Není nad pohodovou procházku se svým čtyřnohým parťákem!

Umíte si vždy pohotově poradit v situaci, kdy se váš čtyřnohý parťák chce na procházce seznamovat s nějakým jiným psem nebo se k vám právě naopak cizí pes blíží? A víte, jak spolehlivě poznat, kdy váš nebo i ten druhý jedinec o kontakt stojí a kdy ne? Spoustu postřehů a rad na toto téma najdete v následujícím povídání…

Trenérku Báru Šimšovou můžete znát z internetu pod nickem Asuria nebo Holky Asurinky. Vede tréninky psů formou etického moderního tréninku, věnuje se vzdělávání dětí, zooterapii i mnoha dalším aktivitám se svými dvěma fenkami a pořádá také skupinové tréninkové procházky.

Inspirací k tomuto rozhovoru mi byla naše nedávná konverzace. Bavily jsem se o tom, jak často k nám během procházek nebo trénování s našimi psy přibíhají cizí pejsci bez předchozí domluvy. Což my pak těm našim psím parťákům pomáháme řešit. Pokud vás téma pohodových procházek zajímá, určitě čtěte dál.

Moje snová procházka by vypadala tak, že vyrazím v klidu do parku se svými dvěma psy, potkáme naše psí kamarády, popovídáme si chvilku s páníčky, a jakmile si naši psi hezky pohrají, bez problémů půjdeme dál. Pak potkáme třeba nějakého cizího psa, a právě protože ho neznám, nejdříve zastavíme na kraji chodníku a zeptám se druhého páníčka, jestli mají čas a chuť se seznámit. Pokud naši psi budou mít zájem, proběhne krátké setkání, může z toho i vzniknout nové pejskařské přátelství. Podle průběhu i nálady budeme pokračovat dál v procházce bez stresu z toho, že se k nám přiřítí jiný nezvaný psí kamarád.

V momentě, kdy uvidím, že moji psi nebo ten druhý pejsek zpozorněli, že nastala první interakce. Například se některý z nich lehce snaží jít stranou nebo naopak začíná vrtět ocáskem a táhnout za psím protějškem. Zároveň pokud rovnou vidím, že druhý psovod spěchá nebo se očividně potkat nechce, respektuji to, na setkání netlačím, jen s úsměvem jdeme dál. To očekávám i od ostatních.  

Ano, určitě se řídím primárně podle svých psů a zároveň podle toho cizího. Může se stát, že si na něm všimnu dřív než jeho páníček, že je mu třeba něco nepříjemné, protože přeci jenom vidím jeho obličej, zatímco druhý člověk ho vidí zezadu. Osvědčilo se mi také vnímat, jestli se můj pes cítí při seznamování lépe na vodítku nebo na volno, i na tom je dobré se při setkání domluvit. Někteří pejsci se cítí lépe na vodítku, jelikož vědí, že přes něj mají spojení s páníčkem, a zároveň že i ten druhý pes má určitou pojistku. Pro jiné může být příjemnější seznámení na volno, protože můžou odstoupit dál nebo obejít protějšek z většího oblouku, než jaký by jim vodítko dovolilo. Samozřejmě také záleží na prostoru, který máme k dispozici. Rozdílně vypadá seznámení na chodníku v centru města a na psí louce.

Záleží zaprvé na tom, jakou zrovna máme procházku. Pokud jsme na ranním venčení před prací, kdy potřebujeme jen oběhnout blok a delší procházka nás čeká až odpoledne, pak nechci, aby si pejsci lítali půl hodiny po louce. Pro takové situace se hodí, aby psi zvládali i krátké zdvořilostní setkání, kdy se pozdraví a pokračujeme. Zároveň je moc fajn občas s psími kamarády vyrazit na delší procházku do lesa nebo pobýt na psí loučce. Pokaždé ale musíme pozorovat všechny zúčastněné psy. Může se stát, že náš pes má zrovna ten den mnohem víc energie než ostatní. Ti další psi si s ním sice hrají, ale je na nich vidět, že se k němu otáčí zády, rádi by poodešli. Náš pes má nad nimi převahu, doráží na ně a vyžaduje po nich hru. Nebo naopak občas kouká na nás, stahuje se k nám, schovává se za nás, případně na něm pozorujeme únavu. V tu chvíli bychom měli odejít. Je tedy potřeba psy pozorovat a délku setkání zvolit podle aktuální nálady a řeči psa i podle našich potřeb a typu procházky.

Psi nám často ukazují, jestli v setkání chtějí zůstat, nebo ne. Často nás žádají o pomoc, abychom kontakt s cizím psem ukončili. Jsou to například drobné pohyby směrem k nám nebo odklonění od druhého psa a kouknutí na nás. Může to být i taková zdvořilostní hra s druhým psem, kdy na jeho dorážení odpoví, ale vždy je to jen odpověď, sám nic neiniciuje. Hra musí být vyrovnaná. Když se honí, chvilku je jeden nahoře, pak dole, není to jednostranné. Dále můžeme pozorovat celkové postavení těla psa. Může být přikrčený, mít stáhnutý ocas, snažit se být co nejmenší. Dává najevo, že si není v té situaci úplně jistý, že mu není komfortní, stahuje se od cizího psa ke straně. Pokud máme třeba krátké setkání na úzkém chodníku, můžeme našim psům hodně pomoci postavením našeho těla. Pokud budeme stát čelem do té situace a koukat na cizího psa a páníčka, dáváme tím najevo, že tady teď chceme být. Zatímco kdybychom se k nim postavili lehce bokem a mířili dál po chodníku, dáváme najevo, kam máme v plánu jít.

Vyskočením může pes od svého páníčka žádat uvolnění situace. Pokud vidí, že jeho páníček tyto prosby nevyslyšel a že mu v tu chvíli nerozumí, může se snažit uvolnit situaci tím, že jde za tím druhým člověkem. Anebo prostě má rád lidi. Nicméně psi jsou námi šlechtěni tisíce let a vnímají, že i druhý člověk jim může pomoct. Ráda bych zmínila i takzvaně konejšivé signály, které používají. To jsou projevy a signály psa, jimiž dává najevo, že se v konkrétní situaci necítí zcela komfortně a snaží se ji nějakým způsobem zklidnit. Nejčastějšími signály jsou právě již zmíněné odklánění hlavy a pohledy stranou. Může to být i rychlé olíznutí, zívnutí a v psích setkáních typicky čmuchání, snížení hlavy, oklepání či vyválení se, u psů samců často očůrání lampy či stromu nebo žvýkání nejbližšího klacíku. To jsou všechno způsoby, kterými ze sebe dostávají stres, snižují napětí a také často přesměrují pozornost druhého psa ze sebe na něco jiného. Cíleně si hledají důvod, proč s ním nyní nemůžou interagovat. Dávají najevo, že tady je prostě něco strašně zajímavého, takže to musí jít prozkoumat a očmuchat. Tyto signály neznamenají, že jim vadí přítomnost druhého psa, ale dávají jimi najevo, že s ním nechtějí víc komunikovat nebo si hrát.

My většinou známe historii našich psů. Víme, jak se chovají, s kým se kamarádí, jestli mají radši nějaký typ hry, jestli vůbec mají zájem o kontakt s ostatními psy. Nikdy ale nemůžeme vědět, co všechno se skrývá za historií jiného psa. Takže i přesto, že náš pes je bezproblémový, je se všemi kamarád a nikdy se nic špatného nestalo, nemůžeme vědět, co má za sebou ten druhý pes. On samozřejmě také může být kamarád. Ale může mít i špatné zkušenosti s ostatními psy, kteří mu třeba nějaký způsobem ublížili, proto se našeho psa bojí. Nebo ten psí protějšek je zrovna nemocný či po operaci, takže si třeba nesmí hrát s jinými psy, aby se znovu nezranil. Může jít například o háravou fenku, jelikož i ty se zkrátka potřebují vyvenčit. Můžeme potkat staršího psa, který je například slepý, takže by se lekl, kdyby mu zničehonic někdo čichnul pod ocas. Zároveň ani nemůžeme vědět, jakou procházku chce mít ten druhý pejskař. Je možné, že zrovna někam spěchá, nebo že si chce pouze užít pohodovou procházku, odfrknout si po práci a neřešit každou chvilku psí setkání. Nebo třeba ta dvojice teď na něčem pracuje, něco trénují, připravují se na zkoušky anebo řeší určité chování, se kterým ten druhý psovod není spokojený, které se táhne z minulosti a chce ho odbourat či přeučit.

V naprosté většině měst platí vyhlášky, podle kterých je volný pohyb psů povolen pouze na vyznačených místech, a to z mnoha důvodů. Nejde jen o to, aby nevznikaly problémové situace mezi psy, ale měli bychom si uvědomit, že ve městech žijí i nepejskaři. Oni také mohou chtít jít na pohodovou procházku a sednout si někde na lavičku, aniž by k nim přiběhl každý druhý pes. Na internetu jde jednoduše vyhledat, co zrovna platí ve vašem městě. Lze najít mapy, na nichž jsou přímo vyznačena místa, kde je volný pohyb psů povolený a kde jim ho můžeme dopřát.

Jednou z nejčastějších věcí, které řešíme, je tahání na vodítku. Spousta lidí mívá psa na volno kvůli tomu, že je na vodítku nezvladatelný. Silně tahá, motá se zprava doleva, pobíhá, plete se pod nohy a podobně. Může se to dít z toho důvodu, že mají vodítko příliš krátké, takže si pejsek nemůže očichat ani trávu podél chodníku. V takovém případě stačí pořídit vodítko, které bude mít dva nebo tři metry. Pes si jednoduše zajde, kam potřebuje, čímž se tahání vyřeší. Zároveň díky tomu naučíme psa hezky chodit na vodítku, případně přímo u nohy, aby se nám různě nemotal. Tak budou procházky mnohem příjemnější.

Další častou záležitostí jsou reakce na psy i na jiné pohyblivé objekty, například na ptáky či kachny, ve městě to můžou být auta nebo holubi, často děti nebo lidi na kole, koloběžce či skateboardu. Spousta psů, kteří vyrůstají ve městě, má velké množství vjemů, které jsou pro ně zajímavé. Již od štěněcího věku jsou ze všeho nadšení. Takový pes, který vyrůstá na sídlišti, kde si s každým hraje, může mít pocit, že si s každým psem, kterého potká na procházce, má hrát. Pokud narazíme na psa, který si hrát nechce, může být náročné rozdíl v očekáváních a energii těch dvou zvládnout. I kvůli situaci, kdy někam spěcháme, se nám velice hodí, když je pes schopný projít okolo cizích psů v klidu a nevyžadovat setkání s nimi. Pro jeho vlastní bezpečnost je důležité, aby se zvládl v klidu podívat na rychle se pohybující objekty. Zejména ve městech hrozí, že nám pes za něčím vyběhne, takže vběhne pod auto nebo někomu do cesty. Proto je dobré preventivně, i když už problém vznikl, trénovat s pejskem to, že se na ty věci jen v klidu dívá nebo je ignoruje, a zvládne kolem nich projít bez větší reakce.

V lese je povinností mít psa pod kontrolou. Pokud víme, že náš pes vyhledává zvěř nebo má tendenci ji honit a zároveň nemáme stoprocentní přivolání, musíme ho mít pod kontrolou pomocí vodítka. Vodítko není ostuda, je to pojistka, díky které se pes neztratí a zároveň nebude rušit zvířata v přírodě nebo jim dokonce neublíží. Vodítko neznamená, že budu mít psa na dva metry u sebe. Můžu ho dát na stopovačku, která bude mít pět, deset nebo i dvacet metrů. Máme pojistku v tom, že můžeme stopovačku kdykoli přišlápnout, nebo ji můžeme držet na konci. Současně pes bude mít stále možnost pohybu kolem nás.

Zásadou je přivolávat v momentě, kdy není potřeba přivolat. To znamená trénovat přivolání mimo reálné situace a nasbírat co nejvíc úspěšných pokusů. Čím více úspěšných pokusů pes bude mít za sebou, tím spíš zvládne přiběhnout na přivolání i z nějaké těžké situace. Dále pokud jsme se dostali do situace, kdy pes na první přivolání neposlechl, nemá smysl volat dvacetkrát za sebou nebo zvyšovat hlas. Akorát by zjistil, že jde o nějaký hlas v pozadí, že se vlastně nic neděje a je docela sranda dál utíkat. Upevňoval by si chování, které není žádané. Nebo pokud zvýšíme hlas, pes k nám nebude tolik chtít jít, bude mu to nepříjemné. Začne se držet dál od nás, nebude se k nám chtít vrátit. Stane se z toho začarovaný kruh, kdy my jsme čím dál více naštvaní a pes k nám tím spíš nechce přijít. Tudíž v momentě, kdy víme, že přivolání nezafungovalo, bychom si měli pro psa dojít, nebo naopak začít odcházet pryč. Tak zjistí, že to s odchodem myslíme vážně. Když poté za námi přijde, neměli bychom ho trestat za to, že přišel pozdě, to pes nepochopí. Z jeho pohledu by byl trest za to, že přišel. Pokud tedy nechceme, aby přicházel tak pozdě, neměli bychom dovolit, aby ty situace vůbec nastaly. To znamená, že bychom měli mít psa pod kontrolou jiným způsobem, tudíž vodítkem.

V takovém případě máme chytrého psa, který zjistil, že přivolání je super způsob, jak od nás získat nějakou odměnu nebo pozornost. Přišel na to, že přivolání uslyší vždycky v okamžiku, kdy dělá nějakou neplechu. Takže se rozeběhne za jiným psem, do trávy sníst odpadky nebo třeba bobek a ve chvíli, kdy ho zavoláme, se okamžitě otočí a letí za námi. V našich očích je chováním, které odměňujeme, přivolání, ale z pohledu psa je to odběhnutí a přivolání. Pokud se tomuto chceme vyhnout, měli bychom odměňovat psa za to, že u nás zůstává. Uděláme to tak, že po přivolání mu nedáme jeden pamlsek, ale jeden, pak druhý a hned třetí a poté mu řekneme například „volno“. Chvilku si ho nemusíme všímat a pokud je stále ještě u nás, můžeme mu dát čtvrtý pamlsek. Tímto způsobem natáhneme dobu po přivolání, kdy je u nás, například do toho slova „volno“, které bude znamenat, že už si naopak půjde čichat dál od nás. Může také pomoci, že nebudeme přivolávat ve chvíli, kdy pes odbíhá na těch pár metrů a současně kouká po nás s očekáváním, kdy přijde přivolání.

Jediné, co můžeme dělat, je komunikovat s tím druhým páníčkem. To znamená říct mu, že o setkání nemáme zájem, případně to nějak zdůvodnit. Pokud máme to štěstí, že potkáme zodpovědného páníčka, který naše „ne“ respektuje, můžeme ihned poté dát tělem svému psovi najevo, že ze situace odcházíme. Otočit se zády nebo bokem k cizímu psovi, postavit se mezi ně, tedy udělat tělem bariéru a obloukem odejít pryč.

Ano, je možné, že cizí pejskař naše důvody nebude chápat. Třeba proto, že s tím sám zkušenosti nemá a nevidí důvod, proč by se psi neměli pozdravit. Občas je náročné neztrácet nervy a stále vysvětlovat, jaké jsou naše důvody. Někdy je lepší vysvětlování spolknout a prostě jen odejít. Při dalších takových setkáních se pak nebát a znovu požádat o prostor. Já si to také musím stále opakovat, protože pokud chci mým psům udělat procházky příjemnější a trénuji s nimi, aby zvládali těžší situace, tak já také musím sama sebe trénovat v těchto dovednostech.

Mezi pejskaři se pro psy, kteří potřebují prostor, nebo nemají o setkávání zájem, ustálilo označení žlutou barvou. Důvody mohou být různé – pes nemocný, bázlivý, se špatnými zkušenostmi z minulosti nebo hárající fenka. Existují různé žluté stužky, motýlky, šátky nebo vestičky. Dále třeba značky na vodítka s nápisy „Potřebuji prostor“, „Bojím se“, „Nesahat“. Díky těmto označením ho můžeme na dálku respektovat a s naším psem se mu vyhnout. Platí to však i pro nás, takového psa bychom neměli mazlit, neměli bychom na něj mluvit a navazovat s ním oční kontakt. Může mít špatné zkušenosti s lidmi, tím pádem mu může být nepříjemné bližší kontaktování. Jsem toho názoru, že signálem pro respektování by mělo být již samotné vodítko. Když vidím psa na vodítku, měla bych zajistit, aby mu můj pes nenarušil jeho osobní prostor, a především aby se nedostal mezi něj a jeho páníčka. V tu chvíli můžu svého psa připnout na vodítko, nebo pokud máme hezky naučenou chůzi u nohy, zavolat si ho k noze a zařídit, že bez domluvy s druhým páníčkem se ti psi nepotkají. Rozhodně neuškodí nastudovat si psí řeč, například z knih Konejšivé signály od Turid Rugaas nebo Řeč psího ocásku od Sophie Collins. Výborným zdrojem jsou webináře Lenky Blachové z Psí školy Koira. Na internetu lze také najít spoustu videí, kde vidíme psí komunikaci v reálných situacích a hezky popsanou. Díky tomu, že budeme lépe rozumět psí řeči, poznáme na našem i na cizích psech, jak se v dané situaci cítí. Jen tak může být procházka a setkávání psů zase o něco příjemnější.

Užívejte si společné procházky se svým čtyřnohým parťákem. Pokud máte z nějakých situací stres, protože váš pes je ještě nezvládá, najděte si místo, kde se vám bude dobře venčit. Třeba i někdy popojeďte autem, abyste si užili pohodovou procházku. Hoďte za hlavu, že si o vás okolní pejskaři budou myslet, že něco přehnaně hrotíte nebo že váš pes je chudáček, že musí být na vodítku. Vy víte nejlíp, co je pro vašeho psa nejlepší.

Moc děkuji za velmi přínosný rozhovor a spoustu užitečných informací.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Báry Šimšové