Peruánský naháč je vynikajícím parťákem pro akční sporty!

Těšíte se na další zajímavý rozhovor s majitelem peruánského naháče? A víte, jak spolu třeba souvisící lysost a chudozubost? Nebo že ani v Peru není příliš mnoho chovatelů tohoto plemene? To všechno a mnohem víc si však už přečtete na následujících řádcích…

Hana Kocmanová se kolem peruánských naháčů pohybuje posledních dvacet let. Odchovala celkem deset vrhů, se psy vyzkoušela nejrůznější akční i klidové kynologické sporty a podařilo se jí také v roce 2002 jako vůbec první chovatelce v rámci celé střední Evropy importovat první dvě velké feny ze země původu plemene. A o tom všem jsme si společně popovídaly…

Naši synové v té době  chtěli moc pejska, a protože jsme dříve chovali německé ohaře, tak jsme věděli, že není jednoduché pořídit dětem velkého psa, a tak manžel vymyslel to nejmenší plemeno na světě, a tím byly čivavy. Každý člen rodiny  postupně dostal jedno dlouhosrsté štěně, no a tehdy patřily čivavy s peruánským naháčem do jednoho chovatelského klubu. Když jsem tehdy viděla peruánské naháče, asi bychom si je nikdy nepořídili, nebylo to plemeno úchvatné, ale  náhoda tomu chtěla. V časopise Svět psů 9/1999 se objevil překrásný nahý pes xolo, a ten mě uchvátil. Bohužel v té době  mexický naháč standard, tj. výška mezi 45 – 60 cm v ČR nebyl k mání. Zkoušeli jsme Francii, ale tam byl sestavený pořadník. Koncem roku 2000 si manžel postěžoval známému MUDr. Fišerovi, který mu prozradil, že má doma naháče, sice ne xolo, ale peruánské a krásné, a pozval nás na návštěvu. Ano, měli úžasného velkého peruánského naháče jménem Dahn-Diamond vom Birkenzweig, kterého manželé Fišerovi dovezli z Německa ke svým dalším třem peruánským naháčům středním. Z „Dajinka“ jsem byla unešená, změnila jsem názor a měli jsme štěstí, že právě po tomto psovi se narodila v Praze štěňátka. No, a naše další cesta tedy vedla do Prahy, vybrali jsme si největší štěňátko z vrhu, byl to Buddy Měsíční květina, náš milovaný  Holíček,  elegantní krásný pejsek s výškou 53 cm, a plným počtem zubů.

V naší domácnosti s námi žijí téměř šestnáctiletý Blacky, který se v naší CHS narodil, pejsek je v zahraničním spoluvlastnictví. Bohužel v minulosti vznikl v jeho nové rodině problém, a tak se Blacky na nějakou dobu stěhoval k nám, a nakonec to bylo natrvalo. Je to pejsek s mimořádně přátelskou povahou a krásným exteriérem, což dokazuje i to, že se v roce 2009 stal světovým vítězem. Má sportovního ducha, běhal coursing a patřil mezi ty nejrychlejší, také běhal agility a má složeno několik zkoušek z výkonu, ale tím velmi důležitým je, že stal se tátou osmi vrhů a jeho potomci jsou rozesetí po celém světě.

Dalším členem naší psí smečky je patnáctiletá Cinie Nort Brun, které říkáme „Cuzko“, narodila se v naší CHS, byla velmi podobná své matce a my si ji nechali jako chovnou fenku. Cuzko byla jako štěňátko neobyčejně divoká a tak sotva měla půl roku, už začala navštěvovat cvičák, a tam jsme pracovali na jejím zvládnutí, to se samozřejmě podařilo. Cuzko, výstavně velmi úspěšná, jako jedna z prvních peruánů složila několik zkoušek z výkonu, a protože měla vyrovnanou povahu, nebyl s ní nikdy problém, ničeho se nebála, všechno dělala s radostí.  Patří mezi větší peruánské fenky, měří 57 cm a dala světu dva vrhy – byl to náš vrh G a vrh J.

No, a nejmladším členem naší zbylé smečky je osmiletá Jannet Nort Brun „Šmoulička“, která je jak povahově, tak i exteriérově velmi odlišná od celé smečky. Původním záměrem nebylo si nechat z posledního vrhu fenku, ale shodou okolností prostě zůstala doma. Šmoulička  je sice chovná jak v ČR, tak i v SK, ale štěňátka nikdy neměla. Je to fenka vedená pracovně, tzn. že se s ní věnuji hlavně sportům, jako jsou pachové práce, nosework,  StPr, obedience a hoopers (sport podobný agility), má složeno dvanáct zkoušek z výkonu – z pachových prací i z OB.

Když jsme si pořídili našeho prvního velkého peruánského naháče s opravdu krásným exteriérem, zjistili jsme, že v tehdejším Československu k němu není žádná velká fena, a tak jsme začali hledat i mimo ČR a dostali nápad, že mu fenku dovezeme odkudkoliv. Dalším překvapením bylo, že v zemi původu, tedy v Peru je velmi málo CHS, ale měli jsme štěstí a v jedné z nich – v CHS Delfino Can měli zrovna štěňátka a jednu velkou devítiměsíční fenku. Začali jsme tudíž zjišťovat, jak ji importovat. V té době, kdy jsme nebyli součástí EU, to bylo hodně náročné, ale zadařilo se a 26. 11. 2002 dvě první peruánské dámy jménem Encantada „Inka“ (nar. 27. 2. 2002) a Flor de Canela „Lima“ (27. 7. 2002) z CHS Delfino Can v Peru překročily naše hranice. Cesta z Peru je velmi náročná, s mezipřistáním v Madridu trvala téměř dvacet pět hodin, pak ještě kontroly jak ve Vídni na letišti, tak i na našich hranicích. Byly to první importované feny ze země původu ve střední Evropě.

Na velkou smečku jsme byli vlastně zvyklí. Od roku 1995 jsme měli čtyřčlennou smečku čivav a k nim postupně přibývali peruánští naháči. V roce 2001 to byl náš první, již zmiňovaný peruán Buddy Měsíční květina „Holl“, který vlastně odstartoval celý náš chov a koncem roku 2002 přijely naše dvě peruánky Inka a Lima ze země původu a byla smečka sedmičlenná. Čivavinky postupně odcházely do psího nebe a peruáni přibývali. V roce 2005 jsme si nechali z vlastního chovu fenku Cuzko, poslední dny roku 2006 se k nám vrátil od zahraniční spolumajitelky Blacky, který s námi vlastně už zůstal. Tato smečka pěti psů s námi žila až do poloviny roku 2012, kdy s námi ze zdravotních důvodů zůstala Šmoulička. Tři roky jsme měli smečku šesti velkých peruánských naháčů, která v té době patřila k největším v Evropě. I když se jednalo o smečku smíšenou, tedy o dva psy a čtyři feny, neměli mezi sebou nikdy žádný problém a respektovali se navzájem. Vůdci smečky jsme byli my s manželem, a psi to rychle pochopili a náš společný život přijali za svůj.

Když jsme měli pětičlennou smečku, najednou se nám změnil způsob života, většina volného času se podřizovala psům, a tak to i zůstalo. Takto velká smečka téměř uprostřed města musela být zvládnutá. Peruánský naháč je od přírody pes velmi rychlý, dominantní, a tím i svéhlavý, a tak jsme zapracovali na jejich poslušnosti, ale stále to byla smečka, i když v městském prostředí se chovala naprosto jinak nežli v přírodě, ale i tam se nám podařilo ji zvládnout tak, že byli lovci jen s mým souhlasem. A tak nelovili, neběhali po lese, prostě drželi se okolo mě, přivolání fungovalo na píšťalku. Byli zvyklí chodit na volno ve městě, nemít žádný problém s ostatními psy, naučili se i v přírodě, kde to bylo opravdu hodně náročné chodit na volno, všude však vládla důslednost. Jedna moje chyba a napravování trvalo i několik dní. Menší problémy začaly, až když se smečka rozrostla o posledního člena – fenku Šmouličku, kterou smečka nechtěla velmi dlouho přijmout, byť s ní žila od narození. Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkala.  V té době se měnil i názor na způsob výcviku, vznikaly nové metody, ale peruán zůstával peruánem, a tak jsem udělala několik významných výcvikových chyb, které jsem dlouho napravovala. Dnes i naše Šmoulička do naší již smečky zapadla a je jejím poslušným členem.

Peruánský naháč je plemenem, které se hodí kromě obran (nemá špičáky, tedy nemá zákus) ke všem sportům, protože je velmi inteligentní a chápavý, vlastně to bylo plemeno, které bylo indiány používáno k lovu i k dalším pracím, k léčení a tedy jej také cvičili. Hlavně to není tzv. gaučový pes, potřebuje mnoho pohybu a důslednost již od brzkého věku. Samozřejmě je úžasné, pokud může se svým majitelem dělat nějaký sport. Super je třeba dogtrekking, canicross apod., prostě rychlé aktivity, ale zvládne i ty klidnější, a také canisterapii. Parádní je chodit na dlouhé vycházky do přírody, doma stačí naučit třeba aportovat, je v tomto ohledu vynikající, i se u toho vyřádí. Je vynikajícím parťákem skoro ke všemu.

Jak jsem se již zmínila, pětičlenná smečka psů potřebuje pohyb, a tak jsem začala u coursingu, jenže tehdy byl tento sport ještě v plenkách, a psi potřebovali pohyb téměř denně, proto jsme začali s agility. Zkoušeli jsme i flyball, a tam je právě důležité, aby pes dobře aportoval a byl rychlý, aby jej hra s míčkem bavila. Cvičili jsme poslušnost, obedience, stopy, které jsou důležité ke složení některých zkoušek, pachové práce – nosework, který patří k novým sportům stejně jako třeba hoopers, které také děláme. Vybírala jsem pro každého pejsana to, co jej bavilo, aby měl ze sportu radost, a to si myslím, že je hodně důležité.

Peruánský naháč díky své rezervovanější nebo senzitivnější povaze dělá rád sporty, kde může pracovat samostatně, sporty, kde si svoji práci řídí sám. A to jsou pachové práce, nemá problém se stopami, s vyhledáváním předmětů, s noseworkem či záchranařinou. Také vynikající jsou agility, kde může ukázat svoji rychlost a paměť.

Měli jsme najednou smečku pěti velkých peruánů (výškově mezi 53 – 57 cm) a já chtěla ukázat, že i toto plemeno se hodí jinam nežli na „gauč“. Začínal coursing, a Blacky, Lima a Cuzko  se stali několikanásobnými coursingovými mistry ČR, Blacky navíc mistrem Slovenska a složil i zkoušky ZZO, ZOP a BH, stal se v roce 2009 světovým vítězem. Cuzko má na svém kontě ZZO, ZOP, ZPU1, BH, 2x vyhrála mistrovství ČR KCHN ČR ve výkonu. No, a Šmoulička má také coursingovou licenci, složila zkoušky ZZO, ZOP, OB-Z, OB1 , NW-Uz, NW- Nz, NW-Wz, NW-Dz, NW-D1, NW-D2 a NW-U1. Cením si všech složených zkoušek. Mimořádnou zkouškou je pro mě NW-D2, která je velmi náročná a má ji složenu jen velmi málo pejsků všech plemen.

Naše chovatelská stanice odchovala celkem deset vrhů, tj. padesát tři štěňátek od tří matek a šesti otců. Zvláštní jak při krytí, porodu i počtem štěňátek byla Lima, která v celkem čtyřech vrzích dala pouze dvanáct štěňátek, ovšem oč jich bylo míň, o to byla mimořádnější. Byla i zvláštní matkou. Inka a Cuzko byly úžasné matky – milující, pečlivé a dobře rodící, obě měly početnější vrhy, a to mezi sedmi až devíti štěňátky. Takže jako u lidí, každá fenka je naprosto jiná.

Zvláštností u všech nahých plemen je skutečnost, že jedna matka rodí jak nahá, tak i chlupatá štěňátka, Velmi vzácným je vrh pouze nahých štěňátek.  Dalším specifikem nahých plemen je počet zubů, nahost s sebou totiž nese chudozubost, tzn. že většina nahých psů má řezáky a stoličky, mají však zakrnělé premoláry, a špičáky se objevují jen u některých jedinců. Počet zubů není dědičný, to znamená, že dva plnochrupí jedinci (matka i otec s plným počtem zubů), kteří opravdu mají šest řezáků, dva špičáky, šest stoliček a zakrnělé premoláry v  každé čelisti, je na své potomky nepředávají.  Je to prostě nevyzpytatelná genetika.

Peruánský naháč je opravdu málopočetným plemenem. Tak jako je v zemi původu velice malá chovná základna, tak i u nás v ČR, kde je chovná základna peruánského naháče jednou z největších v Evropě, přesto je malá. Máme zde sice dost zapsaných chovatelských stanic, ale bohužel se v nich nechová, je také málo krycích psů nepříbuzných na chovné fenky. Jak to zlepšit? V době, kdy jsme dovezli naše dvě fenky, protože byly nepříbuzné na všechny psy v Evropě, myslela jsem, že se chov v ČR posune dále a chovná základna se zvětší, bohužel nestalo se tak.

Po dlouhé době se v roce 2009 stal světovým vítězem náš Blacky Nort Brun, a jako by tím otevřel bránu českému chovu ke světovým vítězstvím a také k zájmu o český chov. V současné době je poptávka ze zahraničí, pokud se jedná o zajímavé spojení, které do té či oné zahraniční chovatelské stanice přinese něco nového a pozitivního. Peruánský naháč se chová také v severských zemích, a to hlavně ve Finsku, bohužel se tam však potýkají se stejnými problémy jako u nás.

Plemeni peruánský naháč nelze přát nic jiného než, aby se majitelé stali i dobrými a zodpovědnými chovateli, kteří nemají strach se do chovatelství pustit, aby se rozšířila chovná základna a to nejen u nás, ale i v celé Evropě, aby udělali všechno proto, aby to úžasné rychlé divoké nahé staré indiánské plemeno nezaniklo, a aby se nestalo plemenem, na které bychom vzpomínali jen v knihách… Peruánský naháč nebude nikdy plemenem módním, ale nedovolme, aby byl plemenem zaniklým!

Moc vám děkuji za poutavý rozhovor.

Foto: archiv Hany Kocmanové

http://www.hairlessbrno.com/