Nadýchaný obláček s duší rošťáka – to je cotonek!

Na první pohled je to malá, bílá, chlupatá a strašně roztomilá „koule“. I tak by se dalo popsat společenské plemeno s exotickým názvem coton de Tuléar. Že to však není žádný gaučák, ale akční a veselý společník nás jistě přesvědčí jeden z prvních chovatelů u nás, a tím není nikdo jiný než Tom Houdek, majitel chovatelské stanice „Přátelé Jetynky“.

Coton de Tuléar je známý také jako bavlníkový pes z Madagaskaru. Tuto svou přezdívku zřejmě získal ještě ve své domovině, kde se často pohyboval v okolí bavlníkových plantáží a jeho srst je také podobně nadýchaná a heboučká. Pojďme tedy společně po stopách tohoto úchvatného plemene…

Historie plemene je opředená legendami…

Jedna z legend vypráví o ztroskotané lodi z dob pirátů, bylo to kolem 17. století, kdy psi rodu bišonků, do kterého patří i dnešní coton de Tuléar, přežili a zůstali na ostrově Madagaskar, kde se postupně množili. Další zprávy nám prozrazují, jak si je oblíbila místní vyšší společnost, ať už z řad kolonizátorů nebo místních vládců kmene Merina. Uvádí se, že plemeno bylo oblíbené u malgašské královské rodiny a říkalo se mu královský pes.

V sedmdesátých letech minulého století probíhaly první importy do Francie a Ameriky. Do Francie jej přivezli francouzští kolonisté a do Ameriky pak Dr. Robert Jay Russell, a to dva psy jmény Jael a Jiijy. Jeho otec následně zakládá první chovatelskou stanici v USA „kennel Oakshade“ a Robert sám „kennel Alika“. Vzniká i první standard plemene, který vytvořil Mr. Louis Petit. První pes se jménem U’Rick má průkaz původu vydaný na Madagaskaru. Do Evropy putují první psi například Okazaki-Pong a James, kterého vlastnila dodnes aktivní chovatelka (CHS d’Ivandry kennel), kdysi působící na Madagaskaru.

Není coton jako coton 

Americký standard a evropský standard se liší, a to zejména pokud se jedná o barvu a přírodnější vzhled plemene. Standard FCI byl několikrát poupraven. V USA dále funguje původní chov, a klub zaštiťující plemeno je v rozporu s chovem FCI, kdy Američané obviňují mimo jiné chovatele z Evropy z přimíchávání jiných plemen ke zvýraznění líbivosti. Americký původní standard rovněž ve svém znění počítá s takzvanými tall cotony, kteří se prý vždy vyskytovali na Madagaskaru a jsou na výrazně vyšších nohách.

Chov v Evropě v počátcích vede Francie a vzápětí se přidává i Belgie, Itálie, Německo a Finsko. Chov v USA jde několika směry pod záštitou více klubů a dochází tam k mísení krve evropského chovu s původním americkým a zároveň k vyhraněnosti klubů a chovatelů. Někde tedy převládá evropský chov se standardem FCI a jinde jsou oproti tomu odchylky a zároveň klub postavený výhradně na původních psech včetně dalších importů výhradně z Madagaskaru.

Jak to bylo u nás…

V roce 1990 se v Brně konala Světová výstava psů. Já jsem ji tehdy jako kluk navštívil se svojí maminkou a tam jsem také uviděl mě do té doby naprosto neznámé plemeno, které nám moc připomínalo našeho křížence Jetynku. Byl jsem okouzlen a okamžitě jsem prohlásil, že takového pejska chci. Psi předvádění tehdy na výstavě pocházeli z legendárních chovatelských stanic Woodland Cottage a Diabolo Swing.

Začátky nebyly jednoduché

Zkoušel jsem tedy kontaktovat chovatele ve Francii, konkrétně chovatelkou stanici Diabolo Swing a poptávka zůstala bohužel bez odpovědi. Zdroje informací v té době byly pramalé. První článek o plemeni vyšel až v roce 1994 v časopise Světem zvířat, tedy dva roky poté, co se u nás narodil první vrh. V době svého pátrání po štěňatech jsem ale našel inzerát od Marty Dlabolové (CHS Modrá písnička) se zněním: „Kdo by měl zájem o plemeno coton de Tuléar?“ Paní Martě jsem tedy napsal dopis. V témže roce paní doktorka Vlková po pobytu s manželem na Madagaskaru přivezla do tehdejšího Československa první cotonky a to fenku Nicku a pejska Kaniho. Já jsem si pořád psal a telefonoval s Martou Dlabolovou a domlouvali jsme se na importu z v té době nejprestižnější belgické chovatelské stanice Woodland Cottage. Nakonec jsem „díky“ finanční náročnosti upustil od importu nebo spolumajitelství. Paní Dlabolová však přivezla fenky Pulcherie a Pandoru a psa Queense. Paní Hodová pak importovala fenku Quatsiope a psa Quovadise. Všichni pocházeli z Woodland Cottage. Já jsem si zamluvil fenku z prvního vrhu. Ten se narodil koncem roku 1992 v chovatelské stanici Modrá písnička po Pulcherii, avšak pouze jedna fenka. Další rok jsem pak odjel na pracovní pobyt do Francie a tam jsem v časopisech hltal vše o cotoncích. Po příjezdu zpět domů jsem konečně získal vytouženou fenku Berorohu Modrá písnička, která se posléze stala i první interšampionkou plemene. Po domluvě s paní Dlabolovou jsem odkoupil ještě v té době již pětiletou Pulcherii. V roce 1992 Jan Kraus rovněž přivezl fenu Lime Wood's Coton Aimee le Deuxieme původem z Dánska a psa Sörreds Paraiso Svedois Chef původem ze Švédska a po čase měl k dispozici ještě vypůjčeného psa Sörreds Paraiso Egayer. Dalšího psa jménem Kin-Sei Rutley původem z Finska k nám importovali manželé Šimůnkovi. V roce 1996 byl zakoupen ještě jeden pes, a to Ultra of Woodland Cottage.

Sny se plní nejen Vánocích…

V roce 1995 jsem odchoval svůj první vrh a v roce 1998 jsem vycestoval na první zahraniční krytí psem Justin the Valaury's Cottage. V té době jsem měl dva velké sny, do budoucna jsem chtěl získat psa z chovatelské stanice Diabolo Swing a potom ještě přímý import z Madagaskaru nebo z USA na čistě malgašských psech. Tyto sny se mi splnily až za spoustu let.

Český chov, dobrý chov 

Chov v Čechách je od počátku na velmi dobré úrovni a bylo tomu tak vždycky. Nejprve bylo plemeno zastřešeno Klubem málopočetných plemen, avšak v současné době je chov řízený Klubem Coton de Tuléar, z. s. Psi v majetku českých chovatelů občas zazáří na prestižních akcích, jako jsou evropská nebo světová výstava. Sem tam se objeví výjimečný jedinec, jindy i při kopírování zahraničního chovu příroda překvapí. Dochází u nás i k dalším krytím v zahraničí a také k importům. Někteří z těchto psů se v chovu prosadí výrazně a jiní již méně nebo vůbec. K uchovnění u nás nyní musí pes absolvovat alespoň jednu výstavu pod záštitou klubu, dvě zdravotní vyšetření
(vyšetření kolenního kloubu a očí) a bonitaci. Vzhledem k tomu, že v mnoha zemích je zodpovědnost za chov na chovateli a funguje to tak, myslím, že i u nás by to šlo a možná by ubylo psů bez průkazu původu a třeba by budoucí majitelé pak lépe vybírali a nezajímala by je jen cena štěňátka. O jedince z Čech je však zájem i v cizině a není to jen kvůli ceně. Jediné, za čím trochu pokulháváme, je výstavní kondice, ta je však leckdy dána lokalitou, ve které cotonek žije. Zase na druhou stranu je dobře, že doposud nikdo z majitelů českých cotonků nedává větší váhu kvalitě srsti nad kvalitou života svého pejska a jeho přirozeností. Na druhou stranu, a to bohužel, všude ve světě panuje mezi chovateli nevraživost, pomluvy, ziskuchtivost a to ubližuje spoustě plemen, obzvláště v době sociálních sítí.

Tělem i duší klaun

Coton de Tulear má úžasně přizpůsobivou povahu, a to je jeden z jeho hlavních znaků. Cotonci milují pohyb a hry až do vysokého věku. Správný představitel plemene je veselý a měla by být radost se na něj koukat při jeho pohybu. Je mi líto, že snaha některých zahraničních chovatelů o extrémně dlouhou srst vlastně utápí výraz sportovního veselého pejska. Pro mě je coton pořád hlavně tím rošťákem, který je kouzelný směskami barevných odstínů své srsti a svou přirozeně klaunovitou povahou.

Barvy, barvičky…

Jeho srst může být v mládí mnohobarevná s převládající bílou. V dospělosti by měla barva zesvětlat do šmouh s lehkým nádechem původní barvy a nikde na těle by neměl zářit jasně ohraničený flek, a právě toto ho dělá tak zajímavým. Já osobně nikdy nepreferoval bílé psy a měl jsem vždy radost z narození barevného štěňátka. Další výhodou tohoto plemene je skutečnost, že není cítit jako většina ostatních psů. Cotonci prostě voní a jejich srst vydrží dlouho čistá, protože i když se pes umaže, tak se špína vyčeše nebo opadá a opět vypadá jako nadýchaný obláček.

Srsti je třeba se věnovat…

Péče o srst spočívá v důkladném vykartáčování a pročesání, a to minimálně jednou týdně. Údržba rozhodně není nenáročná, a i když v dnešní době funguje mnoho salonů pro psy, majitel by k ní měl přistupovat zodpovědně a rozumně a pejska hned od maličkého štěňátka cíleně trénovat k manipulaci. Běžná péče jako je stříhání drápků, čištění uší a zubů, česání, koupání apod. by mělo probíhat nekompromisně a v klidu bez emocí majitele i ostatních členů rodiny. Kosmetiku, kartáče a hřebeny je rozumné kupovat co nejkvalitnější. Usnadní to potom práci, problémy a ve finále i finance. Srst se může, ale nemusí upravovat střihem, v tomto případě platí co chovatel, to názor. Já osobně si myslím, že lehčí zastřihnutí a modelace srsti cotonkovi prospívá, ale rozhodně není nezbytně nutná. V některých obdobích života může být údržba problematičtější (vlivy počasí, výměna štěněčí srsti, u fen během hárání a po porodu apod.), je však důležité se k tomu postavit a nezanedbat ji.

Výchova cotonka je jednoduchá! 

Většina pejsků s radostí poslouchá své majitele. Pokud budu mluvit za svoje psy, tak samci jsou urážlivější než fenky a také více citliví. Výchova by měla probíhat hlavně formou hry a jasných pravidel. Tito psi nemají rádi křik a dril. Coton také neodtěžuje svého majitele, aby si vyžádal jeho pozornost, ale je šťastný, když mu ji majitel věnuje. Socializace z mého pohledu probíhá bez ohledu na stáří štěňátka. Do jednoho roku by však měl majitel svého psa rozumně vystavit co největšímu množství různých podnětů. Coton pak dokáže vyhodnocovat situace a být příjemným společníkem. Moji psí kluci mají ochranitelské sklony a brání mě, rodinu i smečku. Na tohle chování je potřeba dát pozor a podobné situace předvídat. Cotonci se používají na canisterapii a jsou vhodní k většině psích sportů, které probíhají formou hry a zábavy, a které odpovídají jejich velikosti.

Jsou dlouhověcí a vitální

Cotonci se dožívají vysokého věku. Fenka Ankinany z mého prvního vrhu se dožila úctyhodných devatenácti let. Moje Pulcherie byla natolik vitální, že se mnou až do věku patnácti let jezdila jako veteránka na výstavy a byla často nejstarším psem ze všech veteránů. Nemoci se u tohoto plemene vyskytují v průměrné míře jako u kteréhokoliv jiné rasy. Při zařazování jedince do chovu a dále pak ve věku sedmi let se provádí vyšetření na oční onemocnění. Dále je povinné ještě vyšetření kolenního kloubu. Někteří chovatelé podlehli trendu genetických testů a myslí si, že čím více genetických vyšetření pejskem absolvují, tím lépe a dráž prodají štěňátka jako ta zdravější. Jenže geny neustále mutují. Já osobně vidím, že chov po staletí fungoval i bez genetických testů. Určitě je super možnost je využít, ale ne spolu pářit jen psy s co nejvíce testy s výsledkem čistý. Každý však tuto problematiku vnímá jinak.

Hodí se téměř ke každému

Cotonek je určitě jedno z plemen, které se hodí pro každého, kdo bude ochotný si s ním hrát a nebude ho brát jen jako módní doplněk. U mě byl coton láskou na první pohled a na celý život!

CHS „Přátelé Jetynky“

Foto: archiv Toma Houdka a Ludmily Schaferové