Přála bych takové propojení se svým psem každému majiteli!

Máte rádi příběhy úspěšných psů, kteří už završili svou sportovní kariéru? Tentokrát vám přinášíme rozhovor s majitelkou šikovné border kolie Layly, která se svými výkony mezi ně rozhodně řadí. Věříme, že bude inspirací i pro vás!

Layla (Mystic Layla Aibara) je dnes už dvanáctiletá border kolie, která má za sebou velmi úspěšnou kariéru v dogdancingu. Se svou majitelkou Irenou Ištvánkovou má na svém kontě nejen titul Šampion dogdancingu (za splnění všech dvanácti zkoušek na výborně), ale i titul mistra ČR a mnoho dalších úspěchů. Dnes už si Layla užívá zasloužený psí důchod plný lásky, opečovávání a příjemných kratochvílí. Ale my společně s její paničkou  zavzpomínáme na její aktivní léta…

Na začátku byla „jakás-takás“ představa o psovi, který bude aktivní, se kterým bychom mohli sportovat, házet mu frisbee, chodit na túry. Border kolie se nám s Ivem, bývalým manželem, líbily už dlouho. Věděli jsme, že chceme černobílou fenku. Pak už jsme hledali chovatelské stanice a narazili na Aibaru. Velmi se mi líbila Layly máma Bonny Bee Aibara a vlastně i táta Astra Fox. No, a když se štěnda narodila, byla mezi, tuším, sedmi štěňaty jedna černobílá fenka a to byla naše Layla.

Tak ono to ze začátku na žádné úspěchy moc nevypadalo, teda spíš vůbec. Jsem pyšná na každý její/náš společný úspěch. Rok 2016 a Cruft’s v Birminghamu patří pro mě k těm nejvýraznějším. Ráda vzpomínám i na naše první mistrovství Evropy ve Stuttgartu, kde předvedla krásný výkon. A jsem na ni pyšná i za to, jak pracovala na vystoupení, které bylo svou obtížností možná náročnější než samotný Cruft’s. Bylo to vystoupení pro slavnostní předání cen psovodům Celní správy států východní Evropy. V naprosto natřískané hospodě plné řvoucích lidí jsme předváděly vystoupení na AC/DC a DJ skladbu patřičně ,,okouřil“. Layla ani přesto prostředí neřešila a soustředěně pracovala bez známek stresu. Upřímně jsem to nechápala a myslím, že pro mnoho psů by to bylo nemyslitelné. Ráda vzpomínám i na mistrovství Evropy v Belgii, kdy jsem na taneční ploše hopsala už s těhotenským břichem a dost kilogramy navíc. Tam jsme skončily čtvrté. Celkově je těžké vypíchnout něco, co bylo nejvíc, ona je pro mě nejvíc.

S Layluškou jsem začala cvičit triky prakticky okamžitě po příjezdu domů, tedy v osmi týdnech. Když nemáš děti a jen chodíš do práce, máš spoustu času se věnovat štěněti. Učila se ráda a rychle dělala pokroky. Šlo jí to skvěle. Problém byl spíše s koncentrací v prostředí mimo sterilní obývák.

Měla jsem pár knih o psech, jejich tréninku a tehdy jsem cvičila s Laylou sama. Trenéra jsem vyhledala až ve chvíli, kdy Layla začala pást auta, venku za brankou zahrady jsem pro ni byla vzduch a pustit ji z vodítka jsem se bála. Přesto jsem zkusila skládat dogdancingové zkoušky, a když na mě bez odměn v ruce Layla koukala stylem ,,jako fakt to musím dělat?“, pochopila jsem, že se něco musí změnit. A začal tak trochu jiný trénink, se kterým mi pomohla tehdy Petra Malá, vděčím jí za to, že mě s Laylou přehodila na správnou kolej a dala mi cenné rady. Když jsme se po čase setkaly a ona viděla, jak Layla funguje, byla příjemně překvapená a zeptala se mě, jak jsem to dokázala. A já jí řekla, že jsem dělala přesně to, co mi poradila: udělej si se psem vztah, fixuj ho na sebe a udělej pro něj ze sebe hodnotu. Tak jednoduché to je. Jinak na většinu věcí, co a jak, jsem přicházela sama nebo se inspirovala u ostatních závodníků a trenérů.

První závody byly, tuším, v Laylušky domovině v Hrádku nad Nisou, Hrádecký tanečník, kde byla moje fenka nejmladším účastníkem a ty závody jsme vyhrály. Je to už víc jak jedenáct let, ale střípky mi zůstaly. Samozřejmě velké nervy, obavy, zda bude pracovat. Takový mix pocitů jako u každých dalších závodů.

Layla je psem, který bude cvičit za jídlo i za hračku, obojí funguje, tudíž jsem podle potřeby a situace používala obojí. Pro větší soustředění jídlo, pro větší drive a cviky na dálku hračku. Jsem člověkem, který se hodně řídí pocity a podle toho jsem i měnila odměny. Jinak v běžném životě miluje vodu a obrovská environmentální odměnou je plavání.

Velmi zřídka a velmi málo. Markerem byla spíše slova jako „dobře“, „pašák“, klikr mi osobně spíš překážel. Ale občas s ním cvičíme s Mikem (druhým psem, belgickým ovčákem, poznámka redakce).

Pokud budeme počítat i povely pro jednu a druhou stranu, bude jich něco kolem padesáti, šedesáti. Nejtěžší z hlediska délky trénování a provedení asi daleké obíhání kolem mě ve vzdálenosti minimálně dvou metrů v klusu. A pak chůze stranou z pozice u nohy též do vzdálenosti cca dvou metrů ode mě.

Prvně se mi skladba nebo kompilace skladeb musela líbit. Když jsem cítila, že by tam mohl vzniknout nějaký příběh nebo bychom skladbou mohly něco konkrétního ztvárnit, začala jsem si tvořit choreografii, naše role a scénář. Obvykle jsem si dala před sebe výpis cviků, které Layla znala a do příběhu je zasazovala. Pokud bylo něco, co mě napadlo, že by se hodilo, aby Layla dělala, někdy jsem jí to doučila. Záleželo, jak moc dopředu jsem si sestavu připravovala. Nikdy jsem nepatřila mezi závodnice, které sestavu pilují rok nebo půl roku dopředu. Vždy jsem její nástřel otestovala na nějakých menších závodech a pak ji pilovala a případně jsem měnila hudbu, poslouchala doporučení ostatních atd.

Cruft’s a celá výprava na tento závod bylo nezapomenutelnou akcí, kterou mám silně vrytou do své paměti. Patří to mezi nesdělitelné a velmi silné zážitky. Atmosféra je strhující a když vejdete do arény, která čítá kolem šesti tisíc diváků, nedá se to srovnat s žádným jiným závodem. Layluška tam byla naprosto skvělá, i když naše sestava nebyla bez chyb. Nutno říct, že hlasitost hudby tam opravdu nebyla daleko od hlasitosti na koncertu. Pokud mě neslyšela a neměly jsme některé pasáže dopilované podle řeči těla, zmátlo ji to. Celkově jsme si to, myslím, opravdu užily, byla to jednoduše pecka.

Bordera je velmi přizpůsobivým a univerzálním psem s velkým potenciálem. Rychle se učí, ať se jedná o žádoucí nebo pro nás nežádoucí chování.  A ano, i s tímto názorem jsem se setkala, že si někteří lidé mohou myslet, že se vytrénovaná už narodí nebo, že je její trénink téměř bez práce. Bordera je mnohdy doporučována začátečníkům jakožto snadno trénovatelný pes. Je to snad díky její vrozené will to please – touze naplnit očekávání svého majitele. Nicméně pokazit může neznalý majitel i psíka, který je připraven jej vnímat a udělat, co mu na očích vidí, a to celkem plíživě a nenápadně. Když už začne být problém nesnesitelný a majitel zoufalý, často mají lidé tendenci být na psy hrubí nebo se ho chtějí zbavit, případně obojí. Častým mýtem bývá, že bordera je neúnavným zvířetem a musí pracovat deset hodin denně. Produktem takového přístupu je pes, který nikdy nepřestává pracovat, neustále hledá zaměstnání. Pase stíny, auta, je reaktivní a bohužel to má negativní vliv na jeho zdraví. Přitom v zemi svého původu, ve Spojeném Království jsou tito skvělí psi využíváni na tvrdou práci u ovcí, která vyžaduje vysokou koncentraci, kooperaci s handlerem a po vykonané práci následuje nerušený odpočinek bez stimulů, aby mohl pes dobít svoje baterky a příště mohl dát do práce opět maximum ze sebe. Chci tím říct, že tito psi jsou díky svému workoholismu snadno přetrénovatelní a lidé očekávají, že si pes ,,řekne,“ to ale speciálně u pracovních linií borderek nefunguje.

Nechci, aby to vyznělo tak, že pes má celý den ležet na gauči a dvakrát za den s ním máme obejít panelák nebo ho dát na zahradu, aby tam vymýšlel chujoviny. Klíčem je mu dát přiměřenou aktivitu jeho věku, zdraví a nárokům a pak mu dopřát nerušený odpočinek. A odpočinek znamená opravdový klid a nerušený spánek nejen v noci, ale i přes den, a to klidně pět, šest hodin. Myslím si, že stejně jako každý pes, má i border kolie ráda jistý příjemný stereotyp, kdy ví, co může čekat, na co se těšit. Pokud nemá práci, najde si ji sama. Ať už je to běhání podél plotu, pasení aut, cyklistů, bruslařů, dětí nebo ostatních psů. Důležité je být si této dispozice vědom a předcházet jí a v čase venčení jí včas odpoutávat a nenechat fixovat zmíněné pohybující se objekty. Spíš než k seniorovi se borderka hodí do aktivní rodiny, kde její fyzické i mentální potřeby naplní. Není to totiž jen jít s ní denně běhat 10 km nebo ji nechat běhat u kola, aby se unavila, ale i o společném tréninku, v navázání úzkého kontaktu s majitelem. Borderka, když je dobře navázána na člověka, k čemuž má díky šlechtění dispozici, bude mnohem spolehlivějším parťákem než ta, která se denně venčí na flexině a občas se jí hodí míček. Osobně je za mě trochu škoda nevyužít výhod, které pramení ze zdravé fixace na majitele. Člověk nemusí hned závodit, to psovi samo štěstí nepřináší, ale aktivně strávený čas s majitelem jistě ano. Různé hry a cvičení budují a utužují vzájemný vztah.

Rozhodně. Cvičila bych s ní asi stejně, ale co se týká tréninku, socializace, soustředění v cizím prostředí, začala bych to řešit mnohem dříve, než tomu bylo ve skutečnosti. Zase na druhou stranu, kdybychom si spolu neprošly těžkým obdobím kolem puberty, možná bych si našeho vztahu a úspěchů nevážila tolik, jako si jich vážím.

Nechat si po Layle štěně nás samozřejmě napadlo. Pokud by k tomu kdy došlo, stejně by to asi bylo jen jednou, právě za tímto účelem. Když jsem si uvědomila, že by štěňata přišla do rukou někomu, kdo by pejskovi nedal to, co potřebuje a já bych byla bezmocná, rozhodla jsem se, že Layla mít štěňátka nebude.

Kdyby nenastoupil Covid, soutěžily bychom ještě ten rok, ale kvůli pandemii jsme tu možnost neměly a pak, když už bylo Layle jedenáct let, přišlo oslabení sluchu a pohybové problémy. Postavit se na start vedle mladých a zdravých psů by pro nás bylo velkým hendikepem. Na předváděcí akce jsme ale nezanevřely a občas nás někam pozvou a my s radostí už v lehkém tempu předvedeme něco pro radost publika i radost svou.

Layluši je nyní dvanáct a půl roku a je to přiměřeně k věku a svým zdravotním problémům aktivní důchodkyně a skvělý rodinný pes. Stále jí to pálí. Sluch jí sice slouží už minimálně a má problémy s klouby a další těžkosti, ale chuť do práce a do jídla má neměnnou. Užívá si procházek s mladším Mikem, belgickým ovčákem a vždy si najdeme čas si krátce zacvičit nebo potahat o uzlík. Nepodceňuji důkladné krevní testy, podpůrné doplňky pro funkci vnitřních orgánů, chondroprotektiva a dopřávám jí minimálně jednou za měsíc a podle potřeby i častěji, fyzioterapii u Jany Jeníčkové. Člověk se občasné trudomyslnosti neubrání, ale můžu s čistým svědomím prohlásit, že pro její welfare a zdraví dělám úplné maximum, protože si to jednoduše zaslouží a já jí nikdy nepřestanu být vděčná za to, co mě naučila, koho a co jsem díky ní poznala a zažila a především za to, jaká je. Přála bych takové propojení se svým psem každému majiteli psů.

Irčo, děkuji ti za krásný rozhovor, ze kterého tvá láska k Layle přímo sálá a to zahřeje u srdce.

Text: Marie Trauškeová

Foto: Martina Irglová, Veronika Tvrdá, Ivo Ištvánek, Irena Ištvánková a její archiv