Mrtvice u psa je častější, než si myslíte

Mrtvice neboli cévní mozková příhoda není problémem jen nás, lidí, ale často také našich zvířecích přátel. Díky sociálním sítím se nyní více než dřív dozvídáme o případech takto postižených psů. Pojďme se tedy podívat na některé konkrétní.

Mrtvice může našeho psa postihnout v různé míře. Může se stát, že je natolik silná, že ji pes nezvládne. Častěji se však setkáváme s mírnější verzí, která sice v počátku může vypadat dosti strašně, ale po několika dnech se z ní pes dobře dostává.

Mrtvice se nejčastěji projevuje náhlým zhoršením centra rovnováhy psa (pes padá, neudrží se na nohou, nedokáže jít rovně, nedokáže se zvednout), tikem v očích, náklonem hlavy na stranu, sliněním a někdy i zvracením. Přijít může nejen při fyzické námaze, ale i zcela v klidu (i ve spánku), nebo po psychickém vypětí. Nejčastěji se vyskytuje u psů starších deseti let.

Co dělat?

Nepropadejte panice a zachovejte klidnou hlavu. Důležité je psa udržet v klidu a v pokojové teplotě. Jakmile odezní nejsilnější ataka, je vhodné nechat psa zkontrolovat veterinářem. Ten je schopný mu předepsat vhodnou léčbu, která podporuje správný průtok krve a předchází krevním sraženinám. Zároveň může zjistit, zda jde opravdu o mrtvičku, a ne o vestibulární syndrom, který má, bohužel, velmi podobné příznaky. Pokud máte možnost pozvat si veterináře domů, je to pro psa určitě lepší varianta.

První dny po mrtvici 

První den po mrtvici je pes vyčerpaný a bez nálady.

Pohled na psa, který prodělal mrtvici, bývá v prvních dnech opravdu zoufalý. Pes kolikrát jen leží, vypadá rezignovaně, nedokáže bez pomoci vstát a ani ujít rovně několik kroků. Padá nebo chodí do strany jako krab. V takový moment bohužel mnoho lidí ztratí trpělivost a psa nechá uspat. Oproti lidem mají ale psi neuvěřitelnou schopnost se s následky mrtvice rychle vyrovnat. Sama mám takovou zkušenost se dvěma fenkami, které mrtvičku postupně prodělaly – první fenka zažila dokonce tři a ze všech se vzpamatovala opravdu rychle. Bylo ale nutné ji podporovat a cvičit s ní. První týden bylo potřeba vodit ji na venčení v závěsu (to znamená s doma ušitým vyměkčeným závěsem pod bříško, aby nepadala), později stačil dlouhý postroj, který se používá na dogtrekking. Po týdnu jsme začali pomalu přidávat jednoduché cviky – například, aby se za pamlskem v mojí ruce podívala na svůj pravý či levý bok (přitom jsem ji samozřejmě jistila, aby nespadla). Po dalším týdnu jsem na zahradu poskládala nízké překážky (plastový žebřík pro fotbalisty, který měl laťky asi 15 cm nad zemí), aby je přecházela a hezky zvedala nohy. Postupně jsme přidávaly i cviky, jako jsou otočky, obcházení psovoda a později i slalom mezi nohama páníčka. Toto cvičení jí opravdu pomohlo a po pár týdnech by na ní nikdo nepoznal, že prodělala mrtvičku.

Nevzdávejte to!

Po pár měsících už zase skotačila jako za mlada.

Když mrtvice postihla i moji druhou fenku, byla jsem vyplašená, protože to přišlo opravdu ráz naráz během naší poklidné letní procházky. Celý příběh si můžete přečíst na Facebookových stránkách Pes po mrtvici, které jsem zřídila proto, abych zde sdílela příběhy i jiných pejsků a různé vychytávky jejich majitelů. První týden měla fenečka opravdu co dělat, aby někam došla. Jakmile to ale šlo, zařadila jsem cvičení, jako u první fenky. A ono to opravdu pomáhalo. Určitě je důležité psa nepřetěžovat. Cvičily jsme třeba jen pět minut denně, ale pokroky byly vidět poměrně rychle. Po třech měsících od mrtvičky už byla fenka schopná cvičit skoro stejně, jako před atakou. Video z tréninku najdete v odkazech níže.

Jedna motivační 

Máte rádi příběhy s dobrým koncem? Tak tady je zkrácená verze jednoho z nich.
Moje chodská fenka Arlin prodělala mrtvičku v létě roku 2019, po které chodila do strany, zakopávala, padala, nedokázala udělat cvik, aniž by se nezamotala. Postupným tréninkem, dostatkem času a přidáváním vitaminu B a léku Karsivan (který jsme postupně vysadili) se nakonec dostala do takové formy, že po několika měsících už byla schopná zase normálně „fungovat“. Na začátku ledna 2020 nastoupila na svůj poslední dogdancingový závod (ve svých dvanácti letech), který byl náročný v tom, že byl tříkolový, a navíc měla Arlin ve svém věku už jen zbytky sluchu. Přesto dokázala v silné konkurenci šestnácti mladých a zdravých účastníků vyhrát celkově 2. místo. Na soutěž bych ji nikdy nebrala, pokud bych nevěřila, že ji zvládne ustát. Tento příběh snad bude motivací pro všechny páníčky pejsků po mrtvici, aby to se svými kamarády nevzdávali. Potřebují jen lásku, péči a čas.

Text a foto: Marie Trauškeová