Naším cílem byl chov!

Jste příznivci plemene hovawart a zajímá vás třeba i historie chovu těchto nádherných německých pracovních psů? V roce 2016 uběhlo už třicet let od zápisu prvního vrhu na našem území a loni v návaznosti na toto výročí vznikla i série pěti rozhovorů s chovateli, kteří v osmdesátých a devadesátých letech minulého století aktivně chovali a my vám je postupně nabídneme i na stránkách našeho magazínu. A první z nich je tu!

Spolu s manželkou odchoval pod chovatelskou stanicí Nabuko-JKL (dříve Nabuko CS) jedenáct vrhů hovawartů, donedávna posuzoval na našich bonitacích a stále ještě se s ním můžeme potkat jako s rozhodčím v kruhu na výstavě. Vždy milý, srdečný a věcný. Řeč není o nikom jiném než o Ladislavu Kuklovi.

Láďo, kolem našeho plemene se pohybuješ řadu let, tvá první chovná fenka Cukra Muminí údolí se narodila už v roce 1992 a za dva a půl roku poté ve tvé chovatelské stanici spatřil světlo světa i první vrh. Co tě vůbec k hovawartům přivedlo?

Co mě k nim přivedlo? To je jednoduché. Udělat doma zatím jen z mého koníčka hobby společné. Již léta jsem cvičil i choval německé ovčáky, jako většina z nás, které v té době kynologie zajímala. Na začátku devadesátých let, kdy nám již začaly naše tři děti odrůstat a mámu tak bezprostředně a stále nepotřebovaly, jsem si přál, aby i moje manželka Jitka měla alespoň trochu radost z dosud jen mé záliby. Němečtí ovčáci jí jaksi k srdci příliš nepřirostli. Vzhledem k tomu, že na světě existuje hodně plemen psů, tak se určitě najde takové, které by se líbilo nám oběma. A našlo se. Při prohlížení ještě sice omezených, ale přece jen již zdrojů s kynologickou tématikou, jako byly časopisy Chovatel, Pes přítel člověka, či články v některých přírodovědných magazínech nás v jednom z nich zaujala fotka velkého černého dlouhosrstého psa se znaky a stručný popis plemene.

Podle jakých kritérií sis vybíral svou první hovawartku? Plánoval jsi už na začátku, že se budeš věnovat chovu? 

Po získání i kompletního standardu, ve kterém bylo vše podstatné jako původ, vlastnosti, celkový popis exteriéru, povahy a při zjištění, že toto plemeno je již i u nás chováno, bylo rozhodnuto, že to bude hovawart. Hlavně pomocí telefonátů a osobních setkání jsme našli chovatele, který měl právě štěňátka. A tak jsme si přivezli první černozlatou fenečku… Bohužel když přezubila, zjistili jsme, že má křížový skus! Mému známému právě zemřela fenka křížence novofundlanda, tak si ji rád vzal domů na zahradu jako společnici. Rezervovali jsme si tedy druhou, tentokrát plavou hovawartku. Sledovali jsme ji téměř od narození. Chovatelé byli neobyčejně vstřícní, byl to jejich první vrh, mohli jsme si vybrat, vypadalo to perfektně. Co čert nechtěl, přezubila a pro změnu to byl předkus! I tuto se nám shodou okolností vcelku brzy podařilo umístit do dobrých rukou. Zní to možná tvrdě, ale naším cílem tedy bylo opravdu chovat. Říkali jsme si, co dál? Vzdát to nebo ještě jeden pokus?  A tak jsme se dohodli, že do toho i za cenu nemalé finanční újmy půjdeme ještě jednou. Tentokrát ale nejdříve proběhlo shromáždění co možná nejvíce informací o dovezených a odchovaných jedincích u nás. Vyplatilo se. Cukra Muminí údolí (a pro jistotu i poté její polosestra Anita Štorchův kraj, obě plavé) již vyšly jak exteriérově, tak i povahově dobře a byly uchovněny. A tím konečně mohl začít náš chov hovawartů.

Myslíš, že bylo jednodušší být chovatelem před dvaceti lety nebo spíš nyní? A dá se to vůbec porovnat?

Porovnat se to opravdu příliš nedá, ale aspoň pro začínající chovatele je to méně složité určitě nyní. Jsou zde již zkušenosti s chovem, postupně vypracovaná databáze chovných jedinců, poradenská služba ze strany klubu, pořádané akce všeho druhu a fenomén jménem internet.

Mohl bys nám přiblížit, jakým způsobem se hovawarti dostávali do chovu dříve, když jsi sám začínal a jak se proces uchovnění postupně vyvíjel až do dnešní podoby? Co všechno museli psi a feny v minulosti splnit, aby jejich potomci mohli dostat PP a je v tom oproti dnešku velký rozdíl?

Tuto dobu je nutné rozdělit na období, kdy se uchovňovalo ještě bez pravidel, která posléze vypracoval nově vzniklý klub a na etapu, kdy se musela daná kritéria dodržovat. První jedinci byli uchovňováni pouze individuálně za pomoci rozhodčího z exteriéru. Zde bohužel došlo i k několika chybám, se kterými jsme se následně ještě dlouho potýkali. Na omluvu všech, kteří se na tom podíleli, bych rád uvedl, že jednali určitě v dobré víře zavést a rozšířit chov hovawartů u nás. Vady, které byly tehdy tolerovány, by dnes již bonitací v žádném případě neprošly. Jednalo se zejména o chybějící zuby, špatné skusy, vadné uši, ne vždy dobrou strukturu srsti a také povahu. Po vypracování bonitační směrnice klubem pak již vše probíhalo dle kritérií daných standardem FCI jako závaznou normou, a to alespoň v oblasti exteriéru. Povahový test se podobal bonitacím služebních plemen. Že to nebylo to pravé ořechové, dnes již víme, ale byla jiná doba a my byli přece jen odkojeni Svazarmem. Ostatně s vhodným sestavením povahového testu se bojuje dodnes. To, co platí nyní, se mi také nejeví jako ideální.

V současné době se už chovu aktivně nevěnuješ, avšak jako mezinárodní rozhodčí na výstavách přehled máš a navíc jsi téměř dvacet let posuzoval i bonitace, tudíž se přímo nabízí otázka týkající se exteriéru. S jakými problémy se plemeno potýkalo v devadesátých letech a na co by se podle tebe měli zaměřit současní chovatelé?

Když to vezmu retrospektivně, tak bych tuto oblast rozdělil na tři etapy.

Tou první je konec osmdesátých let a první polovina devadesátých let minulého století, tedy doba, kdy se k nám podařilo ze severovýchodní části Německa (bývalé NDR a mimochodem kolébky hovawarta) a posléze i z území Slovenska a Polska přivést pár jedinců a začít s chovem. I přes různorodost chovatelského materiálu se chov postupně nejen rozšiřoval kvantitativně, ale po krůčcích i kvalitativně. 

Druhá etapa zahrnuje druhou polovinu devadesátých let a necelé první desetiletí tohoto století. Já bych ji nazval „zlatými léty hovawarta v ČR“. Jednak jsme se již poučili z předešlých chyb. Povedlo se nakrýt převážně již naše odchované feny několika kvalitními psy u nás i v zahraničí (právě na východě Německa a také ve Skandinávii), kde byl v tu dobu tento typ preferován. Pár jedinců se i kvůli přílivu nové krve povedlo importovat k nám. Tím se nám dařilo podržet exteriér v požadovaném typu, síle a mohutnosti. Solidně se rozrostl genofond a hlavně se ještě tak s prominutím neblblo s pojmem „zdraví“. Hovawart není žádné přešlechtěné plemeno, je to vitální selský pes do nepohody a není potřeba stále něco vymýšlet, co je ještě u něj nutné kontrolovat!

Třetí etapa plynule navazuje na předešlou a pokračuje až k dnešku. Vykazuje výrazný početní rozmach chovu a postupné přitvrzování v podmínkách uchovnění, dle mého většinou zbytečné. Je patrný odklon od udržení tzv. východoněmeckého typu k řekněme rakousko-švýcarsko-západoněmeckému, tedy lehčímu, použitelnějšímu pro sport. To se projevuje jednak v některých proporcích těla, jako jsou slabší kostry, úzké hlavy (tím ztráta výrazu), slabé hrudníky, délce a struktuře srsti nebo trojbarevnosti znaků. Přičemž standard hovoří přece o něčem jiném!

Dále to ale vidíme hlavně v povahách, které v mnoha případech ztrácejí to, čím by se měl hovawart vyznačovat. Mám za to, že chce-li ho někdo využívat ke sportovním účelům, pak jen tam, kde se nepotlačují jeho vrozené instinkty. Tím jsou třeba pachové práce, ale ne již obrané prvky spojené se zákusy do rukávů. Jeho úkol není útok a zneškodnění vetřelce, ale znemožnění narušení svěřeného teritoria bez pronásledování.  Představa, že se z něj stane téměř ideální sportovní plemeno je nejen zcestná, ale i jemu přímo ubližující.

Co bys popřál hovawartům a jejich chovatelům do budoucna?

Návrat k tomu, pro co byl vyšlechtěn a zařazen do II. skupiny FCI a ne třeba do I. skupiny mezi služební a pastevecká plemena. Tedy, v exteriéru impozantní dobře stavěný pes mollosoidního typu, se silnou kostrou, typickým utvářením a výrazem v hlavě, výrazným hrudníkem s předhrudím (hlavně u samců), kvalitní dlouhou srstí, elegantním pohybem odpovídajícím síle kostry. A samozřejmě povahou ve jménu svého plemene. Ve svém teritoriu (doma) by měl být neúplatný, samostatně pracující při hlídání rodiny a jejího majetku, vzbuzující již svojí mohutností respekt. Mimo něj ovladatelný, vyrovnaný, neútočný, klidně i přátelský k lidem a zvířatům. Kamarád, doprovod svého pána a jeho rodiny při všemožných příležitostech i aktivitách. Tedy rodinný pes.

A ze všeho nejvíce přeji každému hovíkovi, i tomu co se teprve narodí, takového pána, který bude chtít respektovat jeho přirozené vlastnosti a tyto mu pomáhat vhodným způsobem pouze rozvíjet.

Foto: archiv L. Kukly