Portugalský podengo je přátelský, málo štěká a rád si hraje!

Seznamujete se rádi s málo známými plemeny psů? Tak tu pro vás opět jedno takové nevšední máme! Co byste řekli na malého portugalského podenga? Je to perfektní parťák do rodiny a také na nejrůznější společné aktivity! Pojďme se o tom přesvědčit!

Olga Kiršina spolu se svým manželem dlouho hledali malého akčního parťáka s relativně bezúdržbovou srstí nejen pro sebe, ale i pro své dvě fenky vlčího špice. Plánovali hodně vystavovat, běhat agility a také často cestovat. Prostě aktivní život s pohodovým psem po boku. A právě všechny tyto požadavky splňoval malý portugalský podengo…

S manželem jsme si zvykli na několik psů v rodině. Před jedenácti lety jsem se zamilovala do keeshondů. Ve střední Evropě se plemeno nazývá vlčí špic, ale existují různé varianty, liší se v chování i v exteriéru, i když všichni vystavujeme ve stejném kruhu. První štěňátko keeshondů jsem přivezla ze Skandinávie v lednu 2009 a od této chvíle jsme měli doma vždy psy střední velikosti. Naše první fena zemřela v roce 2016, její dvě dcery s námi dodnes žijí. Nejmladší je velice aktivní a hravá. Potřebovala tedy k tomuto účelu nějakého kamaráda, protože její sestra o to od začátku zrovna moc nestojí. Začala jsem tedy přemýšlet o třetím pejskovi. Rozhodla jsem se pořídit si něco menšího, a ne tak náročného na údržbu. Během posledních deseti let jsem bohužel trochu zestárla (smích), moji dosavadní psi ale potřebují hodně péče: vykoupat, učesat, vyléčit nemoci... Náš nový pes měl tedy splňovat několik požadavků: být výstavním (zvykla jsem si vystavovat na nejvyšší úrovni a také vítězit), patřit do stejné páté skupiny jako moje holky (primitivní plemena – jsou zdravější a silnější), být aktivní a hravý jako Talia, chytrý a energický (plánovala jsem s ním agility aj.), měl by vážit 5 – 6 kg a mít delší srst, ale snadno udržovatelnou.

Skutečnost, že toto plemeno není tak populární, mě nijak nevyděsila, naopak byla jsem tomu moc ráda. Líbí se mi být první a prozkoumávat nové možnosti.

Když jsem se rozhodla pořídit si nového pejska, hned jsem našla na internetu hodně CHS v Portugalsku. Bohužel většina z webových stránek byla jen v portugalštině a neměla anglický překlad. Komunikace byla proto komplikovaná. Takže jsem si vybrala dvě stanice, ve kterých chovatelé mluvili anglicky. Hned jsem poslala e-maily, a dopadlo to dobře. Žádné obavy Portugalci neměli, náš chovatel prodavá po celém světě, neměl tedy nic proti tomu, aby šel pejsek do Prahy. Ovšem problém byl v tom, že jsme si zvykli na fenky a plánovali tedy další holčičku. Ale nebyla. Čekala jsem na první vrh, pak na druhý vrh... A když se narodil třetí a byli v něm zase čtyři kluci, okamžitě jsem si jednoho vybrala a další čekání už odmítla. Za devět týdnů jsme se vydali na cestu do Portugalska a přivezli si Mainiho domů. Mám dobrého chovatele, vždycky mi rád poradí, mám ho v přátelích na Facebooku a máme tam i skupinu pro majitele odchovů z Viamonte Podengo. A je to jedna z nejlepších CHS ve světě.

Vím, že je jich tu málo. Znám kluka ze stejné portugalské CHS, ten už je ale dospělý a bydlí v Kladně. Je českým Grand šampionem a chovným psem. Bohužel u nás nejsou žádné fenky, které mohl by krýt. S jeho rodinou jsem v kontaktu, občas se potkáme na výstavách. Jsou to mladí, aktivní a energičtí lidé, jezdí na výstavy a cestují se psem. Jednu CHS znám, ale ta se zabývá podengem krátkosrstým, mezi nimi je však velký rozdíl. Když jsem přivezla pejska domů, zašla jsem na ČMKU zařídit registraci, ale řekli mi tam, že musím jako majitel loveckého psa na  ČMKJ. To mě docela překvapilo. Podengo totiž patří do 5. skupiny FCI, je to primitivní plemeno.

Mainimu je aktuálně jeden rok a devět měsíců, oficiálně se jmenuje Manjerico de Viamonte a je už Grand šampionem. Kdyby někdo náhodou hledal jedno slovíčko, které jej popisuje, tak by to byl výraz „šťastný“. Všechno, co dělá, dělá s radostí. Je na nás velmi navázaný, ale nejvíce asi na své čtyřnohé „sestry“. Strašně rád si s nimi hraje, ale klidně vydrží i sám s hračkami, a k tomu nepotřebuje ani žádnou partu. Je výborně přizpůsobivý.

Všichni v naší rodině rádi cestují, Maini také. V autě s ním nemáme žádné problémy – ve věku devět týdnů procestoval 2800 km, vezli jsme jej do Prahy ze samotného Porta. Od té doby miluje auto a svou klec (domeček) v něm. Nejsme myslivci, ale pro Mainiho jsme se vždycky snažili najít místa, kde jsou králíci, aby měl pejsek zábavu. Bohužel ani jednou se nám nepodařilo uvidět Mainiho při lovu. Neprokázal o králíky žádný zájem, ovšem o ptáky má zájem obrovský! Zvláště na velkých písečných plážích, kde může běhat celý den a není vůbec unavený. Umí i plavat, má z toho radost a já také, protože jsem ho učila plavat doma v malém bazénu.

Podengo Portugues je portugalské národní plemeno, symbol portugalského kynologického klubu. Je velmi rychlý, agilní a extrémně odolný. Podengo existuje ve třech velikostech: malý, střední a velký. Každá velikost má dva typy srsti – hladkou a hrubou. Malý a střední jsou menšími druhy původních greyhoundovských Podengo Portugues Grande, kteří jsou dnes bohužel velmi vzácní. Toto plemeno pochází již ze starověku. Grande (velcí psi) byli původně používaní k lovu divokých prasat, střední k lovu králíků, potkanů a dalších malých zvířat. Menší Podengo je variací středního, ale aniž by ztratil některou ze svých vynikajících charakteristik. Byl vyšlechtěn pro velkou potřebu dostávat králíky z hlubokých úkrytů ve skalách. Výška malého podenga se pohybuje pouze v rozmezí 20 – 30 cm, což z něj dělá velmi šikovného psa, je to zkušený lovec, který vyhání králíky z jejich skalních jeskyní, poté je Podengo Medio pronásleduje po rovině. Tato kombinace nepochybně zabezpečuje úspěch lovu.

Přestože je Podengo Pequeno stále používán k lovu, už během třech století je považován za domácího mazlíčka. Díky své přátelské povaze a malé agilní velikosti je Podengo Pequeno vhodný pro život v rodině, bud' v rodinném domě se zahrádkou anebo v městském bytě.

Plemeno Podengo dosud neprošlo žádnými změnami, takže je do značné míry bez jakýchkoli genetických vad. Podengo je šťastný, přátelský, energický, vytrvalý a nebojácný pes. Snadno se udržuje, je tichý – štěká málo, pouze příležitostně, je velmi přátelský k dětem a jiným psům. Vyžaduje cvičení a pozornost. Rád si hraje. Je to velmi rychlý a vtipný student.

Každého ze svých psů vystavuji na mezinárodní úrovni a se všemi běhám agility. Totéž i s Mainim. Loni jsme si užili řadu výstav včetně Evropské v Rakousku. Doufám, že letos splníme podmínky k udělení titulu Interšampion FCI, Mainimu už zbývá jen jeden CACIB. Agility je mým oblíbeným koníčkem, Mainiho jsem do toho také vtáhla, máme týdenní tréninky. Jelikož podengo je mnohem rychlejší a obratnější než keeshond, jednou jsme vyzkoušeli i coursing. Bohužel to se Mainimu vůbec nelíbilo, protože si zvykl volně běhat za racky na obrovských plochách. Takže ten hadr, který mu tam nabídli, pro něj nebyl moc přitažlivý a pole se mu zdálo příliš malé. Podíval se kolem sebe, očichal si to a šel pryč.

Vzhledem k tomu že malý podengo je určen pro práci na skalách a nerovných površích, nemá Maini žádný problém s překonáváním překážek mnohem vyšších, než je on sám. Nožičky má opravdu krátké, na závodech možná tedy bude zařazen do skupiny XS.

Žádné skokové a zónové překážky nám nečiní problém. Tunely má rád. Slalom stále trénujeme, ale každý pes k tomu přijde docela pozdě. Houpačku jsme nechali až na závěr, a doufám, že ji zvládneme. Řekla bych, že hlavním problémem je u Mainiho jeho soustředění. Se svými holkami jsem toto nikdy nezažila, ale ted' s Mainim je to opravdu hrozné. Někdy předvede krásný čistý běh, chválím ho, ale za chvilku už je to jiný pes. Nic nevidí, neslyší, má svůj vlastní plán a lítá po překážkách, jak se mu zachce. Jako samostatný lovecký pes chce jít pravděpodobně svou cestou. Slyšela jsem o agility s podengo od svých kamarádů z Finska a Ameriky a každý prý na začátku zažil to samé. Ten, kdo vydržel „psychologický tlak“ podenga, překonal jeho nezávislost a své zoufalství, tak za dva až tři roky udělal ze svého pejska super agiliťáka – rychlého, soustředěného a opravdového šampiona.

Šanci by samozřejmě měl, kdyby se na závody dostal. Ovšem záleží to především na jeho schopnosti se soustředit na povely psovoda. Jakmile si budu jistá, že na závodech poběží se mnou správným směrem a takto zvládne celý parkúr, hned se přihlásíme do A1.

Snažíme se trénovat každý týden s výjimkou měsíců, kdy cestujeme. Mainiho motivace se změnila. Na začátku byl více motivován hrou, používala jsem na parkúru různé hračky. Loni na podzim po velké letní přestávce se ukázalo, že Maini se dá skvěle motivovat i na pamlsky. Myslím si, že během léta na něj měly velký vliv jeho starší „sestry“. Keeshond má jako plemeno obrovskou chuť k jídlu (negativním výsledkem pak může být nadváha). Musím se přiznat, že pro mě to bylo velkou úlevou. Během tréninku jsem si zvykla totiž jako odměnu používat různé voňavé dobrůtky.

Keeshond je úžasné společenské plemeno, nevadí mu jiní psi, děti, starší lidé. Nemá v povaze žádnou agresivitu. V Americe a Skandinávii se často věnuje canisterapii. Podengo si také zvykl na roli rodinného mazlíčka, má rád svou smečku – lidi a domácí zvířátka. Naše fenky přijaly Mainiho s radostí. Starší se pro něj hned stala pečlivou „maminkou“. Mladší vzala štěnátko jako kamaráda přesně tak, jak jsme si to i přáli. A pořád si spolu hrají! Náš život je velice aktivní, hodně cestujeme do hor a k moři. Naši psi jezdí vždycky s námi. Rádi plavou, leží na pláži pod slunečníkem, chodí na dlouhé prochazky. Maini se v tomto smyslu neliší od ostatních, ale je dokonce ještě aktivnější.

Jak jsem již zmínila, jedná se o primitivní plemeno z 5. skupiny FCI, což znamená žádné „umělé“ změny a vynikající zdravotní stav. Jako lovecké plemeno jsou podengové velice aktivní, proto netrpí nadváhou a s ní spojenými problémy. Kromě toho jsou malí, proto žijí dlouho a ve většině případů bývají aktivní i v pozdním věku (14 – 16 let).

Doufám, že z celého mého vyprávění se dá pochopit, že jediným problémem pro podenga byl by nedostatek pozornosti ze strany rodiny a nedostatek společných aktivit. Proto bych toto plemeno nedoporučila těm, kteří se psem neradi tráví hodně času, nebo bohužel musí být celý den mimo domov. V tomto případě by se pes strašně nudil, což by mělo vždy za následek nesprávné chování a zrady v domácnosti.

Olgo, velice vám děkuji za poutavý a nesmírně zajímavý rozhovor.

Foto: archiv Olgy Kiršiny