Lvíčci jsou šašci po celý svůj život!

Rádi byste lvíčky ještě více poznali? A zajímalo by vás, které aktivity jsou pro ně vhodné, nebo jak si stojí současný český chov? To všechno a mnohem více je již náplní následujícího rozhovoru!

Pavla Pavlíčková patří k zakladatelům chovu lvíčků v České republice a její chovatelská stanice Noblesa Aura patří i mezi ty velmi uznávané v zahraničí. Je tedy nejen dlouholetou zapálenou chovatelkou, ale zároveň u nás působí i jako poradkyně chovu. Především ale lvíčky miluje a udělala by pro ně vše. A ta láska doslova sálá z každého řádku, každého slova i každého písmenka…

Já si myslím, že když dítě vyrůstá se zvířaty, zanechá to na něm následky, ať chcete, nebo ne. Tím samozřejmě chci říct, jak jsem své rodině neskonale vděčná za tu možnost strávit život ve společnosti alespoň jednoho psího parťáka. Pro mě to určitě výhodou bylo, že jsem se psy vyrůstala. Já k nim mám od malička hodně blízko a život bez nich si nedovedu představit. O chovu a výstavách jsem začala uvažovat až ve chvíli, kdy do naší rodiny přibyla první fenka lvíčka – Anita z Bílé zátoky od paní chovatelky Ireny Šedivé. V tu chvíli, kdy jsem se rozhodla lvíčkům věnovat, mi byly velkým přínosem všechny znalosti a zkušenosti mojí rodiny, především pak mojí mamky, se kterou lvíčky chováme dodnes.

Na to se nedá zapomenout! Já jsem se s nimi setkala poprvé na mezinárodní výstavě v Brně v roce 1991. Celý příběh ale začal o necelých deset let před tím na témže místě, kde je poprvé viděla moje mamka. Tehdy přijeli na výstavu chovatelé z Dánska a ona se do lvíčků úplně zamilovala. Chovala a vystavovala v té době pudly, kteří se tehdy většinou vystavovali v klasickém střihu, který je lvíčkům podobný. Kolikrát já jenom slyšela, jak říká: „Kdybys je jenom viděla, jak jsou nádherní, úžasní…” Takže když jsem je konečně uviděla na vlastní oči sama, musela jsem jí dát zapravdu. Seznámily jsme se tam s paní Šedivou, zakladatelkou chovu lvíčků u nás. Nezapomenu na její nadšené vyprávění o nich a také na větu, která mi zní v uších dodnes: „Jsou to šašci po celý svůj život!” Kdykoliv se dívám na naše milované lvíčky, musím jen souhlasit. Jsou to veselí psíci s jedinečnou povahou, která naprosto přesně splňuje všechno, co já od psího společníka očekávám. A ve spojení s jejich extravagantním vzhledem je to pro mě opravdu dokonalá kombinace.

Momentálně vlastním tři dospělé lvíčky a moje mamka má čtyři. V tomhle plus mínus počtu se pohybujeme vlastně celou dobu. Žádný velkochov u nás nečekejte. Naši lvíčci jsou právoplatnými členy domácnosti a máme jich jen tolik, abychom se jim mohli věnovat.

Mám dvě fenky a jednoho pejska. Jmenují se Anny, Charlotte a Wesley a je jim třináct, sedm a šest let. Anička už je zasloužilá "důchodkyně", na svůj věk zatím ani nevypadá, a ani se nechová jako stará dáma. Ještě pořád si moc ráda hraje, jen toho za den o trochu víc naspí. Weslík je parťákem mojí dcery, se kterou tvoří nerozlučnou dvojku. Běhali spolu i agility a byl na ně úžasný pohled. A nakonec je tu naše princezna Charlottka. Je to taková moje spřízněná duše a můj stín.

Ano, jistě v tomhle máte pravdu, to funguje stále. Já měla vlastně na začátku obrovské štěstí. V roce 1994 k nám přijela posuzovat klubovou výstavu proslulá chovatelka lvíčků z Anglie paní Anne Mac Donald (CHS Hanovarian). V té době již měla Anglie v chovu lvíčků třicetiletou tradici a Anne byla jednou z velmi uznávaných a úspěšných chovatelek a rozhodčích. Rozhodla jsem se, že ji oslovím a zeptám se, jestli je nějaká šance od ní získat někdy v budoucnu štěně. Bylo mi jedno, že budu čekat, jak dlouho budu čekat, jen jsem chtěla slyšet, že je to možné. Byla velmi milá, podala mi vizitku a řekla: „Napiš mi”. A ještě dodala: „Štěňata neposíláme, pokud by nějaké štěně pro tebe bylo, musíš si pro něj přijet.” V tu chvíli mi to připadalo logické, my to máme od začátku nastaveno stejným způsobem. Pokud má někdo ze zahraničí zájem o štěně z naší chovatelské stanice, musí si pro něj přijet, nebo přiletět. Chceme se osobně poznat s lidmi, kterým svěřujeme do péče naše „děti”. Hned jak jsem se vrátila z výstavy, sepsala jsem dopis a světe, div se, za půl roku jsem si letěla pro svoji první zahraniční holčičku. Dodnes nevím, jak se mi v jednadvaceti letech podařilo přesvědčit takhle renomovanou chovatelku, ale jsem jí za tu šanci velmi vděčná. Díky tomu naše chovatelská stanice patří mezi světovou špičku. Anne již bohužel zemřela, ale její nejlepší kamarádka v chovu pokračuje a s ní máme velmi dobré vztahy a vlastně dnes se už dá říct, že tvoříme tým.

No, co se týká mě osobně, tak já mám úplně nejradši takové ty mazlící chvíle při ranní kávě, nebo večer u dobrého filmu. Pokud je pěkné počasí, máme rádi procházky, anebo si užíváme relax na zahradě. Dcera se svým lvíčkem běhala agility a moc je to oba bavilo. Jinak samozřejmě, když se máme čím chlubit, jezdíme po výstavách. Výstavní jedince je na výstavy nutné připravovat a to obnáší trénink při procházkách, nebo na zahradě a v neposlední řadě je to péče o srst. A abych nezapomněla, také se věnujeme chovu. Odchovy jsou sice bezproblémové, nicméně časově je to velmi náročné, pokud chcete odchovat kvalitní a dobře socializovaná štěňata.

Obecně je lvíček psem velmi přizpůsobivým. Samozřejmě i v rámci plemene existují rozdíly a jsou zde jedinci, kteří jsou odmalinka aktivnější a více se hodí na psí sporty a podobné aktivity a pak ti, kterým stačí i kratší procházka a nějaké to hraní doma. S lvíčkem se dá podnikat mnoho aktivit. Je to velmi inteligentní plemeno a velmi rychle se učí a hlavně to všechno dělají srdcem a s tou největší snahou se zavděčit svému milovanému páníčkovi.
Moc mě ani nenapadá, jaká aktivita by pro ně nebyla vhodná. Bavíme-li se tedy o těch lidsko-psích. No, vlastně asi to nebudou úplně dobří dostihoví psi a to ne snad z důvodu toho, že by neuměli rychle běhat, ale ten králík na tyči by pro ně asi nebyl tou pravou motivací. Samozřejmě je nutné veškeré aktivity přizpůsobit také velikosti psa. Takže ne, lvíček neuběhne 20 km vedle kola, ani vedle koně a ani za vámi na bruslích v trysku nepoletí hodinu. Zde bych apelovala na zdravý rozum a cit. A pokud by si někdo nebyl jistý tím, co se s lvíčkem dá nebo nedá zvládnout, tak od toho jsme tady a velmi rádi se vším poradíme.

Momentálně je u nás celkem pět chovných psů, z toho jsou tři importovaní ze zahraničí, chovných fen máme cca deset. Při tomto počtu je zřejmé, že dostatečná variabilita při výběru chovných párů bohužel není.

Podmínky chovnosti se řídí platným standardem FCI, přičemž se snažíme ke každému bonitovanému jedinci přistupovat individuálně a neposuzovat jen „pouhý” exteriér, ale zároveň posuzovat jeho případnou rodokmenovou a chovnou hodnotu. A aby tomu, co jsem teď napsala, rozuměl i laik, tak je to v praxi tak, že mnohdy zavřeme oko nad nějakou chybkou, když jsme přesvědčení, že daný jedinec nám má v budoucím chovu co nabídnout.
Klub doporučuje, aby všichni chovní jedinci měli vyšetření na luxaci patelly a PRA.

Na Slovensku je situace s chovem lvíčků momentálně o něco horší než u nás. Aktuálně jsou tam pouze dvě aktivní chovatelské stanice. Lvíčci se tam chovají stejně dlouho jako u nás, ale v Čechách nás vždycky bylo víc. Chov plemene je veden pod Bichon klubem SK. Ráda k nim jezdím na výstavy, je to tam vždycky moc fajn.

Velmi dobře. Máme i při takhle malém počtu velké úspěchy na výstavách nejen u nás, ale i v zahraničí. Naše odchovy se mohou pochlubit tituly nejvyššími – šampionáty mnoha evropských států, interšampionáty, několika evropskými a světovými vítězi. A titul, na který jsme nejvíce pyšné, je BOB z nejprestižnější výstavy psů na světě CRUFT ´S, který se nám jako prvním zahraničním vystavovatelům v historii podařilo získat.
Obecně ve střední Evropě není moc chovatelských stanic a kvalita je různorodá. Mnohem lépe jsou na tom severské státy a Anglie. Ve Švédsku a Finsku jsem dokonce byla jako rozhodčí posuzovat na klubových výstavách. Mají tam jiný systém a klubovky pořádají jako tzv. open show, kam si každý rok zvou některého z chovatelů lvíčků ze světa, aby jim posoudil ty jejich a řekl na ně svůj názor. Tam se třeba na takové výstavě sejde i šedesát vystavovaných jedinců. Letos mě pozvali do Norska, ale bohužel výstava byla z důvodu korony odložená.

Mnoho plemen v současné době, a to zejména se zvýšenou poptávkou po štěňatech, trápí produkce štěňat bez PP. Jak je tomu u vás a zabývá se třeba klub v tomto ohledu nějakou osvětou?

Nám se tento problém zatím díky bohu vyhýbá. Za celou dobu, co se lvíčci v Čechách chovají, jsem zaznamenala jen pár vrhů bez PP. A vzhledem k tomu, že u nás nedochází k nějakému drastickému vylučování z chovu, tak se toho ani do budoucna neobávám.

Moji milovaní lvíčci, myslím, mají vše, co potřebují. Mým největším přáním je a vždycky bude, aby každý lvíček měl svoji milující rodinu a dostalo se mu tolik lásky, kolik si bezesporu zaslouží. A pokud jde o plemeno jako takové, tak mu přeji, aby zůstalo tak zdravé a dlouhověké, jako v současné době je.

Moc vám děkuji za příjemný rozhovor.

Foto: archiv Pavly Pavlíčkové