Mé první slovo nebylo MÁMA, ale věta: „CHCI PSA“!

Víte, že udělat tento již archivní rozhovor nebylo vůbec snadné? Trvalo to několik měsíců, než se nám k němu podařilo přemluvit ženu, o které by mělo být slyšet, protože chovu a výcviku německých ovčáků zasvětila celý svůj dosavadní život. Tušíte už, koho máme na mysli?

Jindřiška Pocnerová, majitelka chovatelské stanice z Milberku, nechce slyšet nic o tom, že je žijící legendou, dokonce vám v souvislosti s tímto označením klidně i vynadá. Ale kdo je vlastně legendou? Ten, kdo stanul na vrcholu? A čím je vlastně onen pomyslný vrchol? To si asi každý musí určit sám. Pravdou však je, že právě Jindřiška je neskutečně silnou osobností, která se nejednou dokázala odrazit ode dna a na ten svůj kynologický Olymp mnohokrát vystoupala. Je nám tedy ctí představit vám ženu, která se pro psy prostě narodila…

Cyro z Podžatecké

Někdy mám dojem, že má první slova, když jsem byla malé děcko, nebyla „máma, táta“, ale „chci psa!“ Do rodiny nám tedy přibylo několik voříšků, ale to pořád nebylo „ONO“. Dokonce v touze po cvičení jsem v deseti letech „vysvobodila“ z řetězu od souseda křížence foxteriéra a drezírovala ho. On jim pak z vděčnosti ke mně utíkal a miloval celou naši rodinu. Až ve třinácti letech jsem se konečně dočkala. Kamarád mi přinesl malé černé štěňátko německého ovčáka. Byla to fenka bez PP a já si ji doslova vybrečela, neboť příkaz od rodičů zněl jasně: „VRAŤ JI!“ „Ne, ani náhodou!“, ječela jsem na schodech venku na dvorku a tak dlouhou bulela, až mě táta zavolal: „Holky, tak pojďte domů!“ A bylo vyhráno! Protože to bylo velice divoké štěně, dali jsme jí jméno Střela. Já s ní chodila na cvičák do Dubí, ale až po dvou letech. Tamní výcvikář žasnul, jak zvládá poslušnost. Zírali všichni – ovladatelnost na úrovni ZV3 zvládala perfektně. A bodejť by ne, já s ní také denně cvičila.

Pochopila jsem, že potřebuji psa s PP, ale ještě než jsem si pro něj jela, přivedl kamarád na cvičák Frantu a on byl mou první velkou láskou. Chodili jsme spolu cvičit revíry na Světlou do lesa. Byla to taková školní láska, já byla tenkrát v deváté třídě. Takže spíš zatím větší kamarádi. Já šla pak do učení a on na vojnu.

Jak jsem již řekla, chtěla jsem psa s PP, ale maminka řekla: „Tak si vyber – bundu nebo psa?“ V té době frčely silonové zimní bundy a já po ní strašně moc toužila a blížila se zima – no, samozřejmě jak jinak, že? Svou odpověď jsem na maminku okamžitě vyhrkla: „PSA!“ V té době, psal se rok 1964, stál pes s PP 350 Kčs. A tak jsem si jela do Žatce pro Cyra z Podžatecké. No, a bundu mi beztak naši museli koupit, blížila se přece ta zima. S Cyrem a Střelou jsem pak začala chodit do Teplic na cvičák, protože mě tam zlákaly kámošky. A tam se panečku makalo…

A pak se vrátil z vojny František, láska začala znova a do roka jsme se vzali. S Cyrem jsem sjela dost závodů, ale nejraději jsem startovala ve stopařích, to nám šlo nejlépe. Složil sice vrcholovou ZV3, ale obrana nebyla jeho silnou stránkou. No, a protože jsme v Teplicích na cvičáku BRAMSCH měli coby mládežníci vynikající partu a vedoucího, scházeli jsme se i mimo cvičební dny a v lesích cvičili vyštěkávání, obranu, rozlišovačky (rozlišování předmětů), pachové práce. Byly jsme tenkrát obávaná „Teplická děvčata“, co se soupeřů na závodech týká.

Střela

Jestli mohu porovnat s dneškem cvičení za Svazarmu, tak je tu hlavně velký rozdíl ve figurování, čili ve figurantech. Tenkrát figuroval každý, koho to bavilo a kdo to zvládl. Nebylo to žádné: „Zaplať a dostaneš kousnout!“ Za Svazarmu jsme pro psy fasovali levné krmení, jeden čas jsme byli zařazeni pod drobné chovatele a to bylo také super, hlavně pro mě – chovatelku holubů. Dostávali jsme kukuřici, ale tomu se dnes už jen usmívám. Také se (alespoň u nás v Teplicích) nepoužívaly takové metody jako dnes – ostnaté a elektronické obojky na psy.

závody Wandsdorf

Dříve se závodů opravdu zúčastňovalo více lidí. Myslím si, že je to i tím, že to bylo v prvé řadě vše levnější, a lidé také neseděli doma zakoukaní do internetu a televize. Těšili jsme se na kamarády a na soutěžení, které bylo většinou na dva dny. Takže večer zábava a taneček se super kámoši. Mám i takový dojem, že dnes si už pejskaři ani tak nefandí. Je víc závodníků, kteří cvičí IPO do vrcholu a bojí se jít na obyčejný závod. Sice ne všichni, ale znám i takové případy. Dříve se nás sešlo i osmdesát na soutěži a padesát startujících nebylo vůbec žádnou výjimkou, ba naopak.

Mám sjeto něco kolem sto padesáti závodů, ale nyní již osm let nezávodím, protože mě zlobí zdravíčko. Trofeje byly tenkrát hodně v podobě věcných cen. Vázy z litého skla a hrníčkové soupravy, takže jsem skoro vše rozdala. Schované a vystavené mám jen ty nádherné skleněné poháry z novoborského skla, talíře se psí hlavou a podobné věci. Z posledních let i několik těch „plechovek“, co se dávají nyní.

Psal se rok 1970 a já byla doma na mateřské. Cyro hlídal syna a za rok na to i dceru. Po cvičáku se mi moc stýskalo, a tak nezbylo nic jiného než dát dceru do kočáru a Fandu na ruku, dva psy zapřáhnout a jelo se. Později se však mé manželství rozpadlo a já zůstala s dětmi čtyři roky sama, než jsem na závodech v České Lípě poznala Ottu. A opět šlo vše rychle, do půl roku byla svatba a stěhovali jsme se do domečku do Roudnice nad Labem. A tam jsem si přivezla Odina z Uliček. To byl opravdu PAN PES. Dodnes na něj kamarádi, kteří ho poznali, rádi vzpomínají a já samozřejmě ze všech nejvíc. Odin se nemusel nic dlouho učit,  vše mu šlo napoprvé. Miloval stopy, poslušnost cvičil radostně a jeho doménou byly obrany.  Byl to velmi temperamentní aportér a obranář, stále při chuti cvičit.  Na svůj první závod nastoupil ve čtrnácti měsících, a to dle ZVV1 v České Kamenici. Vyhrál ho, ačkoliv tam byli jiní silní a ostřílení závodníci. Jeli jsme spolu přes sezonu i čtrnáct závodů. První rok v ZVV1, druhý potom v ZVV2 a pak už jen dále mistrák, tzv. pětistovák. Jednou jsem Odinovi spočítala starty na závodech a měl jich ke stovce během sedmi let. Potom se začalo míchat IPO i do našeho zkušebáku a to nebylo dobře. Odin šel do důchodu a já se dala více na chov. Pořídili jsme si fenky a malé knírače.

Dalším psem, který mě nejvíce zasáhl, byla asi westice Bětuška. Byla miláčkem nejen mým, ale i mnoha táborníků na mnoha turnusech, které jsem pořádala v Novém Boru, České Lípě a naposledy i u nás na cvičišti v Roudnici – letiště. Ta si uměla každého získat. Ale z ovčáků mi k srdci přirostli všichni – těžko bych vybírala. Odin však vede, s ním jsem toho hodně zažila.

Vždy takové, které mělo od štěněte u majitele špatnou výchovu. Konkrétně jeden dobrman, pes, který vždy ze cvičiště utekl a šel se někam sám vyběhat. Až když se unavil, dalo se s ním konečně cvičit. Přesto u mě během dvou měsíců složil ZVV1. Později jsem se dozvěděla, že jeho majitel bydlí u lesa a psa každý den vypouští ven, aby se sám vyběhal.

Oskar z Milberku

Chovatelskou stanici mám registrovanou od roku 1976 a soustředím se hlavně na vlkošedé a celočerné pracovní psy. Hlavně proto, že se mi toto zbarvení moc líbí, a že pes má mít hlavně perfektní povahu a toho se držím. Ale posledních patnáct let plemenitby na své feny vybírám psy pěkné i v exteriéru. Alespoň se tedy snažím. Nepřijde mi, že bych byla nějakou odbornicí na německé ovčáky, od toho jsou zde jiní. Ale můj názor je takový, že chov NO v některých směrech bohužel upadá. Když vidím na internetu video štěněte, jak těma zadníma nožičkami šmajdá po patách a táhne je jak mrzáček za sebou, neb je přeúhlené a zdeformované, a ještě mu to tam všichni lajkují, jak se jim to líbí, tak bych brečela. A nejsou to jen „exterieráci“. Tak tohle opravdu ne! Nic se nesmí přehánět. Hlavně se mi nelíbí, že je povoleno jezdit přerentgenovat psy, kteří mají RTG DKK 3/3 i výš, do zahraničí. Tam dostanou fast normál a kryje se ostošest. Hrůza! Povinný RTG je zavedený od roku 1974, když by se vše dělalo poctivě, už by vyšší stupeň RTG musel být spíše výjimkou. To samé u DNA! Proč musíme neustále lézt do p….. Němcům? Proč se nedá DNA posuzovat normálně u nás v ČR?

Dnes mám čtyři feny německého ovčáka a jednu malou kníračku. S výcvikem jsem musela skončit, zdravíčko už mi to nedovoluje, což mě samozřejmě moc mrzí. Zajedu si občas jen na obrany s tou nejmladší ovčandou. Zkoušku si už nechám sama udělat od kamarádky.

Dnešním pejskařům bych ráda vzkázala jen jediné. Nezapomínejte na náš český zkušební řád – na naše zkoušky. Vždy jsme byli v zahraniční s naším řádem jedničky. Vždy nás tam obdivovali, na jaké úrovni máme naše psy vycvičené. Pamatujte na to tedy, prosím!

Foto: Archiv Jindřiška Pocnerová