Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Další ze série velmi povedených rozhovorů s majiteli plemene saluki je na světě! A tentokrát si je porovnáme s vipety, dozvíme se něco málo o importech, o výstavách, o sportu nebo třeba také o údržbě jejich krásné dlouhé srsti. Tak pojďme na to!


Nevím, jestli to byl osud, ale...

Tereze Svičin dělají saluky milou společnost už více než sedmnáct let. Nějakou dobu s nimi žila i v zahraničí a povedlo se jí k nám importovat velmi nadějné psy z Portugalska a také z Austrálie. Věnuje se s nimi převážně výstavám nejen u nás doma, ale jezdí i do končin vzdálenějších. Své místo ve společném programu má také coursing, dostihy a výlety do přírody. A sama říká, že pokud k tomu má saluka důvod a její majitel si zaslouží její respekt, naučí se a je schopná i plnit některé povely.

Terezo, vy jste měla prapůvodně úplně jiné chrty – tři vipety. Co vás tedy nakonec přivedlo k salukám?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Už od mala jsem toužila po svém vlastním psovi, se kterým budu moci aktivně fungovat, chodit na výlety, případně dělat nějaký sport. A jelikož jsem vyrůstala na kopci nad dostihovou dráhou v Mladé Boleslavi, nějak mě to k chrtům táhlo. Obzvlášť, když je vidíte v pohybu na dráze, to je nádhera. A když mi byl v patnácti povolen první vlastní pes, podmínka zněla: Nic velkého. Takže vipet byl v té době jasná volba. A jelikož jako každý chrt je i vipet pes smečkový, tak jsme si už po necelém roce jeli pro druhého. S taťkou jsme s nimi jezdili na výstavy, kde jsme brzy začali pokukovat po nějakém větším psovi a věděli jsme, že to musí být další chrt.

Psal se rok 2003 a moc saluk jste tehdy na výstavách nepotkali. Ale pamatuji si, že jsme byli v Olomouci a tam ležela nádherná saluka s tím typickým aristokratickým pohledem, co vypadá, že oni jsou ten středobod vesmíru a vše kolem není podstatné. V tu chvíli jsem měla jasno, které plemeno bude další. Doma bylo ještě trochu přemlouvání (třetí pes do rodiny, to už není málo), ale nakonec se zadařilo a my se začali poohlížet po saluce, která by byla vhodná i na výstavy.

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Musím říct, že jsme měli obrovské štěstí, jelikož tou dobou měla paní Hradecká vrh Y pod chovatelskou stanicí del Monte de Haya, na kterou chovala spolu s paní Hanou Petrusovou. S paní Hradeckou jsme se dohodli a přijeli se podívat. Dodnes je pro mě i mojí mamku nezapomenutelný okamžik, kdy se otevřely dveře na zahradu, tam kupa štěňat a mezi nimi jedno, které si to se svými obrovskými packami a rozvážným krokem namířilo přímo k nám. Nevím, jestli to byl osud, ale přesně toto štěně bylo jediné volné. A tak začal můj život se salukami, tedy s naší první salukou – Yamalem.

Pokusila byste se mezi sebou navzájem obě plemena nějak porovnat?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Já si upřímně myslím, že jsou to v povaze dvě celkem rozdílná plemena. Je těžké generalizovat, jelikož každý jedinec měl trochu jinou povahu. Ale obecně bych řekla, že vipet je jednodušší plemeno na soužití. Je v něm vidět delší domestikace a to, že bylo při jeho šlechtění využito teriéra. Jedná se o plemeno přátelské, mazlivé, celkem dobře cvičitelné a všestranně využitelné na psí sporty, ať už na dostihy, coursingy, tak i třeba na agility, které jsem s nimi dělala. Takové, v porovnání se salukou, uštěkané zlatíčko, které si ale každý zamiluje.

Oproti tomu náklonnost saluki si musíte získat. Pokud si totiž nemyslí, že je pro ni něco důležité nebo nemáte její respekt a důvěru, můžete se snažit sebevíc, ale nemáte šanci. To jsme si, obzvlášť v salučí pubertě, několikrát vyzkoušeli při snaze zavolat psa do auta z procházky. Vipeti v kufru a saluka hopsající pár metrů od nás, protože je to přece velká zábava, když ji nemůžeme chytit.

Zastávám názor, že saluky, na rozdíl od vipetů, nepatří každému do ruky. Musíte brát v úvahu jejich specifičnost. Vipet pro vás udělá vše, co vám na očích vidí. Saluki většinou také, ale nejdříve vás musí přijmout za partnera a i tak to vždycky udělají svým vlastním způsobem. Pro mě jsou obě plemena srdeční záležitostí, ale každé z nich z úplně jiného důvodu.

Náklonnost saluki si musíte získat. Pokud si totiž nemyslí, že je pro ni něco důležité nebo nemáte její respekt a důvěru, můžete se snažit sebevíc, ale nemáte šanci!

V současné době vlastníte dva krásné salučí kluky. Mohla byste nás s nimi blíže seznámit?

Mám jednoho seniora, devítiletého psa Dashira Al Zahra, domácky Pashik. A jednoho dvouletého mlaďocha Baghdad Tardi To The Parti, kterému říkáme Tardi. K tomu ještě třetí saluku Huntra Al Zahra, který žije u kamarádů.

Pashik pochází z českého chovu od mé kamarádky Petry Pudové. Je potomkem naší předchozí saluki Gigiho, kterého jsem si dovezla z Portugalska ze známé chovatelské stanice Elamir. Teď už si Pashik užívá zaslouženého staří a klidu, ale kočky a psy za plotem honí stále s oblibou. Také s námi jezdí na všechny psí akce, i když už jen jako doprovod. Je to pohodář, ale i klasická tvrdohlavá saluka.

Tardi k nám zase přicestoval z Austrálie. Pochází z velmi staré chovatelské stanice saluk Baghdad. Tardi okamžitě zaujme svou barvou, je bílý s černými plotnami – tedy takový flekáč. Tato barva zatím není mezi salukáři, ani rozhodčími tolik oblíbená, ale snad se nám podaří rozhodčí a lidi kolem saluk přesvědčit, že i v takové barvě může být kvalitní pes. S námi je to strašný mazel, který miluje házení míčků, dělání blbostí s naší dvouletou dcerou, ale jako většina saluk, dokáže strávit i celý den na gauči.

Hunter žije u kamarádů, jelikož v době jeho narození jsem žila ve Španělsku a neměla možnost si ho nechat u sebe. Hunter je potomkem dcery mého Gigiho a Amiyata Dengara, nádherného psa ze Švédska. Je to takové zlatíčko. I když jsou mu čtyři, stále se občas chová jako mladý šílenec. Bohužel před dvěma lety na výstavě, kde z mezitřídy vyhrál BOB, při čekání na závěrečné soutěže vedle něj praskly balonky. A tak se z úspěšného psa, který vyhrával na výstavách v ČR i v cizině (např. na prestižní chrtí výstavě v Donaueschingenu vyhrál nejlepšího mladého z dvaceti mladých saluk), stal ze dne na den bojácný a vůči lidem rezervovaný pes, i když se předtím s každým vítal. Nyní s ním tedy trénujeme, aby si zase zvykl a výstavy si mohl užívat tak jako předtím.

Kterým aktivitám se společně věnujete a co vás z toho nejvíc baví?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

V tuto chvíli jsou to převážně výstavy. Zatím tedy hlavně v České republice a připravujeme se na Světovou výstavu psů v Brně. Jelikož se v době pandemie nic nekonalo, začali jsme chodit i na výstavní tréninky. Mimo toho ještě s Tardim trénujeme na dráze, což ho hodně baví a myslím, že v tom bude dobrý. Do závodění jsme se ale zatím nezapojili. Kvůli některým psům, kteří neběhají úplně čistě, se ho totiž zatím bojím pustit.

A jestli mě baví něco více? To je docela těžká otázka. Kdyby měl odpovědět můj pes, bude to na sto procent běhání. U mne je to pak jak kdy, protože každá aktivita má něco do sebe.

Nejsem chovatel, ani profesionální handler, takže to, že si mě další známý chovatel vybral jako majitele svého štěněte, cítím jako poctu!

Zaujalo mne, že jste kromě Portugalska importovala psa také z Austrálie. To určitě nebylo úplně jednoduché – jednak sehnat štěně a získat důvěru tamních chovatelů, ale také samotný transport z tak vzdálené země. Povězte nám o tom něco…

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Byl to můj sen. Už hodně let jsem na FB sledovala Tardiho tatínka, který je pro mě takovou ideální salukou. Takže když jsem zjistila, že budou mít štěňata (bylo to zrovna v době, kdy jsem štěně začala řešit, jelikož mi umřel Gigi), řekla jsem si, že jim napíšu a uvidíme. Jejich chovatelku jsem již předtím potkala v USA na největší výstavě saluk v Americe, kde jsem se byla podívat. Tak jsem je kontaktovala, dodala své reference a chvíli jsme si psali. Odpověděli mi, že se ozvou, až bude štěňatům šest týdnů. Když mi pak syn chovatelky napsal, že se mnou počítají, byla jsem nesmírně šťastná, jelikož o tento vrh byl obrovský zájem. Nejsem chovatel, ani profesionální handler, takže to, že si mě další známý chovatel vybral jako majitele svého štěněte, cítím jako poctu.

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Pak následovalo dlouhé čekání, než bude mít štěně všechna očkování, potvrzení a zařízenou přepravu. Tardi se narodil 29. března, ale k nám, kvůli tomu všemu zařizování, odletěl až na konci července, tedy ve svých čtyřech měsících. Na přepravu jsme měli naštěstí zajištěnou firmu, která ho u chovatele vyzvedla, dovezla na letiště, zajistila let a vyřídila všechny dokumenty. Takže toto bylo pro mě celkem jednoduché. Menší zádrhel pak ale nastal ve Španělsku (tam jsme tehdy žili) na letišti, kde jsme ve 40 °C běhali s pětiměsíčním dítětem v náručí z terminálu na terminál a řešili jeden chybějící dokument. Posílali nás z místa na místo, zatímco pes čekal ve vedru v kleci. Chvíli to vypadalo, že tam zůstane i přes noc. Naštěstí nám vypomohla jedna firma na letišti a dokumenty doplnila. Pak už se jen zaplatila daň a clo a Tardi byl náš. Takové malé štěně, nadšené, že je po pěti dnech cestování konečně z klece venku.

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Oproti tomu transport psa z Portugalska proběhl daleko jednodušeji. Jelikož je to v rámci EU, stačil nám pas, dokumenty od veterináře a pak si štěně vyzvednout na letišti. A mimochodem i tady jsem měla se štěnětem štěstí (stejně jako u všech předchozích psů). Opět totiž bylo více zájemců a pouze jedno volné štěně po nádherné feně a otci z americké chovatelské stanice, jejichž psy jsem obdivovala od chvíle, co jsem se vrátila z výstavy saluk v USA. Potom, co se o mně chovatel informoval, rozhodl se, že mi štěně dá. Z Gigiho (Elamir Beau Country Gentleman) pak vyrostl krásný pes, který si ale bohužel ještě ve štěněcím věku zlomil lopatku a nikdy již neměl dostatečně dobrou mechaniku pohybu pro účast na výstavách či závodech. Ale jsou tu po něm dva krásné vrhy – jeden v ČR a druhý v Německu.

Byla jste jednou z prvních handlerek saluk, která své psy začala vystavovat i v zahraničí. Jak na ty začátky s odstupem času vzpomínáte?        

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Neřekla bych, že jsem byla jednou z prvních, už přede mnou lidi občas jezdili do ciziny. Ale spíš jsem byla jednou z prvních, které jezdily se salukou častěji a dál do zahraničí. Prvně to byla klasika – Slovensko, pak se přidalo Polsko a pak dál a dál. Časem jsem začala jezdit společně s Petrou Pudovou. Moc ráda vzpomínám např. na noční výstavu ve Splitu, odkud jsme si obě odvezly Chorvatské šampiony. Samozřejmě, nedá se to srovnat s tím, jak někteří jezdí teď a kolik zemí se psy procestují. Tohle je ale patnáct let zpátky, kdy cesty dvou mladých holek a kupy psů vzbuzovaly zájem. Ale nás to hodně bavilo. Díky tomu si i můj pes splnil šampiona  Česka, Slovenska, Polska, Maďarska, Rumunska, Chorvatska + Top Saluki několik let za sebou, Šampion pro krásu a výkon a mnoho dalších titulů.

Žila jste i nějakou dobu ve Španělsku a předpokládám, že i tam jste navštěvovala výstavy. V čem jsou třeba jiné ve srovnání s těmi našimi?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Jezdila jsem i tam a výstavy se mi líbily, byla to jiná atmosféra... Taková trochu domácká. Na druhou stranu úroveň vystavování i některých samotných výstav mi přišla nižší než v ČR. Tady jsem u chrtů zvyklá, že se vystavovatelé snaží psa předvést co nejlépe. Často už za sebou mají zkušenosti, výstavní tréninky nebo jim pomáhá handler. Naopak ve Španělsku se běžně vystavovalo v džínách, někdy i v něčem, co vypadalo, že si vystavovatel odskočil ze cvičáku nebo z pole. Rozhodně jste tam dobře předvedeného psa nebo využití handlerů nepotkali tak často.

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Překvapilo mě také, že se tam nepíší posudky a často vám rozhodčí ani nic neřekne. Ale jak jsem koukala, začíná se to občas dělat už i u nás. Nevadí mi, že se nepíše posudek, ale myslím si, že rozhodčí by měl minimálně říct, co se mu na psovi líbí, nelíbí a proč se ho rozhodl umístit tak či onak. Jak jinak si má majitel udělat představu o tom, proč dopadl tak, jak dopadl?

Na druhou stranu musím vyzdvihnout např. výstavu španělského klubu CEGAS Y DLE, kam spadají všichni chrti mimo španělského galga. Na tu pozvali rozhodčí až z Austrálie a den předtím ještě uspořádali konferenci na téma coursing, úprava afgánského chrta apod. Vždy smekám před pořadateli akcí, kteří se snaží přivést zajímavé rozhodčí a ještě k tomu naplánují semináře, protože je mi jasné, kolik za tím stojí práce. A určitě je to něco, v čem bychom se tady mohli inspirovat.

A pak tu máme sport. Netrpí třeba u podobných aktivit u výstavních jedinců nějak delší srst na uších nebo ocasu? A co vůbec obnáší běžná péče o ni?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Zrovna u saluk bych neřekla, že jim to nějak vadí. Jelikož mají dlouhou srst hlavně na uších a ocasu, pohyb jim to nijak neomezuje. Obecně starost o jejich srst, i když to tak nemusí vypadat, není nijak těžká. Nejsložitější na tom celém je, alespoň pro mě, aby si pes neukousal srst na uších. Ta má totiž tendenci zapadnout přímo do tlamy, a pokud pes zrovna něco kouše, je schopný si zkrátit ucho o pěkných pár čísel. Na toto téma najdete na FB od majitelů saluk hodně zoufalých příspěvků. Dá se tomu zabránit gumičkami nebo návlekem - ušankou, kterou má pes na hlavě a kryje mu tak uši. Jen ho musíte naučit, aby si ji nesundával.

Co se týče konkrétní péče o srst, tak já češu dvakrát týdně. Je to práce tak na tři minuty, kdy pročešu především delší srst, aby se nezacuchala. A pak jednou za čas, většinou před výstavou, je vykoupu, odstraním jemnou srst, která roste některým salukám na těle, a doupravím, co je třeba.

Většina chrtů vám půjde za vším, co se hýbe, protože to mají v genech. To je také hlavním důvodem, proč se nedoporučuje nechat je běhat na volno!

Coursingu se zajisté věnuje mnoho majitelů. Myslíte si, že tato disciplína může ještě více podněcovat jejich vrozené lovecké vlohy nebo na tom až tak nezáleží?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Já si myslím, že je částečně určitě podněcuje. Většina chrtů vám půjde za vším, co se hýbe, protože to mají v genech. To je také hlavním důvodem, proč se nedoporučuje nechat je běhat na volno. Ale máte i chrty, které to z počátku skoro nezajímá. Těmto psům můžete trochu pomoci, např. že si doma vyrobíte střapec, který před nimi budete tahat a uděláte z toho zábavu. Nebo s nimi zkusíte několik tréninků. Tohle u některých chrtů pomůže, ale i tak najdete takové, které to prostě nikdy nechytne.

O salukách se všeobecně ví, že se příliš nehodí k člověku, který má ambice v klasickém výcviku. Dokáží se ale přesto nějaké provozní povely naučit, a v případě potřeby je i provádět?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Upřímně, saluky jsou velmi učenlivé, ale mají zkrátka takovou povahu, že musí mít pro provedení povelu důvod. Tady hodně záleží i na povaze konkrétní saluki a na vztahu s majitelem. Povely sedni, lehni, dej pac a jim podobné naučíte saluku celkem rychle, obzvláště ty žravé. Předpokládám, že téměř každý majitel vám řekne, že nejtěžší povel je odvolání. Neznám asi nikoho, kdo by mohl říct, že ho má zvládnutý na sto procent. Pokud saluku trénujete a máte spolu dobrý vztah, tak vám většinou přijde.

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Ale také může zahlédnout něco zajímavějšího (jiného psa, kus letícího papírku na ulici, který vypadá jako zvíře nebo nedej bože zajíce) a odvolat ji v takové chvíli je spíš nemožné. Proto tolik chovatelů nedoporučuje mít saluki na volno. Já osobně je pouštím pouze v místech, kde vím, že je velmi malá šance potkat zvěř a ideálně, pokud je místo nějakým způsobem uzavřené (např. řekou nebo kopcem). A pokud majitel psa pouští, tak vždy doporučuji GPS lokátor.

Takže ano, povely se s pozitivním výcvikem dají naučit. Ale přivolání nikdy nebude jako u pracovních plemen. Na druhou stranu znám lidi, kteří se salukou dělají dogdancing, agility, canisterapii… Takže saluki je určitě všestranným plemenem.

Vy se kolem tohoto plemene pohybujete přes sedmnáct let. Kam se z vašeho pohledu za tu dobu český chov posunul?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Český chov ušel za tu dobu dlouhou cestu. Jestli k lepšímu, nebo k horšímu pro samotné plemeno, to si neodvážím soudit. Přibylo hodně nových chovatelů. Když jsem začínala, počet aktivních chovatelů byste spočítala na jedné ruce a všichni si svá štěňata přísně střežili. Dokonce ani typ saluki, který byl v té době v ČR populární, už dneska na výstavách příliš často nepotkáte. Jako asi u každého plemene přicházejí s nastupující generací chovatelů i nové trendy v chovu. A obzvláště u saluki, která pochází z tak velké oblasti a má tedy i hodně variant vzhledu.

Dřív mi přišlo, že si saluky v ČR byly navzájem více podobné v typu. Dneska jeden chovatel preferuje jemnější, druhý mohutnější, třetí něco mezi tím. Jeden si potrpí na plný předek, druhý na rovná záda… Navíc se někteří chovatelé snaží zapojovat do chovu psy ze zahraničí, kde je typ zase trochu odlišný, čímž se ve výsledku smývají rozdíly mezi jedinci z různých zemích. Ale samozřejmě i chovná základna v ČR se stává pro zahraniční chovatele zajímavější. To je vidět jak na vysokém zájmu o krytí psy z ČR, tak i na tom, kam všude po světě se české odchovy exportují nebo na výsledcích českých psů na prestižních výstavách v zahraničí.

Nevím, jestli to byl osud, ale...

A jako u každé oblíbené rasy, i tady máme chovatele kvalitní, kteří se snaží svůj chov stále vylepšovat a dbát na jeho zdraví, ale i takové, co standard nebo zdraví tolik neřeší.

Co bych možná ještě k českému chovu doplnila, jsou změny na výstavách. Dřív si saluky vystavovali vždy jen majitelé, maximálně nováčkovi pomohl psa vystavit chovatel. V dnešní době je ale velmi časté, že se ve výstavním kruhu potkáte i s handlery.

Kterého úspěchu nebo splnění určitého cíle s vašimi psy si asi nejvíc vážíte?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Bude to znít jako klišé, ale já si nejvíce vážím toho, že saluky vůbec mám. A že i přesto, že jsem žila nějakou dobu v zahraničí a po kynologické stránce jsem toho tolik nedělala, dostala jsem šanci přivézt z Austrálie výstavního psa, aniž by za mnou chovatel viděl tisíce fotek z výstav.

Jsou to moji parťáci, moje rodina. A výstavy a závody? To už je jen taková třešnička na dortu. Upřímně, pro mě psí akce nejsou o tom, jak dopadneme (ano, potěší to, to zase netvrdím), ale o tom, že si užiji čas se svými psy a lidmi od saluk, kteří se za ta léta stali mými dobrými kamarády.

 

A co byste na závěr popřála salukám do budoucna?

Nevím, jestli to byl osud, ale...

Asi jako se přeje každému oslavenci: Hlavně to zdraví! Jak už se zmiňovalo v předchozích článcích, saluky jsou sice obecně zdravým plemenem, ale bohužel mají predispozice k problémům se srdcem a s imunitou. A pokud to budou chovatelé ignorovat a chovat na psech, v jejichž rodokmenu se vyskytuje více jedinců s těmito problémy, tak se bojím, že již brzy nebudeme moci saluky zařadit mezi zdravá plemena.

Ale skončeme radši pozitivně. Chtěla bych říct, že ať se každý, koho by toto plemeno zaujalo, přijde podívat na výstavu, dostih nebo coursing a dobře se s ním seznámí. Protože jak už řekla Petra Pudová v předchozím rozhovoru: „Saluki nelze popsat, saluki se musí zažít.“( https://www.ecanis.cz/clanky/saluki-nelze-popsat-saluki-musite-zazit-_1949.html)

Skvělé vyprávění a já vám za něj moc děkuji.

Michaela Weidnerová

 

Foto:   archiv Terezy Svičin

Doporučujeme z našeho e-shopu
MERCH eCanis
Novinka
Pytlopamlskovník eCanis - velký

Pytlopamlskovník eCanis, který je k dispozici v naší nabídce, se vyznačuje jednoduchým a funkčním designem. Může se nosit hned třemi různými způsoby: volně připnutý k opasku pomocí malé karabiny,  jako kabelka přes rameno,  pevně připnutý k opasku. 

ZB000789
od 450
MERCH eCanis
Novinka
Plastová kartička Můj pes je sám doma!

Plastová kartička ve velikosti platební karty do peněženky pro případ nouze, pokud by váš pes zůstal doma sám. Na zadní straně je opatřena kontaktmíni údaji.

Skladem
ZB000505
59
MERCH eCanis
Deštník eCanis

Už nikdy nemusíte moknout! Vybavte se do jakéhokoliv deštivého počasí krásným a stylovým deštníkem z naší dílny, který rozjasní každý pošmourný den. Barva bílá s potiskem eCanis a naší sympatické maskotky – maliňačky Dior.

Skladem
ZB000504
250
MERCH eCanis
Výstavní pamlskovník

Malý pamlskovník kolem pasu je vhodný zejména při předvádění psa na výstavách. Využít ho lze ale i při dalších kynologických aktivitách či při běžných procházkách. Ruční zakázková práce, vyrobeno v ČR.

ZB000495
od 250
MERCH eCanis
Pouzdro na mikrotenové sáčky

Textilní pouzdro na sáčky na psí exkrementy – zásobník na pytlíky na psí trus. Díky praktické karabině jej lze zavěsit například na opasek a je tak vždy pohodlně po ruce.

ZB000486
od 125
Novinka
Sušené krůtí krky

Křupavý pamlsek s vysokým obsahem vápníku a hodnotných bílkovin. Blahodárně působí na kosti a srst.

ZB000462
od 22
Novinka
Sušené hovězí plíce

Vhodné pro obézní psy díky nízkému obsahu tuku. Jsou křehké a měkké a tak jsou skvělým pamlskem pro štěňata, starší psy, ale také pro psy, kteří mají problémy s chrupem. Prospívá rovnováze hladiny žaludečních šťáv. 

ZB000458
od 21
Novinka
Sušené hovězí srdce

Dietní pamlsek s vysokým obsahem bílkovin. Vhodné zejména pro psy s nadváhou. Hodí se také pro staré psy, kteří mají problémy se zuby.

ZB000453
od 26
Novinka
Obojek SOFTY
Obojek SOFTY
Vyberte barvu

Odolný perforovaný ručně vyráběný obojek Softy je navržen k maximálnímu pohodlí vašeho psa. Objektivně lehký a vzdušný materiál, který ovšem neztrácí svou pevnost a odolnost.

ZB000096
od 0
Lanové vodítko EASY LONG - TWIST | MINI

Kvalitní, ručně vyráběné vodítko s originálním posuvným systémem umožní zkracování a prodlužování vodítka v celé délce snadným pohybem několika prsty.

ZB000299
od 539
Kam dál ...



-->