Nosework nám prostě sedí!

Víte, že krátkosrsté kolie mají dobrý nos a tudíž se docela dobře uplatní i na poli pachových prací? Jednou z těchto disciplín je také nosework a právě jemu se budeme věnovat v následujícím povídání!

Tereza Khorelová si zprvu přála „jen“ pohodového rodinného parťáka. Neměla žádné chovatelské, ani výcvikové ambice. A právě proto se rozhodla pro kraťandu. Ovšem člověk míní a okolnosti někdy mění. Život už je takový. A u Terezy nakonec na celé čáře vyhrál nosework a její první fenka Kira byla v rámci svého plemene dokonce průkopnicí v této kynologické disciplíně. Pokud vás zajímá, jak to všechno bylo, pokračujte ve čtení… 

Moje první kraťanda byla tím vysněným psem, kterého si pořídím, až budou děti větší, a nejlépe do hotového domečku. Vybrala jsem si toto plemeno jako čistě rodinného psa, kamaráda, který s námi bude podnikat výlety a „nesežere moje tři čivavy“. Neměla jsem žádné výstavní ambice, nechtěla jsem chovat a už vůbec ne „blbnout“ někde na cvičáku. Kraťanda se mi jevila jako dobrá volba. 

Pes, který miluje svou rodinu a rád tráví čas se svým pánem. Nebude frustrovaný likvidovat zařízení  bytu v případě, že nestráví denně dvě hodiny na cvičáku. Když se tedy rekonstrukce našeho domu chýlila ke zdárnému konci, začala jsem se poohlížet po vhodné chovatelské stanici. Popravdě jsem měla strach oslovit chovatele, kterému řeknu, že chci pěknou fenu jako mazla. Úplnou náhodou mi moje kamarádka vyprávěla, že se seznámila s fajn paní, která má čivavu a chová kolie. Požádala jsem o název chovky a světe div se, chovala kraťandy a bearded kolie. Viděla jsem to jako znamení. V mém užším výběru byly totiž i vousaté kolie. Osmělila jsem se a napsala e-mail. Přišla mi milá, vstřícná odpověď a já se začala těšit na zlatou holčičku. Ta  se narodila 1. 11. 2010 a jmenovala se Dalai Nur Bila Kaífa – podomácku Kira. Tři dny před Štědrým dnem jsme si tedy pro Kiru zajeli a začala naše kolií etapa.

Naše současná fenka se jmenuje „Wifi“ – Hawaii Bila Kaífa a je dcerou Kiry, která nás bohužel opustila v šesti letech.  Jsem šťastná, že mé představy ryze rodinného psa vzaly za své. Postupně jsem  vše přehodnotila, čas strávený na cvičáku mi nepřišel jako zbytečný, právě naopak bavilo mě podnikat něco jen se svou psí parťačkou. Zvládly jsme i nějakou výstavu. A odříkaného největší krajíc – 21. 8. 2014 se nám narodilo deset krásných štěňátek.

Když jsem se rozhodovala, která holčička zůstane doma, chtěla jsem, aby měla větší jiskru, než její matka. Kira byla úžasné, empatické a velmi inteligentní stvoření, ale velmi brzy přišla na to, jak mě dostat kam potřebuje. To znamenalo mít při práci doslova brašnu pamlsků, neustálé chválení a  hecování. Wifka má větší drive (někdy mám pocit, že to není jiskra, ale spíše ohňostroj), pracuje ráda za všech okolností. Neřeší, jestli prší, jestli je posekaná tráva a nějaké hecování by bylo spíše k neprospěchu. Jak začne čuchat, nenechá se rozhodit prakticky ničím. Naším zlatým sluníčkem je šestiletý pes „Topi“ – Clingstone´s Make the Point, který s námi žije více jak rok. Je to ten nejmilejší a nejusměvavější pes, jakého znám. Okamžitě vzal náš dům za svůj včetně čivavy, koček a zakrslých králíků. Je nabitý energií. Žádná procházka není dost dlouhá, aby nebyl připraven k aportování balonku. Začali jsme spolu cvičit, nyní pracujeme na motivaci.

Myslím, že u krátkosrstých kolií není výraznější  rozdíl mezi fenou a psem, co se pracovního nasazení týče. O tom svědčí jak feny, tak i psi věnující se různým sportovním disciplínám. Mně osobně vyhovuje více práce s fenou, neřeší háravky, ani neznačí v terénu. Naše Wifi je pracant, nezažila jsem, že by se jí nechtělo cvičit. Nejvíc jí sedí nosework, ale bavíme se i triky a zkoušíme i dog puller.

S Topíkem teprve začínáme, řekla bych, že má  pozvolnější rozjezd. Určitě je to i tím, že se do svých pěti let ničemu intenzivně nevěnoval. Na rozdíl  od  Wifi, pro kterou je nejlepší odměnou jídlo, tak pro Topa je to jednoznačně balonek. Abychom toho mohli využít při cvičení, museli jsme si pohrát s motivací, aby nebyl mimo, když zjistí, že se mi v kapse vydouvá balonek. Stále na tom pracujeme a hodně se zlepšil. Jakmile pochopí, co po něm chci, stává se z něj šprt Krhounek. 

S Kirou jsem začala  chodit na  klasický cvičák, hlavně kvůli socializaci.  Poměrně rychle zvládla základní poslušnost, ale opakování stejných cviků ji přestalo bavit, což uměla dát velmi jasně najevo. Zkusily jsme  agility, pasení (složila i ZVOP), ale nějak to stále nebylo to pravé, co by nás chytlo obě. V té době se vrátila Kristýna Dostálková (později jedna ze zakladatelek NW u nás) z ciziny a začala vést tréninky – poslušnost, triky a k tomu to, na čem se s vámi domluvila. Ke konci každého tréninku se nás zeptala, co chceme dělat příště. Tak jsme se jednou s kamarádkou domluvily a spíš z legrace řekly, že chceme naučit naše psy hledat houby. A tak  začalo naše čuchání. Psal se rok 2013. 

S Wifkou jsem s noseworkem začala kolem osmého měsíce.

I když naši psi jsou typickými představiteli kolií, co se štěkání týče, při tréninku s tím problém nemám. Osvědčilo  se mi trénovat vždy jen s jedním psem. Jakmile bych vzala oba, tak ten právě necvičící by dal o sobě jistě hlasitě vědět. To by nás všechny rušilo při práci. Navíc často trénujeme tam, kde nechceme být středem zájmu. Urbany jsou i na místech jako vlakové nebo autobusové nádraží, podzemní garáže apod. Myslím, že si takto trénink oba více užijeme. Pes má paničku jen pro sebe a já se plně soustředím na práci.

S Kirou jsem začala čuchat houby, nejdříve to bylo spíše tak, že zkusíme něco jiného, nakonec nás to ale chytlo. Cvičila jsem spolu s kamarádkou a její fenou leonbergra. Bylo to tehdy na podzim a byla brzy tma, tak jsme jezdily na jejich zahradu, která byla osvětlená. Čaj s bábovkou nebo štrůdlem k tomu byl samozřejmostí. Užily jsme si spoustu legrace a moc ráda na to vzpomínám. Jen Míša musela vysvětlovat sousedům, co se to u nich vlastně děje. Nerozuměli hlasitým pochvalám typu „supééér“, „ty jsi pašááák“ v mém podání fistule.

Nosework je kynologický sport, při kterém pes vyhledává specifický pach, v ČR je to kůra pomeranče a skořice. Rozlišují se čtyři směry: urban – lidské prostředí (interiéry, exteriér, skládky, garáže), nature – přírodní prostředí (louky, lesy, pole), water – voda (tekoucí a stojatá voda), discrimination – vyhledávání v řadách (květináče, zavazadla, lidské ruce).

To bylo v úplných začátcích, a to ještě před založením NW v ČR. Někdo čuchal houby,  čaj nebo jiné koření. Po založení klubu a sestavení zkušebního řádu byly stanoveny standartní vzorky. Pro ty, kteří chtějí skládat zkoušky, nebo se účastnit NW závodů, je jednodušší začít rovnou se standardními vzorky.

Nemyslím, že by pes nějaký vzorek preferoval. Hledá ten pach, který si předtím vtisknul. Spíše si musíte dát pozor, aby pes hledal opravdu pach vzorku a nešel po lidském pachu. Je vhodné zařadit staré vzorky, založit je několik dní před vlastním hledáním, nebo odhodit vzorek do terénu, pak není patrná pachová stopa.

Asi narážíte na naše tréninky, kdy po jednom dřívějším incidentu měla Wifi kromě vzorků v terénu položenou i housku. Předtím mi totiž během čuchání stačila dojíst zbytek jakési svačiny a ještě žvýkajíc bleskově označit vzorek. Tak jsme se s trenérkou rozhodly potrénovat její sebekontrolu a schválně jsme jí do terénu daly housku. Pravda, ze začátku se místu s  houskou vyhýbala obloukem, ale nakonec prohledala celý terén bez ztráty kytičky. Na zkouškách se můžete setkat s rušivkami, které by pes měl ignorovat.

Já bych odpověděla tak, že NW je vhodný pro každého psa, tedy i pro KK. Kraťandy věnující se tomuto sportu rozhodně nedělají ostudu svému plemeni. Výhodou NW je to, že může čuchat každý a opravdu všude. V zimě na půdě, na chodbě a v létě vyrazíte do přírody, nebo k vodě. Na trénincích se potkávám s lidmi nejrůznějšího věku, výjimkou nejsou ani sedmdesátiletí.  

Popravdě na další aktivity nezbývá moc času, opravdu jen rekreačně děláme dog puller. Líbilo by se mi pasení ovcí. Kira dokonce složila ZVOP, ale naší hraběnce nevyhovovalo prostředí. V jejím podání to vypadalo spíše jako slalom mezi bobky. Wifka ta to pojala po svém a rozhodla se všechny bobany sežrat, a ty pak v autě pokaždé vyzvracela. Tak jsme zůstali jen u NW. Třeba až jednou budu mít další kraťandu, tak bude zase pást…

Takových zážitků je celá řada, ale na jeden dost často vzpomínám. Byla jsem na NW táboře v Kácově, kde bylo možné složit i zkoušku. Nám chyběla zetková voda. Rozhodčí založila vzorky brzy ráno. Jenže nejdříve jsme jeli na vodu stojatou k nedalekému rybníku a až pak k řece. Čas trochu pokročil a najednou se vyrojili vodáci. Nejdřív rodinka „Homolkových“, která se naloďovala, a jejich si děti chtěly hladit pejska. To jsem nějak ukočírovala, pravda zaslechla jsem něco o tom, abych se z toho čokla nepo… Posléze dorazil mladík, který toho moc nenaspal, ale o to víc toho vypil (Wifi opravdu nemusí opilce.). Chvíli se nad námi klátil na břehu a pak se zeptal, jestli to je pes. Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát, celou dobu nám běžel čas. Doslova v poslední minutě Wifi vzorek označila. Určitě o něm věděla, jen pro psa, který nemá rád vodu, a přesto v ní hledá a to v dost nekomfortním prostředí, to nebyla úplně hitparáda. Ten den však splnila podmínky pro udělení titulu Master of NW-Z.

Jednak bych byla moc ráda, kdyby je nesmetla módní vlna tak, jako se to stalo u jiných plemen. A pak bych si přála, aby bylo víc chovatelů, u kterých zájem o jejich chov nebude končit prodejem štěněte. Já takové štěstí měla a díky tomu jsem začala i vystavovat a následně jsem mohla odchovat i svůj první vrh.

Foto: archiv Terezy Khorelové

Videa: Věra Vaňkovská