Nic jsem nechtěla nechat osudu!

Dovedete si představit, že by si váš pes vykloubil nohu v kyčli a co všechno by potom mohlo následovat? A říkáte si, jak se něco takového vůbec může stát, a zda je pak i reálný návrat do normálního života nebo třeba i ke sportu? Odpovědi a vlastně i námět k zamyšlení naleznete v následujícím rozhovoru!

Každodenní dovádění se svým čtyřnohým kamarádem a k tomu navrch ještě spoustu nejrůznějších kynologických aktivit na cvičáku bere mnoho majitelů psů jako naprostou samozřejmost. Jenže ona někdy stačí chvilka nepozornosti nebo špatný odhad situace a vše je úplně jinak, než by si člověk přál. Své o tom jistě ví i sympatická Petra Petrů, které jedna taková nešťastná náhoda obrátila svět vzhůru nohama, respektive její krásné papillonce Lady. Zajímá vás tedy, co oběma aktérkám přihodilo a zda jde o příběh se šťastným koncem? Pak pozorně čtěte…

Petro, co vás přivedlo k papillonům a čím si vás hlavně získali?

Strašně moc jsem si přála pro svoji fenečku Sisi (čivavka) kamarádku a zároveň jsem chtěla, aby to bylo malé plemeno, ale i pro každou zábavu. Jak jsem se tak kolem sebe dívala, moc mě uchvátil právě papillon, a to svou povahou a elánem. A tak jsem se o něm snažila sehnat co nejvíce informací a u toho jsem zjistila, že spousta lidí kolem mě toto plemeno má. Jen mě upozornili, že jakmile si ho pořídím, určitě u jednoho nezůstanu. Moc se mi líbí elegantnost papillonů a zároveň jejich zapálenost do každé aktivity, kterou si panička vymyslí. A úplně nejvíc miluji ten jejich šibalský kukuč.

V současné době máte doma jednu fenku, mohla byste nás s ní blíže seznámit?  

Ano, zatím mám jen Lady, která v prosinci oslavila své čtvrté narozeniny. Její papírové jméno zní Iris Isména z Krve Orthosovy, ale manžel si prosadil, že jí budeme říkat Lady. Vždycky říkám, že je do andílek s ďáblem v těle, hihi. Je hodně akční, takže každý den potřebuje zaměstnat hlavičku nebo unavit fyzicky. S ní opravdu člověk nemá čas se nudit a já jsem za to vděčná. Miluji ji takovou, jaká je. No, ale zároveň  se z ní stal i děsný závisláček. Vždycky říkám, že kam panička, tam i Lady. Stačí, že v patře věším prádlo a ona mi bude vždy dělat společnost, i když před tím se zdálo, že tvrdě spí na gauči.

Čemu všemu se společně věnujete a co z toho Lady asi nejvíc baví?

Nejraději má agility a dogdancing. Oboje ji moc baví a řekla bych, že i v rámci možností se jí i daří. V agility jsme se dostaly do poslední kategorie SA3 a v dogdancingu nám chybí ještě jedna zkouška k dokončení první divize. Ovšem „díky“ situaci ve státě to asi hned tak bohužel nebude. Jinak se rády věnujeme hlavolamům, ty ji také moc baví a je to super zpestření pro dlouhé zimní večery. Kvůli pandemii Covid-19 jsme se dostaly i k online výzvám z dogdancingu a seminářům o hlavolamech či fitness dog. Milujeme také procházky, máme u nás úžasnou psí bandu, kde jsou i další papillonci a to je vždy pozdvižení, když pak potkáme kolemjdoucí. Vypadáme buď jak útulek nebo velká chovatelská rodina. Celkově ale papillonky baví asi vše, co jim ukážete a na co fyzicky mají a to je na nich právě úžasné.

Se všemi těmito činnostmi jste se však musela na čas rozloučit. Prozradila byste nám tedy, co se vaší papillonce loni přihodilo? 

Bohužel jsme jako parta vyrazili na jarní prázdniny na hory. Moc jsme se tenkrát těšili, jelikož Lady sníh miluje. Bohužel pár minut po příjezdu bylo vše jinak. Já si to zamířila do našeho pokoje v domnění, že má fenka jde za mnou, ale ona bohužel zatočila do pokoje ke kamarádce, kde si svůj prostor hlídala její borderka. Nikdo přímo incident neviděl, jen jsme slyšeli pištění a pak Lady vyšla ven s nohou nahoře. Bylo kolem osmé večer a já jsem ji v domnění, že vše bude dobré, že se asi jen narazila a je v šoku, odnesla do pokoje a nechala ji odpočívat. Avšak bohužel. V noci mi bylo jasné, že je to mnohem horší. Lady se klepala a oka nezamhouřila. Neváhala jsem a hned jsem vyhledala nejbližší ortopedickou ordinaci a jelo se. Bohužel se zjistilo, že má vykloubenou nohu v kyčli. Paní doktorka nám ji pod narkózou nasadila, ale také bohužel řekla, že byl úkon proveden skoro po devíti hodinách a to je špatné, protože se tam už nemusí uchytit a bude se muset operovat. Navrhla ale ještě posečkat, zda se to zapouzdří a třeba se to celé povede zvládnout i bez zákroku. Tenkrát se mi zhroutil svět. Dávala jsem si ti děsně za vinu, že jsem ji nedokázala ochránit. Jenže stačí vteřina a vše je jinak.

Povězte nám, jakým způsobem se tento velmi nepříjemný úraz dál řešil?

Jak jsem již uvedla, čekalo se, jestli se to zapouzdří. Bohužel po čtrnácti dnech byla noha znova venku a zase večer. Tentokrát jsme sedli do auta a jeli 150 km na kliniku, kde se nohu podařilo nasadit nechtíc při RTG. Bylo nám však řečeno, že to chce opravdu operaci, a že existují tři možné způsoby provedení. Ráno jsme se tedy vydali k našemu ortopedovi, jehož slova mě celkem zaskočila. Operace se konat nebude, neboť čtrnáct dní na zapouzdření je prý krátká doba… Byla jsem tenkrát zoufalá. A do toho přišel i nouzový stav pro Českou republiku. S mojí známou jsme tedy vzali všechny zprávy a RTG snímky a obeslaly všechny velké kapacity a poprosily je o jejich názor. Všichni byli úžasní. Postupně se ozývali zpět telefonicky, kde mi tedy doporučili rovněž počkat, zda se noha doopravdy chytí, když je teď zpět nasazena. V opačném případě by u malého plemene doporučovali provést resekci kyčelního kloubu (uříznutí hlavice). V takovém momentě se pak jamka vyplní vazivem a mezi uříznutým kloubem a jamkou se postupně vytvoří pojivové vazivo, které nohu podrží.  Důležité jsou pak i svaly kolem nohy, které mají stejnou funkci. Bohužel k této operaci pak stejně nakonec došlo na jedné pražské klinice, kde Lady neváhali operovat ještě ve večerních hodinách.

Následovala i nějaká rehabilitační péče?

Po čtrnácti dnech jsme mohly začít pod odporným dohledem cvičit. Zvolila jsem tedy rehabilitace v Praze u holek v Physiodog. Mají úžasný přístup. I když od nás to máme 180 km, jezdila jsem první dva měsíce dvakrát v týdnu, pak další dva měsíce jednou týdně a teď jezdíme jedenkrát měsíčně na kontrolu a rehabilitaci. Lady to strašně pomáhalo. Cvičila ve speciální vaně, kde jsou klouby odlehčené, ale zároveň musí vyvíjet sílu proti vodě. Pak následovaly cviky na souši. Vždy jsme pak dostaly domácí úkoly. Posledním procesem byla masáž, uvolnění a odblokování. Doma jsme cvičily každý den dvacet minut a zároveň se po tom následovalo protahování těla, které jsem se musela naučit. Zprvu jsem měla děsný strach jen na tu nohu sáhnout… Pomalu jsme pak přidávaly i procházky, nejdřív 200 m, pak 500 m, 1 km atd. Každý krůček navíc pro nás byl velkým darem a úspěchem. Neříkám, že to byla procházka růžovým sadem, ale chtěla jsem mít zase tu svou veselou Lady, která miluje život.

Co říkali na začátku veterináři v souvislosti s návratem ke všem vašim oblíbeným psím sportům? Byla prognóza příznivá nebo tomu bylo spíš naopak?

Pan veterinář mi na rovinu řekl, že ano, že bude normálně žít aktivní život, ale že mi nemůže na sto procent zaručit návrat ke sportům. To vždy záleží na tom, jak to přijme ten daný pes a jak se k tomu postaví i jeho páníček. Někomu se to podaří, jiným nikoli. Začala jsem tedy všude hledat diskuze a články mezi sportovci, zda je to možné nebo nikoliv. Velkou odvahu mi dodávali právě ti lidé, kteří si něčím podobným prošli a do sportu se vrátili. Někdy naplno, jindy jen rekreačně, ale všichni radili, že je nesmírně důležité rehabilitovat a nohu pořádně nasvalit.

Vy jste to tedy nevzdala a „vytáhla“ do boje… Co všechno jste dělala pro to, aby rekonvalescence probíhala co nejlépe?

Prvním krokem bylo právě vybrat si dobrou rehabilitaci a hlavně paní fyzioterapeutku poslouchat a pracovat na tom i doma. Nic jsem nechtěla nechat osudu. Bylo to časově i finančně náročné, ale nemohu tu nezmínit i naši psí partu, která se na Lady složila a finančně nám vypomohla. Bylo to úžasné překvapení a gesto, které nám moc pomohlo. A jestli mohu i tady poděkovat té, která vše ziniciovala, tak Baruš a holky, moc děkuji! Dále nás podpořil úplně každý, kdo nám fandil a věřil. A že těch lidí mezi papillony bylo dost. Ještě jednou děkujeme, byli jste úžasní a nám to moc pomáhalo ve dnech, kdy jsem byla zoufalá. Lady byla moc statečná a každý den byl vidět nějaký pokrok. Na druhou stranu, pokud se však něco moc „přetáhlo“ fyzicky, znamenalo to druhý den zase krok zpátky. Na toto jsem si musela dávat hodně pozor a správně odhadnout, co už je moc a co tak akorát. A třeba bylo nezapomínat ani na dny odpočinku.

Měnila jste nějakým způsobem třeba i stravu?

Musím zmínit, že velmi důležitá je v podobném případě kloubní výživa a doplňky na podporu kostí. Ty podáváme stále. Co se týče ostatní stravy, tam rozdíl nebyl nijak speciální. Já krmím granulemi a na přilepšenou přidávám zvlášť i maso. Jediné, co jsem musela opravdu hlídat, tak aby Lady moc nepřibrala na váze a nebyl to tím pádem pak zbytečný nápor na klouby. Co se týče pamlsků, vybírala jsem ty na podporu funkce kloubů a kostí. Nic se však nemá přehánět.

Dá se říci, že Lady bude úplně bez následků nebo tam přeci jenom nějaké omezení zůstane?

Vždycky už ta noha bude o pár centimetrů kratší. I na rehabilitacích nás upozorňovali, že někdy se mi může zdát, že fena na noze nestojí plnou vahou, ale je to prý jen o postavení. Toto se stává ale jen velmi zřídka. Většinou si toho všímám já, lidi, kteří nic netuší, to ani nezaregistrují. Je důležité ji udržovat v aktivním životě, byť by to byly jen procházky. Zůstat gaučovým psem by mělo za následek ochablé svalstvo a pak i problém s nohou. Je důležité je tedy udržovat ji nasvalenou, co to jen bude možné. Nemyslím tím teď honit ji po parkúru dennodenně, ale provozovat procházky, fitness dog cvičení a vše, co ji baví v rámci jejich možností.

Vrátily jste se už společně ke všem vašim předchozím aktivitám, a jak jste začínala přidávat zátěž?

Naplno jsme se už vrátily k dogdancingu, kde si na online závodech Lady vysloužila druhé a třetí místo. To bylo velkou odměnou! A co se týče procházek, není problém dát sedm až osm kilometrů, samozřejmě zase ne dennodenně, musí tam být časový odstup. Nejlepší je naplánovat si v kalendáři, co jaký den budeme dělat. Nemůžu ji vzít na procházku a večer jít cvičit agility, ke kterým se pomalu také vracíme. Dokonce se na nás přijela podívat i jiná trenérka agility, která má letité zkušenosti a moc mne potěšila sdělením, že kdyby nevěděla, čím si má fenka prošla, nic by nepoznala. Ba naopak, spíš slyším, že jí ta pauza velmi prospěla a jde do sportu s nadšením a větším drivem. A to mě pak velmi těší. Samozřejmě se najdou i takoví lidé, kteří říkají, že by se k tomu už nevrátili. Já však nevidím důvod, proč ne. Máme to nakonec zkonzultované i ze strany odborníků. Lady po každém tréninku a zátěži masíruji a uvolňuji. Zároveň sleduji, zda nedochází k ulevování na nohu. Samozřejmě z ní ale nebudu dělat vrcholového sportovce s ambicemi páníčka. Vše, čemu se věnujeme, máme pro zábavu, a když ona sama nebude chtít, tak to prostě nebudeme dělat.

Dříve jste jezdila i na výstavy, kde je ladný pohyb základem úspěchu. Jak jste na tom v tuto chvíli v tomto ohledu?

Na výstavy už nejspíš jezdit nebudeme, ale vůbec to není z důvodu nohy, protože věřím, že by to ani kdejaký rozhodčí nepoznal. Její ladné nesení jí zůstalo. Dokonce jsem ji měla jednou s sebou u jedné své zákaznice, a jak jsme si nezávazně povídaly, došlo i na téma Lady a resekce. Paní najednou vykřikla a semkla ruce: „No, ještě že jste ji to nenechala udělat, ten pes by už nikdy tahle krásně nechodil!“ Já jsem se jen pousmála a říkám, že ona ji ale udělanou má. Paní jen polkla a říká: „Vážně??? Já jsem na pohyb zvířat velmi zaměřená i díky koním a mé chovatelské stanici koček, ale tady bych to teda také vůbec nepoznala.“ Abych se ale vrátila k těm výstavám. S Lady nemám ambice do chovu, a tak jsem se rozhodla místo přenechat jiným, ale třeba si někdy vyjedeme na nějakou krajskou výstavu nebo klubovou se podívat na další krásné motýlky. To však ještě nevíme.

Měla byste po této zkušenosti pro majitele malých plemen nějaké doporučení, co se týče kontaktu nebo i her s velkými psy?

Ono velmi záleží na situaci. Je „velký a velký“ pes. Neříkám, že teď máme jen malé kamarády, ale poučila jsem se. Opravdu si tedy vybírám, s kým ven půjdeme a s kým nikoli. Hodně zaleží na povaze velkého psa, a jestli si jde na procházce po svém a nechce si z toho malého dělat svou kořist nebo hračku. Nemám problém, ale jsem velmi ve střehu a obezřetná a Lady také. Ona stačí vteřina a obrátí se vám svět.

A podělila byste se s námi na závěr o své plány do budoucna?

Určitě moc ráda, jelikož plánuji další motýlkovou holčičku. Tak trochu teď čekám na sono papillonky mojí kamarádky a doufám, že se zadařilo. Měla jsem tu čest být i u krytí, což byl pro mě velmi silný zážitek. A kamarádka mi pak řekla, že si to pak s nimi ještě i odrodím. A to mi pak bude další ctí. Takže teď už zbývá jen držet pěsti pro štěstí.

A další plány? Ráda bych si s Lady a Sisi užila každou chvilku, protože jedinou nevýhodou je, že ten čas tak rychle letí. Papillonci mě prostě pohltili a vážně je to nakažlivé, jeden prostě nestačí.

Děkuji vám za rozhovor.

Foto: archiv Petry Petrů