Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Moje štěstí Darinka

Slyšeli jste už o organizaci „Galgo v nouzi“? Pomáhá týraným a opuštěným chrtům nalézt nový domov třeba i tady u nás. Také přemýšlíte o adopci chrta? A dovedete si představit, jak se s takovým psem pak žije? Pak neváhejte a seznamte se s příběhem takto zachráněné fenky Darinky!


Moje štěstí Darinka
Zuzana Pešková 3.11.2017 1785x Útulky

Tak máme čtyři týdny po transportu, všichni jsme se dočkali těch našich nosatých zlatíček a osobně musím konstatovat, že to byl velmi emotivní zážitek. Vše ale dopadlo dobře a já v náručí držela to své štěstí – fenku Darinku. Těch prvních dojmů jsem dodnes plná, v hlavě mi probíhala spousta myšlenek, o pocitech se dá říct to samé. Pohled na vystrašeného psa, který ani netuší, co se děje, vás nutí mu hned vysvětlovat, ať se nebojí, že už bude jen lépe…

My to zvládneme

da Mozek vám velí, že vám stejně nerozumí, že to vše chce čas, ale pusa neposlouchá a mluví dále. Strach a stres na Darinku působil velmi, třáslo se jí celé tělo, a není se co divit, neznámé prostředí, spousta cizích lidí a navíc po dvaceti šesti hodinách strávených v autě. Dnes ale můžu říct, že i když je Darinka mladá, je jí asi rok a půl, a někdo by se mohl domnívat, že to bude snazší ji začlenit do normálního života než pejska staršího, opak může být pravdou.  Člověk nikdy neví, jak s ním bylo předtím zacházeno, co zažil špatného a hlavně jakou má povahu. Darinka je hrozně lekavá a hodně labilní, ale také vím, že to zvládneme, je to už můj pátý pejsek ne z nejlepších podmínek a třetí z těch nejhorších.

Chovala jsem boxery

Odmala se věnuji pejskům. Moji rodiče čekali, že to přejde, ale když jsem ještě v osmnácti chodila ve vaťáku se psem na cvičák místo do tanečních, pochopili, že je to celoživotní postižení. Život bez psů si nedovedu představit. Přes dvacet let jsem chovala boxery, i když se musím přiznat, že chrti byli vždy moje tajná láska, je to prostě pes aristokrat. Kdo měl někdy boxera, ví, že povaha tohoto psa je skvělá, je to velký sporťák s obrovským srdcem, který nikdy nezestárne.da

Člověk míní a skutečnost mění

Už před léty, když jsem se dozvěděla o adopci chrtů, jsem se rozhodla, že i já budu jednou adoptovat. Jak šel čas, začala jsem se o to zajímat čím dál tím víc. V momentě, kdy jsem zjistila, že existuje organizace, která zajišťuje adopci španělského galga (organizace „Galgo v nouzi“ Magdy Urbíkové a Ladislava Laciny, mimochodem dva lidé, kteří mají to nejkrásnější a největší PSÍ SRDÍČKO), nebylo o čem rozhodovat! Plemeno, které má úžasnou povahu, dá se říci, že vlastně skoro shodnou s boxerem. Plán zněl jasně, budu adoptovat galga! Moje poslední boxerka už byla v pokročilém věku, a tak jsem si naplánovala, že bych si mohla nějakého pořídit cca na jaře 2018. Zatím jsem byla rozhodnutá, že budu sledovat stránky organizace „Galgo v nouzi“, abych nasbírala co nejvíce informací. Představu jsem měla jasnou, jaro 2018 a nejraději černou starší fenku, jenže člověk míní a skutečnost vše mění. Pravidelně jsem sledovala nabídku pejsků k adopci a dodnes si přesně pamatuji tu chvíli, kdy jsem opět otevřela tuto stránku. Koukám jako vždy a najednou se mi zastavily oči a musím říct že i srdce. Žíhaný pejsek! Netušila jsem, zda to je pes či fenka, a než jsem profil rozklikla, bylo rozhodnuto, to je on!!!  

Člověk nikdy neví, jak bylo s pejskem zacházeno, co zažil špatného a hlavně jakou má povahu.

Osud? Náhoda?

 da Dočetla jsem se, že se jedná o toulavou fenku jménem Darina, asi rok a půl starou. V ten moment bylo vše jasné, okamžitě jsem vyplnila dotazník „Zeptejte se na pejska“ a čekala jsem. Když zazvonil telefon, měla jsem srdce až v krku. Na druhé straně se ozval příjemný hlas Elišky Sochové, rozhovor byl báječný, i ona je super človíček s obrovským srdcem. Vše bylo dohodnuto, ještě jsem ale musela čekat, než Eliška zjistí, zda je fenka volná k adopci. Byla! To se mi ulevilo! A od té chvíle jsem nemyslela na nic jiného. Také jsem hned volala své kamarádce, která věděla o mém úmyslu, jen se divila, že tak brzy.  Vše jsem jí vysvětlila, hlavně to, že nevím proč tato fenka, ale jediný pohled stačil a já byla okouzlena. Když jsem jí poslala odkaz na profil Darinky, v telefonu bylo chvilku ticho a pak smích. Kamarádka jen konstatovala, že je to jasné, ať jdu k zrcadlu a podívám se do něj. Trvala na tom, že takovou podobu mezi psem a člověkem ještě neviděla a kdo mě zná déle, vidí úplně ten samý pohled jako má Darinka. No, dodnes nevím, spíše to byl možná osud, náhoda a možná něco mezi nebem a zemí. No a tak jsme se s Darinkou našly.

A teď už zase zpátky do současnosti

Vždy jsem k velkým psům měla i malé. V poslední době jsou velkým nešvarem tzv. množírny, v žádném případě je nepodporuji, ale jak už někdo řekl:  „Nech tam toho psa, když na to přijdeš a vidíš“... No a tak jsem přišla k nynějším dvěma holčičkám krysaříka. Jedna byla do šesti měsíců držena v králíkárně vedle kozího chlívku a druhá pravděpodobně celých pět měsíců zavřená ve sklepě ve vlastních výkalech, bez srsti... Prostě hnus. Dnes už jsou holky v pohodě, i když starší se pořád hodně bojí lidí, ale jsou to naše zlatíčka. Bohužel také musím se zármutkem sdělit, že moje poslední boxerka se Darinky už nedočkala, zemřela tři týdny před příjezdem transportu.

Den „D“ jako Darinkada

A zpátky k Darince a k onomu dni „D“. U transportu jsme se všichni rozloučili, nasedli do vozů a vyrazili domů. Už v autě se zdálo, že se Darinka uklidnila (zjistili jsme, že je jí jízda velmi příjemná, toho jsme využili a vzali ji několikrát i jen tak na projížďku). Po příjezdu jsme chvíli pochodili po zahradě a šlo se domů, malinko jsme byli v napětí, jak bude Darinka reagovat na malé psy a také na kočku. To ale hned opadlo, kočku poznala Darinka hned na zahradě, ta si ji totiž přišla omrknout. Fenka nestihla ani reagovat, jen stála a koukala, asi s myšlenkou: „Co to je?“ Nevím, jestli to dodnes tuší, ale dost možná si myslí, že jde o psa. Ona si to totiž myslí i naše kočka.  Je jí deset let, od malička vyrůstá, spí a jí se psy, nesnáší jiné kočky ani kocoury, a když zavelím: „Místo!“, je první, kdo poslechne a jde na pelíšek. Další uvítací rituál se zbytkem smečky proběhl doma. To už asi ani Darinka nevěřila svým očím, to že má kočka pět kilo bylo v pohodě, ale co dalšího menšího se jí to motá pod nohama? To že jsou pejsci? Ovšem neustálý strach v očích a nepřítomný pohled měla stále… Uložili jsme ji tedy na pelíšek do obýváku, pití  odmítala, ale malinkou miskou granulí asi po půl hodině nepohrdla. Stach ji ani nedovolil vstát a odejít, nechali jsme ji v klidu a zdálo se, že i únavou usnula. To byla ta správná chvíle udělat si kafíčko, začít vstřebávat dojmy, ale hlavně zaregistrovat čip do mezinárodního registru. Vše bylo zařízeno a registrace splněna. Večer ještě zazvonil telefon, byla to Magda, obvolávala všechny, kteří adoptovali pejska, aby se ujistila, že vše je v pořádku.

Odměna pro mne největší však přišla jednou po návratu z práce přesně tři týdny po transportu. Konečně jsem zahlédla ocásek, sice ne celý, ale mihnul se lehce doprava a pak zase zmizel. Ale byl tam!

Tak začal náš společný život

da Na Darinku jsme byli řádně připraveni, speciální obojek, vodítko a postroj nám ušila paní Marková, v internetovém obchodě DG DogGear jsme objednali oblečení, ale i tak nastaly nějaké změny. Přítel jí vyrobil nový jídelní stůl přesně na míru, s jídlem a pitím jsme však první dny bojovali, hlavně s pitím, do toho se jí vůbec nechtělo. Až nápad pomohl, zalít psí kapsičku půl litrem vody a pokud tedy chtěla dobrotu, musela pít, a tak jsme ji to naučili. Ještě nutno se zmínit o hygieně, s tou nejsou a nebyly absolutně žádné problémy. Za celou dobu se nám doma nestala žádná nehoda, vždy se vyvenčí na zahradě a od doby, kdy pochopila princip, že po vykonání potřeby se jde zpátky domů, kde je z jejího pohledu více bezpečno, tak je hotová jako první. Také jsme hledali to nejlepší místo pro pelíšek v obýváku, postel do ložnice jí přítel vyrobil hned druhý den, tu si oblíbila okamžitě. Po deseti dnech bylo jasno, nejlepší obývákové místo je v rohu mezi gauči, které si sama vybrala. Malinko jsme tedy místnost přestavěli, přítel vyrobil psí gauč a vzniklo super strategické místo. Darinka je o dost klidnější, i když obava a strach jí stále přemáhá, ještě pořád má svůj svět, jeví se takřka bez reakce, když opominu úleky podmíněné zvuky a situacemi, které nezná. Já ale mohu po čtyřech týdnech konstatovat, že pokroky děláme. Vidím, že pohled, byť stále vystrašený, je už přeci jenom jiný. Odměna pro mne největší však přišla jednou po návratu z práce přesně tři týdny po transportu. Konečně jsem zahlédla ocásek, sice ne celý, ale mihnul se lehce doprava a pak zase zmizel. Ale byl tam a pro mě to byl krásný zážitek a zadostiučinění. A proto vím, že vše zvládneme a bude jen a jen lépe. Také jsme po čtrnácti dnech absolvovali první výšlap do přírody, krásné místo, úplná samota, kde nikdo nebyl, Darinka byla na dvojím jištění, vše jsme zvládli v pohodě a cesta autem pro ni byla odměnou.

Diagnóza „chrtóza“da

Říká se, že lásku si člověk nekoupí s výjimkou pořízení psa. A to je pravda, ale já k tomu ještě dodám, že lásku adoptovaného psa si nekoupíme, tu si musíme zasloužit. A láska takového pejska je největší dar, který můžeme adopcí získat. Nicméně my s Darinkou jsme na úplném začátku společného soužití a věřím, že až budu zase psát několik řádků o měsíc později, bude vše jiné, míň strachu a víc zážitků… Závěrem bych chtěla dodat, abychom nikdy nezapomněli pomáhat těm, kteří to potřebují a hlavně těm, kteří sami pomáhají, v tomto případě Magdě Urbíkové a  Ladislavu Lacinovi – organizaci „Galgo v nouzi“ (číslo transparentního účtu 2300224662/2010). Věřte, že i malá částka (když se jich pak v konečném efektu sejde víc)může být ve finále velký dar a obrovská pomoc.

Děkuji všem čtenářům, zároveň omluvte troufalost jedné bláznivé ženské, která onemocněla nevyléčitelnou nemocí tzv. CHRTÓZOU (kdo touto chorobou trpí, ví, že je ztracen a do smrti bude chtít jen chrty), napsat pár řádků ze svého života a soužití s pejsky.

Foto: Jana Kristková

 

Kam dál ...