ŠAKALOVÉ aneb Brazílie, samba a mojito

Brazilská fila je plemenem patřícím mezi molosy. Její pořízení by si měl člověk pořádně promyslet a rozhodně se poptat chovatelů, majitelů a něco si o ní i načíst. Ono totiž zvládnout psa, o kterém se tvrdí, že má dvojí osobnost, není vždy úplně jednoduché a platí tam jasná pravidla! Pokud se tedy o brazilskou filu zajímáte, pak je tento rozhovor plný důležitých informací o plemeni, o jeho povaze, o zdraví i o chovu samotném naprosto skvělou příležitostí jak se něco opravdu dozvědět. A tím spíš, že ho vede Petra Baďurová, autorka knihy Egon: Děsná psina, která si ráda hraje s texty. Navíc hlavní protagonistku tohoto povídání zná od dětství, někdy se navštěvují, dobře se doplňují a vždy jsou naladěné na stejnou notu.

Stále rozchechtaná Hanka Vaněčková je jednatelkou a poradkyní chovu Fila Brasileiro Club CZ (FBC). Byť kdysi holdovala basetům, více než čtvrt století je majitelkou chovatelské stanice brazilských fil ZE ŠAKALÍHO DVORA a v současné době jejich nejdéle aktivní chovatelkou. První český vrh se u nás objevil už začátkem 90. let minulého století a zanedlouho byla fila vidět skoro na každém rohu. Když někdo na ulici toto impozantní zvíře ale vidí dnes, s údivem volá: „Hele, to tele!“ Nechme se tedy na sebe dýchnout kousek Jižní Ameriky a přijměme srdečné pozvání do tohoto světa…

Stoupa s kamarádkou Hanky, Pavlou Trskovou

Brazilské přísloví o věrnosti plyne z povahy tohoto plemene, kterou dobře popisuje i oficiální standard. Španělsko a Portugalsko bylo v chovu fil známé v 80. letech velkým množstvím chovatelských stanic s dobrou kvalitou psů. Z těchto zemí se do Střední Evropy hodně fil dovezlo, protože měly blízký původ na brazilské chovy. A ano, ve skutečnosti je fila takovej zušlechtěnej brazilskej vořech. V její krvi kolují plemena molossoidní i lovecká, z toho pak ta její zvláštní povaha. Pro rodinu mazlík, který ovšem dokáže i dobře ohlídat dům, využití najde také v myslivosti, a existují i rarity záchranářské. Brazilské slovo ojeriza se v portugalštině, kterou se tam hovoří, čte „ožeríza“ a značí vrozenou nedůvěřivost, nelibost, odpor, nechuť, prostě averzi vůči všem cizím lidem. Devadesát procent fil považuje cizího příchozího za potencionální nebezpečí.

Makihi Costa do Sur a Petra Baďurová na návštěvě u Hanky

I když není důvod, tak si bude cizince hlídat aspoň okem a sebemenší nestandardní činnost považuje za záškodnickou. Proto každému doporučuji: „NIKDY se proti file nerozbíhej, dej ruce do kapes a NIKDY s nimi před ní prudce nemáchej, neřvi a ani jinak na sebe zbytečně neupozorňuj! Chovej se klidně, vyrovnaně a tvař se, že tam vůbec žádná fila není. A především neměj strach! Ten sice vycítí i každý pudl a pak budeš mít problém i s ním, ale poněkud nesrovnatelný. NIKDY se nesnaž se cizí file vlichotit a vnucovat! Když bude mít zájem, přijde za tebou sama. A taky NIKDY nelez přes plot, když nefunguje zvonek. Ani když jde o známé, a jejichž filu už znáš – VŽDY vyčkej na příchod majitele!!!“ To jméno Alan, Alant nebo Alano se objevilo poprvé ve 14. století jako označení pro velké, ale spíše lehké formy dogy. Tito psi měli být přivedeni na Iberský poloostrov teprve během stěhování národů ve 4. a 5. století. Psi „Alanos“ používali v Americe pro lov a ve válkách proti Indiánům a v 17. století i o španělských psech alanos psal spisovatel del Aspinar: „Mají hluboce uložené krví podlité oči, hrůzu budící pohled…, je to nejlepší pes pro lov jelenů, kanců a medvědů.“ A tito psi patří bezpochyby k základnímu stavebnímu kameni a sehráli ve vývoji plemene nejdůležitější roli. A co je moloss? Označení většinou pro těžká a velká psí plemena, jako jsou dogy a mastifové.

Don Juan, Caia, Bedford

Jednalo se opravdu o pracovního psa, který ovšem kromě pasení dobytka dokázal i samostatně hlídat fazendy (tj. obdoba amerických rančů s dobytkem), zastoupil lovecké psy, byl spolehlivým hlídačem i výborným společníkem svého majitele. V Evropě se nechová plemeno krav s velkým krčním lalokem jako v Jižní Americe, za který fily mohou krávu přidržet, když se chce odpojit od stáda, a tak se tu s dobytkem většinou nepracuje. V našem klubu ale stále udržujeme pracovní použitelnost fily. Téměř každý majitel svou filu používá na hlídání svých domů nebo různých objektů, byť většinou je to ale pes rodinný. A slovo fila opravdu znamenalá držet. Oproti loveckým plemenům má podstatně menší zuby, tak se používala i na hlídání otroků na plantážích. Když byl otrok neposlušný a chtěl utéct, fila ho srazila skokem k zemi, aniž by ho kousla. Jinak by už nemohl pracovat! I dnes jsou stále v brazilských věznicích v uzavřených koridorech. To si pak každý rozmyslí útěk z vězení. Fila se ale nedá takzvaně na někoho poslat, jako se to dělá na cvičácích na figuranty, protože stupeň ohrožení a nebezpečí vyhodnocuje sama. A podle toho se i chová. Takže když mi přijedou na barák řemeslníci a pracují, smečka spokojeně leží a po očku je sleduje. Do té doby, než si dají pauzu, to okamžitě štěkotem hlásí, „dělníci nepracují, nutná kontrola a pobídka do práce!!!“ Vlohy k hlídání jsou v plemeni tak dobře zakotveny, že není potřeba žádného výcviku a již pětiměsíční filátko se dokáže postavit nepříteli a zahnat „bubáka“. Dospělý pes pak snadno, aniž je speciálně vycvičený, zažene stádo koz do ohrady nebo najde stopu divoké zvěře. A není to idealizace, vše jsem si totiž sama vyzkoušela. Taková prostě fila je.    

Maruška (uprostřed) se svými rodiči

Úplně mi to rve uši! Tato chyba vznikla na počátku 90. let během amatérských překladů. Ve staré i novodobé portugalštině je „Fila Brasileiro“ opravdu rodu mužského. V portugalštině se ale slovo fila překládá mj. i jako řada a ta je již rodu ženského. No, a tito pseudo překladatelé zapomněli jaksi změnit mluvnický rod.  Jenže brazilskou filu tím nezměnili! Je to podobné i u řady jiných plemen, např. i kolie by ve shodném případě byla „ten kolie“, což je také nesmysl. Naštěstí ve všech vydaných rodokmenech v ČR je psáno správně brazilská fila.

Petra Baďurová na návštěvě u Hanky Vaněčkové

Označování některých plemen psů za „bojová“ je nesmysl non plus ultra. Je to pouze populární bulvární název, který nemá jakékoliv opodstatnění, protože z hlediska vědeckého toto označení jako takové kynologie vůbec nezná. Pouze rozlišuje psy podle jejich původu, a to buď na křížence, u kterých nikdy nelze přesně určit předky a plemennou příslušnost a na čistokrevné s doloženým původem, které dále dělí do skupin podle použití. Na celém světě existuje opravdu pouze deset skupin psů FCI a doufám, že ta jedenáctá nikdy nevznikne. Není žádnou kuriozitou, že dospělý filouš poslouchá čivaváka, ale čivavák musí být starší, a filouše si vychovat. Někdy obyčejné filí vrrr všechno uvede ve smečce do správných kolejí a dál fila nic neřeší. Co se týče cizích psů, nedoporučuji! Když je ale doma fila jedináček, pak může být ke psům na procházkách přístupnější. Takže doma pevný plot, a venku obezřetnost! Možný problém musíš vidět dřív než pes! Když zaváháš, může být pohroma na světě dřív, než řekneš fila.

Rychlovka to byla, zvlášť na Brazílii. Od té doby došlo již ke čtyřem úpravám standardu, poslední proběhla v roce 2016 a díky chybnému překladu z portugalštiny do angličtiny, vzniklo několik nesmyslů, na které jsem upozorňovala své brazilské přátele. Dokonce jsme udělali správný překlad z portugalštiny do angličtiny a následně do češtiny. Ale v Brazílii více tančí sambu, než aby se starali o správný překlad standardu svého národního plemene. Několikrát jsme to připomínali, dokonce i několik měsíců po karnevalu v Riu de Janeiru. Během něj totiž nikdo nepracuje, ani měsíc předtím, protože si šijí kostýmy, aby na sambadromu zazářili. Nicméně před dvěma roky, kdy u nás posuzovala Speciální výstavu přímo špička mezi rozhodčími, Alexandre Bacci, nám přišlo oznámení, že překlady jsou konečně zaslány na brazilský kynologický svaz CBKC. Tak se snad za pár let dočkáme odstranění chyb v oficiálním standardu FCI.

Myslím, že ne, protože i pracovní pes může být krásný a úspěšný na výstavách, občas je to sice trochu adrenalin, ale majitelé fil s tím prostě počítají. Chce to jen pevnou obuv, ruku a dobrou výchovu.

Maki jako štěně a Stoupa

Za všechno může ve skutečnosti křížení, na počátku nevědomé a následně systematické. Obětavost fily, její oddanost vůči rodině a nedůvěřivost k cizím lidem je doslova legendární. To z ní přirozeně udělalo oblíbeného hlídacího psa. Pokud by tě chtěl někdo vykrást, potáže se se zlou, když ti ovšem na zahradu vtrhne mateřská školka, tak šťastnějšího psa neuvidíš. Nesmí však s dětmi přijít dospělý! Nikdy se po dítěti neožene, nezavrčí, a když má jejich hrátek dost, tak se prostě jen uklidí do ústraní.

V přírodě není nic na sto procent a tak by se nejen k file mělo přistupovat. Rozhodně bych ji nedala do rodiny s dětmi, kde praktikují tzv. americkou výchovu – dítě si může dělat, co chce a je nepostižitelné. A to dnes není zrovna výjimkou. Měla jsem jednu fenu, která byla chovatelkou v USA z takové rodiny odebraná, neublížila, ale utíkala před nimi.

Dalo by se říci, že fila má „dvojí osobnost“ a je jedním z mála plemen, u kterého je povaha tak důležitá. Pro chovatele je obvykle důležitější než fyzické vlastnosti, a to je důvodem, proč ji mnoho lidí chovat ani nechce. Je to pes pro duševně vyrovnané lidi, protože fila je velmi vnímavá, když se s ní sžiješ, nepotřebuješ ani povel na procházce. Pomyslíš si, teď zatočím doleva, a ještě, než uděláš první krok, fila už se tam sama otáčí. Jen zíráš! Ale v rukách labilního člověka může být opravdu nebezpečná. Velmi nebezpečná. Vycítí ze svého páníčka nejistotu a začne panikařit a světe, div se, je tu napadání, cholerické a agresivní chování a další nemalé problémy. Při její váze žádná sranda. Je nezbytné, aby se štěně mohlo o tebe opřít. Když doroste, role se z ničeho nic sami obrátí, a fila tě dokáže nejen ochránit, ale i vytáhnout z různých nepříjemných životních situací. Je to ten pravý parťák do nepohody. Ale pozor! Ne pro každého.

El Diablo Eduardo s Hankou Vaněčkovou

Neboť dobře vychovaná fila = důslednost. Od prvního dne! A nepovolit! Ani když na tebe filátko kulí ty své nádherné oči. Co dovolíš první den, bude si nárokovat celý život! Nikdy se to už nezmění. Filu si může pořídit i začátečník. Ale za jedné podmínky: stoprocentně dodržet pravidlo důslednosti. DŮSLEDNOST a zase DŮSLEDNOST! A to i v případě, že dáš třeba povel „sedni“ a musíš odběhnout, protože se ti pálí večeře na plotně. Za svým si musíš stát, i kdyby se měl výsledek dostavit za hodinu a kuchyň ti celá vyhořela! Filu můžeš mít i v bytě, ale potřebuje dostatek přirozeného pohybu v růstu. Vyvést psa za město, nechat ho tam vyběhat na měkkém terénu a pak hurá domů, není ideální stav, ale i to se dá. Rozhodně s ní nemůžeš za to město vyrazit pěšky. V době růstu prostě žádné dlouhé procházky. Lepší je volný pohyb na zahradě. A krátké poznávací výlety do města, aby se ze psa nestal debil. Ideální jsou pěší zóny v době největšího ruchu, nádraží a podobná místa, kde se pes potká s kočárky, invalidními vozíky, a především nervózními spoluobčany. Tohle ho v raném věku zocelí a v dospělosti pak nevyvede z klidu. Doporučila bych to ale i pro všechna ostatní plemena. Feny jsou jako potenciální matky ostřejší a nekompromisní, psi jsou v době dospívání většinou přístupnější, ale pouze pro ženy a dívky, což některým vydrží i v dospělosti a někdy z toho vznikají humorné historky. Tudíž pro rodinu s malými dětmi bych doporučila spíš fenku, je snáze vychovatelná, něžnější k dětem a dřív začíná hlídat. Psi jsou dlouho tak trochu infantilní, někdy neohrabaní a občas jim nedojde, že jsou už velcí a může se stát, že nechtě při otáčení porazí malé dítě.

Electra Tonia a vrh H

Psa musíš mít zvládnutého tak, abys byla schopna ho předvést. Jinak ho neudržíš. Nesoudných majitelů a bohužel i chovatelů je spousta, mějme ovšem na paměti to, že neexistuje ideální pes bez jediné vady. Je to živý tvor a příroda má vždy poslední slovo. A i když chovatel věnuje výběru správného krycího psa všechen volný čas, bezesporu se něco někde najde. Pes se musí co nejvíce podobat standardu a mít pouze drobné odchylky a žádné závažné vady. Pro laika vypadají někteří molossové stejně. Velké hlavy, silné krky, silné kosti a mohutnost. Ale žádný jiný moloss než brazilská fila, nechodí mimochodem jako velbloud. To znamená žádná levá pravá, přední zadní, ale pohyb obou končetin na jedné straně a pak na těch na druhé straně vždy společně. Díky tomuto pohybu dochází k podélnému vlnění páteře, a když se na filu v kroku podíváš zezadu, prostě kroutí zadkem jako modelka. Při chůzi připomíná velkou kočkovitou šelmu. „Přestavěná“ znamená, že má zadek výš než kohoutek a když se rozejde, i hlavu má níže než kohoutek, a těžiště psa je nad předními končetinami, jako by tvarem připomínala trojúhelník s ostrým úhlem u hlavy.

El Diablo Eduardo s Hankou Vaněčkovou

V Česku se chová fila ve třech klubech a každý z nich má jiné podmínky. Ale zkrátím je. Náš klub FBC je specializovaný pouze na fily. Ale chovají se i pod Moloss Clubem CZ a ještě i pod Klubem málopočetných dogovitých plemen psů (KMDPP). Podmínky v těchto dvou klubech jsou stejné, výstavní posudek minimálně se známkou velmi dobrý nebo bonitace a RTG kyčlí s výsledkem maximálně 3/3, po novu „D“. A tím máš chovnost zaručenou. Náš klub je ale specializovaný, a tak klade více podmínek a chovnost řadí do tří kategorií A, B a C. Pro kategorii A musí mít fila RTG kyčlí maximálně B a stejně tak RTG loktů, při bonitaci nesmí mít koeficient vad více než 3 a musí složit zkoušku povahy za jedna, čili na výbornou. S tím tě nebudu čtenáře dál nudit, všechno lze najít na webu klubu. Počátkem devadesátých let se u nás rodilo až sto padesát štěňat ročně, v roce 2018 jich bylo jen deset v celé republice. Dostáváme se s filami jakoby znovu na začátek, je to málopočetné plemeno, v Evropě nic moc, Rusům se nedá věřit ani nos mezi očima a import z Brazílie je kvůli veterinárním předpisům EU obrovským logistickým problémem.  Zbývá tedy USA a okolní jihoamerické země kolem Brazílie, které jsou EU veterinárně tolerované. Tudíž zdravých chovných psů je málo, fen málo a pouští se opět do chovu téměř všechno, jen aby se plemeno udrželo alespoň ve slušné genetické kondici.  A fena opravdu jezdí za psem a je obrovská spousta humorných historek s adrenalinovou zápletkou, ale to by se sem asi ani nevešlo.

To jsme byli s Pacičkou (CARIA) na krytí v Turínu v Itálii. Pustili jsme ji a jejího ženicha Simbu, aby se seznámili na zahrádce u domu majitelů. Už, už to vypadalo, že se vše podaří, jenže ulicí jeli popeláři a jali se vysypat popelnice u onoho domu. Simba naběhl k plotu a dělal, co měl – hlídal. A čuba jako správná ženská potřebovala také vypustit trochu adrenalinu, tak milého ženicha vyhnala od jeho vlastního plotu a popelářům řádně vyčinila sama. Chudák Simba a jeho páníčci koukali jen s pootevřenými ústy a tlamou. Jen co popeláři odjeli, ke krytí došlo a měli jsme z toho osmnáct štěňat. A to se spojili jen jednou, zkoušeli jsme překrýt obden, a už to nešlo ani s košíkem, aby Pacička milého manžela nezabila. Věděla dobře, že už je březí, tak jaképak repete. 

Martin Vaněček se stěňaty Makiho pri hře se stafbulicí Leilou, kterou někdy venčí Petra Baďurová

Jde o velmi těžká zvířata a tak 3/3 se do chovu pouštělo vždy a v 90. letech se u molossů ani rentgeny nedělaly, selekce přišla až později! Jde tedy hlavně o zodpovědnost chovatele a pečlivost majitele. Pokud má jedinec výsledek 3/3, tak to nemusí být na sto procent způsobeno dědičným zatížením. Stačí zjistit, zda i jeho sourozenci, rodiče a prarodiče jsou nějak postiženi. Pokud ne, tak se s největší pravděpodobností psovi v době růstu jen nedostalo kvalitní kloubní výživy nebo bylo štěně v době extrémního růstu přetěžováno příliš dlouhými pochody po nevhodném terénu, jako jsou dlažba, asfalt, beton apod. U štěněte je důležitý volný pohyb po zahradě, krátké vycházky v lese nebo po poli. FBC sice pouští, stejně jako ostatní dva kluby, tyto jedince do chovu, ALE (!) pouze s omezením, kdy protějšek musí mít 0/0, což MC ani KMDPP nehlídají a chovnost neomezují! Pokud dovezeš zvíře z Jižní Ameriky, tak v 99 % rodiče rentgen kyčlí nemají a loktů už vůbec ne. Vzhledem k tomu, že fila má tzv. volnou stavbu kostry (volnější klouby) než jiná plemena, může být i výsledek RTG ovlivněný nesprávným držením psa při snímkování a nevhodným natahováním, jako je to známo u německých ovčáků. Já osobně se snažím chovat jen na nulkách a odchovy jsou negativní, ale už jsem se setkala i s 2/3 po nulových rodičích, prarodičích i sourozencích, a to jen díky nevhodné a nedostatečné výživě. Ale jejich potomci v dobrých rukou byli opět negativní!

Stoupa

V původních standardech plemene byla v Brazílii pro získání titulu šampiona nutná zkouška povahy. Spočívala v reakci na střelbu a napadení. Ta při úpravě vypadla, ale my rozšířenou zkoušku podle FBA (USA) v klubu stále děláme. Jsou tam, kromě bezkontaktní obrany a výstřelu, i další disciplíny. Fila by snadno zvládla zkoušky lovecké, třeba barvářské nebo barvářské honičů, zvládne i pracovní IGP (IPO). Ale při těch se nudí, dril není její parketou, má vlastní hlavu. Má i dobrý nos po bloodhaundovi a stopování je pro ni přirozenou činností. Jenže jak se něco naučí, už to nechce „cvičit“ do aleluja, ale jen používat v praxi. Na klasiku cvičáků je to moc samorost a pro figuranty zase moc těžký pes a stažený rukávek si za odměnu fakt neodnese. Vyplivne ho a hodlá pokračovat. A tak je pro ni lepší figurant v ringo obleku. Teda lepší je to především pro něj. S filou je možné cvičit i různé sporty.

Fifi se narodila v roce 2007 a odešla koncem loňského roku v úctyhodných skoro patnácti letech. Vzhledově nebyla zcela standardním štěnětem, což se vymykalo rodokmenu. Povahou filu však nezapřela od první chvíle, co vykoukla na tenhle svět. Před Cindy měla Vlasta berňáka a tak jí cvičila mezi nimi, a když zjistila, že nemá dobrou stavbu těla, odmítla chlupaté nápadníky a skočila po hlavě do psích sportů. Ač jim to přirozená filí povaha většinou pěkně komplikovala, složily zkoušku ZOP (byť ne napoprvé, poněvadž nějaký pes si dovolil na Fifi během nich zaštěkat) a věnovaly se mj. např. i treibballu a stopám. Když Vlastě doporučil veterinář, aby Cinduš hodně plavala, vzala ho za slovo, vyrazila na nákupy, přivlekla neoprenový oblek sobě i čubě a přihlásila Cindy do kurzu pro psí plavčíky. S tříletou Fifi se zamilovaly do vodního záchranářského výcviku a leta jezdily trénovat do Chorvatska, kde za nastavení speciálních bezpečnostních podmínek na míru file předváděly neuvěřitelné psí, tedy filí kusy.  A v civilu se věnovaly modelingu. Po molu si sice Fifi nevykračovala, ale na ulici se po ní ohlédl každý, neboť jí Vlasta nechávala šít v psím salónu IN oblečky a koupila chlupaté Cindy vlastní skříň na šátky, svetry, bundy i kabáty. Sport nehodily na hřebík ani v penzi. V důchodu začaly cvičit shaping a discovering a vyvrátily heslo: Starého psa novým kouskům nenaučíš. Zúčastnily se i kurzu „Pes optimista“.  To vše společně ale dokázaly jen proto, že mezi nimi vznikl nadmíru neobvyklý vztah, mohly se na sebe stoprocentně spolehnout a šlo mezi nimi o nebývalou a neuvěřitelnou souhru majitele a jeho psa, který nehodí do žita flintu ani vodítko jen proto, že jeho pes není vhodný pro chov, a tím nakonec získá víc než první místo na světové výstavě.

Potřebovala jsem před čtvrt stoletím vymyslet jméno chovky rychle, protože mi od začátku roku už dvakrát vrátili z FCI návrh na název. Byl už říjen a měla jsem měsíc nakrytou Káju (CAILA do Quizanga) a český název byla větší jistotou, že se to nebude dál prodlužovat. Internet byl tenkrát ještě v plenkách, takže se název nedal dopředu ověřit v databázi FCI, jako je to možné dnes. Říká se „vyje jako šakal“, což baset, kterého jsme ještě tenkrát měli doma, velice dobře ovládal a šakal má i stejný počet chromozomů jako pes, takže se dá se psem i křížit. No, a dvůr, poněvadž před domem jsme měli prostě dvorek. A tak se název zrodil v potu tváře.

Hanka s Makim

Ale samozřejmě! Obzvlášť když jsme pořádali samostatné výstavy. Důležité je neztratit hlavu a po psovi skočit a jednoduše ho zalehnout. Taky jsem už letěla vzduchem. Když se můj Stoupík (JAGUNCO) rozhodl, že na sebe nenechá vrčet jiného psa, který stál vedle. Jenže ten pacholek se neráčil mi to sdělit, ale počkal si, až jsme kolem prudiče běželi a chtěl to vyřešit jedním skokem. Tak jsme se tam spolu pěkně vyváleli. A on toho prudiče v hodnocení porazil a získal titul. Na těchto samostatných výstavách se téměř vždy někdo změní v aeroplán, pokud se nikomu ale nic nestane a neteče krev, tak o nic nejde. To patří k tomu adrenalinu a plemeni, stalo se to snad už všem.

Karibe z Bodláčí a Antonia z Šakalího dvora

Načinčaní zrovna moc nejsou, preferujeme je oprášit, nanejvýš otřít vlhkým hadrem a vystavit, je to pracovní pes a ne pudl. Na samostatných klubovkách nebo speciálkách, kde posuzují většinou specialisté ze zahraničí, se to toleruje. Pes ovšem nesmí prokazovat agresivitu po celou dobu výstavy. Občas adrenalin proběhne, ale majitelé fil s tím prostě počítají. Chce to jen pevnou obuv, ruku a dobrou výchovu. Jeden výpad toleruje snad každý rozhodčí. Musí se ale uklidnit a dál neprudit. Fila je prostě temperamentní a v kruhu nesmí vypadat jako zvadlá kytka. Kdysi v Německu v Lipsku Kuba (CURO) rafnul do zadku mastifa. Už jsem mu sundala košík, čekám u vstupu do kruhu a najednou letííím… Nějaký německý imbecil měl mastifa na kilometrové flexi zcela bez kontroly. Stačilo, že chtěl Kubovi očuchat zadek a bylo vymalováno, tedy spíš rozpáráno. Zadek milého mastifa skončil s pěti stehy. Majitel nejdřív šprechtil cosi o Kubíkově agresivitě, ale přihlížející vystavovatelé ho vykázali naštěstí s tím, že ON neměl psa pod kontrolou, tak ať sklapne kufry a Auf Wiedersehen. Naštěstí, protože v Německu prostě nikdy nevíš. A stalo se to navíc v době, kdy vypukly ty fobie z molossů a nejen tam.

Štěňátka šakalů

Standard určuje rozmezí výšky, váha je v něm daná pouze minimální, aby to byl už na první pohled moloss a ne chrtík. Když má ale pes jen 50 a fena 40 kilo, jak jsou ve standardu FCI uvedena minima váhy, má velmi jemnou kostru, a tak v chovu nemá co dělat, protože síla kostry je dědičná. Optimální váha je u feny 50 až 60 a u samce 60 až 80 kilo podle výšky, mohutnosti a osvalení. V krmení štěňat chtě nechtě nesmí chybět kloubní výživa. Ovšem jen ta kvalitní. A vždy platí pravidlo „střídmě a kvalitně, ALE!“ Všechna velká plemena, mají vysoké nároky na výživu a zátěž během růstu, odlišnou od ostatních méně vzrostlých pejsků. Pokud to plně nerespektuješ, výrazně tím zvýšíš riziko ortopedických problémů. A to je u obrů obří! Zbytek je na chovatelských programech se zaměřením na zátěž ortopedických vad a snížení jejich výskytu. Proto POZOR na chovatele! Nejčastěji se jedná o dysplazii kyčlí a u loktů to způsobuje nesouměrný růst kostí na předloktí. Krmení štěňat a mladých psů tedy musí obsahovat dostatek energie, avšak nikdy by energetický obsah krmiva neměl vést ke zrychlení růstu!

Naopak, čím pomaleji štěně poroste, tím poroste kvalitněji. Ještě chvíli po odstavu je potřeba bílkovin větší, JENŽE to se za chvíli změní! Tedy POZOR i na bílkoviny! Jejich nadměrný obsah zrychluje růst kostí pouze do délky. Velký obsah tuků zatěžuje kostru v době extrémního vývoje! Do čtyř až pěti měsíců jsou optimální hladiny bílkovin v krmivu do 26 % a pak nejméně do roku a půl 22 až 23 %. Já krmila dlouho jedněmi americkými granulemi, ale už nejsou tím, čím bývaly, tak jsem přešla na celkem neznámou, ale skvělou českou značku. Nezavrhuji krmení syrovou stravou – barfování. Ale je zásadou, aby tak krmil štěně už chovatel! Jinak na ni doporučuji přejít až po ukončení růstu. Vše má svá pro a proti, ale správně vyvážit stravu rostoucí file je fakt přímo věda.

Malí šakalové z vrhu L

Upozornění na rizikové faktory torze není nikdy dost, i když někdy náhlému přetočení žaludku nezabráníš, ať děláš, co děláš. A téměř vždy jde doslova o život a o minuty. Nejlepší prevencí je nechroupat suché granule. Hodinu a půl před krmením je zaliješ horkou vodou z kohoutku a uvidíš, jak z granulí unikají bublinky. Čím víc spolykaného vzduchu z misky a pohybu plynů v žaludku, tím hůř. Po jídle jim dávám pamlsek, protože zvednou hlavu nahoru a odříhnou si. Fila má sklon k hltání a přecpávání, lepší je rozdělit denní dávku na dvě a vypustit jakoukoliv aktivitu s plným bříškem. Po baště pak povinný dvouhodinový šlofík, aby jídlo stačilo ze žaludku odejít do střev. Nebezpečí ale hrozí i po vypití velkého množství vody s následným prudkým pohybem, válením se na zádech nebo i chůzí ze schodů dolů nebo i seskočením z gauče. Fily i ostatní molossové mají hluboký a dlouhý hrudník, což je pro torzi přímo pozvánkou. Stejně jako slabé svaly. Má co do činění i s dědičností. Kdo se s torzí setkal, možná využije preventivní přišití žaludku. Pokud se dodržují základní pravidla, není to nezbytné. Ale nikdy neříkej nikdy. Mně se to také přihodilo, když jsme krmili masem. Měli jsme však štěstí a stihli veterinu včas. Příznaky by si měl každý páníček detailně nastudovat, a když se pes prostě chová divně, jednoduše ho naložit a tradá k doktorovi i zbytečně, než pozdě!  Když se nejedná o dědičnou predispozici, tak ohroženou skupinou jsou psi kolem sedmého roku života, kdy osvalení začíná už ochabovat a je potřeba to tedy více hlídat. U mladých filoušů do roku a půl jsem se s tím nesetkala. Samotnému přetočení žaludku předchází dilatace (nadměrné zvětšení objemu). Pokud se podaří zachytit torzi v této fázi, je možnost si prodloužit čas na dojetí na veterinu tím, že psa dostaneš do co nejsvislejší pozice, nejlépe na zadní nohy a přední si opřeš o ramena. Pokud pes začne výrazně krkat, je částečně vyhráno, nedošlo tudíž ještě k samotnému přetočení, krkáním se zmenší množství vzduchu v žaludku a měl by se výrazně zmenšit i objem nafouknutého břicha. Doporučuje se podat větší množství živočišného uhlí, popřípadě něco proti nadýmání a návštěva veteriny je stejně nutná a následuje přišití žaludku. Ale získá se tak čas navíc. Pokud pes krkat nezačne, tak už většinou k torzi došlo a není čas váhat a ihned jet na nejbližší veterinu, kde mají operační sál!!! Takže kde ho mají, bys měla vědět předem a nezjišťovat to, až když ho potřebuješ bez odkladu.

No, a když už jsem v tom břiše, tak bych chtěla varovat i před pyometrou. Fámy typu „fena má mít alespoň jednou štěňata, aby neměla zánět dělohy“ je naprostým nesmyslem. Ani po opakovaných porodech chovné feny není vyhráno. Jediné, co pyometře zabrání stoprocentně, je kastrace. Zánět vzniká přibližně do dvou měsíců po hárání, když fena není březí, kvůli hormonální nerovnováze, většinou u falešných březostí. Následně dochází účinkem progesteronu k nadměrné produkci děložního sekretu, jeho hromadění v děloze a poté k infikování obsahu. Mezi příznaky patří nadměrné pití a močení, snížení chuti k jídlu a někdy i zvracení. Postupně nastupuje i apatie, únava a spavost, úplné nechutenství, hubnutí, průjem, dehydratace a slabost pánevních končetin. Teplota může být ale dlouho normální. V pokročilých stavech je pak patrná výrazná dehydratace, neschopnost pohybu, poškození ledvin, bezvědomí a úhyn feny. Pyometra může být otevřená, kdy malé množství děložního sekretu odkapává (fena tzv. špiní), sekret má výrazný kovový zápach nebo klasický zápach zánětu. Výhodou je, že prostě na zemi vidíš, že se něco děje nebo se fena neustále olizuje. Pak existuje ještě pyometra uzavřená, při které nedochází k otevření děložního krčku a fena nešpiní. Tento problém je možno řešit v zásadě dvěma způsoby – chirurgicky (operací – kastrací) nebo konzervativně (pouze podáváním léků). U akutních stavů je řešení zas jen jedno – kastrace.

Holky dospívají jak fyzicky, tak i duševně kolem druhého roku, klukům to trvá o rok déle. Lebka u samců roste ale až do tří let. V sedmi nastává zlom a v osmi jsou to už senioři. Zdravá fila se dožívá běžně deseti roků. Ale jsou známé i výjimky. Třeba záchranářka modelka Fifi. Jenže i to je vlastně málo. Každý by chtěl mít svého psa navždy.

Caila, Don Juan a baset Bed Ford

Mohou. Na světové výstavě v Miláně jsem porazila fenu z Brazílie. Rozdíly v chovech ve světě jsou obrovské. Tuzemský chovatel si uškudlí na jeden import z Brazílie, nemá jistotu, zda bude mít pes v cajku klouby, a když to náhodou nevyjde, tak většinou má prostor ještě tak jen na jednu fenu a dost.  Brazilští chovatelé mají většinou tak dvacet až třicet psů a z toho se dá pak vždycky nějaký ten budoucí šampión vybrat. Navíc nějakou chovnost a většinou ani RTG neřeší!  Tady jsou české podmínky a k ceně štěněte musíš připočítat ještě dopravu, takže jsi s pořízením mimina hned na dvojnásobku. Když to neklapne, jako se to stalo s mou Prudimírou (RAJAVI do Fortal Fila), tak pak máš doma sice fenu s úžasnou povahou a původem, ale kvůli onemocnění štítné žlázy ani jednoho „prudícího“ potomka.

Měla jsem to štěstí s mojí Maruškou (MARIA), když tady posuzoval právě Bacci. Úplně se do ní zamiloval. A to jí tehdy nebyl ani rok.

Sourozenci Curo a Caria

U tohoto plemene se naštěstí v Česku zcela sám vyřešil problém „velkoproducentů“ fil s rodokmenem.  Na velkých plemenech se až tak moc vydělat prostě nedá, a tak postupně ukončili chovy. Bohužel ale stále zůstávají množírny fil bez průkazu původu. A to je mým trnem v oku! V devadesátých letech minulého století se do „papírového“ chovu dostalo leccos, ale i tak byla spousta lidí, která pro pouhý zisk křížila fily s jinými plemeny, hlavně s rotvajlery. A to bylo, vzhledem k povahám obou plemen, fatální. Bohužel i v současnosti jsou inzeráty na prodej fil bez PP. Jejich rodiče se totiž do chovu nedostali pro zdravotní problémy. Jedná se hlavně o zvířata s těžkou dysplazií kyčlí. Když si někdo takové štěně pořídí, oproti štěněti s papíry sice zaplatí pakatel, ale co ušetřil na koupi, mnohonásobně zaplatí veterináři. Nejsou to jen plky a nejde jenom o to! Jestli chceš tedy ušetřit do prasátka a navždy se s ní nerozloučit už ve třech letech, mám jedinou radu: NIKDY NEKUPUJ FILU BEZ PP! Pokud nemáš ambice na chov nebo výstavy, domluv se s chovatelem! Nikdy nejsou všechna štěňata stoprocentní a mohou mít nějakou exteriérovou vadu (třeba bílé znaky na nepovoleném místě, vady skusu aj.), chovatel ti takové štěně rád prodá za cenu „bezpapíráka“, ovšem zdravé a s daným předpokladem povahy. Máš kupní smlouvu, očkování, odčervení! A tak víš, že z toho štěňátka vyroste opravdová fila (sice s nějakou tou vadou na kráse), ale nebude z něj trpící nemocný chudák, který ti zaručeně vyprázdní peněženku či nebezpečná tikající povahová bomba. A nedej bože, dva v jednom.

Petra Baďurová a Makihi Costa do Sur

No, začalo to kdysi v tom minulém století. S naším bývalým spolužákem ze základky, Martinem, jsem chodila i na průmyslovku. Začali jsme spolu chodit, ale až když zakončil vejšku a když se vrátil před revolucí s velkou slávou tenkrát z roční vojny, pořídili jsme si baseta Alfíka (ALFI Kamilková stezka). Necelý rok poté, před dvaatřiceti lety, nám šel náš baset za družičku a ze spolužáka se stal můj manžel. Na svatební cestu jsme jeli do Brna na WDS, od tchána vypůjčeným Wartburgem 353 v provedení sedan. Kdo nepamatuje, nepochopí.  Šílená cesta, navíc se na jedné odpočívce Alfons vyválel ve vonné pouliční můře pejskařů. Sice jsme měli kanystr s vodou, ale okénka auta musela zůstat otevřená až do Brna. Na WDS se náš smraďoch umístil ve třídě mladých druhý a na tuhle světovku, která byla uspořádaná narychlo, ale přesto zcela profesionálně, jsem si zavzpomínala zvlášť loni, poněvadž ten trapný cirkus od ČMKU byl mezinárodní kynologickou ostudou. Ty šílené prachy za přihlášku sežral asi koronavirus. Ale zpátky do dob Alfíka, tenkrát koncem roku 1990 mi přibyla ještě fenka Zany (ZANAY Santa Claus). Bohužel oba basety po roce a půl otrávila nájemnice z domu, se kterou jsme sdíleli bolševikem administrativně rozdělený byt, a to byl impuls k odstěhování se z Prahy. K tomu dostal Martin skoro na rok práci ajťáka v Mnichově a já na půl roku v regionální soukromé TV v Českých Budějovicích jako střihač, kam jsem vyrazila už s dalším basetem Bedřichem (BEDFORD Dolydora). Z Budějic jsem se do Prahy už nevracela, přestěhovala se sama na maličkou vesničku u Zlonic na Slánsku, kde jsme dva roky předtím koupili malý domek a sama se hned pustila do jeho rekonstrukce.

Záhy jsem zjistila, že potřebujeme psa na hlídání, protože spícího baseta ti odnesou i s boudou. Poslední kapkou bylo, když mi z auta přes noc zmizelo přední světlo! Nikdy jsem ani neuvažovala třeba o německém ovčákovi. Klasické cvičáky a výcvik i využití ovčouna jako „služebního“ hlídače mi připadne v rozporu s přírodou a etologií, protože původně byl šlechtěný k pasení ovcí ve spolupráci s člověkem a přátelskému chování k lidem, byť od té doby utekla již nějaká ta voda. Tak co tedy? Chtěla jsem zcela přirozeného hlídače, a navíc výborného a inteligentního společníka. Vyhrála to brazilská fila. Tenkrát v PPČ vyšel zrovna článek o filách a navíc mají společného předka s basety – bloodhaunda. Po návštěvě několika výstav jsme se s Martinem rozhodli kontaktovat CHS z Bodláčí, jednu z prvních stanic, která odchovávala fily podle našich představ. Exteriérově, ale především povahově výborné jedince. A usmálo se na nás prostě štěstí. V půlce listopadu 1993 se narodil náš žíhaný Honzík (DON JUAN z Bodláčí) a v půlce ledna 1994 začal náš nový život s filou. A po pěti letech jsme se ze vsi přestěhovali už se třemi filami a jedním basetem na Rakovnicko do vytoužené bývalé hájovny na samotě u lesa.

Že to bude asi láska na celý život, mi došlo už koncem té zimy s naším prvním filátkem Honzíkem. Vstupem do chovatelského klubu se nám otevřela i cesta ke získání feny přímo z Brazílie. Tou vysněnou byla Kája (CAILA do Quizanga) narozená v roce 1994 v Riu de Janeiru a bylo definitivně rozhodnuto! Jedna z nejúžasnějších fil jak po povahové stránce, tak po exteriéru, co jsem kdy měla. A také výrazně dominantní šéfka smečky! Když měla Kája první štěňátka, pořídili jsme si prvního černého psa narozeného v ČR i Evropě, Eda (Karibe z Bodláčí), pocházel po importovaných rodičích z Brazílie. Naše očekávání předčil náš třetí vrh, kde byl otcem už Karibe a narodila se vynikající štěňata v barvě zlaté a černé. Nechali jsme si zlatého Kubu (CURO) a černou Pacičku (CARIA), jejich sestru Carmen jsem vyměnila za Zuzanku (Deer Grazes my Obsession), to byla ta filuška odebraná z rodiny v USA kvůli týrání dětmi. I když jí bylo už skoro deset měsíců, docela rychle si u nás zvykla, protože u nás žádné děti nebyly. Ale bála se jich pořád, už jim nevěřila nikdy a hodně se fixovala na mě. V roce 2001 přiletěla z Brazílie Korida (Querida do Quizanga), černá jak uhel, sršící energií a vyčůraná jak mraky. Po pečlivém výběru krycího psa jsme se rozhodli posílit v našich odchovech brazilskou linii Alaketus General, a proto jsme s Pacičkou jeli do Itálie za Simbou. Z tohoto vrhu „E“ jsem si nechala Toníčka (ELECTRU TONIU) a Emana (EL DIABLA EDUARDA) a byla to dobrá volba. Byl to výstavně i povahově úspěšný vrh u nás i v zahraničí. Elektře jsme říkali nejdřív Toníček a později Zikmunda, to jí lépe sedlo. Potvora vyčůraná a liška ryšavá v jednom. S ní se mi podařilo v Paříži na Světové výstavě získat titul BOV - Nejlepší veterán plemene. Nezapomenu třeba ani na mou úžasnou Čudlu (Senda do Eshabeta II). Sice trochu hyperaktivní, ale nádherná, černá jak noc, nepopsatelně chytrá dáma ze starých brazilských linií narozená 2006 v USA a matka Stoupy (JAGUNCA). A tak to šlo dál a dál a tituly se všem psům jen sypaly.  A nenávist ostatních chovatelů k „šakalům“, stoupala. Nešvar, který už nějaký ten pátek v pejskařině panuje. Kdyby se trochu zamysleli, tak i tomu nejhloupějšímu musí snad docvaknout, kolik času a financí to všechno stojí.

Querida do Quizanga

Jo, naše Kája! To byla dáma, která nás přesvědčila, že fila je prostě láska na celý život. Potvora Zikmunda a úžasná Čudla, chytrá a rychlá jako střela. Ten důkaz nám daly všechny naše fily! Podobné jak vejce vejci, ale každá jiná a naprostý originál. Jako lidi. I dvojčata, i sourozenci mají různé povahy. Na každého se musí trochu jinak! Není to tak dlouho, co nás opustil Stoupík a loni náhle zemřela i Stoupíkova Maruška, se kterou jsem měla obrovské plány. Maki jí však jednoho dne nějak blbě stoupnul na záda a ona postupně ochrnovala a následkem toho jí pak prasknul močák. Byl to šok a dosud je to živé. A tak v současné době máme už jen filí trojku, 2+1. Maruščinu mámu, skoro desetiletou KARKULKU (Charqueada R11 MB do Rafuri) z Brazílie, MAKIHO (Makihi Costa do Sur) z Chile po rodičích z Brazílie a jeho pubertálního synka ŠMIDLU (Argento z Gulliamedovy zahrady). Po loňském odchodu Marušky jsem se zařekla, že s chovem končím a vzala jsem si Šmidlu. Psa po Makim a sestře Marušky, Meiře. Jenže ti lidé! Stále volají, jestli budou další štěňátka, a tak mne přinutili přemýšlet o nějakém „super“ importu fenky. Teď to ale všechno bylo dlouho na prd kvůli covidu, snad se ale situace zlepší. A znáš tu bondovku: „Nikdy neříkej nikdy“?

Moje odchovy jsou si skutečně všechny podobné, jak povahově, tak typově v hlavách, jen importi, bez kterých bych však geneticky dávno skončila, jsou každý jiný. I oni jsou moje lásky a nezbytná nutnost v jednom, aby chov šakalů nedegeneroval. Navíc když si dobře vybereš, tak ti přinesou do chovu jen samá plus. U všech našich odchovů je v rodokmenu už dvacet let Kája a Karibe z Bodláčí. Jedná se o liniový chov, který je podstatně zdravější než příbuzenský. Díky již ustáleným typům hlavy je možné jednoduše odchovy zlepšovat „přimícháním“ partnerů, kteří dolaďují exteriér a udržují povahu. V dobách, kdy na našem dvoře vládla Kája, nebyl problém, výrazně dominantní fena zpacifikovala všechno, pak jsme měli období různých šarvátek o převzetí nadvlády, ale teď je opět klid.

Stoupa a Maki

Někde musím poklepat na dřevo, pro jistotu, ať to nezařeknu… oba chlapci respektují královnu Karkulku. Zatím naprostá idylka, jenže nikdo neví, co se komu a kdy ve filí hlavě zrodí. Jako mému duu Č + Č, Čudle + Čuňasce (Gaia ze Šakalího dvora). Kámošky stále spolu, obě téměř zároveň štěňata… a pak jednou dám zase oběma piškot, otočím se… a holky byly v sobě! A když se perou feny, není to poměřování plné testosteronu, ale vždy to myslí ZCELA VÁŽNĚ. Nezbylo, než je zalehnout. Naštěstí nejsem pápěrka a byla zima, silná bunda byla na tohle docela fajn. O rok mladší Čudla už nechtěla hrát druhé housle a bylo nadobro vymalováno. I proto, je potřeba určitá fyzická síla, člověk nemusí být zrovna nějakým vzpěračem, ovšem každé kilo se počítá, takže by neměl mít čtyřicet kilo i s postelí jako donedávna ty, k tvému štěstí si kila s věkem notuju.

Nejpyšnější jsem na to, že moje odchovy dělají radost lidem po celém světě. Nejdůležitější pro mne je, aby se štěňata dostala do dobrých rukou a podmínek a je krásný pocit, když je pak někde na výstavě potkám a majitelé jsou spokojení. Nepopsatelně mě štvou lidi, kteří se ke zvířatům a lidem nechovají dobře. Zvířata, jako malá děcka, nikdy nepochopí, proč je s nimi špatně zacházeno, i když tě tak milují. Důvod jim nikdy nevysvětlíš. Neexistuje dostatečně sprosté slovo, které bych mohla použít. Už jsem ale dozajista překročila práh zenitu. Dokud však tyto mazlíky zvládnu fyzicky, nikdy se jich nevzdám! Děti nemám, jsou moje rodina… Hodně lidí mě zklamalo, ublížilo včetně vlastní rodiny… Chovu se prakticky podřídil celý náš život, jenže to, co mi dali všichni naši psi tím, že tu jednoduše „chvíli“ byli, nenahradí ani zámek ze zlata. Nikdy nebudu litovat. Splněný sen z dětství, kdy jsem kvůli sobeckému bratříčkovi nesměla mít doma ani morče! A co je na tom nejvíc SUPER? V létě, když je horko jako v Brazílii, tak není nic lepšího než si sednout někam do stínu, usrkávat mojito brčkem, nechat se obložit filuškama a představovat si, že takhle žijí v Brazílii den co den a navíc trsají sambu. Popravdě, asi bych v téhle vzdálené zemi zešílela, ač teda lahodné ledové mojito je fajn, ale čtyři roční období, kdy občas je v zimě i sníh, má prostě něco do sebe! Zůstanu proto i nadále Středoevropanem!

Stoupa, Maruška a Karkulka

To by asi sotva někdo četl, protože já spíš radši píšu něco odborného, aby to pomohlo zájemcům v chovu, zvlášť začátečníkům. Třeba Fila Brasileiro – příručka nejen pro začátečníky. Tenkrát jsem to napsala, protože na trhu nic o filách nebylo. Vydalo se jen asi 150 výtisků domácím nákladem a FBC to proplatil. Rozebralo se to celkem rychle a myslím, že v Klubu už ani žádný výtisk není. Je tam historie plemene, správná výživa, rady pro začínající chovatele, co je čeká za starosti při porodu a tak. Jednoduše řečeno takový „manuál“ pro filaře.

Pak to byly články v časopisech o zvířatech. A pak mám dojem, že psát knihy není jen tak a pro normální lidi je to pořádná fuška. A když si tak udělám retrospektivu svého života, není to zrovna nic, u čeho by se lidi pobavili. Pro mne jsou dobré knížky o životních problémech na světě snad jen dvě „Vejce a já“ a „Co život dal a vzal“. Obě od Betty MacDonaldové, která dokázala poutavě popsat, jak se dostala až na samé dno a pak zpět. No, a ještě jednu knihu jsem přelouskala už několikrát. Jmenuje se Egon: Děsná psina. Takže psaní knih ráda přenechám třeba jedné mé bývalé spolužačce ze základky. Nějaké Hortenské, vlastně už dávno Baďurové. Ta by měla přijít s nějakou novinkou. Aby byla další děsná psina. Nebo by si taky mohla místo focení a muchlování se štěňaty kámošů zas pořídit nějaké svoje psisko. No, kdo ví, co bude za pár let. Ale napadá mne – co třeba filu? Nikdy neříkej nikdy, že…

Rajavi do Fortal do Fila

Mají v krvi buldoky a jsou pořádně tvrdohlavé, takže když fila řekne ne, může to být jaksi komplikace. Naštěstí to NE neznamená, že přes to vlak nejede, jen to chce více kreativity. Pak se dá zvládnout snad všechno. Jen vlastně ani nevím, zdali je to úplně záporná hodnota. Jak totiž pro koho a jak kdy. Jeden zápor mají ale fily bezesporu. Že tu s tebou nejsou na věky věků.

A tak ti přeju, aby ses lidmi, co tak škemrají, nechala přemluvit k tomu super importu v sukni a pokračovala jsi v chovu tvých šakalů i nadále. Abys už nikdy – čáry máry fuk – nemusela řešit torzi ani pyometru. Abys ještě velmi dlouhá léta mohla po večerech relaxovat se svou uslintanou smečkou tu a tam i při sklence mojita. A byť Martin pouze důkladně sleduje videa z karnevalů v Riu, kde tanečnice samby natřásají peří na svých kostýmech, kdybys ho snad jednou přemluvila na taneček, musím to vidět. A vezmu foťák…

Petra Baďurová, autorka knihy Egon: Děsná psina

Foto z archivu Hany Vaněčkové, Vlasty Strejčkové a Petry Baďurové

Fila Brasileiro Club CZ (FBC) / web https://www.filabrasileiroclub.cz  / Facebook: https://www.facebook.com/profile.php?id=100057094973449

Chovná stanice ze Šakalího dvora / web:  https://www.sakal.cz / Facebook: https://www.facebook.com/hana.1464