Můj život už bude se psy navždy spojený!

Lákají vás mushingové sporty a rádi byste se o nich dozvěděli něco více? Pak možná přivítáte zbrusu nový seriál právě na toto téma. A jeho autorkou nebude nikdo jiný než Markéta Bělíková, jíž už vděčíme za spoustu materiálů a informací týkajících se Šediváčkova longu, tedy našeho nejnáročnějšího závodu psích spřežení. Na úvod nám ale Markéta prozradila nejprve pár věcí o sobě, o svém čtyřnohém parťákovi a také o mushingu obecně.

Markéta Bělíková strávila nějaký čas v Kanadě, kde měla možnost poznat nejen některá severská plemena, ale také práci v psinci a život, který se točí kolem velké smečky psů a samozřejmě i psích spřežení. A to všechno jí učarovalo natolik, že se i po návratu do České republiky postupně začlenila do naší domácí musherské komunity, dala si za cíl více propagovat tyto akční kynologické sporty a netrvalo dlouho a sama si také pořídila svého prvního sibiřského huskyho. A je to právě Markéta, která se nám v našem novém seriálu bude snažit všechny tyto atraktivní disciplíny více přiblížit. Na co všechno se můžeme těšit, nám už prozradila v následujícím povídání (a nejen to)…

Pejsky kolem sebe máme všichni po celý život. Vždyť Češi jsou národem pejskařů! Podle statistik má u nás každý pátý člověk psa. Jde se tomu tedy vůbec vyhnout? Nejdřív jsem si je půjčovala v útulcích, ale i doma jsme měli během mého dětství dva psy. Jelikož jsem hodně cestovala, vždy jsem si říkala, že ještě počkám, až to začnu brát trochu vážněji a toho svého psa, kterému dám vše, si pořídím.

Pejskařský svět mě strhnul, když jsem žila v Kanadě, jelikož jsem tam dostala práci průvodce na psím spřežení. Pracovala jsem tam v psinci, který měl dvě stovky aljašských a sibiřských husky a každodenně jsme vyráželi do kanadských skalických hor s turisty na psím spřežení se šesti až osmi psy. Tam jsem zjistila nejen kolik je to práce, ale i kolik lásky dostáváte a nebylo cesty zpět. Věděla jsem, že můj život už bude se psy navždy spojený.

Díky pobytu v Kanadě mi toto plemeno učarovalo, i když se mi haskouni líbili odjakživa. Líbí se mi ale spousta plemen. Tím, že jsem sibiřského huskyho poznala opravdu dobře, jsem zvažovala, jestli do toho půjdu. Přeci jen, nejsou to psi, kteří vás vždy stoprocentně poslechnou. Samozřejmě to člověk nemůže brát jako výmluvu, aby rezignoval na výcvik a výchovu. Čím víc jsem uvažovala nad jiným plemenem, tím víc jsem věděla, že jsem člověk, který se v životě rozhoduje hlavně srdcem, a proto jsem se začala poohlížet, kdo má k dispozici štěňátko sibiřského huskyho.

Věděla jsem, že budu chtít pokračovat ve sportu se psem v tahu. Tak jsem k tomu přistupovala, když jsem hledala, kdo má volné štěně. Orientovala jsem se podle fotek se spřežením, protože jsem v českém mushingovém prostředí ještě nikoho neznala. Náhoda tomu však chtěla, že jsme se domluvili s Romanem Habáskem, jedním z nejúspěšnějších českých musherů, kterému se líbil můj kanadský příběh a chtěl mi dopřát dobrý start v podobě psa, který je ze sportovní linie a bude se mu chtít hodně běhat.  Tím, že jsem přišla poslední, tak jsem si pejska nemohla vybrat, což mě trochu děsilo. Každý si chce přeci vybrat ze všech štěňátek jako první. Poprvé jsem je viděla, když jim byly čtyři dny. Fíňa byl malá kulička, o hodně menší než jeho sedm sourozenců. Roman mu dával extra péči. Přitahovalo mne, že je jinej. A že asi bude potřebovat hodně lásky. Mám ráda bílé psy, takže jsem k němu podvědomě tíhla, i když tam byli i další, kteří se mi líbili. Když jsme pak na čtvrtém týdnu pozorovali, jak se chovají, líbilo se mi, že se nikam přehnaně nehrnul, věci rozmýšlel a do pošťuchovaček se sourozenci šel jen, když si někdo začal. To je vlastnost, kterou má doteď. Roman říkal, že uvažuje, že si ho nechá, protože byl zbarvením „pinto“ (Pinto = bílý pes s černými skvrnami typicky kolem uší. Není to časté zbarvení a bývá oblíbené právě u musherů). Ale jak jsem si toho „pinťáčka“ dala na klín, věděla jsem, že tam něco je. Znáte to? Tak mu říkám: „Víš, Romane, já bych si ho asi vzala, šlo by to?“ A on se na mě podíval a říká: „Tak já ti ho teda nechám, vím, že se u tebe bude mít dobře“. A bylo to!

Fíňa je chytrý pes s velkou chutí se učit a pracovat. Ať už se bavíme o klasické výchově a výcviku, tak i při sportu samotném. Je klidné povahy a na haskouna toho moc nenapovídá.

Je to tak. Tím, že jsem měla nějaké zkušenosti a prošla jsem musherským výcvikem v Kanadě, tak jsem nějaké informace měla. Ale člověk se učí celý život a hodně toho bylo nového. Kromě spřežení jsem nic jiného neznala. Ale jsem sportovně založený člověk, tedy jsem neměla obavu, že do mých aktivit nebude možné psa zařadit, nebo obráceně. Tím, že jsem si vzala psa od Romana, který je nejenom úspěšným musherem, ale i předsedou zástupců čistokrevných plemen organizovaných pod Českomoravským sportovním klubem severských psů, je spoluorganizátorem ŠEDIVÁČKOVA LONGU, je významným chovatelem a má i dalších mnoho přívlastků, začlenil mě do komunity, aniž bych si toho skoro všimla. Viděl, že se o mushing zajímám, tak se postaral, abych se začlenila do klubu psích spřežení a od začátku byl mým dobrým mentorem pro vstup do tohoto světa. Když nikoho neznáte a chcete být součástí, oceníte pomoc druhých. Protože přidat se k partě dobrodruhů s letitými zkušenostmi chce trochu odvahu.

Jak to tak dnes bývá, na všechno se pohledy různí a je mnoho názorů a pravd. Člověk si ze všech těch informací a názorů musí umět na základě kritického myšlení, vlastního charakteru a zkušeností vybrat, co mu je nejbližší. Když chcete, aby z vašeho štěňátka vyrostl pracovitý pes, musíte jeho i sebe tímto směrem vést. Není nad klasickou literaturu, ale i rady starších a zkušených. V musherské komunitě je takovýchto bezva lidí spousta. Proto je fajn se v takové komunitě pohybovat klidně i předtím, než máte psa, abyste načerpali zkušenosti již v začátcích.

My jsme s Fíňou začínali klasickou výchovou a postupně přecházeli na výcvik pro běžný život. Když máte pár psů, se kterými musíte koexistovat, je to nutností. Když máte třicet psů v kotci, vše probíhá úplně jinak. Do určitého věku se zaměřujete jen na toto a dopřáváte mu přirozený pohyb a dostatečně kvalitní stravu. Kdy jej začnete učit na postroj a pomalu trénovat na tah, je věcí, která bývá v komunitě hodně diskutovaná. Člověk ale musí používat vlastní selský rozum. Já jsem se ho zatím snažila učit rozdíl mezi vodítkem (netahá a chodí u mě) a postrojem (tahá a je to větší sranda). To je základ, pokud si nechcete rozbít pusu na chodníku před barákem na ledu, nebo nemít ruce jako opičák a zároveň mu nechcete znechutit tah. Když pochopil, že postroj = zábava, vždy jsme si kus popoběhli a začali pomalu učit na musherské povely.

Momentálně učím Finna, aby věděl, že jsou dny, kdy bude pohybu víc a že jsou dny, kdy se nic moc neděje. Učím ho odpočívat, protože i to je ve sportu důležité. Střídám pohyb, protože je ve vývinu, tedy klasické procházky, procházky na volno, hraní se psem. Občas se proběhneme a párkrát jsem ho vzala i na skialpy, kde z kopečka a na rovince nějaký úsek běžel. Máme koloběžku, kolo, ale i běžky, takže nás toho čeká hodně. Až budu mít pocit, že chápe povely, při běhu třeba nekličkuje, běží vpředu, není extrémně rozptýlený ruchy okolo, začneme v tréningu postupovat a zaměříme se postupně na koloběžku, až bude i fyzicky připraven. Do té doby budeme vše potřebné trénovat postupně v běhu.

Mám štěstí, že mám opravdu dobrého psa, který se už od štěnda hrne dopředu. Celý „Habásko“. Takže ho v tom jenom podporuji a ukazuji mu, že je to správně. Fíňa je dobře motivovatelný pes a velmi rád pracuje, a to také mnohé usnadňuje. Když bych před něj postavila flákotu masa anebo postroj, vybere si pohyb. V úplných začátcích jsem mu vždy s nadšením v hlasu říkala „běžíme“ a popoběhla. On si to velmi rychle spojil, a když teď řeknu „běžíme“, zabere jako mašina. Když mu pak řeknu „pašáček“, vždy se jakoby načepejří a přidá. Každý si u svého psa musí odsledovat, na co mu reaguje, co je pro něj největší odměnou, ale i kdy je nejlepší přestat.

To jsem maličko zmiňovala výše. Znovu zopakuji, že co člověk, to názor, takže je lepší si poslechnout různé úhly pohledu a rozhodnout se podle nejlepšího vědomí a svědomí. Ale shrnu tu, jak to vnímám já. Ze začátku se zaměřit u psa na výchovu a základní výcvik pro běžný život především. Případně si už při chůzi, či při menším popoběhnutí trénovat povely: doprava - Gee, doleva – Ho, běžíme/mush go/co chcete, když přecházíte z chůze na běh. To je fajn základní kámen, na kterém se dá následně stavět. Je dobré mít i slovo, které pes pochopí jako pochvalu/pobídnutí, ale nebude si chodit pro pamlsky. Když řeknu šikovný, tak on ví, že dostane pamlsek hned. Proto při běhu říkám pašák, kdy tohle slovo pro něj je ujištění, že si vede dobře, ale pamlsek nečeká.

Kdy začít s tréninkem v tahu je věcí, která se hodně diskutuje. Dobrým ukazatelem je i to, že na sprintové závody (cca 5 km) mohou psi od dvanácti měsíců a na longové od osmnácti měsíců. A na závod nevezmete psa, který nic neumí. Ale není potřeba nic uspěchat a přistupovat k tomu zdravě, pomalu a postupně.

Je také něco jiného, pokud máte psa třeba na vrcholový sport, nebo jako hobby koníček. Při obojím by se ale samozřejmě mělo myslet na zdraví psa. V Kanadě trénovali už od osmi měsíců (ale na pozicích ve spřežení, kdy ten pes není příliš v tahu, ale nasává atmosféru a zkušenosti, jak to chodí). Jsou lidé, kteří trénují až od roka jenom na postroj. To si každý opravdu musí zvážit sám, ale když začínáte, nejdříve psa naučíte na postroj, začínáte krátké vzdálenosti, které postupně budete prodlužovat. Ze začátku neřešíte tolik zátěž, ale správnost chování a pak ho naopak naučíte pracovat v tahu, protože pes by měl být v budoucnu po celou dobu položený v postroji, a to jej nenaučíte, když budete sportovat s nenapnutou šňůrou.

Haskouni jsou ke sportu v tahu předurčení, ale to neznamená, že je necháte růst jako dříví v lese. Je za tím vlastně kus práce. Dobrým příkladem je závod ŠEDIVÁČKŮV LONG. I když pes rád běhá, tak přesto, uběhnout třeba čtyři dny po sobě 60 km denně není jen tak. To už chce mít dobře natrénovaného psa. Není to tedy plně automatické a chce to kus společné práce a vašeho volného času.

Vše záleží na tom, jak moc se sportu v tahu věnujete a jaké máte ambice. Je potřeba si nastavit tréninky (v individuálních disciplínách mnohdy také pro sebe bez psa). Výživa a hydratace je klíčová, stejně jako tréninky a regenerace. V tomto ohledu opravdu není nad to se poradit v komunitě lidí, kteří mají stejné plemeno jako vy a věnují se té kategorii, kterou i vy plánujete dělat. Protože co platí pro sibiřského huskyho, nebude platit pro evropského saňového psa, a co dělají sprinťáci, nedělají longaři a jak se pracuje ve spřežení, se nepracuje v canicrossu, to vše jsou různé věci. Proto je dobré si vyzjistit nějaké obecné informace a pak je doplňovat na základě toho, čemu se věnujete vy a nebát se ptát zkušených lidí, ne jenom jednoho a vytvářet si na věci vlastní názor a zkoušet co bude fungovat u vás a vašeho psa/psů nejlépe.

V úplných začátcích mushignu tomu tak určitě bylo, ale od té doby uteklo hodně vody. Nebo napadalo hodně sněhu. Dnes je žen mnohdy i více než mužů a kategorie (snad kromě canicrossu) tolik nerozlišují pohlaví závodníka. Stejně tak, jestli máte kluky psy, nebo psí holčičky. Je to na vás. Oboje má své výhody a nevýhody. Vysoký kluk na koloběžce bude mít lepší odraz a delší krok, malá holka má zase nižší váhu, kterou budou psi táhnout.

Mushing už není jen o zarostlých vousáčích žijících s tlupou psů v lese v polorozpadlé chatrči, i když to tak stále může být. Je to čím dál tím více sport pro lidi s jedním až dvěma psy, kteří si plní své sportovní ambice, žijí v bytovkách, měří si časy na chytrých hodinkách a řeší spoustu drobných niancí, ve kterých se můžou zlepšit. Z romantických knížek Jacka Londona jsme se pomalu přesunuli do mnohdy velmi profesionálního sportovního prostředí. A není se čemu divit. Běh získal v posledních letech na velké oblibě a Češi moc rádi jezdí na kole, nebo běžkách a jak jsme si řekli – jsme nejen národem pejskařů, tak i horalů. Proto je tento vývoj celkem přirozený a má čím dál tím více příznivců.

Kategorií v mushingových sportech je celá řada a určitě není jen pro lidi s deseti psy. Řekněme, že psí spřežení o šesti a více psech je takovou tou královskou disciplínou. Je to nádherné, krásně se na to kouká, ale ne každý může mít doma tolik psů.

Jaké disciplíny ale jsou? Pro představu:

Jeden až dva psi

• Dogtrekking – Je to taková „šedá zóna“, ale jedná se o delší vzdálenost chůze se psem na čas a je vhodný více méně pro všechny.
• Canicross – Běh se psem, opět vhodný pro všechny, nepotřebujete k tomu moc věcí, ale o to náročnější je to na vlastní fyzickou kondici.
• Skijöring – Běžky se psem – je potřeba umět dobře na běžkách.
• Bikejöring – Kolo se psem
• Scooter – Koloběžka se psem

Více psů

• Spřežení 4 – 6 psů, 6 – 8 psů, 8 a více psů (počty se mohou lišit dle závodů). Jezdí se off snow – na káře a on-snow na saních.

Pokud by to někoho zajímalo více, podívejte se na oficiální stránky, kde je vše skvěle popsáno: https://www.mushing.cz/jak-zacit.

Takových stránek je celá řada, v první řadě oficiální stránky https://www.mushing.cz/, dále pak blog Franiška Burdy https://bering.estranky.cz/, články skupiny kolem Šimona Cipro  https://www.behejsepsem.cz/clanky/ (vřele doporučuji i jeho knihu, pokud máte 1 – 2 psy, najdete v ní mnoho užitečných informací).

Pak existují různé facebookové skupiny, ať už zaměřené na canicross, koloběžku nebo český mushing jako takový. Zkuste zadat tato klíčová slova do vyhledávače na Facebooku a určitě najdete to, co hledáte.

Z musherského světa i obecně pejskařského se snažím přinášet nějaké informace i já, případně vás propojím s tím, koho přesně hledáte. Stačí mi napsat na Instagramu @mb.cko.

Když jsem se bavila s českou komunitou, všichni mi říkali – no jó, jedním psem to vždycky začíná. A asi mají pravdu. Konkrétně haskouni jsou opravdu rádi ve smečce a dalšího parťáka určitě ocení. Tedy plánuji svému psovi koupit psa, jakkoli to zní vtipně. Pak je druhá stránka věci, a to ta závodní, kdy zjistíte, že jeden pes je málo. Ať už z důvodu třeba rychlosti, nebo si zamilujete tříkolku/ káru /saně a chcete prostě jezdit s více psy, protože vás to pohltí. Takových lidí je jistě dost.

Asi patřím k lidem, kteří nepotřebují stát někde „na bedně“, ale závody jsou přirozeným prostředím pro dobrý trénink psa – spoustu se tam toho naučí. Závody vás také motivují se nejenom zlepšovat, ale i se samotnému sportu věnovat. Česká komunita je strašně přátelská, takže na všech závodech je i příjemná atmosféra. S Fíňou určitě plánujeme jezdit na závody, jak to jen půjde. V jaké kategorii, tak to se ještě uvidí podle toho, co nás společně bude bavit.

Když jsem „přišla do českého mushingu“ dala jsem si, jako holka z reklamy a médií, svůj nepsaný PR/marketingový cíl. A to, že se pokusím, aby o těchto krásných disciplínách, psech a jejich páníčcích bylo co nejvíce slyšet. Pes v tahu je podle mě jeden z nejvíce přirozených sportů se psem vůbec. Musheři a závodníci se psem v tahu mají dobré srdce a za všechen čas a peníze, které tomuto sportu obětují, by si zasloužili více zájmu veřejnosti, protože je to divácky atraktivní sport. Neříkala jsem snad na začátku, že jsme národem pejskařů?

Také by se mi moc líbilo, kdyby závody byly ve větší míře podpořeny sponzory, než je tomu doposud, aby se tento sport mohl dál rozvíjet, protože je krásné nejen mít svého psa, ale trávit s ním svůj čas aktivně. To je totiž tou nejlepší medicínou na všechno.

Ráda bych to vzala pěkně popořadě a nechala nahlédnout čtenáře maličko do historie, a to ať už se týče tohoto krásného sportu jako takového, tak i českých osobností, kteří byli na začátku toho všeho u nás. Dále se podíváme na jednotlivé disciplíny trochu dopodrobna, řekneme si i o různých tréninkových specifikách a samozřejmě budeme reagovat na vaše podněty a zpětnou vazbu, tedy pokud už teď víte, že byste si o něčem chtěli přečíst, napište nám.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Markéty Bělíkové, archiv Šediváčkova longu