Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Má celoživotní vousatá láska…

Jak již dobře víte, celým tímto měsícem nás na eCanis budou provázet knírači. My si pokládáme však otázku, čím to je, že když si někdo jednou pořídí knírače, je z toho většinou láska na celý život. Možná se to nyní dozvíme.


Má celoživotní vousatá láska…
Panýrková Iveta 11.3.2019 3947x Rozhovory o plemeni

Není úplně snadné vybrat toho správného chovatele, zvláště když jde o plemeno tak rozšířené. Možná vám však pomůžeme, protože vás seznámíme se sympatickou chovatelkou malých černostříbřitých kníračů Mgr. Marcelou Křížovou, majitelkou chovatelské stanice „Poslední skaut“.

Paní Křížová, vy jste si svého prvního knírače pořídila v roce 1990 a od té doby si jej držíte stále. Čím vás toto plemeno oslovilo a proč padla volba zrovna na malého knírače?

Má celoživotní vousatá láska…

S knírači jsem vyrůstala odmalička. Můj strýc měl velké knírače, později malé pepř a sůl, a tehdy vznikla moje celoživotní vousatá láska. Bylo pro mě úžasné chodit je krmit nebo asistovat při výcviku. Doma mi ovšem pejska rodiče povolili až v mých patnácti letech a volba byla jasná. Hned druhý den jsme jeli pro štěňátko malého knírače pepř a sůl. A byl to Erik Věčný rival, který rozhodl o mém osudu. Úžasný pejsek, bystrý, sebevědomý, zkrátka velké srdce v malém těle. A to na kníračích miluji – jsou osobnosti, mají svou hlavu, temperament, zkrátka s malým kníračem se nelze nudit. Milují svého pána, jsou odolní, aktivní a při správné péči krásní až do vysokého věku. A exteriér – to je pro mě jen třešničkou na dortu.

Kolik máte momentálně doma kníračů? A mohla byste nám o nich něco málo říct?

Má celoživotní vousatá láska…

Od začátku mé pejskařské dráhy mi vstoupilo do života osm malých kníračů. Čtyři z nich již s námi nejsou. Současně mám tedy tři fenky a jednoho pejska. Nejstarší jsou Madoxx a Mercedes, sourozenci ve věku jedenácti let, Trisha - podomácku Tonička, té je osm let, Xendy – doma Sára je čtyřletá.

Maximální počet pejsků u mě doma je pět, protože jim chci poskytnout vše, co potřebují, včetně té nejlepší veterinární péče a osobního vztahu, což podle mého ve velké smečce není možné. Všechny své pejsky mám od miminka, žijí s námi v rodinném domku se zahradou. Každý z nich je povahově jiný a každý má své nezaměnitelné místo v mém srdci, jsou to zkrátka moje chlupaté děti.

Jakou barevnou varietu upřednostňujete, a je pro vás barva opravdu důležitá?

Má celoživotní vousatá láska…

Chovám pouze knírače malé černostříbřité. K tomuto barevnému rázu jsem se dostala náhodou a jsem tomu moc ráda. Podle mých zkušeností se povaha jednotlivých barev trochu liší. Černostříbřitý ráz je mladší a vyšlechtěný spíše jako společník oproti pracovnímu zaměření původních barev. Moji psi jsou vyrovnaní, kladu důraz na naprostou absenci agresivity a hysterie při zachování pracovní využitelnosti v kynologickém sportu, agility apod. Zároveň je pro mě tato barva exteriérově nejzajímavější.

Vaše chovatelská stanice funguje od roku 1994, co je pro vás zásadní a prioritní pro váš chov?

Má celoživotní vousatá láska…

Naprosto nejdůležitější je pro mě maximální péče o štěňátka v prvním období života. Od prvních okamžiků se snažím o správnou socializaci, vztah k lidem a o dostatek podnětů. Učíme čistotě, takže do nových domovů odcházejí v devíti týdnech s hygienickými návyky (vykoupeno mým naprostým nevyspáním, kdy honím malé dareby ve čtyři ráno po zahradě). Rozhodně nedělám ze štěňat gaučové mazlíky, otužuji je, řádí ve výběhu na zahradě, mají kontakt i s našimi dospělými pejsky.

Jezdíme autem, češeme, poprvé i koupeme a dvakrát upravujeme, aby byla zvyklá. Majitele vybírám velmi pečlivě, v dnešní době je to čím dál tím těžší. Na prvním místě je pro mě trvalý domov plný lásky a dokonalé péče, přes to nejede vlak. Výstavy pro mě nejsou důležité a po majitelích je nevyžaduji. Poskytuji komplet chovatelský servis a „mí páníčci“ vědí, že mohou volat i o půlnoci. A ještě jedna důležitá věc – štěně vybírám majitelům vždy já podle jejich požadavků, povahy a stylu života... a musím říci, že se vždy trefím.

V dnešní době je čím dál tím těžší vybrat pro pejsky ty správné nové majitele!

Co vám například na chovu malých kníračů všeobecně vadí nebo byste viděla jinak?

Má celoživotní vousatá láska…

Všeobecně mi vadí fakt, že z chovu pejsků se stává pomalu a jistě komerční záležitost. Za vše hovoří velkochovy více plemen, která se obměňují podle toho, které rasy se zrovna nosí. Knírači naštěstí mezi moderní plemena nepatří, avšak po razantním poklesu počtu aktivních chovatelských stanic z důvodu zákazu kupírování se knírač stal ne úplně snadno sehnatelným, což některé chovatele motivuje z finančního hlediska. A to já naprosto odmítám. Proto moje stanice bude vždy rodinná s maximálně jedním až dvěma vrhy za rok, s důrazem na kvalitu, nikoli kvantitu.

Se svými psy se věnujete hlavně výstavám. To s sebou nese nutnost „perfektního“ vzhledu. Vy máte psí salon, a tak si úpravu srsti provádíte sama. Jak je třeba o srst pečovat, aby knírač byl stále tím krásným kníračem?

Má celoživotní vousatá láska…

Výstavní úprava srsti moderního knírače je náročnější než dříve, a je třeba zkušený chovatel, aby váš pejsek vypadal tak, jak má. Rozhodně nedoporučuji návštěvu salonu, já také nejsem schopna všechna plemena upravit výstavně. Svým odchovům tento servis poskytuji, pokud jsou ochotni jezdit. Základní úprava se provádí tzv. trimováním, tedy vyškubáním přezrálé krycí srsti, u výstavních pejsků dohola. V žádném případě to není bolestivé, jak si hodně lidí myslí, pejsek si zvykne. Současní knírači mají více srsti na končetinách a bohatší vous než dříve, proto se musí samozřejmě česat a udržovat v čistotě. Pak jsou to pejsci atraktivní a vzbuzují obdiv. Já osobně nečešu až tak často, ale když už, tak řádně. Koupat stačí cca jednou za dva měsíce, a to v šamponu pro drsnosrstá plemena. A samozřejmě před výstavou, srst je nutno také vysušit fénem. Můj názor je takový, že na výstavu jako na soutěž krásy by měl být pes dokonale upraven. Po trimování to bývá cca za dva měsíce, kdy je srst v požadované délce a kvalitě. Jinak drsná srst se nešpiní, trimovat stačí dvakrát ročně a asi každé tři měsíce se pak ještě doupraví. Nemyslím si, že udržet knírače krásného, je až tak náročné.

Na výstavu jako na soutěž krásy by měl být pes dokonale upraven!

Výstavy jsou pro vás asi hodně důležité a dnes je „módou“ předvádět psy na základě pozitivního tréninku – dělají si i kurzy. Jak tedy své knírače připravujete vy?

Má celoživotní vousatá láska…

Výstavy jsou pro mě pouze takovou nadstavbou a zpětnou vazbou k mému chovu. Vždy se dušuji, že už s tím praštím, ale s novým štěňátkem do toho jdu znovu. Momentálně jezdím se svým synem, který se začal věnovat junior handlingu a pomáhá mi s předváděním hlavně veteránů, či třídy čestné. Již mě i porazil v závěrečných soutěžích. Pro mámu pejskařku není krásnější pohled, než na její dítě se psem v postoji u čísla jedna! Své pejsky učím odmalička stát na stole a přivykám je různým prostředím a ruchu. První půlrok se mnou jezdí do práce, aby si navykla i na pobyt ve výstavní kleci, pejsky a lidi. Kurzy za mých začátků nebyly. Také na výstavy začínáme jezdit již od cca čtyř měsíců věku, a to je tou nejlepší školou.

Pro mámu pejskařku není krásnější pohled, než na její dítě se psem v postoji u čísla jedna!

Pojďme však k chovu. Podle jakých kritérií vybíráte plemeníky pro své chovné fenky?

Má celoživotní vousatá láska…

Tak v prvé řadě se mi pes musí líbit. Každý chovatel by měl mít v hlavě určitý typ svého plemene, který preferuje a říci si: „Ano, takové psy chci chovat, tyto znaky jsou pro mě důležité.“ U mě je to kvadratický formát, dlouhá hlava a výrazné chody končetin. Bez představy, co vlastně v chovu chci, se podle mě chovat nedá. Důležitá je i povaha pejska, i když moje feny se v tomto výrazně prosazují, určitě bych však nekryla pejskem bázlivým či agresivním.

Jaká by měla být výchova malého knírače? A jsou opravdu tak uštěkaní?

Má celoživotní vousatá láska…

Vždy říkám, že se psy je to stejné jako s dětmi. Na první místo ve výchově řadím důslednost. U malého knírače to platí dvojnásob. Jak jednou ustoupím, pamatuje si to. Trvejte proto na svém. Pokud chci, aby sedl, musí sednout. Nebudu na něj desetkrát křičet „Sedni!“ bez úspěchu! To se vám leda vysměje. Když vím, že ho zajímá pejsek na procházce a nepřijde na zavolání, raději si pro něj dojdu, než stokrát volat marně. Dnes mi často lidé v salonu říkají: „On nic neumí, je hloupý...“ Ale nic ho nikdy neučili. Na ničem s ním nepracovali. Proto nejdřív musíme začít u sebe, naučit se s pejskem pracovat, a pak teprve hodnotit. Vždy je třeba mít na paměti, že je to zvíře, ne dítě či člověk. A ať ho milujete sebevíc, nechte ho být psem a vy buďte pánem, bude šťastný a bude mít ve vás oporu. Takže žádné maminka a tatínek.

Pokukovala jste někdy třeba i po jiném velikostním rázu?

Mým celoživotním snem je velký knírač pepř a sůl. Zatím bohužel není tento ráz příliš prošlechtěn a já našla pouze jednu fenku, která mě opravdu vzala za srdce, takže nechávám sen snem. Uvidíme...

Děkuji vám za rozhovor

 

Foto: archiv Mgr. Marcela Křížová

www.posledniskaut.cz

Kam dál ...