Mám američánky moc ráda!

Zajímalo by vás, jaké jsou teorie o vzniku amerického kokršpaněla a jak to souvisí s jeho anglickým příbuzným? A věděli jste, že na některé výstavy smí i ostříhaný jedinec? A co třeba historka o tom, jak malá američanka vytřela zrak všem myslivcům? Tak nejenom o tom je tento náš rozhovor s Bc. Vladimírou Tichou.

Paní Vladimíra Tichá bezesporu patří mezi velmi uznávané ikony naší kynologie a kromě celé řady aktivit, které doposud provozuje, je i mezinárodní rozhodčí pro posuzování exteriéru psů. Mezi plemena, na která má aprobaci, a u kterých byla, tzv. i v době jeho počátků v bývalém Československu, se řadí rovněž americký kokršpaněl. A právě proto jsme se jí zeptali nejen na pár zajímavých postřehů z historie, ale i na to, jak se za ty roky dívá na vývoj chovu v českých zemích.

O mně se ví, že mám hodně blízko k teriérům. To ale neznamená, že mě nezajímají i jiná plemena. Na americké kokršpaněly se dívám od doby, kdy byli do Československa dovezeni a posuzuji je také na výstavách. Mám to plemeno moc ráda. Jsou neagresivní, přátelští, temperamentní, ovladatelní a na pohled moc hezcí. O amerických kokršpanělech si myslím, že mají jeden z nejkrásnějších pohybů.

Pokud si to správně pamatuji, prvního amerického kokršpaněla přivezl pan Ladislav Černý. Byl to zlatý pes a na starost si jej vzala paní Dagmara Poláková.

Oba jmenovaní byli zaměstnanci Českého mysliveckého svazu. Pan Černý „šéfoval“ kynologické oddělení a paní Poláková plemennou knihu. Byla také výbornou rozhodčí pro posuzování exteriéru psů a to napřed pro FCI sk. VIII. a VI. a následně jedním z našich prvních rozhodčích s aprobací na všechna plemena. Začínala se zlatým anglickým kokršpanělem, pak měla překrásnou fenku špringršpaněla a následně se věnovala vícebarevným kokršpanělům americkým. Odchovala několik vrhů a musím říci, že to byly vrhy moc pěkné.

O tom, že předky amerických kokršpanělů jsou kokršpanělé angličtí, asi nikdo nepochybuje. Teorie hovořící o vzniku samostatného amerického plemene jsou dvě. Mně se hodně líbí první, která říká, že se do Ameriky dovezení angličtí kokršpanělé používali jako lovečtí psi se specializací na pernatou zvěř. Americkým lovcům vyhovovala jejich povaha, už méně však velikost. Lovili ve velkých prostorách a potřebovali psy, které bylo možné přepravovat na velké vzdálenosti na koni, tedy psy tak velké, aby se vešli do sedla ke svému pánovi. Proto vybírali do chovu menší a lehčí jedince. Druhá teorie říká, že se kvůli povaze plemeno stalo oblíbeným společenským psem a také že se v něm „shlédli“ příznivci výstav a chovatelé začali šlechtit plemeno menší, líbivější a také s bohatší srstí.

V době, kdy se do Československa plemeno dovezlo, určoval podmínky pro zařazení do chovu Český myslivecký svaz. Tehdy tam řídili kynologii pánové od velkých plemen, tedy od ohařů a malým plemenům leckdy stanovovali docela tvrdé podmínky pro zařazení do chovu. Samozřejmostí byla zkouška z loveckého výkonu. Skládat je tedy museli i američtí kokršpanělé a k jejich cti musí říci, že jim to nedělalo žádné problémy. Oni mají výborný nos, jsou dobře cvičitelní a ovladatelní a nejsou žádní za zvěří utíkající blázni. Trochu problém je s jejich krásnou srstí. Ta je hedvábná, hladká a na některých částech těla středně dlouhá. Určitě to není srst, která se příliš hodí do lesa s bohatým podrostem nebo na kraj polí s množstvím bodláků. Všechny nás pobavilo, když výše zmíněná paní Poláková připravovala svoji fenku zároveň na výstavu a na barvářské zkoušky. Pořadatelé zkoušek byli značně překvapeni, když nastoupila s fenkou oblečenou ve slušivém šusťákovém overalu. Hodně se smáli, ale humor je přešel, když fenka předvedla vynikající práci a stala se vítězkou zkoušek.

Výstavní řád zná třídu „mimo konkurenci“. Nezadává s v ní ocenění, rozhodčí psa nebo fenku popíše a určí pořadí. Třída se může otevírat na výstavách klubových a speciálních. Chovatelský klub amerických kokršpanělů ji na svých výstavách otevírá a dává tak možnost účasti na výstavě i psům ostříhaným, tedy takovým, kteří by v jiných třídách museli špatně dopadnout.

Já mám američánky moc ráda, tak si nejsem jistá, zda jsem tím správným člověkem pro hodnocení. Jako rozhodčí musím říci, že na mě nikdy žádný nezavrčel, že jsou i na výstavě radostní a přátelští a že si myslím, že to je plemeno, které posuzovat je radost.

Staří chovatelé říkají, že byl do ČR po druhé světové válce z Německa dovezen překrásný a po pracovní stránce vynikající anglický kokršpaněl. Byl ověnčen celou řadou titulů a všichni se divili, proč se takového psa někdo vzdal. Ukázalo se, že patří mezi ojedinělé psy s vrozenou kousavostí a že vlohu pro ni předává potomstvu. Válka nadělala v chovu psů velkou paseku. Kvalitních psů bylo málo a onen problematický import po sobě zanechal hodně potomků. Musím pochválit chovatelský klub. K problému se postavili čelem a v současné době najdete agresivního anglického kokršpaněla maximálně v chovu bez průkazu původu. Myslím si, že to byl ojedinělý případ a u amerických kokrů bych nic takového nečekala a ani jsem na takového psa nenarazila ani ve výstavním kruhu, ani v ordinaci.

Myslím si, že máme krásné americké kokršpaněly a řekla bych, že jsou konkurence schopní s jinými státy. Myslím si také, že máme výborné chovatele, že se naučili správně pečovat o srst a také ji výborně upravovat. Vážím si toho, že se jedná o celkem zdravé plemeno a že jsou povahově vyrovnaní.

Možná je třeba věnovat pozornost kohoutkové výšce. Zvláště některé fenky bývají podměrečné a asi nechceme, aby se z amerického kokršpaněla stala nějaká miniatura se všemi negativními příznaky nanizmu.

Standard plemene je docela podrobný, přesto se těžko popisuje, co ještě ano a co ne. Osobně vidím amerického kokršpaněla jako elegantního psa vyvážených proporcí, tedy že ničeho není moc a ničeho není málo. Velmi důležitá je hlava nejen svojí stavbou, ale typickým inteligentním a laskavým výrazem. Pevný hřbet a optimální zaúhlení končetin tvoří podklad pro krásný pohyb. Když se pes nebo fenka rozeběhnou, máte pocit, že před vámi běží umělecký výtvor. Velkou roli hraje i srst. Určitě neprominu vady skusu, nestandardní výšku, nestandardní osrstění a zanedbanost. Musím ale přiznat, že horších známek dávám minimum. Na výstavách předvádění američtí kokšpanělé mívají minimum vad.

Zájemcům o štěně nebo novým majitelům bych vzkázala, že si pořídili plemeno s velmi příjemnou povahou, ale plemeno, které je stále pes s radostmi i trápením, které to s sebou přináší. U amerického kokršpaněla ale těch radostí bude víc. Chovatelům bych vzkázala, že to dělají dobře a že jim přeji, aby to tak bylo i nadále.

Moc děkuji za rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: Jan Tichý, Jan Bendl, archiv Dany Čopjakové, Pixabay