Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Pudl mi zabírá místo v posteli už více než čtvrt století!

Těšíte se na další pudlí rozhovor? Tak je tady! A tentokrát vám nabízíme opravdovou lahůdku! Dovolili jsme si totiž vyzpovídat i autorku všech čtyř portrétů paní Irenu Lukešovou. Dozvíte se, co jste ještě nevěděli a určitě se i velmi dobře pobavíte…


Pudl mi zabírá místo v posteli už více než čtvrt století!

Jak jinak nebo lépe demonstrovat svůj obdiv k tomuto úžasnému plemeni, než si všechny své psy nacpat rovnou do postele? No, uznejte sami. A že jich je pět? Žádný problém! Pro Irenu Lukešovou je pudl prostě životní a dalo by se říct i osudovou láskou a je úplně jedno, jak je zrovna ten který jedinec veliký. Kynologická orientace je v tomto případě opravdu nad slunce jasná…

Paní Lukešová, napsala jste pro náš magazín čtyři překrásné portréty plemene pudl. Jak dlouho vás tedy pudlíci provázejí životem a proč právě oni?

pudl Žádní pudlíci mne nikdy životem neprovázeli. Já totiž fakt bytostně nesnáším slovo pudlík. Pudlík je takové to ohyzdné kudrnaté zvířátko s useknutým ocasem, které v kšírách a na flexi vodítku cupká za babičkou v parku. Jednou tak také možná skončím, ale zatím dobrý, zatím mám pořád pudly.

V podstatě si myslím, že se ke mně pudl příliš nehodí – jsem člověk, který navštěvuje kadeřníka až v okamžiku, kdy se plaší při mém přiblížení i koně v ohradě, má garderoba se skládá z jedněch riflí „božíhodových“ (nemají díry ani nevypratelné fleky, případně je mají tam, kde nejsou na první pohled vidět) a z několikerých riflí „ke koním a ke psům“, které díry a nevypratelné fleky mají kdekoli a jsou jednoznačně mým nejoblíbenějším outfitem.  Pakliže v těchto riflích, doplněných vkusně šusťákovou bundou ze sekáče a botaskami se „žralokem“ venčím na návsi bílého králováka s vygumičkovaným topknotem (gumičky ladí s na zakázku vyrobeným obojkem a vodítkem), působí to patrně poněkud nepatřičně. Ale je fakt, že když máte králováka, je úplně jedno, co máte na sobě, nikdo si toho totiž nevšimne.

Pudl mi stojí po boku už dvacet šest let. Stojí je asi špatné slovo, protože pudlové obecně příliš nepostojí. Dobrá tedy – provázejí mne, zabírají místo v posteli, nosí do ní klacky a bordel, ničí mi nervy, nábytek (splácli neustálým leháním všechny opěrné polštáře na sedací soupravě, takže se na ní skoro nedá sedět), sousedské vztahy, spolehlivě likvidují jakýkoliv pokus o zahradničení (poté, co královák všechny keříky doslova „uchcal“ k smrti a poslední přeživší angrešt těsně u země ukousl, jsem dospěla k závěru, že tráva je také pěkná a stačí) a jsou mi osudovým plemenem od roku 1992. Naše setkání bylo víceméně (spíš více) náhodné. V naší rodině byli vždycky němečtí ovčáci a toto plemeno dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Nicméně když jsme se s manželem stěhovali do pronajatého panelákového bytu, jeho majitel nám povolil malého psa. Ovčanda Axa zůstala u mých rodičů a já stála před rozhodnutím, jaké malé plemeno zvolit. Povahou mi pudl jednoznačně naprosto vyhovoval, ale vůbec se mi nelíbil – tak jako většina lidí jsem ho znala jen v jeho pouliční formě a to fakt není nic ke koukání. Jednou jsem v areálu Vysoké školy zemědělské potkala paní doprovázenou zvířetem, které mne naprosto uchvátilo. Záplava srsti na hlavě sepnutá gumičkami, dlouhý štíhlý nos a stříbrná hříva, ze které na svět přezíravě hleděly malé mandlové oči. To byl stříbrný trpasličí pudl Condé Stříbrníček, který je jednoznačně zodpovědný za mou celoživotní kynologickou orientaci.  Ve srovnání s těmi krátkonosými pudly s vyvalenýma očima, které člověk běžně potkával, vypadal jako úplně jiné plemeno. Takže bylo rozhodnuto a začalo martyrium se sháněním štěněte. Tehdy nebyl žádný internet, žádné mobilní telefony s fotoaparátem, nic než inzerce v novinách. Člověk si vyhledal inzerát a zavolal na telefonní číslo – neměl přitom tušení, jak vypadají rodiče ani štěňata. Musela jsem jako naprostý laik dost děsit chovatele, když jsem je zpovídala, jestli mají ty „nosaté“ pudly, protože já určitě nechci toho s krátkým čumákem… Tehdy jsem netušila, že ti „nosatí“ jsou většinou s PP a ti vykulení s krátkým nosem obvykle bezpapíráci.

Povahou mi pudl jednoznačně naprosto vyhovoval, ale vůbec se mi nelíbil – tak jako většina lidí jsem ho znala jen v jeho pouliční formě a to fakt není nic ke koukání.

Seznámila byste nás blíže se svou současnou kudrnatou smečkou?

Vezmu to od nejmenší a nejstarší – to je devítiletá bílá toy fena Bambule, oficiálně Zoe Top Narcis. Je to takový minipes o hmotnosti 1,4 kg a kohoutkové výšce 21 cm. Přišla k nám coby roční od majitelů, kteří se stěhovali do zahraničí a už ji nechtěli. Byla ostříhaná nakrátko a jmenovala se Buly. U nás změnila jméno i střih. Bambulka má na svou „velikost“ krásnou stavbu těla, silnou kostru a velmi kvalitní srst, ale je příliš malá a tudíž nestandardní. Má příjemnou, milou a zcela nebojácnou povahu a ze všech sil se snaží tvářit jako pes, třebaže zbytek smečky ji přehlíží a občas ze srandy šikanuje. Bambule bere sama sebe příliš vážně, nikdy se nechce nosit a nesnáší, když na ni lidi šišlají. Je psem mého manžela, miluje ho celým svým mikrosrdíčkem a věrně ťape v extravagantním střihu s bambulkami vedle něho na všech výšlapech.pudl 

Šestiletá bílá toy  Busy Bee Od Hájočky, řečená Beruška (zůstali jsme se jménem u hmyzu, třebaže ne z čeledi blanokřídlých) je naprosto dokonalá reklama na pudla. Tedy povahou, exteriérem nijak neoslňuje. Byla původně koupena za účelem výstav a chovu, což se sice vůbec nevyvedlo, ale Beruška svoje nedostatky dokonale vyváží povahovými vlastnostmi. Neskutečně milé zvíře se srdíčkem na dlani, obrovským temperamentem, velkou chutí do jakékoli činnosti a stále veselou náladou. Beruška patří mé mladší dceři, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici.

Čtyřletá střední fawn (dříve aprikot) Waikiki Aurea Ytaner, domácky Triss (po postavě zrzavé dívky z fantasy série Zaklínač). Triss přišla jako dvouletá, původní majitelé se rozvedli a vrátili ji chovatelce. Triss je první pudlí flegmatik v naší rodině.  Není mým šálkem čaje ani exteriérem, ani povahou, nemá žádný pudlí „šmrnc“, ale patří mé dceři Martině a ta je s její nesmírně mírnou povahou a neskutečnou dobromyslností naprosto spokojená. Faktem je, že Triss má něco do sebe – nikdy neštěká, nic ji nerozhází, nic neničí, na procházce lítá a aportuje, ale doma je úplně klidná.

Tříletý bílý královák Bernie z Královské pevnůstky alias Kenichi  dostal své domácí jméno po japonském herci Kenichi Matsuyamovi. Kenichi je také pes z druhé ruky, dostala jsem ho jako půlročního, první majitelka ho vrátila chovatelce pro přílišný temperament. Kenichi je submisivní, mazlivý pes, přátelský ke všem lidem.  Oproti fenám je tak trošku jelimánek.

Nakonec jsem si nechala svou nejmilejší fenku, tříletou střední stříbrnou Arwen Fleur Dans La Mer. Zamluvila jsem si ji den po jejím narození a chovatelka mi dovolila vybrat si jméno. Arwen se měla stát následovnicí mojí nezapomenutelné Adriany a tohoto úkolu se zhostila velice dobře. Jsou si podobné nejen exteriérem, ale i povahou, jen s tím rozdílem, že Arwen má ráda lidi. Arwen je poměrně výstavně úspěšná a začaly jsme spolu také trochu cvičit. Nakonec to vypadá, že se dokonce v mé chovatelské stanici po deseti letech narodí i štěňata.

Vezmu-li to ale z dlouhodobého hlediska, tak který velikostní ráz u vás doma vede?

Vystřídala jsem všechny rázy, momentálně střední a toy jsou v rovnováze (dva a dva) a královák je sám. Trpasličí Diora byla utracena letos na Vánoce ve věku patnácti let. Pokud bych si měla vybrat jednu barvu a jeden ráz, tak bych řekla „stříbrná střední cesta“. Povaha stříbrných je mi jednoznačně nejbližší, jejich temperament spolu s velkou (až patologickou) závislostí na majiteli.

Pokud bych si měla vybrat jednu barvu a jeden ráz, tak bych řekla „stříbrná střední cesta“.

Když už jsme u těch velikostí, prozraďte nám, jak to s nimi vlastně je? Dejme tomu, že jsem chovatelkou středních pudlů, narodí se mi štěňata, ale v dospělosti některé z nich třeba přeroste nebo naopak nedoroste. U většiny ostatních plemen by to byl velký problém, ale u vás je to jinak…

pudl U pudlů se do průkazu původu neuvádí velikostní ráz. Na bonitaci je pak pes či fena zařazen podle kohoutkové výšky. Konkrétně u trpaslíků a toyů nelze opravdu odhadnout, zda bude mít pes v dospělosti 28 cm či 28,5 cm – u těchto rázů se rodí běžně trpaslíci po toy rodičích a obráceně. Někdy také střeďák nedoroste a zůstane v trpaslících nebo trpaslík přeroste do středních.

Každý pes je pro svého majitele samozřejmě jedinečnou osobností a každý je naprostým originálem, ale… Kdybyste si však měla vybrat jen jednoho jediného, který prošel vaším životem a nesmazatelně se vám do něj zapsal, který by to byl?

Tady je to jednoduché – je jím dcera výše zmíněného Condé Stříbrníčka – Argent Adrienne Cassiepia, fenka z mého vrhu „A“. Mimořádná osobnost s úspěchy na výstavách i soutěžích poslušnosti. Bylo opravdu skvělé jet na závody s pudlem ve výstavní úpravě a nakonec skončit na druhém či třetím místě z více než dvaceti startujících.

Se svou bílou toy fenkou Beruškou máte složeny zkoušky ZZO, ZOP a BH. Jak vás vůbec napadlo věnovat se s toyem klasickému sportovnímu výcviku? A nedívali se na vás na cvičáku tak trochu skrz prsty?

pudl

Viděla jsem na Berušce ohromnou chuť do práce, velký temperament. Byl by hřích toho nevyužít. Kdyby Beruška měla jiného majitele, ne takového lempla jako jsem já, mohla to dotáhnout podstatně dál – baví ji úplně všechno a hrozně rychle chápe. Jenže já nemám moc času a navíc jsem opravdu dost líná – kdyby do Berušky bylo investováno tolik práce jako do jiných psů na cvičáku, byla by opravdu vynikající. Když cvičí třikrát do měsíce půl hodiny a týden před zkouškou, když už mi teče do bot, dvakrát denně po deseti minutách, je zázrak, že vůbec nějaké zkoušky složila.  Jinak na Berušku se na cvičáku nikdo skrz prsty nedívá, naopak má tam rozsáhlý fan klub.

Zaměřím-li se třeba na zkoušku BH, tak ta není vůbec jednoduchá, její součástí je například i velmi dlouhá chůze u nohy. Jak jste se s tím popasovaly? A vůbec, který cvik vám dal asi nejvíc zabrat?

pudl

Jediným problémem chůze u nohy je ten, že Beruška váží dvě kila a já na ni občas šlápnu. Protože Beruška evidentně lpí na životě, dává si bacha a nechodí u nohy tak těsně, jak by měla. Jinak trochu náročnější bylo naučit ji odložení za pochodu do sedni. Při cvičení s tak malým psem bez podsady je jednoznačně problémem počasí – dělat zkoušku v listopadu, kdy je namrzlá tráva je vyloučené. Zima se podepíše na výkonu, Beruška samozřejmě do mokré nebo namrzlé trávy velice neochotně sedá i lehá, při dlouhodobém odložení by zmrzla… Ale tento problém znají i majitelé jiných plemen, třeba dobrmanů.

Velmi důležitá je určitě i správná motivace psa. Na jaké „pohonné hmoty“ tedy nejlépe šlape vaše pudlinka? 

Pudlinka šlape především na své nadšení. Je to takový workholik, že sama práce je jí odměnou. Ale dostává buřta, samozřejmě. Mimochodem – odměňovat psa, který vám dosahuje ke kotníku je dost náročné, hodně se nashýbáte…

Vzhledem k tomu, že se po vašem boku vystřídali pudlové všech velikostních rázů, máte možnost srovnání po všech stránkách. Mne by ale zajímala ta pracovní…

pudl Necítím se kompetentní tuhle otázku zodpovědět – neměla jsem zas tolik psů a necvičím tak intenzivně, aby odpověď byla objektivní. Z těch mých byly nejtalentovanější obě trpasličí fawn, obě střední stříbrné a samozřejmě Beruška. Můj královák mi připadá v reakcích trošku pomalejší, ale já s ním necvičím, takže je možné, že by se začal víc snažit, kdyby měl motivaci v podobě odměn.

Jak se vůbec žije s tak velkou a různorodou smečkou?

Doma dobře, na procházkách je to horší. Neexistuje jít v klidu a povídat si, na procházce jste neustále ve střehu… Kam letí? Co žerou? V čem se válí?  Bacha kočka… člověk… kolař… srnka… chcíplej krtek… kobylinec… rybník s kachnama… Procházka je jeden nekonečný sled povelů – psi sice poslouchají, ale stejně je musíte neustále korigovat, pokud nechcete, aby lovili, požírali kdeco, lezli do bahna a otravovali kolemjdoucí. Jinak si zakládám na tom, že pudlové jsou vychovaní, takže když jdeme například na výletě do hospody, nikdo neví, že je tam pod stolem pět psů. Teda čtyři, poněvadž manžel by nepřenesl přes srdce, kdyby neměl Bambuli přisátou na hrudi.

Neexistuje jít v klidu a povídat si, na procházce jste neustále ve střehu… Kam letí? Co žerou? V čem se válí?
Bacha kočka… člověk… kolař… srnka… chcíplej krtek… kobylinec… rybník s kachnama…

Pudlové jsou temperamentní psi, jak snáší dlouhé hodiny úpravy srsti?pudl 

Nabízí se odpovědět, že je to výchovou, ale vzhledem k tomu, že úpravu srsti většinou bez potíží absolvují i pudlové majitelů, kteří je k tomu nijak nevychovávali, tak si myslím, že výchova je až druhotná. Osobně mám vlastní hypotézu, že jsme selekcí vyšlechtili psa, který má ukázněnost při úpravě už v podstatě danou geneticky. Je to sranda – vyšlechtili jsme zvíře, které dokáže hodiny stát na stole. Naštěstí dokáže i spoustu dalších věcí, jinak by to bylo na pováženou…

Spoustu věcí nám už odhalily profily plemene, ovšem každá rasa má nějakou svoji „Achillovu patu“. Kde ji hledat u pudlů a na co by se podle vás měl v chovu dávat do budoucna zvlášť velký pozor?

Osobně si myslím, že „achillovkou“ pudlů jsou jejich nesoudní majitelé a chovatelé. V Čechách chybí „pet kvalita“. Teda nechybí, naopak, je jí tady až až, ale bohužel mnozí chovatelé se domnívají, že všechno, co vyprodukují je „top“. Jako pet se prodávají jen zvířata s prokazatelnou vadou, já osobně si myslím, že za nižší cenu by se měla prodávat i štěňata z průměrných spojení, případně štěňata, na kterých už je vidět, že žádnou „díru do světa“ neudělají – jsou třeba dlouhá, těžká, s neušlechtilou hlavou. Pak není divu, že lidé kupují bezpapíráky, nechce se jim dávat patnáct či dvacet tisíc za psa na gauč. Určitou vinu na tom nese i systém posuzování na výstavách, u pudlů dostávají tituly i zvířata, která by jinde byla vděčná za velmi dobrou. Jenže kdyby se posuzovalo tvrdě, kdo by si na ty výstavy pro „védéčka“ jezdil, že? A tak máme spoustu šampionů, kteří své tituly vyjezdili – správnou volbou benevolentního rozhodčího, výstavy, kde nebude konkurence, případně když už to nejde jinak, výstavou někde v Rumunsku…

A jak si stojí v současné době český chov v porovnání se zahraničím?

Tohle je otázka pro předsedkyni klubu, paní Ing. Naďu Klírovou. Já si netroufám příliš soudit. Osobně to vidím zjednodušeně tak, že máme pár jedinců v téměř všech rázech, kteří jsou konkurenceschopní v zahraničí, ale celkově náš chov chovům např. ve skandinávských zemích konkurovat nemůže.

Miluju vaše články a váš smysl pro humor, tak co třeba na závěr náš rozhovor vyšperkovat něčím veselým nebo vtipným na téma pudl?

pudl Třeba když se chystáme na výlet, manželova nerozlučná Bambule v americkém kontinentálním střihu a s růžovými gumičkami natěšeně hopsá kolem jeho kanad a můj choť znechuceně převrací v rukou předváděčku, opatřenou decentním modrým korálkem. „Prosím tě, dej jí normální vodítko, ať nevypadám jako debil!“

Děkuji za rozhovor, opět jste mne nezklamala, celou dobu mi totiž u našeho povídání zase „cukaly“ koutky.

Foto: archiv Ireny Lukešové

Kam dál ...