Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Nikdy neříkej nikdy!

Jaký je přechod z klidného a rozumného labradora na maliňácké „torpédo“? Nebo jak se z obyčejného človíčka stane úspěšný závodník a později dokonce i rozhodčí? Tak nejen o tom jsme si popovídali s Evou Klemšovou v rozhovoru s výstižným názvem „Nikdy neříkej nikdy!“


Nikdy neříkej nikdy!

Jak často slýcháme věty typu: „Stejně to NIKDY dělat nebudu“ a jim podobné? Myslím, že často bychom se ale spíše měli držet stejného hesla jako Mistryně sportu Eva Klemšová, která není v záchranářské kynologii jménem neznámým.  Vždyť to není tak dávno, co jsme jí tady u nás na webu fandili v online reportáži z MS IRO. Nicméně Eva má dva labradory a jednoho maliňáka. Zajímavá kombinace, nemyslíte? Jaký je přechod z klidného a rozumného labradora na maliňácké „torpédo“? Nebo jak se z obyčejného človíčka stane úspěšný závodník a později dokonce i rozhodčí? Tak nejen o tom jsme si společně popovídaly v rozhovoru s výstižným názvem „Nikdy neříkej nikdy!“

eva Evo, jak dlouho se věnujete záchranařině a děláte i jiné odvětví kynologického sportu?

Záchranářské kynologii se aktivně věnuji od roku 2003, kdy jsem začala cvičit s mojí první labradorkou Syndy (Irma od Kalače Elijan). Před třemi lety jsem si pořídila maliňačku (belgický ovčák malinois) a tím pádem jsem přičichla i ke kynologii sportovní, která mě také moc baví.

Co vás ale baví na záchranařině?

Záchranařina je specifická, velmi rozmanitá, není jednotvárná a to je na ní právě tak přitažlivé. A když se vám podaří najít v praktickém nasazení živou osobu, a tím vlastně zachránit někomu život – tak to je absolutně nejvíce!

Nesmíme zapomenout ani na vaše psí holky. Představte nám je, prosím.eva  

Syndy (Irma od Kalače Elijan) je nejstarší žijící členkou naší smečky, je to skoro sedmnáctiletá světlá labradorka, která si již pár let užívá zasloužený důchod. Byla první, se kterou jsem získala v roce 2009 titul mistra republiky v záchranařině. Prostřední je sedmiletá černá labradorka Kira (Billy Jean Black Sky), s níž se mi podařilo opakovaně v roce 2016 a 2017 získat titul mistra republiky. Kira  je povahově vyrovnaná, velmi přátelská, nekonfliktní, stále dobře naladěná, pracovitá, řekla bych precizní. Proto má přezdívku „šprtka“, nebo také „inženýrka“. A nejmladší je tříletá, velmi živelná maliňačka Bria Hradní sklep. Je to takové moje ferrari – rychlost, razance, neskutečná energie. Je velmi učenlivá, bystrá, temperamentní a neustále připravená k jakékoli činnosti, pracovala by do posledních sil. Nemusí moc cizí lidi, ve smyslu doteků (mazlení), ale ty, co zná, by umazlila k smrti.

eva Nejmladším členem vaší smečky je tedy maliňačka. Jak se vám s ní pracuje v porovnání s labradorkami? A bude také záchranářkou? Viděla jsem, že chodíte i „kousat“.

S maliňačkou se mi cvičí výborně, ale s labradorkou vlastně také. Jen musím s každou pracovat trošku jinak. Výcvikové postupy je vždy potřeba přizpůsobit individuální povaze psa. Je pravdou, že zvládnout takhle extrémně temperamentní maliňačku je někdy dost náročné. Snažím se s ní ve výcviku nespěchat. Ano, i ji vedu k záchranařině, ale zároveň chodíme trénovat obrany a stopy. Obojí ji velmi baví.

   

Poradíte nám, jak podle vás štěně nejlépe od malička vést, aby z něj byl dobrý záchranářský pes?

Na prvním místě musí být vybudovaný velmi kvalitní vztah psovod-pes. Pes vám musí věřit, jinak dobré výsledky nikdy nepřijdou. A potom se snažím o co nejobsáhlejší socializaci. Seznamuji štěně s  živočichy různého druhu – s kočkami, drůbeží, hospodářskými zvířaty, exotickou zvěří v zoo. Jejich pachy mu nesmí být neznámé. Od malička zvykám štěně chodit po nejrůznějších nepříjemných materiálech, jako je plast, kovové rošty nebo cihly. Seznamuji ho rovněž s různými hluky, auty, vlaky, lidmi, dětmi. Snažím se ho brát všude s sebou – k vodě, když se jdu koupat, do restaurace, když jdeme na večeři apod. Čím více vjemů pozná, tím lépe. Je to velmi důležitý krok při výchově budoucího záchranáře. A pak také neustále mazlím a mazlím.

Letos jste startovala Mistrovství světa IRO 2017 v Rakousku. Pokolikáté jste se světa účastnila a co všechno tomu předcházelo?eva 

Letos jsem byla na MS IRO poprvé, protože v minulosti jsem se primárně věnovala výcviku dle národního zkušebního řádu ČR. Tentokrát jsem ale vyzkoušela i výběrový závod Bohemia Cup, který se koná dle mezinárodního zkušebního řádu IRO. Povedlo se nám ho s maliňačkou vyhrát, takže jsem byla výcvikovou komisí navržena k reprezentaci a prezidium SZBK ČR následně mou účast na MS IRO schválilo.

Jak jste dopadla a která z kategorií pro vás byla nejtěžší?

Umístila jsem se na 22. místě z 69 závodníků v záchranných pracích sutinového vyhledání. Těžší disciplínou pro mě byla asi poslušnost, než speciální práce v sutinách. Té jsem se obávala více. Nevěděla jsem, jak bude Bria na tak velkém place reagovat. Poslušnost se odehrávala na koňském kolbišti, kde se má fena ocitla poprvé v životě a překážky jsme si před závody zkusit také nemohly. Dále tam fandila spousta diváků, kteří tleskali a hlučeli, a ani s takovou atmosférou se moje fenka ještě nikdy nesetkala. Ale musím říct, že byla naprosto úžasná a po celou dobu byla se mnou, nikoho si nevšímala. Byla jsem na ni pyšná, jak to napoprvé zvládla.

eva Máte za sebou opravdu velkou řadu závodů až po sedminásobnou účast na Mistrovství republiky se dvěma psy. Řekněte mi, které závody jsou pro vás nejtěžší a které navštěvujete nejraději?

Nejtěžší jsou samozřejmě ty vrcholové, ale účastním se velmi ráda všech závodů. Nemůžu říct, že bych některé preferovala.

Může mít člověk jako vy ještě vůbec trému? A jak to řešíte? Co vaši psi, vycítí to z vás?

Tréma. To je kapitola sama o sobě. Samozřejmě, že s trémou bojuji před každým závodem či zkouškou. Je to adrenalin, ale už jsem se s tím alespoň trošku naučila pracovat. Mám svůj rituál před akcí, kdy se snažím plně koncentrovat, uvést se do klidu, pozitivně naladit sebe i svého psa. Pokud to neudělám, přenesu nervozitu na psa a to je špatné.

Na trénování svých psů si čas rozhodně vždycky najdu, moje psí holky, to je můj život!

Z aktivní závodnice se pomalu vydáváte na dráhu rozhodčího. Co vás k takovému rozhodnutí vede, a myslíte si, že budete mít ještě čas trénovat i své psy?eva 

Stát se rozhodčím vlastně nikdy nebyl můj prioritní záměr, ale postupem času a zvyšováním mé kvalifikace to z toho tak nějak automaticky vyplynulo. Je však pravdou, že posuzování rozhodčích jsem vždy obdivně sledovala a ta představa mě ve skrytu duše lákala, ale nikdy mě nenapadlo, že se může stát skutečností. Práce kvalitních a spravedlivých rozhodčích si nesmírně vážím. Ano, před týdnem jsem úspěšně absolvovala zkoušku na národního rozhodčího SZBK. Na trénování svých psů si čas rozhodně vždycky najdu, moje psí holky, to je můj život.

Co musí člověk splnit, aby se mohl v záchranářském výcviku stát rozhodčím?

Národním rozhodčím se může psovod SZBK stát po udělení 1. výkonnostní třídy a složením zkoušky před komisí rozhodčích.  Zmíněná 1. výkonnostní třída zahrnuje osobní složení třiceti záchranářských zkoušek dle zkušebního řádu SZBK ČR, v tomto počtu musí být obsaženo splnění dvou postupek se dvěma různými psy, tj. absolvování 1. – 3. stupně ZZP. Současně musí psovod prokázat své zkušenosti na mistrovství republiky záchranných prací SZBK ČR, z toho alespoň jedna účast musí být se závěrečným pořadím do 10. místa. Podařilo se mi třikrát MR vyhrát, jednou jsem se umístila na 4. místě a jednou na 6. místě. Vloni mi byl udělen titul nevyššího kvalifikačního ocenění ve sportovní záchranářské kynologii za mimořádný výsledek s udělením titulu Mistr sportu MT (Mistrovská třída). A z toho všeho vyplynulo, že by se ze mne mohla stát rozhodčí.

eva Tedy Evo, smekám, to jsou vynikající výsledky, ale je za nimi jistě i mraky dřiny. Prozraďte mi ještě, letošní sezóna je u konce, co chystáte na příští rok?

Chtěla bych se zaměřit hlavně na výcvik té mojí dračice – maliňačky, zkusit výběrový závod na mistrovství ČR, zkusit i výběrový závod MS IRO, splnit zkoušku IPO1 a IPO2  ve sportovní kynologii. Vidíte, že plány a cíle mám stále poměrně vysoké. Všichni však víme, že člověk míní, život mění… Uvidíme, jak budeme vše časově zvládat, jestli nepřijde nemoc, nebo úraz.  Pes je pro mě úžasný kámoš, parťák, někdy mě tedy šíleně vytáčí, že se rozčiluju a zároveň ho strašně miluju. Prostě miluju práci i komunikaci se psy a hodně jsem se díky nim i naučila.

Poslední otázka – co byste popřála našim čtenářům k Vánocům a do nového roku 2018? eva 

Chtěla bych popřát všem lidem a jejich psím kamarádům hlavně zdraví, porozumění, cit a lásku při komunikaci i výcviku a samozřejmě co nejlepší výsledky v soutěžích. A také bych chtěla vzkázat všem psovodům, kteří chtějí něčeho dosáhnout ve výcviku a tolik si nevěří, aby se nikdy nevzdávali. To, co vám v tuto chvíli připadá nedosažitelné, je najednou na dosah ruky, pokud tomu věnujete dostatek energie a času. Vždyť já jsem toho zářným příkladem. Každý z vás může dosáhnout čehokoli. Takže nikdy neříkejte NIKDY! Hodně osobních i pejskařských úspěchů v celém novém roce!

Foto: archiv Evy Klemšové

Kam dál ...