Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Nic není jen černé nebo bílé!

Téma moderního výcviku zvířat anebo chcete-li pozitivního posílení je oblastí, která je momentálně v kynologii velice oblíbenou a často diskutovanou. Jak to funguje a co to vlastně je, se možná dozvíte již nyní…


Nic není jen černé nebo bílé!
Celkem 4 články z rubriky: Moderní výcvik psů

Jakub Beran je člověk, který, ač je po vážné nemoci značně pohybově omezen, se s obrovským nasazením věnuje výcviku psů a to pomocí pozitivního posílení a behaviorální analýzy. On sám o sobě říká, že ač se jeho práce týká ve větší míře psů, on sám se cítí být spíše více zootrenérem nežli cvičitelem psů. A také se od trenérů exotických zvířat naučil nejvíce… Kdo je vlastně tento sympatický mladý muž?

Jakube, vy se věnujete výcviku psů, tzv. tréninku pozitivním posílením. Vysvětíte našim čtenářům, oč se jedná?

Jakub Beran Pozitivní posílení je pouze jedním pojmem z oblasti operantního podmiňování, což je základní stavební kámen vědy o chování, která se nazývá behaviorální analýza. Pozitivní posílení znamená, že trénovaný jako následek svého konkrétního chování získá něco, o co v danou chvíli stojí. Tento princip učení se následně využívá v metodice tréninku, která se nazývá „pozitivní posilování“. Zjednodušeně bychom to mohli popsat následovně: Například dopravní policie standardně funguje tak, že policisté pozorují chování řidičů a pokud někdo z nich poruší určitá pravidla, tak řidiče, resp. jeho chování potrestají třeba pokutou nebo odebráním řidičského oprávnění. Trenéři využívající metodiku pozitivního posilování to dělají přesně naopak – sledují chování trénovaného, aby mohli odměnit chování, které se jim líbí. Celá metodika je samozřejmě mnohem složitější a nese s sebou celou řadu postupů a nástrojů. Tyto postupy se za těch více než padesát let, co se tato metodika při tréninku zvířat používá, zdokonalily do takové podoby, že díky nim umíme naučit velmi složitá chování na velmi vysoké úrovni spolehlivosti a také odnaučit nežádoucí chování bez toho, abychom museli používat nátlak, tresty, nebo, jak se někdy v kynologii říká, „korekce“. To ale neznamená, že by tresty byly u pozitivních trenérů striktně zakázané, jak je to někdy prezentováno.  

Proč jste si zvolil zrovna tento způsob tréninku psů? 

Hodně mě v tom ovlivnil fakt, že jsem prodělal dětskou mozkovou obrnu, jejímž následkem špatně chodím a mám poruchu rovnováhy. Takže když jsem se před sedmi lety rozhodl, že si pořídím psa, věděl jsem, že chci retrívra, tedy většího psa. Když jsem se potom se svou fenkou vyskytl na cvičáku, rychle se ukázalo, že klasická metoda výcviku u mě nebude úplně fungovat. Jelikož jsem měl dost práce udržet se se psem na vodítku na nohou, nezbýval mi už žádný prostor soustředit se na fyzickou manipulaci s ním. Začal jsem tedy hledat metodu výcviku, kde bych mohl pracovat pokud možno bezdotykově. Poměrně záhy jsem objevil knihu „Svého psa nestřílejte“ od Karen Pryor, americké trenérky mořských savců a jedné z předních osobností moderního tréninku zvířat. Celá myšlenka „trénovat psa, jako by to byl delfín“ mě pochopitelně hned zaujala, nejenže splňovala mou potřebu trénovat ho bez nutnosti fyzické manipulace, ale zároveň jde o způsob tréninku, kdy se většina úsilí přesouvá z trenéra na trénovaného, to znamená ze mě na mého psa. Což mi samozřejmě velmi vyhovovalo a začal jsem se v této metodě dále vzdělávat.

Jak jste sám již zmínil, prodělal jste dětskou mozkovou obrnu. Přesto ale spoustu věcí zvládáte sám, a psy cvičíte s velkým elánem. Řekněte, jak se to dá vůbec všechno zkombinovat?

Já na tuhle otázku neumím odpovědět jinak, než „normálně“. Moje postižení je vrozené, nedošlo u mě tedy k životní změně, se kterou bych se musel vyrovnávat. To, že věda a metodika tréninku pokročila do té míry, že jsem díky ní schopen pracovat se zvířaty, samozřejmě není mojí zásluhou. Je ale spousta lidí, kteří mají mnohem závažnější zdravotní postižení než já, přesto se zvířaty pracují a obejdou se u toho i bez teorie a metodiky. Mně opravdu nepřijde, že by moje situace byla extra výjimečná. Já jenom dělám to, co dělá každý jiný. Snažím se co nejvíc využívat svoje silné stránky a kompenzovat svoje limity. A obojí máme všichni. Já mám navíc štěstí, že žiju na místě a v době, která mi kompenzaci mých limitů umožňuje. 

Máte dnes již osmiletou fenku flat coated retrívra, se kterou pracujete od začátku pozitivním posílením. Představte nám ji, a čemu všemu se s ní věnujete?

Jakub Beran

Moje fenka se jmenuje Cheryl, je plemene flat coated retrívr a květnu oslavila osm let. V době, kdy jsem si ji vybíral, jsem neměl s tréninkem psů ani jiných zvířat vůbec žádné zkušenosti. Nechtěl jsem si tedy brát štěně, ale psa, u kterého se už projeví povahové vlastnosti. Vybíral jsem tedy zvíře klidné povahy, se silnou vazbou na člověka a s co nejmenším loveckým pudem a drivem. A nutno říci, že jsem měl štěstí začátečníka a Cheryl přesně taková je, je to prostě pes do nepohody. Zkouškám ani závodům jsme se nikdy nevěnovali, z menší části právě kvůli tomu, že Cheryl opravdu není psem s drivem, z větší části ale proto, že hlavně já postrádám to potřebné nadšení do soutěžení. Nicméně díky tomu, že jsem se o retrívry jako o plemeno zajímal, jsem měl příležitost nahlédnout do světa výcviku retrívrů k jejich původnímu využití – práci po výstřelu, což pro mě bylo zajímavou zkušeností, a i když se se svým psem práci po výstřelu aktivně nevěnuji, čerpám z této zkušenosti dodnes.         

Lovecký výcvik je jistě zajímavý, ale často vidím a třeba i čtu na sociálních sítích, že se stále ještě drží hodně starých tradic a způsobů výcviku. Například aport – nuceňák. Nicméně už i zde se najdou první průkopníci cvičící pozitivní metodou a musím se přiznat, že když jsem nedávno viděla video aportu s fokusem na dráhu letu, navíc celou práci vedenou pozitivně, měla jsem radost. Jak to vidíte vy?

Nemyslím, že bych byl kompetentní komentovat trendy a postupy v loveckém výcviku, tato oblast s sebou nese jistá specifika, která nejsem schopen pokrýt. Před několika lety jsem ale vedl tréninky zaměřené na některé lovecké disciplíny pomocí metodiky pozitivního posilování. Cílem těchto tréninků ale nebylo připravit psa pro loveckou praxi. Tyto kurzy byly zaměřené na lidi, kteří si pořídili psa loveckého plemene a chtěli mu dopřát možnost vyžití, které je pro něj přirozené. Přitom ale neměli ambice zúčastnit se honů a aktivně využívat svého psa v myslivosti. Bylo to tedy přesně naopak, místo toho, abychom připravovali psy pro práci na honu a pozitivní posilování využívali jako nástroj, naopak šlo o vyžití pro lovecká plemena a využití jejich vrozených vlastností pro motivaci a jako odměnu k získání jejich ovladatelnosti v běžném provozu. Tenkrát jsem si neuměl představit, že by tyto kurzy mohly být zajímavé pro lidi věnující se aktivně práci na honech. Přesto se jich zúčastnili i psovodi z této oblasti, většinou z toho důvodu, že jejich psi měli nějaký problém s motivací do práce. Samotného mne zájem z jejich strany překvapil, stejně jako to, že se nám řadu těchto problémů podařilo vyřešit a jeden z účastníků následně vyhrál i barvářské zkoušky.

Dnes se již této oblasti úplně aktivně nevěnuji, byť se snažím neztratit s ní kontakt. Někteří ze zájemců o moje lekce mají ale o tuto problematiku stále zájem, především pokud narazí na nějaký konkrétní problém a chtějí náhled někoho, kdo není „zatížen“ tradičním úhlem pohledu výcvikáře loveckých psů. Obvykle to řešíme formou individuálních lekcí.

Čím se tedy aktuálně zabýváte?

jakub beranV současné době se z oblasti „vážné kynologie“ věnuji metodice výcviku vodících a asistenčních psů, kdy zastávám roli konzultanta v organizaci Pes Partner, z. s. Moje role zde spočívá především v uplatnění principů vědy a metodiky tréninku zvířat při výcviku těchto psů, ale také v použití behaviorální analýzy při práci s klienty, se kterými se snažíme navázat vztah založený na vzájemné důvěře a spolupráci. Snažíme se je co nejvíce zapojit do procesu výcviku a to hned ze dvou důvodů. Jedním z nich je vytvoření vztahu mezi psem a jeho budoucím pánem, což oběma velmi usnadňuje proces předávání asistenčního psa. Druhým důvodem je, že aktivní spolupráce klienta ho přirozeně přivede k tomu, že práce se psem je nekončícím procesem, jehož úspěšnost je přímo úměrná jeho zapojení. Touto spoluprací jsem si splnil jeden ze svých snů, protože se s lidmi s nějakou formou zdravotního postižení samozřejmě cítím být na jedné lodi a právě ta možnost přispět ke zvýšení jejich kvality života a možnost přitom využívat oblast vědy, která se stala nedílnou součástí mého života, je asi tou nejvyšší metou, kterou si dovedu představit.  

Trénink pozitivkou není jednoduchý a někde jste se to musel naučit a pochopit ony principy výcviku zvířat. Kde jste čerpal informace?

Ze začátku především z workshopů, seminářů a „populárně-naučné“ literatury o pozitivním tréninku,  do kterého spadá i již zmíněná kniha „Svého psa nestřílejte“. Osobností, která mě ovlivnila nejvíc, je František Šusta, první zootrenér v České republice a světově významná osobnost moderního tréninku zvířat. Dále potom jihoamerická trenérka mořských savců a koní Gabby Harris a Ken Ramirez, což je autor knihy Animal Training z roku 1999, dodnes asi nejdůležitější publikace o pozitivním tréninku zvířat. S Kenem jsem měl možnost se setkat v roce 2015, kdy jsem tlumočil jeho seminář v České republice a pod jeho vedením jsem absolvoval několik kurzů a modulů vzdělávacího programu Karen Pryor Academy. V současné době kromě vlastní praxe čerpám především z primární (vědecké) literatury z oblasti aplikované behaviorální analýzy. Bohužel články a publikace o ABA (Aplikovaná behaviorální analýza) v češtině jsou téměř nedostupné, což mě vedlo k tomu, abych některé z nich ve volném čase přeložil. Toho mám ale momentálně málo, takže to jde pomalu.   

To je velmi zajímavé. Nicméně mnoho trenérů, kteří se vydají touto cestou, si chtějí zkusit cvičit i jiná zvířata a jezdí na. tzv. „Chicken campy“, kde klikají slepičkám. Co vy a jiná zvířata, zkusil jste to, a co vám to případně přineslo?Jakub Beran  

Tohle je další z otázek, na které se mi špatně odpovídá. Přestože se většina mé práce týká psů, nejvíc se učím právě od trenérů exotických zvířat. Já bych o sobě s trochou nadsázky mohl říct, že jsem duší a založením mnohem více zootrenér, který pracuje se psy, než kynolog. Chicken campu jsem se samozřejmě zúčastnil v roce 2014 pod vedením rakouských trenérek Barbary Glatz a Anny Oblasser-Mirtl. Tenkrát to bylo poprvé, kdy jsem si v praxi ověřil, že věda o chování a její principy fungují pro všechny živočišné druhy bez rozdílu. S tuzemskými, tak i se zahraničními zootrenéry jsem v kontaktu a spolupracujeme na různých projektech. Minulý rok v říjnu jsem měl možnost společně s Františkem Šustou poprvé prezentovat na konferenci trenérů zvířat v anglickém Twycrossu, čehož si velmi vážím a na základě ohlasů na tuto prezentaci bych rád na některé z příštích konferencí (spolu) prezentoval znovu.

Trénujete také lidi, co je pro vás nejsložitější na jejich tréninku? Pro mě je to třeba skutečnost, že jim musím vysvětlit, aby vytrvali a byli důslední.

Na tuto otázku odpovím ve dvou rovinách, protože se věnuji primárně dvěma oblastem. První z nich jsou praktické lekce pro majitele psů, kteří buďto řeší nějaké „problémové“ chování, jako jsou bázlivost nebo agresivita, případně řeší nějaký problém s konkrétní oblastí výcviku, jako jsou třeba aport nebo označení nálezu. Často jsou to ale běžní majitelé rodinných psů, kteří potřebují ovladatelného psa, se kterým se jim bude dobře žít. A tady nastává problém, že tito lidé mají pocit, že služba, kterou nabízím, spočívá v tom, že já jim vycvičím jejich psa a on jim potom bude fungovat podle jejich představ. To ale není služba, kterou bych uměl nabídnout – ty lekce nejsou primárně určeny pro ty psy, ale pro ty majitele, aby se ti lidé naučili používat nějaké nástroje a postupy, díky kterým se potom mohou se svým psem dohodnout. Přestože na to vždycky upozorňuji hned před začátkem úvodní lekce, někteří klienti mají stále pocit, že ty lekce jsou od toho, abychom v jejich průběhu toho psa vycvičili a následně to fungovalo bez toho, aby tomu věnovali další čas a úsilí. Což samozřejmě není jejich vinou. Prostě očekávají jinou službu než tu, kterou jsem jim já schopen nabídnout a je na mně, abych jim tohle od začátku vysvětlil a byli srozuměni s tím, že kromě toho času na našich lekcích budou muset investovat ještě další čas při práci se svými psy.

Druhou oblastí, které se věnuji, je publikace článků a přednášky z oblasti behaviorální analýzy v tréninku zvířat a v poslední době i v jiných oblastech, kde nachází behaviorální analýza uplatnění, jako je například motivace nebo vzdělávání lidí. A tady často narazím na problém, že přestože ta teorie a věda fungují univerzálně a podle určitých zákonitostí podobně jako fyzikální zákony, tak ale v praktickém použití jsou věci málokdy černé a bílé. Ale pokud chcete někomu něco předat, musíte tu problematiku zjednodušit a často předat věci, jako by černé a bílé byly. A já potom po každé větě, kterou řeknu, slyším ve své hlavě „ano, ale…“ a těžko se mi v tomhle hledá rovnováha, abych tu problematiku vysvětlil srozumitelně, ale zároveň jí nezjednodušil příliš. Tohle je ale problém, se kterým se v určité podobě setká každý, kdo se věnuje vzdělávací činnosti v oblasti behaviorální analýzy. A podle mě je to jeden z důvodů, proč se ABA netěší většímu zájmu laické i odborné veřejnosti. Je to věda, jejíž úplně základní principy jsou univerzální a poměrně jednoduché, ale je mimořádně složité je srozumitelně předávat.  

Pracujete s klikrem a s píšťalkou. Dokážete lidem poradit, jakou pomůcku si mají koupit? Nemyslím značku, to bych tu uváděla nerada, ale třeba na co se podívat či zaměřit.

Co se týká klikru, tak si myslím, že ideální klikr pro všechny neexistuje. Řada trenérů má v oblibě například klasický „krabičkový“, ale mně se mačká velmi špatně a nejsem s ním schopen pracovat přesně a efektivně. Já za sebe preferuji tlačítkové klikry, při práci se psy obvykle používám svůj oblíbený, který už mám „v ruce“ a jeho zvuk je poměrně hlasitý a dobře slyšitelný i na velkou vzdálenost. Pokud bych ale pracoval třeba s papouškem nebo se psem, který se zvuku klikru bojí, zvolil bych nějaký s jemnějším a tišším zvukem.

Co se týká píšťalky, myslím si, že je to podobné. Já používám píšťalky, které se standardně používají ve výcviku retrívrů. Nejdůležitější pro mě je právě to, že práce s nimi je pro mě příjemná a přirozená. Pokud bych měl dát doporučení, za sebe bych byl opatrný při použití ultrazvukových píšťalek, jejichž zvuk je pro lidi neslyšitelný. Může se totiž stát, že píšťalka třeba v zimě zamrzne nebo dojde k mechanickému poškození a já potom nemám šanci zjistit, že nevydává žádný, případně vydává jiný zvuk. Podobně bych asi nevolil „exotické“ píšťalky, které se špatně shání. Protože pokud takovou píšťalku ztratím a tu stejnou novou nemůžu sehnat, mám samozřejmě problém.

Jak by práce s klikrem měla vypadat? Kdy klikat a kdy neklikat?

Jakub Beran Tady právě narážíme na to, co jsem zmínil, že je pro mě při trénování lidí nejtěžší, ta otázka je nesmírně široká a v oblasti tréninku zvířat téměř nikdy neexistuje černá – bílá nebo dobře – špatně. Tím pádem neexistuje univerzální odpověď na otázku „Kdy klikat a kdy neklikat“. Klikr sám o sobě není nic víc než krabička, která při zmáčknutí vydává jednoznačný a pro většinu zvířat, která běžně trénujeme, snadno rozpoznatelný zvuk. Způsob, jakým různí trenéři klikr využívají, se značně liší, společné má ale to, že zvuk klikru v tréninku obvykle v nějaké podobě souvisí s odměnou.

Můžu popsat, jak používám klikr já, ale to v žádném případě neznamená, že je to jediný správný způsob. V první řadě musíme vidět, že trénink zvířat obecně je oblastí nesmírně citlivou na správné časování. Pokud chceme zařídit, aby si zvíře spojilo chování s následkem, tzn. s odměnou nebo trestem, nejlépe to bude fungovat, pokud mu tuto informaci předáme s přesností zlomku vteřiny. A v mém způsobu práce je klikr nástrojem, který mi právě umožňuje této přesnosti dosáhnout. Já tedy klikr využívám tak, že kliknutím sděluji zvířeti tři informace. 1. TEĎ, v tenhle okamžik, se ti něco povedlo 2. Tím, že se ti něco povedlo, sis vydělal odměnu, kterou ti doručím 3. Tohle mi stačí, už se nemusíš dál snažit. A to je všechno. Klikr tedy primárně využívám, pokud zvíře učím nové chování. Klikám ve chvíli, kdy zvíře udělá to, co po něm chci, jako kdybych si ho v ten moment chtěl vyfotit a tím získám čas doručit mu odměnu, kterou by si jinak mohlo spojit s úplně jiným chováním. Je to pro mě tedy jenom prostředkem pro správné načasování a používám ho v situacích, kdy toto časování potřebuji. Většinou s sebou klikr nenosím na běžné procházky a až na výjimky jej nepoužívám při procvičování chování, které zvíře už velmi dobře umí. Nepoužívám jej ani k tomu, abych jím nahradil pamlsky nebo jakékoli jiné odměny, vždycky zachovávám vazbu klik – odměna. K tomuto ztenčení rozvrhu odměn využívám jiné postupy a nástroje, které jsem se naučil v kurzu Karen Pryor Academy. Ale ještě jednou zdůrazňuji – to neznamená, že bych razil pouze tento jeden způsob a tvrdil, že všechny ostatní jsou špatně.       

Co si myslíte, že je nejúžasnější na metodě pozitivního posílení oproti té klasické, když tedy hovořím o výcviku psů?

Pro mě je na pozitivním posilování jako metodice výcviku jednoznačně nejúžasnější to, že díky němu můžu i se svým postižením pracovat se zvířaty, mít vlastního psa a cvičit ho.

Ale pokud bych měl mluvit obecněji. Při tréninku na principu pozitivního posílení zvíře využívá oblast mozku, která se v neurovědách označuje jako „SEEKING System“ („vyhledávací systém“). Samotné využívání tohoto systému je nesmírně silným motivátorem, kdy se samotná odměna třeba v podobě potravy, hračky nebo pochvaly stává v celém procesu druhotnou záležitostí a některá zvířata tyto odměny přímo odmítají, protože je jejich spotřebování zdržuje od práce a možnosti využívání tohoto systému. Díky tomu zároveň přenášíme na zvíře většinu úsilí a do jisté míry i „zodpovědnosti“ za to, aby příslušné chování provedlo nejlépe, jak umí. V jednom z vědeckých článků o moderním tréninku zvířat jeho autoři (Karen Pryor a Ken Ramirez, 2014) uvádějí, že trénink založený na vyhnutí se nepříjemnému podnětu produkuje dobré vojáky, zatímco zvíře trénované na principu pozitivního posílení je „svobodným agentem“, který jedná ze své vlastní vůle. Jsou samozřejmě situace a oblasti, kdy toto může být lehce na škodu a u psů je to možná častější než u nedomestikovaných zvířat. I u psů má ale pozitivní trénink obrovský význam a já věřím, že alespoň částečné využití této metodiky má své místo při jakémkoli nasazení a využití psů.

Pro mě je ale na této metodice nejúžasnější to, že se v ní do velké míry smazává rozdíl mezi trenérem a trénovaným. Já si vždycky vzpomenu na svůj oblíbený kreslený vtip, kde jeden Pavlovův pes říká druhému: „Podívej, co jsem Pavlova naučil. Vždycky když zaslintám, usměje se a zapíše si do notýsku“. A o tom pozitivní trénink je – učím já zvíře, že za svoje chování dostane odměnu nebo učí zvíře mě dávat mu to, o co zrovna stojí? Pozitivní trénink má podobu dialogu, kdy jeden ovlivňuje chování druhého a je v něm spousta prostoru, abych nejen já sděloval zvířeti, co po něm chci, ale aby i zvíře sdělilo mně, co zrovna ode mě potřebuje, jestli jsem pro něj srozumitelný a jestli ho ta aktivita, které se spolu věnujeme, doopravdy baví. Zároveň mi pozitivní trénink dává příležitost zvířeti ukázat, že mi záleží na jeho názoru, že jeho chování má hodnotu a může si jeho prostřednictvím zajistit to, co zrovna potřebuje. Ale pořád je to jenom metodika, která je tady pro nás jako pro trenéry, i když u mě se z ní stala součást životní filozofie. Není to náboženství a je tady pro nás, nejsme tady my pro ni.           

Pozitivka pomalu, ale jistě proniká k lidem. Našla si mnoho příznivců, stále ale existují lidé, kteří se na to tváří skepticky. Co byste jim vzkázal?Jakub Beran  

Že jim do velké míry rozumím, protože z mého pohledu je tato metodika často prezentována nešťastně. V první řadě je ale potřeba si uvědomit, že nejde o nic, co by bylo nové a byl to módní výstřelek posledních let. Operantní podmiňování popsal B. F. Skinner ve své první publikaci „The Behavior of Organisms“ už v roce 1938 a zároveň je právě profesor Skinner nejcitovanějším psychologem dvacátého století. Operantní podmiňování je tedy mnohem méně „moderní“, než si většina lidí u nás myslí. Samotná ucelená metodika pozitivního posilování se v amerických akváriích pro účely tréninku mořských savců rozvíjela již od padesátých let minulého století. Zároveň se pomocí této metodiky podobně dlouhou dobu trénují zvířata i pro nasazení, kde je potřebná vysoká míra spolehlivosti a v náročných podmínkách, jako jsou válečné nebo špionážní účely. Do světa tréninku psů a do naší republiky bohužel dorazila teprve nedávno, podobně jako věda, na které stojí aplikovaná behaviorální analýza. Ale přesto všechno je to pořád jenom metodika a nedává smysl prezentovat ji způsobem „všechno nebo nic“, jak to někteří trenéři bohužel dělají. Já věřím, že z této metodiky a vědy si může něco, co se mu bude hodit, vybrat úplně každý, ať už trénuje zvířata nebo pracuje s lidmi v jakémkoli prostředí a nasazení. Ale to není důvodem, aby zahodil všechny svoje znalosti a zkušenosti, které léta získával, cítí se v jeho způsobu tréninku dobře a má s ním výsledky. Stejně tak je to s vědou a terminologií. Ta terminologie je tady kvůli tomu, aby se lidé ze stejného oboru mezi sebou domluvili a mohli mezi sebou sdílet znalosti a zkušenosti. Když se ale podívám kolem sebe, často vidím, že způsob, kterým je tato věda a metodika prezentována, místo mostů staví zdi. A to mě, co se týká situace kolem pozitivního tréninku, trápí asi nejvíc.     

Foto: archiv Jakuba Berana