Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Lovec každým coulem – to je jämthund!

Seznamujete se rádi s neobvyklými plemeny? Jedno takové nás bude provázet i posledním zimním měsícem. Dozvíte se mimo jiné, že importovat švédského losího psa ze země původu je úkon téměř nadlidský, nicméně několika našim chovatelům se to podařilo, a tak nezbývá nic jiného, než se s tímto veskrze loveckým, avšak i prima rodinným psem blíže seznámit.


Lovec každým coulem – to je jämthund!

O počátcích soužití psa s člověkem panuje několik teorií a není mou ambicí zde vybírat tu pravou – ať už si předky dnešních psů ochočili lidé k pomoci při lovu a hlídání svých ležení, či se praotci psích plemen k lidem přidali jaksi samovolně, aby se přiživili na zbytcích lidského jídelníčku, je faktem, že se toto soužití počítá už na tisíce let. Kosterní pozůstatky těchto prvních domestikovaných psů jsou typově podobné kosterní stavbě severských špiců…

Co nám říká historie?

švédský losí pes Jämthund neboli švédský losí pes, stejně jako většina ostatních špicovitých plemen, neprodělal od svých skutečných počátků, které leží v mlze, tak dramatický vývoj jako některá dnes běžná psí plemena. Jeho stavba těla je stále blízká ideálu, který vyprodukoval drsný severský kraj a nutnost přežít v nelehkých podmínkách.

Na druhou stranu, pokud bychom chtěli zmapovat skutečný původ jämthunda jako moderního plemene, není třeba pohled překračující staletí. K uznání FCI totiž došlo až v roce 1946. Až tehdy byla korunována úspěchem letitá snaha chovatelů kraje Jämtland ve středním Švédsku o uznání samostatného plemene, které bylo až do té doby v úzkém sepjetí s norským losím psem – elghundem, plemenem sice příbuzným, ovšem už nějakou dobu již na první pohled vizuálně odlišným. Losí psi byli totiž nejprve širší skupinou s mnoha lokálními varietami. Dříve byli tito psi často nazýváni spíše podle způsobu využití při lovu bez striktního rozlišování exteriéru. Původně byly rozlišovány spíš jen dvě základní skupiny loveckých severských špiců, a to spíše z hlediska způsobu využití než z hlediska exteriéru. První skupinou byli ledhundi, kteří vypracovávali stopu zvěře na řemeni a pak löshundi, kteří pracovali na volno. Prvním losím psem zapsaným v plemenné knize byl v roce 1865 pes jménem Bamle Gamse Gram, který údajně plnil mimo úkolů loveckých i úkoly hlídací a pastevecké. O dvanáct let později v roce 1877 bylo třináct losích psů poprvé předvedeno na výstavě. V této době stále nebyly rozlišovány různé variety losích psů, ale záhy bylo jasné, že je zapotřebí přesněji popsat a ukotvit standard i z hlediska žádoucího vzhledu. Prvním mezinárodně uznaným plemenem se tak stal norský losí pes šedý, zvaný také elghund, v rámci jehož plemene však byl chován i švédský losí pes. Docházelo k mísení a plemena si byla velmi blízká. Oba dnešní losí psi tak mají spjatý původ, ale postupem doby se rozdíly prohloubily a dnes jsou vzájemně nezaměnitelní. Elghund je v porovnání s jämthundem menší, jiná je i obličejová maska a v neposlední řadě jsou rovněž mírně odlišných povah, přestože se jinak nadále využívají ke stejnému způsobu lovu. Později byl uznán ještě třetí losí pes, a to norský losí pes černý.

Co je doma, to se počítášvédský losí pes 

Jämthundi jsou mimo Skandinávii a Finsko velmi vzácní. Je to dáno více faktory, ale prvním a nejzásadnějším z nich je velká rezervovanost severských chovatelů v pohledu na šíření plemene mimo jejich země. Ať už jde o Nory, Švédy nebo Finy, jsou to obecně velmi milí a zdvořilí lidé, ovšem získat si jejich důvěru a skutečné přátelství není nijak snadné a oni se do značné míry oprávněně eventuálních zájemců o chov ptají, proč vlastně o jämthundy stojí, když v jejich zemi nejsou losi, které by mohli lovit. Většinou je jejich reakce sice zdvořilá, nicméně odmítavá. Pořízení švédského losího psa ze zahraničí proto není úplně snadné a mimo zemi původu a země sousední není mnoho možností, kde štěně jämthunda získat. Ve zbytku Evropy je několik jedinců v Německu, Dánsku, a pokud je mi známo, jen jediná fena je ve Švýcarsku a pak několik nepotvrzeně v Polsku.

Populace v ČR je pak do určité míry anomálií.

švédský losí pes Byť i u nás je populace jämthundů velice malá, přesto se dá říci, že jsme na tom lépe než ostatní země, samozřejmě mimo sever Evropy. Zásadní zásluhu na tom má chovatel Martin Plachta z Lomnice nad Popelkou. Skoro před patnácti lety si přivezl ze Švédska prvního jämthunda a o tři roky později ke svému psu importoval z Norska ještě fenu a založil chovatelskou stanici „pod Táborem“.  Tento pár – pes Rambo a fena Lena pak položili základ chovu v ČR. Ze spojení tohoto páru pak pochází většina jämthundí populace v naší republice. Výjimku tvoří jen pes Zeus Stortrapperns majitelky Barbory Zelenkové, kterého si dovezla v roce 2011 ze Švédska a pak ještě pes a fena majitelky Michaely Plaché z Jižních Čech (import v roce 2014). V ČR pak existuje už jen jedna další chovatelská stanice, a to sice od roku 2009 ta naše, nesoucí jméno Fenrisúlfr.  Celkově se dá tedy říci, že populace v ČR čítá i s aktuálními štěňaty necelých čtyřicet jedinců. Doufáme, že chov se v rámci naší republiky bude dál rozvíjet a aktivních chovatelů bude přibývat, byť jsme si vědomi toho, že to půjde jen velmi pomalu.

Aktuálně v roce 2018 ovšem není v ČR ani jedna chovatelská stanice s uchovněnou a stále v chovu aktivní fenou.

Vlkošedá elegance

Jamthundi jsou středně velcí psi vlkošedé barvy s typickou maskou. Podsada je světle šedá nebo smetanová, krycí srst pak tmavošedá nebo místy až černá. Proti např. československým vlčákům jsou robustnější a podsaditější, s nižší průměrnou kohoutkovou výškou (do 65 cm psi a do 61 cm feny). Velikostí při srovnání s musherskými severskými špici se pohybují zhruba uprostřed mezi malamuty a husky. Rámec těla je kvadratický nebo mírně obdélníkový, ocas by měli nést nahoru přes hřbet, ale často jej tak mají pouze při vzrušení.

Člověk je jim nejen vůdcem, ale i přítelemšvédský losí pes 

Předem bych rád vyzdvihl, že je třeba vnímat rozdíly v individualitách – jämthund je velmi sociální a inteligentní pes a přestože některé rysy dominují, jiné už jsou variabilnější. Začnu od povahových rysů, které jsou pro plemeno typické. Švédští losí psi v interakci s lidmi neprojevují agresivitu nebo sklony k dominanci, a to zpravidla ani psi při dospívání. Jejich člověk je pro ně přítelem. Tedy nejen vůdcem, na nějž bezhlavě spoléhají, či pouhým zdrojem potravy, jämthundi ke svým lidem skutečně přilnou a svou náklonost rádi projevují, ale uchovávají si i vlastní osobnost. Ačkoli zpravidla nejlépe poslouchají jednoho člena rodiny, nejsou to psi jediného pána – milují celou svou rodinu. I k cizím lidem se většinou chovají přívětivě – v opačném případě je maximem rezervovanost, či ignorace nebo v extrémní situaci vyštěkání vetřelce za plotem. Z těchto důvodů nemohu jämthundy doporučit jako hlídací nebo obranářské psy. Někteří sice hlídají hranice svého pozemku a hlásí narušitele, ale jednak to není pravidlem a pak je téměř vyloučené, že by proti eventuálnímu zloději jakkoli zasáhli.

Kdopak to „mluví“?

Jestliže jsou směrem k lidem švédští losí psi naprosto nekonfliktní, při setkání s jinými psy je dobré dbát jisté opatrnosti, dobře znát svého psa a mít jej pod kontrolou. Mají značně rozvinutou psí řeč, ať už jde o mimiku či posturologii – podobně jako jejich dávní vlčí předci, kteří dodnes žijí ve smečkách a musí tak se svými blízkými neustále komunikovat. Jen jasně užité komunikační prostředky umožňují komunikovat efektivně bez možnosti omylu v interpretaci a fungovat tak ve složitých hierarchických vztazích dané skupiny. Jämthund svým obličejem a postoji mluví zcela jasně a nezáludně a znáte-li tuto řeč, nemůžete se mýlit. Je jen zapotřebí být dobrým pozorovatelem. Když otevřete učebnici behaviorismu psích šelem (o vnějších projevech chování), mohli byste si místo názorných ilustrací dosadit svého jämthunda, protože v uvedených příkladech jej určitě spatříte.

Jämthund svým obličejem a postoji mluví zcela jasně a nezáludně a znáte-li tuto řeč, nemůžete se mýlit.

Kdo z koho tady bude králem?

švédský losí pes Jako mladí jsou jämthundi velmi hraví a dovádí s jinými psy všech velikostí a povah. Naše fena při výcviku učila psímu chování i neurvalé psí výtržníky. Když byli menší, umravnila je a pokračovali ve hře, když byla větší, nasadila submisivní prvky chování a během chvilky hrou posunula hranice toho, co si může dovolit tak, že nakonec „soka“ dostala do situace, kdy se pak přizpůsoboval on jí. I ve velmi raném věku ještě před dovršením dvou měsíců lze u štěňat při krmení pozorovat jasné projevy dominance a submisivity. Jämthundi dokáží být v tomto ohledu umínění a v razanci a zarputilosti se projevují, jak je to obvyklé u většiny jiných plemen v pozdějším věku. Švédští losí psi nejsou žádní rváči, kteří by vyhledávali konflikty, ovšem zvlášť když plně dospějí (mentálně o něco později než tělesně), jsou velmi sebejistí a odvážní. Zvlášť samci mohou mít silné tendence si vždy při setkání s neznámým psem stanovovat hierarchický stupeň a je jejich přirozeným pudem sahat po příčce vyšší. Pokud tedy chcete zabránit konfliktním situacím a nechcete nechat psy, aby se s tím popasovali sami, musíte být ve střehu. Podstatné je, znát svého psa, vědět jak v různých situacích reaguje a mít jej pod kontrolou. I když totiž budete mít „kliďase“ a nějaký jiný pes na něj zkusí dominantní chování, váš „kliďas“ si to pravděpodobně nenechá líbit. Přestože hra „kdo z koho tady bude králem“ je víc rituál než skutečná šarvátka, a byť vypadá divočeji, než jaká ve skutečnosti je a nehrozí velké riziko újmy na zdraví, nejspíš nebudete stát o dohadování s někým, s jehož psem došlo k takovému incidentu.

Jämthundi mají podobně jako některé jiné rasy silný smysl pro tvorbu společenského žebříčku ve smečce. Ve vztahu k lidem to jistě nezpůsobí komplikace, protože obvykle velmi nekonfliktně přijímají autoritu člověka. Pomineme-li chování vůči lidem, je to odlišné mezi psy, kde se při více jedincích tvoří složitý komplex vztahů, a to zvlášť po linii samců, zvlášť po linii fen, ale nakonec i z hlediska smečky jako celku. Dnes velmi populární paralely mezi psím a vlčím chováním ve smečce často pokulhávají, ovšem zde lze mnoho podobností skutečně pozorovat.

Rasisti v dobrém slova smyslu

Je také dobré mít na paměti, že švédští losí psi při interakcích s jinými psy rozlišují na jämthundy a ostatní. Zkrátka mají větší zájem o sobě podobné, se kterými si lépe rozumí – jsou pro ně čitelnější. Pokud se sejde více jämthundů, budou si primárně hrát (a brát se o pozice) mezi sebou a ostatní budou až ve druhém plánu. Zažil jsem to několikrát na každoročním srazu majitelů jämthundů, kterého se jako hosté účastnili i jedinci jiných plemen, kteří pak během jämthundích hrátek stáli mimo hlavní zájem ostatních.

Tohle zvíře není k jídlu!švédský losí pes 

Pokud byste chtěli svého jämthunda spřátelit s jiným zvířetem, které s vámi sdílí obydlí, je to docela dobře možné, ať už jde o koně, krávy, ovce nebo třeba kočku. Tedy pokud s nimi vyrůstá, jde to snadno, v opačném případě to může být složitější, ale i tak mu většinou lze vysvětlit, že tohle zvíře není k jídlu. Avšak lovecký instinkt švédského losího psa je mimořádně silný, tak je třeba mít se na pozoru, protože pokud nějaké zvíře vyhodnotí jako kořist, pokusí se je ulovit a ze zkušenosti mohu říci, že jeho snaha bývá někdy korunována úspěchem, o který jeho majitel nemusel zrovna usilovat.

Lovecký výcvik je bude bavit

švédský losí pes Budete-li se chtít věnovat se svým švédským losím psem lovu, musíte pro získání osvědčení absolvovat úspěšně loveckou zkoušku. V našich podmínkách jsou nejsnazší a zároveň vlohám jämthunda nejbližší barvářské zkoušky honičů (BzH), kde je zapotřebí zvládnout vypracovat uměle založenou stopu černé zvěře minimálně tři hodiny starou, dále pak demonstrovat ovladatelnost psa u nohy na loveckém vodítku a v neposlední řadě zvládnout disciplínu odložení. Osobně mám k této disciplíně určité výhrady. Jde o to, že pes by měl zůstat na místě, kde mu přikážete mimo vizuální kontakt s vůdcem minimálně pět minut a dalších pět minut po cvičném výstřelu, což v praxi během naháňky na černou zvěř pravděpodobně nikdy neuplatníte. Svým způsobem jsou pro psa zábavnější zkoušky honičů (ZH), protože se odehrávají při „ostrém“ lovu na černou zvěř a zahrnují mimo výše zmíněných více disciplín jako např. práci u obůrky, kde se mj. zkouší nalezení blízkého divočáka odděleného v relativně malém ohrazeném prostoru, dále pak odvahu psa při nalezení a hlášení – intenzita a soustavnost štěkotu. Jämthundi mají velmi citlivý nos, přirozený zájem o zvěř a odvahu při dohledání. Výcvik je tak poměrně snadný, po uměle založených tréninkových stopách chodí téměř okamžitě a zároveň psa tato činnost baví.

Jiný kraj, jiný mravšvédský losí pes 

Přístup Seveřanů k výcviku jämthundů obecně (nejen k loveckému) je značně rozdílný – setkal jsem se jak s případy, kdy součástí výchovy byl výcvik poslušnosti, či psa dokonce učili různé zábavné kousky, tak i s případy, kdy psa vědomě nevedli k ničemu jinému než ke stopování a učení se od zkušeného psa při nalezení kořisti – losa. V tomto druhém případě považovali lovci výcvik čehokoli jiného za nadbytečnou obruč, která zbytečně krotila vrozené instinktivní vlohy. V podmínkách rozsáhlých severských hvozdů a při vybavení psa GPS obojkem i tento způsob dává smysl, ovšem těžko jej lze doporučit v podmínkách naší země, kde se dá předpokládat mnohem častější setkávání jämthunda s cizími psy a domácími zvířaty a alespoň určitá míra ovladatelnosti se mi jeví jako nezbytná.

Využití jämthunda je jasné

švédský losí pesV podmínkách severní Evropy a rozsáhlých lesů potřebovali tamní lovci k lovu plemeno se silným loveckým instinktem, výborným čichem a vzhledem k druhu kořisti, kterou mimo losí zvěře byli i medvědi a rysi, také s velkou odvahou a zároveň s rozvinutým samostatným myšlením. Losí psi totiž hledají stopu na velké vzdálenosti od svých pánů a musí se spoléhat především sami na sebe. Nepracují totiž ve smečce, ale téměř vždy individuálně. V neposlední řadě byl vždy důležitým faktorem pud sebezáchovy, protože zuřivý pes, který by nedbal vlastního bezpečí a bez ohledu na riziko útočil na silnější kořist, by své geny dalším generacím prostě nepředal a ani by nebyl valnou pomocí lovci.

Drtivá většina jämthundů je dnes stejně jako v minulosti stále chována pro pomoc během lovecké sezóny. Hlavní kořistí jsou, jak ostatně napovídá i samotné jméno švédských losích psů – losi, kteří jsou ve Skandinávii a Finsku běžní. Statistiky se různí, ale řádově se pohybují ve statisících kusů, někde mezi půl milionem a milionem. Vzhledem k velké rozloze těchto zemí a procentuálnímu zalesnění jsou lovecké revíry tak obrovské, že není možné běžně lovit podobně jako v České republice naháňkou, kdy řada naháněčů se psy (či bez nich) před sebou žene hlukem lovenou zvěř v daném koridoru směrem k předem rozestavěným lovcům. Rozsáhlé hvozdy severu nelze takto pokrýt, a tak pokud nechcete číhat u užívané zvířecí stezky, či u naučeného zdroje potravy, je spolupráce se psem prakticky nezbytností. Jämthund po vypuštění ke stopování pracuje samostatně a není tak během lovu (mimo počátku a konce) se svým pánem ve spojení. Je schopen vypracovat i velmi staré stopy, ale logicky dává přednost těm čerstvějším, kde je větší šance dostihnout kořist a preferuje přitom právě losí zvěř. Pes je po dobu lovu vybaven lokalizačním obojkem. Dříve se používaly obojky radiové, v současnosti většinou GPS, ale i dnes se najdou zastánci starší techniky. Každopádně psa lovec vypustí a následuje ho, dokud to jde, ovšem jämthund na stopě neštěká, zvěř hlásí až při dostihnutí, a tak nezbývá než sledovat GPS přijímač. Člověk jämthundovi v lese samozřejmě nemůže stačit, a tak si pes se svým úkolem musí poradit sám. Logické na stopě, složitější při zastavení kořisti, protože los evropský, největší jelenovitý starého kontinentu může dosahovat hmotnosti hodně přes půl tuny, někteří samci údajně dorůstají až do 800 kg (losi amerického kontinentu jsou ještě o něco větší). Po dostihnutí losa na něj začne jämthund štěkat a kroužením kolem něj mu zabraňuje v útěku. Jsou psi, kteří dokáží svou kořist zadržovat dlouhé hodiny, byť los není proti psu naprosto bezbranný. Jeho parohy či kopance mohou být nebezpečné, ovšem jämthund není neřízená střela. Má v dostatečné míře vyvinutý a po generace děděný pud sebezáchovy, a tak přestože v něm lov budí adrenalin, s rozmyslem kontroluje situaci a drží si bezpečný odstup, aniž by zbytečně riskoval zranění.

Jakým způsobem tedy využít povahu a vlohy švédských losích psů v ČR?

V podmínkách naší republiky je sice teoreticky možné v lese potkat losy, ovšem museli byste mít velké štěstí, protože jejich výskyt je opravdu velmi omezený. Byli opakovaně pozorováni na Šumavě při hranicích s Německem a jinde byli spatřeni pouze naprosto výjimečně. Téměř až do konce minulého století byli losi na našem území považováni za vyhubené a jejich dnešní zanedbatelný počet jim poskytuje zákonnou ochranu.

Jaká činnost je jämthundovi vlastní, víme – stopování a dohledávání zvěře. Jen v našich podmínkách musí zapomenout na losy a zaměřit se na jinou zvěř. Ideální náhradní kořistí jsou u nás divoká prasata, která jsou zvláště v některých lokalitách díky dostatku stravy, absenci přirozených nepřátel a ne zrovna ideální struktuře lovu v dřívějších dobách velmi početná. Někteří lovci u nás mají obavu poslat na černou zvěř velkého psa, tradičně se pro tento druh lovu používají malí, ostří a hbití psi. Oporu tento postoj měl i v zákoně o myslivosti zakazující lov černé zvěře se psy s kohoutkovou výškou nad 55 cm (někteří jämthundi mohou být pod touto hranicí). Toto ustanovení bylo široce diskutováno a názory na něj se různily a praxe vedla ke zrušení tohoto omezení při výkonu myslivosti. Mohu zde vyslovit osobní názor podepřený praxí nejen mou, že tyto obavy byly liché. Jämthundi jsou přes svou velikost poměrně obratní a při nalezení kořisti si počínají s rozmyslem. Nebojí se protivníka, ale neriskují zranění a udržují si bezpečný odstup. Mají tendenci kolem kořisti obíhat, štěkají (hlásí ji) a dbají na to, aby se udrželi mimo dosah výpadů svého soka.

Žádný nesmyslný dril, ale především zábava!švédský losí pes 

Kromě lovu se se svým jämthundem se můžete věnovat i mnoha jiným aktivitám. Sice v nich nebude mistrem jako jiná specializovaná plemena, ale jde-li vám o zábavu pro vás oba, není důvod tyto možnosti pomíjet. Mluvím např. o výcviku, kdy nemůžete očekávat strojově přesnou a bezbřeze entuziastickou poslušnost, ovšem dosáhnete lepších výsledků než s většinou ostatních špicovitých plemen. Jen musíte respektovat dané limity – být na tomto poli aktivní do té míry, kdy je to zábava, při četných opakováních nebo bezúčelném drilu to vašeho jämthunda totiž brzy bavit přestane.

Znám lidi, kteří se svým švédským losím psem chodí pravidelně běhat, či jej zapřahují ke kolu nebo saním, ale je třeba si pamatovat, že toto jsou výjimky. Pro jämthunda je přirozené prozkoumávat své okolí a ne sledovat prázdnou cestu před sebou, jeho živlem je les, nikoli trať. Jsou výjimky, psi, které to baví, ale nenechte se zmást podobností jämthunda se severskými saňovými plemeny – podoba je zejména vizuální, ale jämthunda tahání saní běžně bavit moc nebude.

Výborný čich umožňuje majitelům švédských losích psů věnovat se pachovým pracím i mimo les. Pokud je mi známo, v naší republice se zatím nikdo nevěnuje záchranařině nebo vyhledávání drog či výbušnin, na to tu máme zavedená plemena a jämthundů je zde zatím jen velmi málo, ale ve své domovině jsou někteří jedinci k těmto činnostem vedeni a byť v tomto směru nemám osobní zkušenost, více zdrojů hovoří o jejich využití v těchto oblastech švédskými bezpečnostními složkami.

Nesmí se nudit!

švédský losí pes Obecně mohu doporučit švédského losího psa jako společníka. Má citlivou povahu, vnímá svého pána, má přirozenou náklonost k lidem obecně (i k ostatním členům své „smečky“) a je ve smyslu psího chování velmi komunikativní. Pokud člověk respektuje jeho vášně a umožňuje mu je alespoň v nějaké formě prožívat, stráví šťastný život, ačkoliv jej neprožije jako lovec na plný úvazek. Rozhodně však o jämthundovi neuvažujte, pokud na něj nebudete mít čas, nebo pokud by měl strávit většinu svého života zavřený v kotci, nebo na zahradě. Jämthund potřebuje kolem sebe život a blízkost svých lidí, případně členů své „smečky“. Potřebuje volný pohyb a možnost prozkoumávat terén, ideálně v lesích, držet ho v zajetí nudy v prostorách, kde není co objevovat a kde se nic neděje, by bylo příliš kruté. Péče o jämthunda je velice snadná – srst se skládá z jemné podsady a delších hrubších krycích chlupů. Stačí prosté vyčesávání v době línání. Plemeno v tomto ohledu nevyžaduje specifickou péči.

Zdraví jim slouží

Švédský losí pes je stále poměrně přírodním a zdravým plemenem a v ČR nejsou povinná žádná zdravotní vyšetření.  Pouze u chovných jedinců se doporučuje vyšetření dysplazie kyčelních kloubů. Podobné je to např. v Baltských státech, ale ve Skandinávii a Finsku je dohled přísnější. Zde se mimo vyšetření DKK vyžaduje ještě PRA test (vyšetření genové dispozice k degenerativnímu onemocnění oční sítnice). Zvlášť při importu ze severských zemí doporučuji si tyto testy vyžádat, protože smutnou zkušeností některých majitelů je, že jim pro prostor mimo zemi původu byli nabízeni psi, kteří nějaký zdravotní problém měli. Průměrně se dožívají dvanácti let.

Chtěli byste chovat?švédský losí pes 

Pokud byste si pořídili jämthunda u nás a chtěli z něj mít chovného psa či fenu, nečeká vás nic obtížného. S dospělým psem stačí pouze absolvovat minimálně jednu výstavu a získat známku „výborný“ či nejhůře „velmi dobrý“. Toť vše, jde-li o povinnosti, ostatní kroky jsou pak pouze doporučené, byť z mého osobního pohledu rozumné. Jde o opatření zdravotně preventivní – vyšetření dysplazie kyčelních a eventuálně loketních kloubů (kde ovšem problémy nebývají) a vyšetření na genetickou dispozici k degenerativnímu onemocnění oční sítnice (test PRA). Dále je minimálně z hlediska ověření loveckých vloh, kvůli nimž byl jämthund vždy chován, doporučená lovecká zkouška – v našich podmínkách nelze absolvovat lov na losí zvěř, ale vhodnými zkouškami jsou již zmíněné barvářské zkoušky či zkoušky honičů. Chov švédských losích psů v ČR zaštiťuje Klub chovatelů honičů – www.klubhonicu.com.

Co je u nás pouze dobrovolné, je v severských zemích povinné. Pokud byste tedy usilovali o spolupráci v chovu s kolegy ze severu Evropy, počítejte s tím, že velmi pravděpodobně budou mít na vašeho psa podobné nároky, jako by byl chován v jejich zemi.

Foto: archiv Václava Lokaje
www.jamthund.eu

švědský losí pes Země původu: Švédsko

Skupina FCI: 5. skupina FCI – špicové a tzv. primitivní plemena

Použití: lovecký pes

Celkový vzhled: Velký špic kvadratického a nebo mírně obdélníkového rámce s čistými liniemi. Silný, ale také čilý pes uměřené postavy. Tělo nesmí budit dojem nadměrné délky, ani nesmí být příliš těžké.

Barva: Světlejší nebo tmavší šedá. Charakteristické znaky: světle šedé nebo smetanové po stranách tlamy, lících, hrdle, hrudi, břichu, nohách a pod ocasem.

Výška: psi 57 – 65 cm (ideálně 61 cm)
            feny 52 – 60 cm (ideálně 56 cm)

Kontakt: Klub chovatelů honičů – www.klubhonicu.com.

Standard: č. 042 naleznete na www.ecanis.cz

Kam dál ...