Obkládek na tělo i duši – to je ruský toy

Říká se, že kdo jednou pozná ruského toye, už žádné jiné malé plemeno ani nehledá. Tito malí psi se vám dokáží dokonale přizpůsobit. Ostatně pokud se o nich chcete dozvědět více, pak si nenechte ujít následující rozhovor!

První ze série rozhovorů o společenském plemeni ruský toy je právě zde. Povídat si budeme s báječnou autorkou portrétu plemene, ale především s chovatelkou těchto úžasných psů paní Renatou Doležalovou. A věřte, že tohle povídání vás bude opravdu bavit, protože Renatiny odborné znalosti a obratnost vyprávění jsou dokonale sehrané....

Renato, prozradila byste nám, proč jste si jako parťáka zvolila právě ruského toye?

V době, kdy jsem se rozhodovala pro pořízení psa po škole a založení rodiny, jsme bydleli v malém bytě (1+1). Proto jsem hledala plemeno, které by se tam „vešlo“. Tehdy jsem se svým tříletým synem navštívila Intercanis v Brně. Tam byla paní s fenkou tehdy ještě moskevského dlouhosrstého toy teriéra a s jejími odrostlejšími štěňaty. Fenka i štěňata byli velmi přátelští, efektní vzhledem, inteligentní a poslušní, syn si s nimi nerušeně hrál. A bylo rozhodnuto. Kdo už někdy nějakého toye měl, už ho zpravidla nevymění za jiné malé plemeno. Toy se dokáže dobře přizpůsobit rodině, takřka nelíná, je nenáročný na údržbu, je inteligentní, agilní a temperamentní, nebývá nemocný. Je to poměrně mladé a zatím nepřešlechtěné plemeno, které si zachovává ještě své původní instinkty. Můžete ho vzít prakticky všude s sebou, je skladný, nebývá zlý, nervózní nebo vzteklý. Zpravidla si dobře rozumí s kočkami a často s nimi tvoří nerozlučnou dvojku. Jsou to psi zpravidla stále veselí a dobře naladění, často až terapeuticky příjemní společníci. Někdy jim říkám, že jsou „obkládek“ na tělo i duši. Jsou oddaní, rádi člověka doprovází a vzhledem ke zpravidla dobré psychice netrpí separační úzkostí nebo strachem z bouřek či střelby, ohňostroje apod. Většinou rádi cestují.

Doufám, že si neuříznu ostudu s následující otázkou, ale trochu mě mate nebo matou názvy plemen a já si nejsem jistá, zda jde o jedno plemeno. Zaznamenala jsem moskevského a ruského toye. Mohla byste nám to trochu vysvětlit?

Ne, ne, žádná ostuda. Nedávno jsem si dělala nějaký kvíz o psích plemenech, a i tam byl jeho název chybně uvedený. Často je název ruský toy popletený s původním názvem moskevský dlouhosrstý toy teriér. K novému názvu plemeno přišlo při sloučení názvu hladkosrsté a dlouhosrsté variety v roce 2006, kdy bylo plemeno prozatímně uznané FCI. Došlo k záměně moskevský za ruský a bylo vypuštěno označení teriér. Původně byl záměr zařadit toye do FCI skupiny III., tedy pod teriéry. To se však nepodařilo a toy byl zařazen mezi společenská plemena.

Kolik máte v současné době pejsků tohoto plemene a jakým aktivitám se s nimi věnujete?

To je těžko říci kolik (smích). On si člověk prostě nemůže doma nechat úplně všechno. Můj chov má dvě prastaré původní linie dlouhosrstých a jednu linii hladkosrstých. Abych udržela chov na mezinárodně konkurenceschopné úrovni, musím pečlivě volit rodičovské páry. Ne všechny pejsky, které k chovu využívám, mohu mít u sebe doma, to by nebylo dobré pro ně ani pro mě. Proto je hodně z nich umístěno v jiných rodinách. Jsem ráda, že se mi podařilo najít pár zapálených lidiček ochotných spolupracovat a můj chov je vlastně i jejich prací a láskou, kterou jim věnují. Také se snažím pomáhat pejskům v nouzi, a tak se u nás občas něco objeví v dočasném azylu. Jsem vždycky šťastná, když se pro tyto jedince najde super nový domov a zase moc díky všem, kteří nám s tím pomáhají. Sem tam se mi podaří i nějakého pejska zapůjčit ke krytí (z Ruska, Německa, Běloruska…) nebo naopak jiný můj plemeník je zase někde na krytí v Rusku, Finsku apod. Často také hlídáme naše odchovy, když jsou jejich rodiny na dovolených, v lázních, v nemocnicích nebo se prostě zrovna nemohou o zvíře starat…

Z aktivit jsou to především výstavy, těch absolvujeme poměrně hodně po celém světě. Občas je to i cvičák, kde pomáháme hlavně při socializacích, moji psi také milují les, a procházky v klidu v přírodě. Disponují skvělým nosem, mají tedy rádi pachové práce všeho druhu. Rovněž milují se mnou chodit ke slípkám, kterých máme hodně, chodí se mnou i zahánět, krmit, či sbírat vejce. Někteří mají lovecké sklony, ale u všech se nám podařilo naučit je naše opeřence respektovat. Přesto, že to někdy trochu drhlo. Plánujeme také setkání majitelů milovníků a chovatelů, které chceme opakovat každoročně, ale trochu nám to v COVID době vázne.

Jste dlouholetou chovatelkou, mohla byste nám prozradit nebo se s námi podělit o to, na co jste v rámci chovu nejvíce pyšná?

Nejvíc pyšná jsem na to, když se mi podaří svoje štěňata umístit do opravdu super rodin, kde pejsek prostě naprosto zapadne, jako by se pro tu rodinu narodil a vidím, že je spokojený on i jeho lidé. Pochopitelně jsem pyšná i na úspěchy výstavní. Máme v chovu pejsky, se kterými jsme získali úspěchy v Rusku – jedno štěně vyhrálo třídu štěňat v obrovské konkurenci na speciální výstavě plemene v Moskvě, na výstavě v Kaliningradu zase tři z našich psů splnili podmínky pro přiznání titulu Ruský šampion, Šampion RKF nebo Ruský junior šampion, dva psi získali titul Vítěz plemene a jeden pes se umístil na druhém místě v soutěži Gordost Rossii, což je soutěž pro vítěze ruských plemen. Posledním předcovidovým úspěchem bylo vítězství BOB na výstavě v rakouském Grazu, kde posuzovala irská paní rozhodčí. Tato rozhodčí následně posuzovala toye také na CRUFT´S 2020, kde nechala vyhrát titul nejlepší fena plemene fenku, kterou jsme v Grazu porazili. Ale i tato fenka rakouského chovu byla dcerou našeho odchovu, taková naše sestřenice. Pochopitelně těch výstavních úspěchů našich odchovanců je hodně v mnoha zemích.

Toto ruské plemeno není příliš rozšířeno. Proč si myslíte, že se o něm ví tak málo?

No, ve světě je toy celkem rozšířený, v Rusku se rodí ročně asi pět tisíc štěňat. Je oblíbený v Pobaltí a ve Skandinávii, Austrálii, USA. U nás po revoluci a zejména v poslední době je přídavné jméno „ruské“ skoro sprostým slovem. Nálady v naší společnosti jsou spíše anti ruské a silně pro americké. Lidé spíše sahají po módních malých plemenech, jako jsou čivava, barevný jorkšír, boloňský psík, bišon, francouzský buldoček nebo mops. Také v Čechách se musíme potýkat s problémy kvůli pražskému krysaříkovi, protože jsme vnímaní jako jejich velká konkurence, to je pochopitelně velmi zažitý, ale holý nesmysl. To je ale na dlouhé povídání…

Jeho vzhled může být pro někoho podobný například čivavě, krysaříkovi či papillonkovi, a to díky nápadným praporcům na uších. Dokázala byste našim čtenářům nějak přiblížit rozdíl mezi těmito plemeny a ruským toyem?

Pochopitelně. Čivava je zavalitá na krátkých nožkách, má výrazně jablkovitou hlavu s krátkým nosem a velkýma mírně vypouklýma očima. Povahově je klidnější, jakoby „línější“, není tak bystrá a je snadno ovladatelná, vychovatelná. Má více srsti po těle s podsadou, méně srsti na uších, v krátkosrsté varietě je srst delší a tvrdší.

Papillonek je velmi osrstěný po těle, má dlouhou podsadovitou srst s velmi dlouhými praporci a povinný bílý podíl ve zbarvení. Povahově je často velmi přátelský, společenský, toy je povahově především teriér.

U krysaříka je každopádně třeba si uvědomit, že obě dvě plemena existují v obou varietách, a to dlouhosrsté a krátkosrsté (hladkosrsté) a každé z nich vychází trochu z jiného základu. Krysařík z pinčů a toy z teriérů. Rozdíl je zejména v hlavě a konstituci, krom formátu je to i podsaditost krysaříka – nižší a zavalitější a lehkost a vzhled „malého jelínka“ – vyšší, lehčí a elegantnější toy. Také toy je opravdu hladký, sametový po těle v hladké varietě na rozdíl od rovných tvrdších chlupů krátkosrstého krysaříka a více osrstěný na uších u dlouhosrsté variety, kde osrstěná má být dostatečně i špička ucha tak, aby nebyla vidět hrana ucha, jeho obrys. Dále je zde hlava s tupým nosem a výraznou bradou, příjemně ušlechtilá a oblá s velmi dlouhým uchem u toye. Na rozdíl od krysaříka s kratším uchem a ostřeji řezanými rysy a zjevně výrazem miniaturního pinče. V povaze je toy teriérem a krysařík pinčem. Pochopitelně se zde bavíme o typických představitelích plemene. Obě plemena jsou mladá a neustálená, a tak se mohou vyskytnout jedinci, kteří jsou si podobní, byť každý od jiného plemene, a to jak v dlouhosrsté, tak i v hladkosrsté varietě.

Každý preferuje něco jiného.... Někdo pinče někdo teriéra, někdo třeba ovčáka nebo některého ze špiců nebo pudla...., každé plemeno má prostě to své a pro svého majitele to jedinečné.

Který klub u nás plemeno zastřešuje, a prozradila byste nám také podmínky pro zařazení do chovu?

Chov toye u nás je zastřešen Klubem chovatelů málopočetných plemen psů (KCHMPP)  https://www.kchmpp.cz/ – tento klub zastřešuje celou řadu plemen.

Ruský toy je zařazován do chovu na základě bonitace (nejdříve od dvanácti měsíců věku) a jedné výstavy pořádané klubem v jakékoliv třídě (kromě dorostu) s výsledkem výborný nebo velmi dobrý. Pro všechny jedince zařazované do chovu je povinné vyhodnocení luxace patelly, které je třeba dodat k bonitaci. Věk pro zařazení do chovu: pes od 15 měsíců neomezeně, fena od 15 měsíců do 8 let věku. Počet vrhů: 1 vrh v jednom kalendářním roce.

Nechci se někoho dotknout, ale myslím, že být zastřešený klubem, který má pod sebou prakticky nejvíce plemen, není možná zrovna výhrou. Jak tedy probíhá propagace plemene třeba i mimo klub?

Tak pochopitelně to má svoje výhody i nevýhody. Naše sekce má pouze kolem třiceti členů, zakládat samostatný klub pro plemeno je tak komplikované, také třeba pořádání klubových a speciálních výstav nebo bonitací by pro nás bylo náročnější a složitější a personálně špatně zajistitelné. Zastřešení velkým klubem je tak pro nás výhodné. Ale pochopitelně, pro velký klub má například poradce chovu celkem velmi rozsáhlou agendu pro celou řadu plemen a je jasné, že řešení otázek chovu jednotlivých plemen pro něj není úplně jednoduché. Také výbor klubu řeší řadu otázek a jejich práce je až obdivuhodná a nezáviděníhodná. Klubové a speciální výstavy jsou poměrně rozsáhlými akcemi a je třeba hodně práce na jejich zajištění. V covidové době je to ještě složitější. Také například již osm let neúspěšně řešíme možnost krytí mezi dlouhosrstou a hladkosrstou varietou, které je samozřejmé pro RKF i FCI, rozšířené v drtivé většině států světa. Ale protože nás chovatelů hladké variety je málo – pouze tři, nemáme prostor se bránit a účelně pracovat na rozvoji plemene. Na propagaci plemene pracují hlavně jednotliví chovatelé, snažíme se o články v časopisech, založili jsme fanklub plemene na facebookových stránkách (https://www.facebook.com/groups/1267492296755140), snažíme se pořádat online webináře zhruba jedenkrát za měsíc na zajímavá témata, sami členové mohou dávat podněty na jejich zaměření. Také připravujeme Den ruského toye se zajímavým programem, snad se situace s pandemií zlepší a nám se tak akci podaří zrealizovat.

Malá plemena často trpí na choroby, jako je třeba luxace patelly a podobně. Mají tito psíci také nějakou nemoc, se kterou se chov momentálně potýká?

Vzhledem k tomu, že se jedná o mladé a neustálené plemeno, naštěstí je ještě nezatížené genetickými onemocněními.  Luxaci patelly je třeba ale pochopitelně sledovat a zejména se vyvarovat spojování postižených jedinců. Na to dohlíží poradce chovu. Problémem u toyů je zejména usazování zubního kamene a záněty dásní, podobně jako u ostatních malých plemen. Stav tlamky je třeba pravidelně sledovat a o zoubky a dásně se důsledně starat.

Jak jsou na tom  třeba s reprodukcí?

Reprodukce psů je jedním velkým tématem, stejně jako bývají problémy u lidí, bývají problémy i u psů. Takže některé feny zabřezávají normálně, u jiných se mohou objevit potíže. Na toto téma napsala několik zajímavých a skvělých článků paní rozhodčí Vladimíra Tichá. Pokud se problémy objeví, je třeba je řešit. U fen ruského toye se rodí zpravidla jedno až čtyři štěňata, výjimečně více. Porody nebývají jednoduché tak jako u jiných malých plemen. Je nutné počítat s tím, že možná bude třeba asistence nebo celý porod skončí císařským řezem u veterináře. Také vzhledem k velikosti fen a počtu štěňat je třeba se připravit i na případnou eklampsii – odvápnění feny při laktaci, která se neobejde bez okamžité pomoci veterináře.

Vzhledem k jeho malému vzrůstu patří asi spíše do bytu. Jaká je náročnost na jeho péči, výživu a pohyb?

Už jsem zmínila, že toy je na údržbu nenáročný, prakticky nelíná, nemá podsadu, na údržbu si vystačíte i se suchým šamponem nebo obyčejným pudrem. Pozornost je třeba věnovat drápkům, malí lehcí pejsci drápky při pohybu příliš neobrušují, je třeba je pravidelně krátit, aby nepřerůstaly. Toy patří rozhodně do bytu, ven chodí zpravidla rád, ale umístěný trvale venku být pochopitelně nemůže. Dobrá strava je základem. Je třeba použít kvalitní granule, konzervy, ale můžete pejskovi i vařit nebo barfovat. Strava by měla být pak pestrá a vyvážená, uzpůsobená velikosti plemene. Jak už jsem psala výše, toy se dokáže přizpůsobit každé rodině, rád s vámi půjde na dlouhý výlet, bude rád cestovat, bude aktivní, ale doma s vámi rád bude odpočívat, nejlépe přímo vedle vás. Doprovodí vás i do sprchy nebo na záchod. Prostě s toyem nikdy nejste sami.

Komu byste jej doporučila a jakou mají vlastně povahu?

Toy je aktivní, veselý, temperamentní, velmi inteligentní, takže brzo si zmákne, jak vás nejlépe „očůrat“. Bravurně krade jídlo, takže vás naučí uklízet a svůj talíř neopouštět. Je důležitá opravdu důsledná výchova, jako ostatně u každého teriéra. Dobře vychovaný toy je výborným společníkem. Velmi vycítí vaše nálady, smutek, radost, nemoc, často udělá něco až „mystického“, co vás překvapí. Je hrozně relaxační, ale pro canisterapii se příliš nehodí. Toy je přirozeně nedůvěřivý k cizím, nemá zpravidla rád, když se na něj někdo vrhá a hladí a mazlí…. Miluje svoji rodinu, na cizí si musí zvyknout, trvá to nějakou chvíli. Zpravidla se přimkne k jednomu členu rodiny a pak se stane jeho stínem, dokáže ho bránit, brání i děti, pokud si myslí, že jsou v nebezpečí. Zvládne výcvik bez problémů, rád a rychle se učí, má chuť pracovat.

Spíš asi napíšu, komu toto plemeno nedoporučuji: Toy miluje člověka, netrpí separační úzkostí, ale trvalá izolace od člověka ho trápí. Velmi malé děti také nejsou vhodným partnerem, toy je malý a křehký, není proto pro ně vhodnou „hračkou“. Také s velkým psem může být problém, Velký pes nechce, ale může snadno toho malého zranit. Neměl by s ním být bez dozoru, společná hra totiž může pro toye skončit fatálně.

Také by mě velice zajímalo, jak vy jako chovatelka vybíráte pro svá štěňátka vhodné majitele?

To je na chovu tím nejtěžším. Už několikrát jsem si říkala, že pokud přestanu chovat, bude to kvůli lidem, ne kvůli psům. Snažím se opravdu dát na instinkty a pocity, snažím se, aby pes byl tak nějak „šitý pro danou rodinu na míru“. Aby si sedli a často i koupi rozmlouvám, snažím se nastínit všechny problémy, které by mohly vzniknout. Přesto ne vždy se mi podařilo, aby život mého „dítěte“ a nových majitelů skončil šťastně. To mě bolí asi nejvíc a pak si to vyčítám. Ale asi úplně předejít všemu prostě nejde.

Moc vám děkuji za krásné povídání. Ráda bych se ale ještě na závěr dozvěděla, co byste plemeni popřála do budoucna?

Do budoucna bych přála toyům především zachování dobrého zdraví plemene. Aby se nikdy nestali příliš módním plemenem, a tak předmětem zájmu množitelů a spekulantů. Aby jeho noví majitelé a chovatelé ocenili jejich originálnost a jejich vynikající vlastnosti. A jednotlivým pejskům hlavně dlouhý plnohodnotný život ve zdraví a v té pro něho „na míru šité“ rodině.

Děkuji Vám za rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Renata Doležalová