z prvního patra na dva skoky a pod nimi byla čerstvě vytřená dlažba. Následovalo šest operací a v závěru měla kovovou dlahu od zápěstí až k lokti, ale chodila. Nemohla však na žádné výstavy. Rozhodla jsem se ji proto nakrýt a vybrala jsem si tehdejší obrovskou hvězdu. Psa měli tehdy půjčeného z USA švédští chovatelé Erickssonovi. Byla jsem velmi pyšná, že si na jedno z jeho krytí vybrali právě Lilith, i když neměla žádný titul. Měli jsme naplánovanou „grilovací“ návštěvu, jenže Lilith nám vše pokazila. Její „vhodné dny“ přišly zrovna na dobu, kdy byl Mário na výstavě v Dánsku. První krytí proběhlo v hotelu na chodbě (trochu jsme vyděsili pár hostů), druhé za výstavní halou. Mário tehdy získal BOB. Na zpáteční cestě nám pan Ericksson nadšeně volal, že se nastávající otec tak rozjařil, že získal i titul BIS! Lilith porodila sedm štěňat – a to byl můj poslední odchov. To bylo v roce 2007. Nayla je nesmírně hodná, něžná a poslušná holka.

Loni mi umřel pes dovezený z Dánska zvaný Muffin – bylo mu dvanáct let. Já jsem se lekla, že bych mohla zůstat bez saluky. Začala jsem hledat štěně odpovídající mým představám. No, a tak se před Vánocemi u nás objevila malá Daenerys. Vyrostla z ní okatá „příšera“ – prostě typický puberťák. Již se to ale lepší, dokonce mohu zase mít na terase květiny, aniž bych jejich zbytky posléze hledala po celé zahradě.

Pro každého člověka je jistě tím nezapomenutelným a jedinečným psem ten úplně první. Jak a kde jste tehdy vybírala svou první saluki? A měla jste už rovnou nějaké vyšší ambice nebo to přišlo až časem?

Mezi psy jsem se pohybovala od dětství. Moje máma chovala české teriéry. Mým prvním vlastním psem byl pointr od známé chovatelky paní Křížové. Toho jsem dostala, když mi bylo čtrnáct let. Po několika letech jsem zjistila, že Ing. Petrusová k nám dovezla první fenu irského vlkodava. Jela jsem se na ni podívat a k mému překvapení jsem se nesetkala pouze s vlkodavkou, ale i s několika salukami. Hana Petrusová tehdy měla několik saluk z „B“ a „C“ vrhu Agibeys. Nabídla mi tehdy dvouletou plavou fenku Bethy. Samozřejmě jsem si ji celá šťastná ihned odvezla. Ambice jsem měla vysoké hned od začátku. Jako každý začátečník jsem se již viděla, jak se svými psy vyhrávám velké výstavy. Snažila jsem se co nejvíce se o salukách poučit. Sháněla jsem zahraniční časopisy. Hana Petrusová mi tehdy půjčila časopis Saluki Word a v něm jsem si našla svoji oblíbenou chovatelskou stanici Burydown paní Hope Waters.

Vy vlastně patříte mezi naše zakládající chovatelky. Jak vůbec vzpomínáte na začátky chovu tohoto plemene v bývalém Československu a s čím vším jste se v té době museli potýkat?

Začátky byly plné nadšení. Bylo nás málo. Nemohli jsme jezdit „na západ“, jen do socialistických zemí. Literatura se sháněla velmi obtížně. V té době chovali více jen tři chovatelé – paní Rejpalová, Ing. Petrusová a později jsem se připojila ještě já. Na mezinárodní výstavy jezdila konkurence většinou jen z Polska, Maďarska a NDR. Krytí na západě bylo, alespoň pro mne, nemožné. Poprvé jsem jela „ven“ až v roce 1991 k paní Hintzenberk-Freisleben do Německa. Jejího psa Indra-Khan Sawahin jsem si našla na vytržených listech z katalogu ze Světové výstavy, které mi přivezli kamarádi. Ze začátku jsem měla trochu problém i s některými rozhodčími, kteří neznali anglický typ saluk. Říkali mi o Tabrízovi: „On je krásný, ale takový jiný.“ Tehdy byly saluky opravdu typově dost rozdílné. Vše bylo oproti současnosti komplikované, ale byli jsme mladí a plní energie.

Vám se však v roce 1979, tedy za hlubokého socialismu, podařil celkem nevídaný kousek – importovala jste k nám z USA nepříbuzného psa. Co všechno tomu předcházelo a jak se vám vůbec podařilo získat si důvěru amerických chovatelů?

Rozhodla jsem se, že se na ty nádherné saluky již nebudu jen dívat v časopisech, ale zkusím i nějakou získat. Pečlivě jsem prostudovala zapůjčené tiskoviny a nakonec jsem se rozhodla pro anglickou stanici Burydown. Napsala jsem paní Hope Waters dlouhý cituplný dopis zhruba o tom, že studuji genetiku, rodiče chovají české teriéry a já velice toužím po pejskovi od ní. Vůbec jsem tehdy netušila, že paní Waters je nejrespektovanější chovatelkou saluk. Ona se  zachovala velmi vlídně, dokonce ke mně pojala sympatie a nabídla mi štěně! A to měla na štěňata dlouhý pořadník zájemců z celého světa. Svou přízní mi tak otevřela dveře k světovým chovatelům. Dokonce mne později doporučila jako zpravodaje pro střední Evropu nového časopisu Saluki Heritage. Paní Waters měla tehdy nakrytou fenku Burydown Cleopatru. Té se ale bohužel nenarodil žádný pejsek. Nabídla mi tedy, že mi domluví štěňě u své kamarádky. Měla nakrytou sestru  Cleopatry Callunu a bydlela v Kanadě! Tak jsem si řekla: „No co, napíši do Kanady.“ Za dva měsíce na to přistál v Ruzyni tříměsíční plavý pejsek Tabríz. Překvapil mne neuvěřitelně přátelskou povahou. Vyrostl z něj vůdčí pes mé smečky, úžasná osobnost a skvělý chovný pes.

Předpokládám, že ani tehdejší byrokracie vám to moc neusnadnila. Co všechno jste musela splnit nebo zařídit a hlavně jak to celé probíhalo, než jste si mohla poprvé pohladit svůj nový čtyřnohý přírůstek?

No, to bylo opravdu složité, vlastně občas až komické. Naše rodina měla tehdy jisté potíže s establishmentem. Dopisy mi chodily otevřené, jen hozené i s fotografiemi v igelitovém pytlíku. Říkala jsem si, že ti „pánové“ museli být dost jurodiví ze psích odborných termínů. Hlavní problém byl ale s placením. Tehdy jsme nemohli platit v dolarech. Musela jsem je nakoupit u veksláků a pak dát kamarádce provdané do Rakouska. Ta je mohla převézt přes hranice a poslat do Kanady. Chovatelka Tabríze Carole to naštěstí chápala. Pracovala nějaký čas v Anglii s kolegou z Čech, který emigroval v roce 1968.

Uff! Tak tomu už dnešní mladá generace snad ani věřit nebude. Ale vy jste si to o něco později střihla celé znovu, mám pravdu?

Od dovozů dalších saluk mne nemohlo odradit asi nic. Nakonec to vlastně vše šlo nějak samo. Carole (chovatelka Tabríze) mi napsala, že její kamarádka jí dluží za krytí štěně, ale ona momentálně nemůže rozšířit počet saluk doma. A tak mi je nabídla. Já samozřejmě s nadšením přijala. Fenka Damghah pocházela z úžasné americké coursingové linie. Její otec a později i bratr třikrát po sobě vyhráli mistrovství USA a Kanady ve field coursingu. Docela vtipné bylo, že někteří její předci pocházeli z chovatelské stanice Jen Araby. Fotografii psů z této stanice jsem si pár let předtím vystřihla z časopisu a dala do svého alba jako ukázku typu saluk, který bych někdy chtěla mít! Takže v roce 1981 jsem opět jela na letiště pro dvouměsíční červenou holčičku. Damghah zcela splnila očekávání a stala se velmi brzy dostihovou vítězkou. Jejím prvním dostihem bylo Mistrovství Slovenska, které vyhrála o půl cílové rovinky! Byla to drobná fenka a tehdy běžela ve finále mix se psy. Celý dostihový stadion jí fandil! To jsou zážitky, které vám vynahradí všechny ústrky, obtíže a problémy. 

No, a nakonec přišlo to nejlepší – chovatelka Damghah, paní Nell Hyde, mi nabídla tříletou americkou šampionku Elana Elektra Banditu. Napsala mi, že jí dělá problémy ve smečce, jinak je ale úžasná. Byť má hodně zájemců, nechce ji prodat, ale mně by ji darovala. No, to byl splněný sen! Doslova! Fotografii Bandity jsem poprvé viděla na stránkách zpravodaje Amerického Saluki Klubu jako štěně – vyhrála BIS Puppy na své první výstavě. Byla to černo-stříbrná grizzlačka, naprosto famózní, a já si tehdy říkala: „Tak takovou saluku bych někdy chtěla vidět živou!“ A za tři roky na to se mi doslova zhmotnila na ruzyňském letišti. A pak, že zázraky se nedějí!! Bandita byla úžasnou mámou. Stala se spolu s Tabrízem základem mého chovu. Její exteriér i rodokmen byly v tehdejší době (a myslím, že i dnes) opravdu fascinující. Byla taková „máma profík“, že učila i mou první dceru chodit. Byla nesmírně hodná a trpělivá. Jeden zádrhel s ní ale byl. Nesměla jsem ji volně pustit nikde, kde byli psi. Jezdila totiž se svou původní majitelkou na field coursingy (lov živé zvěře) a všichni psi, kromě saluk pro ni byli  „lovnou zvěří“. Ona se neprala – šla je ulovit!

Všimla jsem si, že máte vskutku originální název chovatelské stanice. Povězte nám, jak vlastně vznikl a co to přesně znamená? A s tím se pojí ještě jedna zajímavost. Vaše odchovy totiž mají ve svém průkazu původu pro naše končiny poměrně nezvykle řazený nejdřív název CHS a potom až jméno psa nebo fenky. Podobně je tomu například v Anglii nebo ve skandinávských zemích. Co vás vedlo k tomu mít to tímto způsobem, ale hlavně jak se vám podařilo si to i „za komančů“ vůbec prosadit?       

Mám chovatelskou stanici Farnáh. Toto slovo jsem si našla v jedné knize o historii Persie. Znamená to jakýsi souborný dar Boha králům, který zahrnuje moc, slávu, bohatství, zdraví... Hrozně se mi to líbilo, jenže cizí názvy chovatelských stanic tehdy nebyly povoleny. Vymyslela jsem si tedy, že se budu vdávat za pana Náhlovského a stěhuji se na jeho farmu – Farma Náhlovský. No, a prošlo mi to! Dokonce jsem dámy na Svazu přesvědčila, aby se tento název dával před jméno psa. To jsem odkoukala od anglických a amerických chovatelů. No, chtěla jsem být světová!

Od té doby ale už uběhlo mnoho vody. Na co jste kladla důraz ve svém dlouholetém chovu a co považujete za svůj největší chovatelský úspěch?

Největší důraz jsem vždy kladla na typ a povahu. Ze začátku byly saluky u nás hodně nevyrovnané v typu. Ani povahy nebyly často ideální. Mnohé se chovaly bázlivě nebo agresivně. Měla jsem proto velkou radost, že štěňata po Tabrízovi většinou zdědila jeho dobré vlastnosti. Snažila jsem se, aby saluky byly jemné a elegantní, ale zároveň schopné toho, k čemu byly určené, tedy k lovu gazel (samozřejmě u nás pouze teoreticky). Hodně mi také záleželo na jemných a dlouhých hlavách, správně mandlových očích a výrazném pigmentu. Paní Waters mi kdysi vysvětlila, že hlava nesmí být klínovitá (jak bylo často k vidění), ale má mít tvar hrušky. Další pro mne velmi zásadní záležitostí byl  pohyb. Měl by být dlouhý a pružný. Vzpomínám si, že když jsem šla s Tabrízem po ulici, volaly děti: „Jé, mami, koníček!“ A nakonec moje soukromá libůstka – dlouhé chlupy na uších a na ocasu, to tehdy nebylo běžné. Moje chovatelská stanice měla charakteristické rysy, podle kterých bylo možné psy z mého chovu poznat. To považuji za svůj největší úspěch.

Dá se říci, že dnes už máme u nás dostatečnou genetickou variabilitu nebo je stále nutné oživovat krev například importy nebo zahraničním krytím?

Určitě. Myslím si, že je velmi důležité dokonale znát rodokmeny svých psů. Stejně pak případných otců svých štěňat. Mám na mysli nejen ty jedince, které máte přímo napsané v rodokmenu, ale i jejich sourozence a potomky. Je důležité mít dobrou a stabilní mateřskou linii a k ní vybírat vhodné krycí psy. Tím se podaří udržet typ a vylepšovat jednotlivosti. Nyní v době internetu je to díky množství údajů krásnou prací a proti mým začátkům mnohem snadnější. Najdete si vhodného psa a během krátké doby se můžete s jeho majitelem domluvit. My měli jen katalogy a občas nějaký cizí časopis. No, ale zase to bylo občas docela dobrodružné. Myslím, že si je každý dovoz dobře rozmyslet. Že je něco možné, ještě neznamená, že to bude to „pravé ořechové“. Raději déle studovat materiály a pak to bude stát určitě za to!

A teď skoro na závěr úplně z jiného soudku. Vaši psi totiž účinkovali v oblíbeném filmu „Kamarád do deště“ a také v historické komedii „Příběh rytíře“. Povězte nám, jak jste se k tomu dostala a jak vzpomínáte na natáčení?

Tehdy mi zavolal pan Tomšovský z Barrandova, že potřebují nějakého „draze“ vypadajícího psa do filmu. Šli jsme na konkurz a vybrali si moji Djanet. Legrační bylo, že coby fenka měla hrát psa Apolla. Točilo se celé léto. Djanet vzorně spolupracovala. Problém nastal až při natáčení na Petříně, kdy Lukáš Vaculík a Sagwan Tofi mají Apolla chytit a ukrást. Navrhla jsem, ať ji zkusí lákat na grilované kuře, to milovala. Varovala jsem je ale, že ji musí chytit napoprvé, protože po té nepříjemné zkušenosti, k nim již nepřijde. Vše probíhalo dobře až do chvíle, kdy ji Sagwan přimáčkl k zemi. To se jí nelíbilo, odkopla ho a utekla. On se strašně divil, jakou  má taková křehká bytost sílu. Djanet jsme již k němu ale nedostali! Žádný trik nezabral. Vždy, když jsem ji volala, sice poslušně přišla, ale kolem Sagwana udělala oblouk. Nakonec se záběr musel slepit ze dvou střihů.

Natáčeli jsme ještě jedno léto, tentokrát s americkou produkcí historickou komedii „Příběh rytíře“ s H. Ledgerem. Točily se krásné scény z rytířského klání – koně, dřevce, velký kompars! Moji psi byli vedení coby herci, což znamenalo auto, skvělý catering a pozornost pana režiséra. Tomu se líbila zvláště Jessamy (zvaná Pudlina). Jí pomáhala ještě Ishtar. Pudlina si to nesmírně užívala, neb jí všichni obdivovali a nosili pochutiny. No, prostě byla za hvězdu! Jezdily se mnou dcery, tehdy ještě školou povinné. Pro ty to byl tehdy obrovský zážitek. Nakonec ze čtrnácti dní práce zbylo pár záběrů na začátku filmu.

Moc vám děkuji za parádní povídání, a mně už nezbývá nic jiného než se zeptat, co byste popřála svým milovaným salukám do budoucna?

Přála bych jim především, aby se z nich nestalo módní plemeno. To vždy špatně končí. Přála bych si, aby byly stále trochu exotické a hlavně bych jim přála odpovědné chovatele, kteří budou pečlivě vybírat vhodné jedince k chovu. Nejen podle exteriéru, ale i podle povahy a zdraví. A především hodné a milující páníčky, kteří budou obdivovat a respektovat jejich krásu a jejich nádhernou a jedinečnou povahu. Pro mne je saluka stále tak trochu snovým stvořením, jako jsou třeba víly nebo jednorožci. A neznám krásnější pohled než saluku hrající si s motýlkem. Trochu mi připomínají bílé koně z Camargue pobíhající v ranní mlze a nikdo mi nevymluví, že jsem tehdy viděla jednorožce… 

Moc vám děkuji za poutavé vyprávění, které naši čtenáři jistě „zhltnou“ jedním dechem.

Michaela Weidnerová

Foto:   archiv Věry Sosnové, Jan Šimeček