Povídání opuštěných pejsků aneb Náhradní páníček Eddy Kolibřík / DIEGO

Chtě nechtě život utíká jak voda a ve stáří síly ubývají. Když máš ale srdce na pravém místě a rozhodneš se volný čas naplno věnovat dobré věci, odměnou ti je záře psích očí a mávání ocásku do všech světových stran. A to tě žene dál. Není nad pocit, když ten chlupatý tvor, který zažil kdovíjaká příkoří, může konečně prožít pár skvělých let v něžných rukou. Díky tobě. A to stojí za to!

Do Centra pro zvířata v nouzi při zoo v Ústí nad Labem dochází pravidelně už po mnoho let venčit pejsky pan Jaroslav Vaněk (76), známý na sociální síti jako „náhradní páníček opuštěných psů Eddy Kolibřík“, troufá si levou zadní i na siláky a byť to občas trvá nějaký ten pátek, nakonec si vždy najde cestu k srdci každému ze svých svěřenců. A večer vždy usedne k počítači a psími slovy napíše na svou facebookovou stránku to, co by možná lidem pes, se kterým strávil část dne, řekl, kdyby uměl mluvit.

Diego - plácneme si

Podobným stylem napsala svou již několikrát dotiskovanou knížku Egon: Děsná psina, Petra Baďurová (58). A možná proto si kdysi tito dva padli do noty. Petra jednu kapitolu v knize věnovala právě Eddymu a psí slečně Žofince, která díky nim kdysi našla skvělou paničku a nyní dali zase hlavy dohromady, a i díky našemu časopisu se tímto psím povídáním pejskům, kteří se v ústeckém útulku nachází již delší dobu, pokusí najít novou paničku či páníčka. Pokud to nebudete zrovna vy, dejte tedy těmto psíkům šanci alespoň sdílením článku a držme jim společně palce!

Byl začátek června a u ústeckého útulku zastavilo policejní auto. Služba v útulku otevřela vrátka a vyslechla si ortel policistů: „Tak tady máte toho tuláka, chytli jsme ho ve městě a nikdo se k němu nehlásil!“ a já v cuku letu skončil v kotci, kde začal můj útulkovej život.

Foto Žofinky z knihy Petry Baďurové

Jsem kříženec stafordšírskýho teriéra a v útulku jsem dostal jméno DIEGO. Můj věk byl odhadnut asi na pět let, a to mi napsali i do mejch papírů. Co jsem prožil v minulým životě, se už asi nikdo nedozví, ty můj kvítku medový, ale v útulku se hodně divili, že jsem v kotci tuze čistotnej a s každým jsem hned kamarád. A to nejen s dvounožcema, ale i, geny negeny, světe div se, s ostatníma psama.  To slovo „útulek“ bylo pro mě záchranou. Na život tady jsem si totiž docela rychle zvyk. Jsou tu na mě hodný, žrádla, co hrdlo ráčí: „Mňam!“ A mistička s čistou vodou stále plná. Paráda! Jen ty mříže mi trochu vaděj! Koukat na ten boží svět přes kovový šprycle útulkovýho kotce není zrovna to pravý ořechový, co bych chtěl. Jo, to dá rozum, že v útulku nejde vytvořit dokonalý domácí prostředí, a ještě k tomu v něm chybí páníček, co nám psiskům příjemně pravidelně prohrábne kožich rukou, která nebije, ale hladí. Ale já tady v útulku jednoho takovýho chlápka našel. Říkaj mu Eddy. Eddy Kolibřík. Jako ten nápadně zbarvenej pták, kterýmu se říká „létající drahokam“.  

Eddy sice barvama nehýří a neni to žádnej vopravdovej páníček, je jen útulkovej, náhradní, ale drahokam to on je. Ani jsem se tu moc nevohřál a tenkrát najednou kde se vzal, tu se vzal, koukal přes kovový mříže mýho kotce: „Ahoj. Vidím, Diego, ty tvý smutný oči. Nechtěl bys se mnou jít na procházku?“, zeptal se a šup, natotata stál vevnitř přede mnou. Byl zrovna měsíc červen, jaro v plnym proudu a já jsem vyšel s tímhle náhradním páníčkem na svou první útulkovou procházku. Procházeli jsme se spolu v okolí útulku, zašli jsme i do nedalekýho parku, von mi pořád něco povídal, já ho poslouchal a když jsme se vraceli po procházce zpátky, únava, neúnava, do kotce se mi ani nechtělo!

Když mně můj náhradní páníček Eddy pak odepínal v kotci vodítko a postroj, vyskočil jsem na něj, vopřel si packy o jeho ramena a hleděli jsme si zpříma do očí. A mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího než mu dočista voblíznout obličej! Nebránil se, můj hrdina, můj drahokam, jenom si mě přitáhnul blíž k sobě a pošeptal mi do ucha: „Neboj. Já zase zítra přijdu! Uvidíš. Slibuju!“ Panečku. Ten jeho klidnej hlas zněl v mých uších jak rajská hudba! A vážně nekecal. Hned druhej den, jak slíbil, tak dorazil. A přicházel i dny následující!

Diego - z očí do očí

Prožili jsme spolu krásný léto a mě ani nepřipadalo, že jsem pes, kterýho se někdo zbavil a kterej musí žít v útulku a spát místo v křesle nebo na měkkým pelíšku v obejváku s páníčkem nebo paničkou, v kotci v boudě. Věděl jsem, protože mam psí instinkt, že Eddy je někdo, o koho se můžu opřít, kdykoliv mě bude ouvej! No, a hrc prc, léto je to tam a už je tu pěknej kus podzimu. Sluníčko už tolik nehřeje, občas i zaprší, mlhy jsou po ránu, dokonce i mrazíky už vystrkujou růžky, ale můj náhradní páníček je ze stejnýho těsta jako já! Ani jeho nějaký rozmary počasí nerozhodí!  Každý vodpoledne kráčím po jeho boku a užíváme si spříznění dvou duší! Tý lidský i tý psí! Tý jeho a tý mý. To von našel cestu do hlubin mýho nitra. A já zase do toho jeho. A při našich promenádách už nepotřebuju vodítko. Poněvadž jsme spojeni vodítkem neviditelným. To vodítko vidim jen já a můj náhradní páníček. Tomu vodítku se říká důvěra!

Podzim pádí skoro tak rychle, jak když já pádim po louce kolem Eddyho a za humny číhá zima. Já se ale nebojím ničeho. Ani zimy, i když nemám huňatou srst jako bernardýn. Jen z jedný věci mám velkej strach: že až se o Vánocích rozzáří v domovech vánoční stromečky, já zůstanu úplně sám! V útulkovým kotci. Za mříží! Jo, holt ty sudičky, co se skláněly nad mou psí kolíbkou, byly ňáký báby nepřející. Protivný. Šeredný. Plný zášti. A nenávisti. Ale já pořád doufám…

Třeba můj neblahej osud změníte právě vy!  Vaše adopce by byla to nejlepší, co byste mohli udělat. Pro vás by to byl dobrej skutek a pro mě to nejkrásnější na celičkym světě. Protože by se z nás stal pár. Eddy by mě podrbal za uchem a řek by: „Čao Diego! Adios amigo mio! Hodně štěstí, brachu!“ A jelikož se blíží konec roku, tak ta adopce by přišla vlastně za pět minut dvanáct!  Protože rok má celejch dlouhejch dvanáct měsíců. Nechcete můj osud změnit zrovna vy?

Diego s Eddym

Můj milej Jéžíšku, přines mi skutečnou paničku. Anebo páníčka. Co mě bude mít rád. Anebo kliďánko oba. Naděl mi, Jéžíšku, prosim tě, adopci! Jen jednu jedinou, už napořád, navěky. Víc toho vopravdu nechci, víc si fakt nemusim přát! Na psí uši a na psí svědomí! Ahoj tvůj Diego.

Prej ale Jéžíšek nechodí. Že dárky prej nosej dvounožci. Vy! Tak co? Plácneme si? Já už mám packu připravenou! 

Petra Baďurová a Jaroslav Vaněk

Další chlupatý svěřenec ústeckého útulku vám bude tímto způsobem představen zase příště. A možná najde domov právě tady a díky vám…

foto z archivu J. Vaňka

Eddy:

https://www.facebook.com/eddy.kolibrik

Ústecký útulek:

www.utulek-ul.cz

https://www.facebook.com/groups/977939828931117

Kniha Egon: Děsná psina:

https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/