Povídání opuštěných pejsků aneb ČIKO

Pokaždé, když se k večeru vrátí z venčení pejsků z ústeckého útulku pan Jaroslav Vaněk, kterému nikdo neřekne jinak než Eddy Kolibřík, zamyslí se nad tím, co by nám asi pes řekl, kdyby uměl mluvit a přes svůj facebookový profil vypráví příběhy tamějších opuštěných svěřenců.

To před časem zaujalo Petru Baďurovou, autorku knížky Egon: Děsná psina, jejíž parketa je nespisovná čeština a fonetika na papíře. Ráda si hraje s texty i po pracovní době, když zrovna nevenčí nějakého psa svým přátelům, protože pokračování v pejskařině už nějaký čas zuby nehty odolává a dohodla se s Eddym, že prostřednictvím našeho časopisu se pokusí najít nový domov těm pejskům, kteří dosud strávili v útulku času více, než je zdrávo. Dnes je na řadě Čiko… 

Čiko s Eddym - packu na to

Ahoj lidi. Jmenuju se Čiko. Jsou mi asi čtyři roky, jsem kříženec ovčáka a kdoví čeho ještě. To asi věděla jen moje maminka. A mluvím tak, jak mi zobák narost. Vlastně čumák, ne asi. Ovčáci jsou různý a většinou jsou pojmenovaný podle toho, odkud pocházej. Německej ovčák. Těch je na světě asi nejvíc. A často mu lidi řikaj vlčák. A i když to neni žádnej vlčák, ale ovčák, všichni věděj, kterýho maj na mysli. Bílej švýcarskej ovčák. Už podle názvu je celej bílej. A další ovčáci. Holandskej, belgickej, chorvatskej, rumunskej, portugalskej, pikarskej, podhalaňskej, australskej, karpatskej, bergamskej, pyrenejskej, ardenskej, mini americkej, uff a kdoví jakej ještě! A s jednim z nich jsem zkříženej já. Kterej, že to je? Belgičan malinois. Kterýmu lidi říkaj malina. Jako těm červenym sladkým kuličkám, kterých si v létě někdy na procházce zobnu z keře. A už název ovčák dává tušit k čemu jsme v minulosti sloužili. Na rozlehlých pastvinách jsme hlídali stáda oveček, aby se držely pěkně pohromadě! Jenže sehnat někde stádo na hlídání je čím dál obtížnější! Notabene v Česku.

Čtyřletý Čiko hledí na svět přes mříže svého kotce

A tak se z nás stali hlídači nemovitostí, sloužíme v bezpečnostních složkách při zadržování pachatelů trestných činů, u vojáků, stávají se z nás i canisterapeuti a jsme připraveni zasáhnout všude tam, kde to lidská společnost vyžaduje! Někteří z nás jsou tanečníci nebo mistři v přeskakování překážek a chytání aportů ve flyballu třeba nebo prolítneme jak blesk z čistýho nebe všechny překážky na závodech agility či je na nás radost pohledět, když cvičíme jak hodinky na mistrovství světa ve výcviku. A někteří z nás se aklimatizovali i na domácí povaleče. A ani belgický geny nevošálíš. Pěknou řádku jich mám v sobě i já.

Žil jsem odmalička v jedný rodině s dětma. Když jsou v rodině děti, všechno se kolem nich točí a někdy se holt stane, že na nic jinýho nemá jejich máma a táta čas. A tak jsem s nima vyrůstal jak dříví v lese. Žádná práce nebo řád, kterej já mám tak rád, povely nic moc, jenom flákání, pohodička, hrátky, nuda a vymejšlení blbostí.

A pak přišel ten den! Další vejlet. Ty já tůze rád. S páníčkama jsem zas nasednul do auta, leh jsem si a těšil se, až zastavíme. Cesta netrvala dlouho, auto zabrzdilo před nízkou budovou a pán vypnul motor. Asi nějaká sámoška, řek jsem si. Asi zapomněli doma pytlík s piškotama na odměnu pro děti. I pro mě by zbylo. Páníček vystoupil z auta, votevřel mi dveře a řek hop. A jéé, paráda. Možná ňákej krám pro psy, kam můžem i my, chlupáči. Vystoupil jsem tedy a on mi připnul vodítko. Stál jsem, uši nastražený, nos jak na trní, poněvadž kolem všelijaký pomíchaný pachy a hlasitej štěkot všech možnejch hafanů.

Čiko s Eddym

Mrňavejch, vobřích, psů i fenek. Ahá. Tak my jdem do ňáký psí tělocvičny. Jdem do psího kulturáku. A bude tam asi psů hodně. Tak si spolu pohrajem, pomyslel jsem si, začal vrtět ocasem a vesele následoval pána a kapku popoběh a na vodítku zatáh: Dělej dělej dělej, jdem!  

Prošli jsme brankou a štěkot zesílil! A já najednou zůstal štajf. Z mýho kmitajícího chvostu se v cukuletu stal mrtvej ocas a já stál, nedutal, jak když mi cosi vyrazí dech. Všude kolem zamřížovaný kotce a z nich vytí, kňučení a štěkot. Jinej, než jsem znal od psů ze sousedství. Jinej, než jsem znal z parku. Vytí, kňučení a štěkot bez radosti. Volání o pomoc! Byl jsem z toho paf.

Čiko má svého náhradního páníčka Eddyho moc rád

To jsem ještě netušil, že za chvíli budu z jednoho takového kotce výt, kňučet a štěkat o pomoc i já. Byl to skoro mžik, ani jsem se nenadál a už jsem jen koukal za svými „povedenými“ páníčky, jak nasedají do auta, a to startuje a oni drn drn a frrr, odjíždějí na ten výlet beze mě! A tak se ze mne stal nechtěnej opuštěnej pes bez domova. A přitom jsem si od malička myslel, že mě se to stát nikdy nemůže. Chlupatá chyba. Nikdy neříkej nikdy!

Čiko a Eddy - nácvik skoku na prsa

Na kotci, kam mě šoupli, se záhy vobjevila informační cedulka: Čiko, čtyři roky, útěkář, ničí zařízení bytu, nemá rád děti. Jenže proti takovýmu nařčení se musím přece bránit. Nikomu jsem neutek. Jen jsem běhal. Nic jsem nezničil. Jen jsem si hrál. A děti mám rád. Jen když mě pořád tahaly za uši a za ocas a dloubaly mě do očí, tak jsem je prosil – vrrr, nedělejte mi to, chci si od vás už odpočinout. Chci chvíli spát. A když jsem takhle zavrčel už po pátý, po desátý, tak po třicátý můj pohár trpělivosti přetek a jedno to nezbedný dítko jsem rafnul: Nech mě bejt, to bolí, jau! Nebylo to bůhví jaký rafnutí, protože kdybych pořádně rafnul, tak bych to dítko přerafnul vejpůl a to já moc dobře vim. Ale už dávno nemám mlíčňáky, ale zdravej bílej silnej chrup a moje zuby se na ruku toho děcka otiskly. Jako tetování: A dost! A za to teď stojí na ceduli mýho kotce, že jsem zlej pes zabiják. Chtěl jsem se jen chvilku v klidu vyspat sám ve svým pelíšku. Chtěl jsem jen, aby mě to už nebolelo. A teď tenhle nápis. Vždyť takhle mě nikdo nebude už chtít! Už mě nikdo nikdy nepohladí. Napodrbe za uchem. A i venčitelé se mě budou vyhýbat!

Čiko s Eddym

A jak jsem řek, stalo se. Každej den jsem marně sledoval přes mříže svýho kotce, jak ostatní psi chodí na procházky, jak se na ně těší a jak kvičí nadšením. A já furt nic!

A pak se to stalo! U mýho kotce se zastavil člověk. Zamyslel se. Přečetl si informační cedulku připevněnou na mříži. Po přečtení jeho zrak sklouznul na mě, zved svý šedivý vobočí do výšky, zahleděl se mi zpříma do očí, chvíli vyčkal a povídá: „Ahoj. Já jsem zdejší náhradní útulkovej páníček a říkají mi Eddy. Mně se to, Čiko, nějak nezdá!  Že ty bys byl takovej zlej pes, co se píše na tý cedulce? Víš co? Nebudeme tady kout pikle. Já si tě vyzkouším, co ty jsi tedy vůbec zač! A teprve pak uvidíme. Jdem na to!“

A světe, div se – s náhradním páníčkem Eddym jsem vyrazil na mou první útulkovou procházku a cejtil jsem se jak Alenka v říši divů. I když nejdřív sme se jen tak voťukávali, co jeden vod druhýho může vočekávat. A voťukávali jsme se a voťukávali a když jsem se vrátil do kotce, tak si mě Eddy přitáhnul k sobě blíž, naklonil se ke mně a pošeptal: „Ta informační cedulka lže. Jak když tiskne.“  A já mu voblíz jeho tvář. A tak začalo s Eddym mý přátelství.

Někteří lidé si myslej, že my psi nemáme duši a berou nás jako ňákou věc. To Eddy je úplně jinej! Když přijde novej pes do útulku, zaktivuje všechny mozkový buňky a hledá cestu do hlubin jeho duše. U mě mu to netrvalo dlouho a tu cestu našel hned! Jenže nene, nebylo to samo sebou. To já! Já mu to hledání ulehčil! Tu cestu jsem mu otevřel a svý chlupatý srdíčko jsem mu podal na dlani: na! Vlastně co to melu, na pacce. Vždyť jsem pes!

Čiko s Eddym - packu na to

A co já jsem s ním už za toho půl roku všechno prožil! A kde všude už jsem s ním v Ústí byl! Centrální park máme procouranej křížem krážem. Byli jsme spolu na Erbenově vyhlídce. Prošli jsme bok po boku Bertino údolí. Lesní hvozdy u Chuderova znám jak svý boty. A na procházky s Eddym už dávno chodím bez vodítka, a ne že on mě, ale já jeho si hlídám, aby se mi neztratil! Furt po něm házím vočko. A pořád je s Eddym co vobjevovat! Ale to nejdůležitější, úplně to nejdůležitější na celičkým světě, co bych já chtěl vobjevit, je pro mě zatím naprosto a dočista tabu: Novej domov s milujícími páníčky. Jak já už se těšim na to, až budu moct tu cestu do hloubi mý psí duše ukázat i někomu, kdo mě z útulku vyvede jak zakletýho prince. A dá mi domov. Vopravdickej domov. Budu moct bejt členem jeho smečky. Jeho kámoš. Jeho zlato. Jeho vochránce. Když v noci uložim svou chlupatou hlavu ke spánku v zamřížovaným útulkovým kotci, nechávám si vo tom zdát. Dnes a denně. Protože neumim psát. Poněvadž kdybych to doved, tak bych bejval napsal Jéžíškovi, když Vánoce byly za humny a jsou prej kouzelný. A tak místo Jéžíška se vobracim na vás. Držte mi palce a dejte o mně všem vědět, třeba by mě někdo chtěl, ale vůbec netuší, že na tu něj čekám. Že jsem. A budu mu tim nejlepším parťákem. Na celičkym světě. Packu na to!

Díky, dvounožci, Váš Čiko z ústeckýho útulku.

Petra Baďurová, autorka knihy Egon: Děsná psina / zdroj Jaroslav Vaněk

Vzpomínáte si na předešlé povídání pejska Diega?

Povídání opuštěných pejsků aneb Náhradní páníček Eddy Kolibřík / DIEGO

Chtě nechtě život utíká jak voda a ve stáří síly ubývají. Když máš ale srdce na ...

27.10.2022ÚtulkyPříběhy

Pejsek Diego, jehož povídání jste si užili minule, v bezpečí své paničky a páníčka

Jeho předvánoční přání se splnilo. Už má nové páníčky, je šťastný jako blecha a při pohádce v telce v křesle či v náručí své paničky očekává letošní Štědrý den. A možná i pejsek Čiko najde brzy nový domov. Snad. Možná zanedlouho. V novém roce 2023. Právě tady díky vám. Ať už se ho rozhodnete zachránit vy sami anebo nasdílíte jeho povídání dál…  A další chlupatý svěřenec ústeckého útulku vám bude tímto způsobem představen zas příště.

foto z archivu J. Vaňka

Eddy:

https://www.facebook.com/eddy.kolibrik

Ústecký útulek:

www.utulek-ul.cz

https://www.facebook.com/groups/977939828931117

Kniha Egon: Děsná psina:

https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/