Psi jsou nejlepším antidepresivem!

Znáte televizní pořad „Karolína, domácí kuchařka“? A víte, že hlavní protagonistka – sympatická Karolína Kamberská už také rozšířila početnou pejskařskou komunitu a stala se novopečenou majitelkou krásné kříženky Kofi? Takže ne o vaření, ale právě o psech jsme si společně popovídali…

Při povídání s touto sympatickou kuchařkou je celkem snadné si uvědomit, jak těžké je pro člověka-začátečníka stát se opravdovým pejskařem. Je totiž skoro nemožné vyznat se v radách a postojích oněch pomyslných táborů a udělat si na věc vlastní názor. Ono pořídit si pejska vlastně není jen tak. A své o tom ví i Karolína Kamberská, která si po letech čtyřnohého kamaráda opatřila celkem nedávno. A jak sama říká, její pes je jejím osobním trenérem a život s ním je hned veselejší. A co myslíte, vaří mu také Karolína nějaké laskominy do tlaminy?

Jmenuje se Kofi, je to šestiměsíční slečna s velmi zajímavým rodokmenem – její táta je chodský pes, maminka kříženec berňáka a malého vesnického křížence... Byli jsme tím pádem velmi zvědaví, co nám z ní vyroste, a teď už to vypadá, že vzhledem bude jako „malej chlupatej vlčáček“ – tak ji většina lidí charakterizuje.

Před lety jsem žila ve venkovském domě s temperamentními německými ovčačkami. Byly bezvadné, ale bylo to trochu odlišné – byly pořád venku, měly pro sebe zahradu a do domu chodily jen výjimečně. S Kofi je to jiné – chtěli jsme víc pokojového pejska, parťáka, který s námi bude v klidu chodit na procházky do přírody a pak se válet na koberci, když koukáme na filmy v televizi.

Ano, ona je velmi inteligentní. To byl také jeden z důvodů, proč jsme si vzali kříženku – říká se o nich, že jsou inteligentní a přizpůsobí se perfektně životnímu stylu rodiny. To se u Kofi jen potvrzuje. Své trenérské role se ujala zodpovědně a zároveň s pokorou!

My jsme plánovali pejska dlouho, ale chtěli jsme počkat, až se přestěhujeme z pronájmu do vlastního domu. Díky tomu jsme byli připraveni a těšili jsme se. Jen nejmladší synek byl prvních čtrnáct dní nejistý – Kofi s ním chtěla provozovat takové ty štěněcí kousavě-škrábací hry a on se jí tím pádem trošku bál. Rychle ji ale zvládnul.

Chodíme na štěněcí cvičák. Zatím je to spíš taková místní drbárna, zatímco se pejskové honí po trávě, ale věřím, že se to změní, až budou cvičenci větší. Jinak ji zatím trénujeme sami, můj muž na to má velký talent, jako ostatně na všechno.

To mě trochu míjí. Pro mě je hlavním sportem naší psice tahat nás po okolních kopcích a kolem řeky, takže spíš to beru tak, že je to náš parťák, než že bychom s ní cíleně trénovali na nějakou soutěž. Ale až bude výstava o nejkrásnějšího křížence, samozřejmě ji přihlásím!

Původně jsem chtěla BARF, líbí se mi to v principu (mám radši opravdové jídlo, než něco průmyslově zpracovaného) a navíc tak byla Kofi krmena u maminky. Jenže nám to pak rozmluvila paní veterinářka, že je při barfování u štěněte těžké trefit správné množství živin. Tak jsme propadli zbabělosti – náš dům i zahrada je totiž plný schodů, a my potřebujeme, aby byla maximálně pohybově zdravá až do stáří. Přečetla jsem o tom spoustu protichůdných názorů, každý si je jistý, že má pravdu právě on, ale co si z toho má laik vybrat? Takže Kofi živím granulemi s lososem, díky tomu i krásně voní rybinou a my si pořád připadáme jako ve Středomoří (smích).

Prohlédla, ale zatím se držím rady naší veterinářky, že do roku je lepší kvalitní granule moc nekombinovat s jinými typy jídla. Nevím, jestli je to tak vážné, ale ono je obecně těžké najít informace, kterým člověk může stoprocentně věřit. Jeden tábor tvrdí, že nejlepší je vychovávat s pamlsky. Druhý tábor říká, že se tím pes kazí. Jeden tábor doporučuje, že fenu je nejlepší nechat vykastrovat. Druhý tábor to odmítá. Pak si z toho vyberte. S jídlem je to dost podobné.

Jsou nejlepším antidepresivem. Nikdy nejsem tak zavalená problémy, aby mě nerozveselilo Kofinčino hopsání v kuchyni s ořechem (říkáme, že vořech si hraje s ořechem), anebo její jásání, když vidí kohokoliv z rodiny. Když leží v pokoji a pozoruje cvrkot, vyzařuje z ní klid. Perfektní je také celá ta komunita – jsem vlastně docela plachá a tady v našem městečku bydlíme přesně rok, ale díky psici už jsme poznali tolik bezvadných sympatických lidí ze sousedství! Pejskařství je nesmírně společenskou záležitostí.

My hodně pokukovali po různých středně velkých loveckých psech, strašně se nám líbí třeba bretaňský ohař, ale odradilo nás, že se všude píše, jak moc takový pes potřebuje pohybu. Rádi chodíme venku, ale jsou to spíš takové delší procházky než nějaké desetikilometrové túry, kterými nás přátelé děsili v případě ohaře. Takhle jsme spokojeni všichni – psice nás dostane ven, a pak s námi zas ráda leží u krbu...

Psům bych popřála klidnou a milující rodinu, která na ně bude mít dost času. A jejich paníčkům hlavně život plný toho nadčasového – spokojené rodiny, vnímavých kamarádů, dobrého jídla a pití, čerstvého vzduchu a nějakého toho čtyřnohého kámoše, co se vám stočí k nohám, když je toho na vás moc.

Moc děkuji, že jste si při svém vytížení udělala čas na rozhovor pro náš magazín.

Foto: archiv Karolíny Kamberské

www.radostpodlekaroliny.cz