No, a co dál?

Na konci roku se má trochu bilancovat. Prošli jsme spolu socializací, nahlédli jsme pod pokličku ústavů a navštívili klienty. Byl to těžký rok. Váš pes je celkem spolehlivý partner, sem tam poslechne na přivolání, zvládá cizí psy, lidi, prostředí, je vyrovnaný, „otrkaný“, v ideálním případě se již zúčastnil nějaké canisterapie a v těch úplně nejtroufalejších představách již za sebou máte i úspěšně složené povahové zkoušky… a co dál?

Vím, že spousta canisterapeutických školení probíhá formou jakéhosi naučení se základním technikám, metodám a předáváním zkušeností a tipů, co s klienty dělat. Je to logické – zkušený terapeut předá své dovednosti a nápady nováčkům, kteří mu za ně mnohdy slušně zaplatí. Samo o sobě mi to až tolik nevadí. Pokud budeme mít jistotu, že onen zkušený terapeut své práci opravdu rozumí a má, co by dobře naučil začátečníky, aniž by předával nesmyslné informace a techniky, které jsou kontraproduktivní coby univerzální pravdy. V našem malém státečku je totiž zcela obvyklé, že každý, kdo ke canisterapii, byť jen „přičichl“, po roce jakýs takýchs návštěv sám o sobě prohlásí, že má zkušenosti a může již školit ostatní. Úsměvné, ale realistické.

Již od dětství nám do hlav vtloukají, že se musíme učit a vzdělávat. Že musíme poslouchat, být zdvořilí, věřit autoritám. A tak naši canisterapeutičtí nováčci, kteří mají srdce na pravém místě a touhu pomáhat, mají pocit, že by se přeci měli něco naučit, dozvědět se „JAK“ tu canisterapii přesně dělat. Měli by dostat nějaký přesný návod nebo manuál, co udělat, až vejdou do zařízení, co mají říkat, jak tam mají fungovat…, zkrátka aby tu canisterapii provozovali správně. Mají představu, že potom budou dobří. Nu, řekněme spíše kvalitní  canisterapeuti. „Ale jak to mám dělat, tu canisterapii?“ Ptají se mě.A já jim odpovím, že přesný návod neexistuje. Jak je to možné?

Každý canisterapeutický tým je jiný. 

Nikdo nemá psa, kterého máte vy, nikdo nemá srdce, které máte vy, a nikdo nemá stejné klienty jako vy. Při vstupu do zařízení je tolik proměnných, že nelze předem určit, jakou techniku máte použít, co zrovna máte říct, či s čím máte na klienty zkusit zapůsobit. Je to o vašem citu, vašich schopnostech a také dovednostech vašeho psa. Každý terapeutický tým si šije canisterapii na míru. Pokud to není tým, který pouze předvádí své naučené představení – to ovšem canisterapie v pravém slova smyslu není. To je ukázka dovedností, zabavení klientů, poskytnutí rozptýlení v šedi běžných dní. Jak ale vyplývá z mých článků, dobře víte, že já chci po vás víc. Chci, abyste věřili svému psu, že ví, co má dělat. Chci, abyste věřili sami sobě, že to dokážete. Chci, abyste měli srdce na dlani, měli rádi své klienty a šli do toho naplno. Zapomeňte na to, co váš pes umí za kousky, zapomeňte na jakékoli plánování jednotlivých hodin a jděte s kůží na trh. Opřete se o svého chlupatého parťáka a já vám garantuji, že budete skvělí!

V příštím roce se společně vypravíme na první návštěvu s novým týmem a do nového zařízení. Projdeme spolu celým rokem tak, jak to vidí nováček, který se zaučuje. Zahrnu vás fotoseriálem z praxe, úspěchy i chybami. Povím vám něco o vašich budoucích klientech a provážu to několika technikami. Určitě se máte na co těšit.

Do té doby vám přeji krásný advent, veselé Vánoce a šťastný nový rok!

Foto: Zdenka Prošková

předsedkyně spolku Pes A Člověk

www.pac.mypage.cz