Láska na první pohled

Opět po měsíci jsme pro vás přichystali další rozhovor s jednou ze zakladatelek chovu hovawartů na Slovensku paní Elenou Škvařilovou. Mimo jiné v něm naleznete zajímavé povídání o povaze tohoto plemene před třiceti lety ve srovnání s dnešní dobou. Dříve se moc nesocializovalo…

Láskou na první pohled i celý život byl a stále je hovawart i pro Elenu Škvařilovou, majitelku chovatelské stanice stanice Eilleen, bývalou hlavní poradkyni chovu a současnou čestnou poradkyni chovu slovenského hovawart klubu, mezinárodní rozhodčí z exteriéru a specialistku na toto plemeno a také jednu z prvních chovatelek na Slovensku.

Eleno, jsi dlouholetá chovatelka a majitelka našeho plemene, posuzuješ na výstavách u nás i v zahraničí, ale především jsi stála u zrodu myšlenky přivézt hovawarta na Slovensko. Proč právě hovawart?

Pro mě hovawart byl a je láskou na první pohled. Už odmala jsem měla ráda zvířata a chtěla mít svého psa, ale rodiče se mnou mé nadšení bohužel nesdíleli. Mí první psi byli kříženci všeho se vším, ale tenkrát mi nepřipadalo důležité, jestli mají papíry anebo ne, protože jsem si čistokrevného psa stejně neuměla vybrat. Exteriérově se mi líbil irský setr, landseer  i slovenský čuvač. Neseděla mi však jejich povaha. V době, kdy jsem si konečně vybrala plemeno, měl to být původně briard, se objevil hovawart. A všechno bylo zase jinak. Najednou jsem zjistila, že právě on je pro mě. Prostě zhmotněná představa absolutní dokonalosti.

Jessy vom Elbflorenz, která byla i díky tobě tenkrát importovaná z bývalé NDR, byla matkou tvé první fenky Aspy Tyrus a ze stejného vrhu pocházel i Asko Tyrus, který se objevuje ještě i dnes v mnoha průkazech původu a měl v ČR téměř stovku přímých potomků. Jací byli tedy jedni z prvních hovawartů v ČR a na Slovensku?

Celý ten legendární vrh „A“ Tyrus byl velice vyrovnaný, narodila se ale pouze plavá a černá štěňata. Všechna měla opravdu nádhernou elegantní hlavu, přitom to na druhou stranu byli mohutní psi s pevnou kostrou. Líbilo se mi, jak byli harmoničtí, což mi v dnešní době u těch těžších typů hodně chybí. A také to byl ten typ hovawarta, který dospívá opravdu až kolem třetího roku. Těch importů ale tehdy proběhlo více, a to většinou ze zemí východního bloku, především z bývalé NDR. Většina z nich měla jedno společné, tedy již zmíněnou mohutnou kostru a také to byli poměrně ostří hlídači. Většina chovatelů ve východním Německu tehdy chovala psy v kotcích a žádná extra socializace se v té době „nenosila“. Věřilo se totiž, že pes, který je zvyklý na lidi, nehlídá, a tudíž se štěňátko nemá od cizích nechat ani hladit. Ještě dnes si na „západě“ vzpomínají na první výstavy u nás, kdy si jejich rozhodčí ani netroufli příliš kontrolovat zuby, popřípadě jen z uctivé vzdálenosti.

Na území Čech a Slovenska chováme hovawarty už přes třicet let, jakým vývojem za tu dobu podle tebe plemeno prošlo a jak bys zhodnotila rozdíly v povaze, vzhledu nebo zdraví? A na co by si měli chovatelé dát případně do budoucna pozor a nepodceňovat to? 

Mohu-li porovnat povahu našeho plemene před třiceti lety a nyní, určitě dříve byli psi podstatně tvrdší a odměřenější k cizím lidem. Řekla bych ale, že výrazný podíl na tom má rozdíl ve způsobu výchovy, výcviku a socializace tehdy a v dnešní době. Stále však ještě mezi chovateli a majiteli psů přetrvává mnoho pověr týkajících se chování a reakcí psa na okolní podněty a tomu ne vždy ideálně přizpůsobený výcvik, i když i tady se situace postupně zlepšuje. Poměrně hodně problémů vzniká i tím, že si pracovní plemeno, jakým hovawart bezesporu je, pořizují „nepracovní“ lidé jen proto, že je pěkný. Hovawart ale opravdu není pro začátečníky v případě, že si myslí, že s ním stačí jednou za den obejít blok domu a pes bude spokojený. Nebude, ale neprojeví se to úplně hned. A myslím si, že s tímto souvisí i zdraví. Přiznám se, že nemám ráda statistiky a přehnané selektování na různé choroby, pokud se nebere v úvahu, že pes, který nemá dostatek pohybu, může mít zdravotní problémy či změny, přestože jinak by měl po stránce genetické výbornou perspektivu. Stejně tak existuje hromada problémových psů jen proto, že se v období vývoje a dospívání naučili nesprávně reagovat nebo že se jim jejich majitel nevěnovat vůbec, či velmi málo a nepříliš často. Vývoj povahy i exteriéru se však v jednotlivých zemích částečně liší, někde je podle mne i nepřiměřená selekce. Je veliký rozdíl mezi hovawartem z tzv. východního a západního bloku. Bylo by fajn, kdyby se přestalo „bojovat“ o to, kdo je lepší, ale plemeni by jistě prospěla spíš snaha všech najít tu zlatou střední cestu. Chybí mi totiž zájem o skutečnou spolupráci, často nepochopení či nechuť zabývat se názorem druhé strany apod. Všem chovatelům i poradcům chovu by mělo jít především o naše krásné plemeno a ne jen o jejich vlastního psa, popularitu či ego.

Foto: archiv Eleny Škvařilové