Miluji, když si pes ponechává svou osobnost!

Věděli jste, jaké linie zasáhly do chovu dlouhosrsté kolie? Jaké mutace v sobě nosí, či na co vše se dá pes testovat? Pokud se to chcete dozvědět a k tomu ještě mnoho dalších cenných informací o tomto úchvatném plemeni, pak bude následující rozhovor pro vás tím pravým ořechovým.

V dnešním rozhovoru si budeme povídat s velmi známou chovatelkou Zdenkou Smočkovou, jejíž chov „z Dančí louky“ významně zasáhl do populace dlouhosrstých kolií u nás. Její znalosti o psech jsou naprosto fascinující a právě tato dáma se rozhodla se s námi o některé z nich podělit. Fandíte-li tomuto plemeni, pak vás následující řádky doslova nadchnou.

Paní Smočková, vy patříte mezi chovatele, kteří se několik desetiletí a prakticky celý život „drží“ jednoho plemene.  Vzpomenete si ještě, kdy jste se s kolií poprvé setkala a rozhodla se, že vás právě tito psi budou provázet životem?

S koliemi jsem se setkala na různých místech už jako dítě z malého pražského bytu, kterému rodiče nechtěli povolit pejska. Začala jsem shánět katalogy z výstav psů a opisovala odtud na psacím stroji všechny údaje o vystavovaných jedincích kolií, což se mi později hodilo jako informace z těch dávných dob. Osudové setkání bylo hned po nástupu na gymnázium, spolužačka měla krásné štěňátko kolie od paní Křečkové po rodičích importovaných z Anglie, psa jménem Fellow ze Zlaté Jalny. Chodila jsem s nimi na cvičiště, na procházky... Po dokončení gymnázia jsem si našla práci s bydlením a pořídila si svou první fenku, tatínkem mého prvního vrhu se stal právě Fellow.

První vrh se narodil, tuším, roku 1976 a poslední letos v červnu (2018), což je rozdíl dvaačtyřiceti let. Jak se za ta léta kolie změnila?

Už v roce 1974, kdy jsem si pořídila svou první fenku, tu byly kolie dost rozdílného vzhledu. Jednak to byli potomci po dříve importovaných jedincích plus pravděpodobně po nějakých domácích českých odchovech po více generací (o těch se mi ale bohužel nepodařilo sehnat žádné informace, tj. padesátá léta a dříve).

Tito jedinci byli často hodně velcí, přerostlí a proto se nedostali dále do chovu, problémem bývala i hlava s klabonosem. A bylo tu mnoho kolií bez průkazu původu, myslím více než těch s rodokmenem, ty bývaly hodně velké a tak si také kolie hodně lidí pamatuje. A pak druzí, importovaní v té době hlavně ze Slovenska z chovatelské stanice Tatranská romanca (po z Anglie dovezených jedincích spojovaných blízce příbuzensky) a i z jiných slovenských stanic po potomcích těchto zvířat. Ti byli jemnější a měli bohatší srst, ale jejich povaha bývala někdy bázlivá, běhali dokolečka, často bylo možné vidět, že koliím slzí oči. Tito jedinci téměř vytlačili z chovu potomky psů dříve importovaných paní Křečkovou z Anglie např. Landings of Ladypark nar. 1960 (na tom bylo zajímavé, že jeho otec  Hewburn Liquorice of Ladypark  byl ze spojení zlatého  psa a slavné blue merle feny Lilac of Ladypark, Hewburn byl jinak víceméně otcem krátkosrstých kolií, řekla bych že i „praotcem KK“ ), Leading Light of Ladypark – nar. 1967, Struggle Through from Shiel  nar. 1968. V sedmdesátých letech začínala éra kolií chovatelské stanice Mamive, založená na jedincích importovaných z bratislavské chovatelské stanice z Gatebecparku, ti měli kolie importované ze zahraničí, hlavně ze severu Evropy, byli velmi výstavně úspěšní.

Páni, to jsou úžasné znalosti! Jaký je tedy rozdíl mezi dnešní kolií a těmi, o kterých jste mluvila nyní? 

V dnešní době jsou dlouhosrsté kolie spíše na dolní hranici kohoutkové výšky, mívají mnohem bohatší srst a v typu hlavy jsou jiné, často se objevuje větší stop mezi očima, širší čelo a tím i šířeji od sebe nasazené uši. Dříve býval dost problém se stojatýma ušima, dnes je spíše problém s moc těžkýma ušima. V současnosti vidím, že se po celé Evropě rodí dost jedinců nesoucích WF – to znamená, že bílá srst je i v plášti po těle na viditelném či víceméně skrytém místě (na vnitřních stehnech zadních nohou, bílé výběžky do boku z břicha psa, delší bílé punčošky na zadních nohou apod.). To dříve u nás nepamatuji (a internet tehdy ještě nebyl, aby člověk mohl mít jednoduše přehled, co je jinde.). Dnes se mi těžko hledá pes, který toto nenese. Také u blue merle barvy se mi zdá, že dříve býval její odstín jednotnější a stabilnější (dnes se hlídá, čím se merlinky mohu krmit a čím ne), i když nebyl tak světlounký jako je v některých liniích dnes.

Kolik máte dnes vlastně psů, a představíte nám je?

Mám trikolorní veterán šampionku Bejšu z Dančí Louky, které táhne desátý rok života, ještě je plně aktivní a někdy mívám strach, aby si při společných hrách neublížila. Dále mám její dcery dark sable Caru a blue merle junior šampionku Dianku. Po Carince tu mám dominantně zlatou dcerku junior šampionku Fáťu a po blue merle Diance tricolorní dceru Inku. Z Rakouska jsem importovala hlavně z hlediska skvělých výsledků genetických testů psa junior šampiona a šampiona „Jeffa“ a fenku junior šampionku a šampionku „Charmie“. Na jejich potomka jsem čekala spoustu let, ale podařilo se a mám mladou naději – jedináčka Piu. Loni jsem získala čtyřletou fenku Olivii z Německa, význačnou svými vynikajícími výsledky genetických testů a pro mne navíc také svým otcem, zlatým psem s velmi krásně tmavým prohozem a také tím, že od své páté generace nese několik předků importovaných z Ameriky (v té době nebyly ještě kolie evropského a amerického typu tak vzhledově rozdílné). Po Olince mám mladou naději – tricolorního synka Querana.

Vaše kolie však nejsou jen ozdobou výstav, ale jsou také poctivými pracovními psy, se kterými cvičíte a skládáte zkoušky. Jak dobře se s nimi vůbec pracuje a co se vám už podařilo složit?

Od svých psů vyžaduji základní poslušnost, aby na ně bylo spolehnutí, a abych s nimi mohla v pohodě žít tak, jak potřebuji. Pejsci jsou se mnou ve všech místnostech mého domku a na zahradu je pouštím střídavě po skupinkách. Vyvolávám jejich jména a ukazuji, kam má který jít, projít do jiné místnosti či jít ven nebo domů. Všichni mí pejsci mají zkoušky základní ovladatelnosti ZZO a ZOP, které s nimi skládám většinou hned po desátém měsíci věku. Nemám je tedy naučené na oční kontakt, ani skvělou chůzi u nohy. Nepotřebuji to, mám ráda, když si pes ponechá vlastní psí osobnost a poslouchá tak, aby to plnilo účel v praxi, ne aby to bylo krásné na pohled. Na kolii obecně se musí při výcviku velmi mírně, ale důsledně. Mám zkušenosti, že když kolie znejistí, znervózní, tak se její chůze zpomaluje. Pokud mne jako psovoda něco rozhodí, velmi lehce se to dá přenést i na moji kolii. Jak u výcvikářů při tréninku, či socializaci štěněte, tak i u rozhodčích při zkouškách si nejvíce cením toho, jakou atmosféru dokážou nastavit, zda odlehčenou s humorem, přátelskou, vždyť nejde o život... nebo se snaží za každou cenu ukazovat svou převahu v této oblasti a požadují od psovodů přísnost ke psům a naprostou přesnost a někteří rozhodčí u zkoušek tohoto nízkého stupně hodnotí určité cviky dle kritérií vyšších typů zkoušek. Objela jsem už dost cvičáků, párkrát u nich potrénovala a pak tam šla na zkoušku. Přineslo mi to cenné zkušenosti v tom, kde je to příjemně strávený čas pro mne i moji kolii a kde ne. Tudíž si termíny zkoušek, ve chvíli když mám nějakého psa připraveného, hledám na webech ČKS a KJ Brno a jezdím na rozhodčího, kterého ráda vidím jako člověka, i když vím, že chyby neodpustí, a vážím si jeho zkušeností, které v dobré atmosféře předá ku prospěchu ostatním. Každý z mých pejsků má povahu jinou, na některé musím být trošinku ráznější, aby pochopili, že splnění povelu myslím vážně. Při tréninku před zkouškou promýšlím, jakým tónem hlasu který povel zadám, aby byla co největší šance, že jej pejsek co nejlépe splní. U povelů používám i jména pejsků, kteří je mají splnit, když doma zavelím „lehni“, lehnou všichni. Na tom jsem pohořela na zkoušce BH, protože mí pejsci těžce nesou, že je neoslovuji jmény – nesmí se to, oni si asi myslí, že se na ně zlobím. A také bez tréninku projít kolem lidí a nečichnout si k nim, nedat jim najevo svoje přátelství, to je pro ně hodně těžké, nějaké proutky mi lidi při tréninku nenahradí. Takže vidím své vlastní meze, ale jsem přesvědčena, že moje kolie by dokázaly za jiných podmínek daleko více než se mnou a byly by za tu zábavu a práci moc rády. Když vidí vestu, kterou nosím při jejich výcviku, tak šílí radostí a nastavují se pro navlečení obojku, vnucují se všichni.

Věnujete se i jinému druhu výcviku?

Velmi se mi líbí sportovní pasení s pejsky a myslím si, že by u plemen, kde by vloha k pasení měla být, by měla být i prověřována a posilována. Je úžasné vidět, že třeba čtyřletá fenka, která ovečky nikdy neviděla, po chvilkové dezorientaci najednou ožije a naprosto přesně ví, co má dělat, hnát všechny ovečky na svého pastevce a měnit směr podle toho, jak pastevec ukáže.  Většinu mých kolií výlety za ovečkami moc baví, i když ne všichni mí pejsci vlohu k pasení ovcí mají. Téměř všechny je moc těší „pást“ ptáčky létající kdesi nahoře, což bylo velkým ztížením zkoušek ovladatelnosti na cvičáku. Za plotem byly třeba slepice a nad cvičákem dráty, na kterých se houfovali ptáci a vedle řeka, na které si vesele švitořili.

Máte ale i vytrvalostní zkoušku. Co to obnáší a jak jste se k tomu dostala? 

Až v loňském roce mne kamarádka přivedla na vytrvalostní zkoušku, kterou pořádá klub boxerů a která by určitým způsobem měla prověřit zdraví pejska a ochotu běh absolvovat a i po něm plnit pokyny základní ovladatelnosti. Tyto zkoušky, které znám, se konají v krásné přírodě, v lesoparku, psovod se psem musí zvládnout 20 km do tří hodinového limitu včetně povinných pauz, psovod buď jako běžec, cyklista, či na koloběžce... Sama jsem to absolvovala jen jednou s velmi starým kolem s galuskami a po týdenním tréninku po mnoha letech zase na kole... Zážitek to byl velmi výrazný, zažila jsem hodně strachu v terénu vhodném spíš pro terénní kola, s fenkou, která je striktně učená chodit při levé noze a najednou u kola musela běžet při té pravé… Ještě že mám skvělé přátele, kteří s některými mými kolijkami běh absolvovali. Ti zbývající jsou jednak už starší a jednak jsou to mamánci, kteří s nikým jiným než se mnou, i když jej znají a mají rádi, běžet odmítají.

Zkusila jste toho opravdu dost. Kolik zkoušek tedy vaši psi mají?

Nejstarší fena Bejša má zkoušky dvě, Jeff, Charmi, Diana, Inka a Cara zkoušky tři, Olivia čtyři a Fáťa pět, s dvěma mladými mne to teprve čeká. Cara obsadila v klubové soutěži Sportovní pes roku – kategorie všestranný výcvik v roce 2013 první místo, Dianka druhé, Charmi třetí, Jeff čtvrté a Bejša páté. V kategorii pasení Jeff, Cara a Diana místo třetí, v roce 2016 byla Inka první ve všestranném výcviku, v roce 2017 byly na prvních dvou místech mé odchovy, na třetím místě moje Olivia, v kategorii pasení na druhém místě můj odchov, na třetím má Fáťa, v kategorii agility na prvním místě můj odchov apod. Moc si cením toho, když pro štěňátko seženu někoho nadšeného pro psí sporty a šikovného, opravdu moc si toho vážím. 

 
Soutěž o nové pamlsky pro psy Carnilove Fresh

Patříte mezi „hrstku“ současných chovatelů, kteří chovají tak dlouho. Za ta léta máte jasně postavené linie a chov. Řekněte nám, čím se vaše chovatelská stanice „z Dančí louky“ vyznačuje? 

Bohužel jsem přišla o linii postavené na mé první fence, její dcera mi zmizela ze zahrady, možná k tomu pomohli sousedé, či i můj manžel, který psy nemusel. Pořídila jsem si dceru bratra této fenky,  na přelomu tisíciletí jsem sice doma měla čtyři kolijky pokračovatelky, z toho jednu mladou a uchovněnou, ale v té době jsem měla velmi nemocnou starou matku a také velmi náročnou práci programátora účetního programu pod DOSem s dalekým dojížděním do práce. V roce 1997 jsem si myslela, že jsem na chov již stará, že po dožití svých kolií už budu chodit pomáhat jen s cizími pejsky. Ale v roce 2008 jsem si od chovatelky s těžkou nemocí vzala dvě veteránky a jednu krásnou blue merle fenku středního věku. Té jsem nechala jednou štěňátka, a tak se Vigsie Greis Alkami stala zakladatelkou mé současné linie.  Přála bych si, aby odchovy z mé chovatelské stanice byly podobné právě jí, typem hlavy, stavbou těla, osrstěním a také temperamentem a povahou. Svým odchovům přeji praktický dobře udržovatelný typ srsti, obdélníkový formát těla, stop na hlavě dle standardu plemene (menší je možno v současnosti často vidět na výstavách), správně nasazené a klopené uši, což podle mne vytváří se správně tvarovanýma a umístěnýma očima typický výraz kolie. Chovatel musí vždy dělat kompromisy, žádný jedinec není ideální ve všem. Myslím, že linie s geneticky lepšíma očima na CEA nemívají třeba maximálně líbivě šikmo tvarované a zcela tmavé oči.

Zaujalo mne, že z osobních důvodů jezdíte na výstavy vlakem. V dnešní době se to již mnoho nevidí. Jak se vůbec dá takto cestovat a nepřijít k úhoně? Co psi, zvládají to?

Cestování vlakem je pro mne levnější a pohodlnější. Naučily se to velmi rychle i staré kolijky, třeba desetiletá Peony, která do té doby nikdy nebyla ani na vodítku, jedna z těch získaných veteránek. Všichni to snáší dobře, některé si vyloženě užívají, že se ve vlaku najde i dost jejich obdivovatelů a mazličů. Někdy je hodně málo místa, tak pejsci musí zabrat minimální prostor, musí být ukáznění a to tedy jsou. Většinou s sebou beru dva až tři a při přestupech si dávají opravdu pozor, abych je někde nezapomněla. Když před nějakou akcí připravuji věci, se kterými vědí, že se jezdí, to všichni očuchávají a radostně vrtí ocásky a jeden přes druhého se snaží, aby to byl právě on, kdo tentokrát pojede na výlet. Vozím s sebou ještě ruksak s věcmi a jednu či dvě kenelky. Přesuny z prvního na sedmé nástupiště bývají s takovým nákladem a více pejsky za tři čtyři minuty v davech lidí docela náročné, ale pejsci se nemotají pod nohama a zvládáme. Na cestách jsem zažila spoustu hezkých setkání, humorné příhody, ukazuje se, že svět je malý, často se dozvím informace o koliích třeba z druhého konce republiky, které bych těžko jinak získala. Jen málokdy se najde cestující, který mi řekne, abych s nimi šla do dobytčího vagonu, že v normálním voze pro lidi nemají co dělat.

Váš chov je naprosto ojedinělý hlavně tím, jak moc se mu věnujete. Jak moc testujete rodiče i štěňata, která od vás odcházejí. Na zdraví si opravdu zakládáte. Na co vše vaše psy a štěňata testujete a není to pro vás, promiňte mi ten výraz, prodělečné? 

Mám geneticky testované všechny jedince, i když ty starší mají výsledky jen průměrné, ale i to pokládám za skvělé. Všichni mají RTG na dysplazii s výsledkem HD-A. A také mám u některých svých jedinců genetický profil ISAG, který prokazuje jejich jedinečnou identitu, certifikuje jejich původ. Pokud mají oba rodiče tuto certifikaci a jejich potomek také a jeho původ souhlasí na jeho rodiče, původ je verifikovaný a vlastně až poté, když je jistota paternity, je možné odpovědně říci, že daný potomek je clear by parentage na některé vady. ČMKU při splnění podmínek odběru DNA apod. nalepí na rodokmen na dělící čáru mezi otcem a matkou takového jedince samolepku ČMKU „Parents valid DNA“.

Štěňátka nechávám testovat z toho důvodu, aby ta geneticky s lepšími výsledky šla k majitelům, kteří mají zájem o chov u fenek nebo jsou ochotni pejsky uchovnit, aby mohli být využití k dalšímu chovu. Je to zatraceně drahý koníček, a když pak majitelé, kteří slibují při odběru štěněte, že pejska uchovní, později dají najevo, že toto nemysleli vážně, že nikdy nic takového dělat nechtěli, moc mne to mrzí a vidím ty „vyhozené“ peníze... Při cenách, za jaké se kolie prodávaly běžně ještě do nedávna, se to takhle dělat prostě nedá!

Řekla jste mi, že loni na podzim jste měla vrh, který byl kompletně testovaný na genetické mutace normálků. Proč to? A co jsou to normálci?

Každý živý jedinec nese mutace na nějakém místě genu, některé nemoci či vady mohou mít všechna plemena psů, některá jsou specifická pro určitá plemena, kde jsou častější. Ze začátku musím předeslat, že u kolií se v porovnání s jinými plemeny projevuje dědičných vad méně a nejsou tak závažné a život ohrožující jako u některých jiných plemen.

U kolií se běžně testuje MDR1, jednoduše řečeno zda jedinec není s oboustrannou mutací MDR1 -/-, a tím pro něj nejsou nebezpečná některá léčiva. Dále DM (onemocnění nervů), kde oboustranně geneticky zatížení jedinci mohou (ale nemusí) ochrnovat ve stáří kolem osmi let od zadních nohou. Z pro mne hodnověrného místa ze zahraničí jsem získala informaci, že v tom, zda takový pejsek onemocní či ne, hrají roli i těžké kovy, které se mu dostanou do těla třeba očkováním proti vzteklině. A proto je dobré takové jedince DM -/-, když už chovatel dopustí, aby se narodili, nechávat očkovat tříletými vakcínami s co nejmenším obsahem těžkých kovů (toto vakcíny obsahovat musí, aby se očkování mohlo „chytit“). 

Specifickým problémem u dlouhosrstých kolií je oční vada CEA. Ještě někdy před deseti lety, když se s genetickými testy začínalo, se zjistilo, že přes devadesát procent jedinců evropského původu má oboustrannou mutaci na tuto oční vadu a někteří chovatelé v Evropě začali přednostně chovat na hrstce jedinců s lepším výsledkem. V současné době je, myslím v ČR, cca deset testy potvrzených a uchovněných jedinců geneticky CEA +/+. Zajímavé je, že kolie může mít výsledek štěněčí prohlídky v šestém týdnu na dědičné oční choroby (DOV) čistý, ale geneticky je při tom CEA affected, tj. s  oboustrannou mutací, CEA -/-. Takových jedinců je v plemeni stále asi většina. V dalších generacích, pokud by byli spojeni dva takoví jedinci, je možné, že některá štěňata mají lehkou štěněcí vadu CEA CRD, která nemá žádný negativní vliv na zrak, a tím ani na kvalitu života tohoto pejska. Pokud by byli spojeni dva takoví jedinci, či jedinci klinicky nevyšetření, může dojít k výskytu těžší vady – colobomu a tam již hrozí oslepnutí. Po geneticky na CEA čistém jedinci +/+ nemůže ke klinickému nálezu CEA či nežádoucím projevům této vady dojít, protože vada je recesivního charakteru a nezmutovaná alela + zamezí projevu té druhé.

Další oční vadou, na kterou se testuje, je PRA-rcd2, generalizovaná forma PRA. Tuto vadu však mívají jen kolie severoamerického původu, či někteří jejich potomci s těmi evropskými. Proto je docela dezinformující informace, že kolie je geneticky PRA +/+, přesné označení je PRA-rcd2 +/+. Ještě existuje centrální forma PRA, na kterou neexistují genetické testy nikde na světě, mohou ji mít právě kolie s evropskými předky. Toto onemocnění je velmi nebezpečné tím, že ač je geneticky podmíněné a jedinec ji má případně od narození, i oční specialista ji může najít až věku nejméně rok a půl, většinou však později, někdy až třeba v sedmi letech. A to už takový jedinec může mít spoustu potomků. Kvůli nebezpečí této oční vady je třeba chodit se všemi jedinci používanými v chovu na opakované prohlídky DOV jednou ročně nebo před každým zamýšleným použitím v chovu.

Dokázala byste zmínit kolie, které význačně zasáhli do chovu psů v ČR, a teď nemyslím jen psy z vaší chovatelské stanice.

Domnívám se, že toto se dá hodnotit až zpětně, až je patrné vše o potomcích daného jedince po všech stránkách. Určitě i u nás bylo v minulosti dost psů, kteří u nás hodně ovlivnili chov, hlavně psi paní Křečkové nebo psi importovaní do chovatelské stanice Marton, psi importovaní či zapůjčení do chovatelské stanice Alkami. To je tak do roku 2000, novější situaci si netroufám hodnotit, i když i zde jsou samo sebou psi, kteří dávají potomstvo velmi pěkného jednotného typu. Pro mne byl vždy jedničkou pes Pierre Mamive, narozený v sedmdesátých letech.

Jak se díváte na pestrost barevných rázů? A byla modrá barva u kolií vždy povolena? Já si pamatuji jen klasické zlaté a později trikolory. 

Blue merle zbarvení bylo, myslím, od začátku vzniku plemene. Kdy se dostali první blue merle jedinci do naší země, nevím, ale řekla bych, že určitě už před rokem 1970, kdy byly narozené první blue merle vrhy po importovaných jedincích u paní Křečkové. Za prvního významnějšího blue merle psa, jehož potomci u nás i po Evropě ještě jsou, považuji Harolda Mamive. Jeho dcera Shirley Mamive dala s Pierrem Mamive několik velice krásných jedinců, jejichž prapotomci se uplatňují v chovu dodnes. Jsem velmi hrdá, že i moje Bejša, a tím i všichni její potomci tuto krevní linii ještě nesou.

Mně osobně se ohromně líbí zlatí psi s velmi tmavým prohozem, dříve jich bylo více, dnes se rodí jen výjimečně a myslím spíše nečekaně. Musím přiznat, že přes to, že jsem se celá ta desetiletí o takové jedince snažila, mám a měla jsem dcery takových psů apod., nikdy se mi nepodařili... Myslím, že je škoda, že dnes mají zlaté kolie průměrně světlejší a méně sytou barvu než bývala dříve. A také některé trikolorní jedince zdobí dlouhé světlé chlupy ve slabinách i jinde – to kdysi nebývalo, trikoloři byli opravdu černí.

Myslím si, že vše z testů krve zjistit nemůžeme a ideální je sledovat linie hodně dopředu. Ale jak? Jak se má člověk o daných zvířatech něco dozvědět, když jsem například začínající chovatel?

Myslím, že jedinou možností je získat co nejvíce informací o předcích a příbuzných své fenky. A co nejvíce informací o vybraném otci štěňátek, či spíše otcích. U nás je něco možné zjistit v Genealogii, ale moc výsledků zdravotních vyšetření tam dostupných není, dost chovatelů si testy a vyšetření dělá jen pro svou informaci a potřeby svého chovu.  Ve Finsku má chov plemen velkou výhodu v tom, že je tam povinné zveřejňovat všechny výsledky zdravotních vyšetření, nejen ty dobré. Je to veřejně přístupné na internetu na webu: ZDE. Dají se tam najít i informace o potomcích psů z nějakého zahraničního krytí či importech. To znamená, když chci získat nějaké informace o daném jedinci třeba z Německa, či z jiné země Evropy, začínám s hledáním tam. Třeba tam najdu bratra tatínka daného psa a zjistím, že všichni jeho potomci mají klinickou oční vadu CEA CRD a k tomu ještě většina nemá RTG na dysplazii HD-A. Další informace se dají najít na stránkách švýcarského klubu kolií – oční vyšetření vrhů a RTG jedinců k bonitaci. Také na stránkách německých organizací lze tyto informace dohledat a i na italském webu a možná ještě i v jiných zemích – to nevím, ani jsem to nikdy nepotřebovala. Kolie mají navzájem dost společných velmi často v rodokmenech frekventovaných předků, a proto se toho dá na zahraničních webech najít dost.

Dalším velmi záludným tématem okolo psů a nejen kolií je genetika. Věc, kterou mnoho lidí neřeší anebo dělá, že to vidět nechce. Nehlídají, co jaký pes může geneticky předat, ale koukají hlavně na vzhled a počet titulů, které budou mít v rodokmenu. Jak se na to díváte vy?

Já si myslím, že je třeba na zdraví dbát v první řadě, i když je to dost boj s větrnými mlýny, příroda je vždy mocnější než chovatel. Štěňátka se mohou narodit s různými vývojovými vadami, u kterých ani žádný veterinář není schopen říci, zda je to genetické nebo štěňátko mělo v lůně maminky prostě smůlu. Sama pro sebe chci mít čisté svědomí, že jsem udělala vše, co je v lidských silách pro zdraví budoucích pejsků a zbytek je už vůlí osudu. Jako další pak upřednostňuji předpoklad povahy budoucích odchovů a poté standard plemene z hlediska vzhledu.

Paní Zdenko, moc krásně se mi vámi povídalo, a tak si dovolím ještě jednu otázku na závěr. Proč byste lidem doporučila právě dlouhosrstou kolii?

Dlouhosrsté kolie jsou úžasně inteligentní, dokáží chápat citové rozpoložení svého pánečka, dokáží plakat, či se radovat s ním, chtějí s ním neustále být a jsou mu velmi oddaní. Měli by to být psi elegantně krásní, rychlí a akční, ale při tom i mírní a zvladatelní i pro staršího člověka. Svou velikostí mohou za plotem působit jako hlídači, ale majitel má jistotu, že nikoho nezakousnou, ani vážně nezraní. Mají rády pohyb, ale vydrží celé hodiny ležet a spát u pánečkových nohou doma v pokoji a být tak šťastné. Milují děti. Myslím si, že to není plemeno vhodné pro toho, kdo chce pejska jen na zahradu a domů jej nepouští. Čím více mohou být se svými lidmi od malička, tím více a lépe se rozvine jejich láskyplná a chytrá povaha.

Foto: Jiří Křivánek, Lucie Dušková, Ondřej Rašťák, Veronika Pavlíková, Tomáš Knedlhans, Zdenka Smočková
http://dancilouka.webz.cz/