Kynologie ohleduplná a zodpovědná

Pořízení psa je zásadním rozhodnutím, které život mnoha lidí převrátí úplně naruby. Pejsci nám přináší spoustu radosti a jedinečných zážitků. V procesu rozhodování bychom však měli zvážit i to, zda jsme připraveni nést odpovědnost, která se k soužití s nimi neodmyslitelně váže. Právě tématem právní odpovědnosti za psa se budeme v tomto našem článku zabývat.

Pokousání člověka či druhého psa, způsobení zranění dítěti shozením na zem, vběhnutí pod kola auta či motorky. Tyto události se dennodenně dějí běžným pejskařům, a právě v těchto případech nejčastěji nastupuje právní odpovědnost. Jelikož se do takové situace můžeme snadno dostat, budeme se bavit o odpovědnosti vznikající vlastníkovi psa za škodu způsobenou jeho psem, případně vznikající vlastníkovi chováním psa.

Co je to vlastně právní odpovědnost a jaké typy rozlišujeme

Právní odpovědnost můžeme definovat jako uplatnění nepříznivých právních následků, stanovených právní normou (nejčastěji zákonem), vůči tomu, kdo porušil nějakou právní povinnost. Rozlišujeme dva typy právní odpovědnosti, a to soukromoprávní, která je upravena předpisy soukromého práva, z nichž se budeme nejvíce zabývat občanským zákoníkem, a veřejnoprávní, upravenou předpisy veřejného práva. Z těch se nás týká zejména zákon na ochranu zvířat proti týrání, zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a trestní zákoník.

Odpovědnost z pohledu soukromého práva vzniká i v případě, kdy je spáchána škoda nikoli výlučně protiprávním jednáním. I v takovém případě však vzniká povinnost způsobenou škodu nahradit tomu, komu byla způsobena. Naproti tomu veřejnoprávní odpovědnost vzniká pouze za protiprávní jednání, a to v rovině přestupků či trestných činů.

Soukromoprávní a veřejnoprávní odpovědnost mohou vznikat vedle sebe, není však možné být postihován za jeden skutek současně odpovědností za přestupek a trestní odpovědností, čímž by byla porušena zásada zákazu dvojího trestání.

Soukromoprávní odpovědnost

Občanský zákoník nám říká, že „způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem“. Hovoříme o takzvané prevenční povinnosti vlastníka zvířete. To znamená, že ten, kdo se rozhodne vlastnit jakékoli zvíře, musí být v každém okamžiku připraven předcházet možné škodě zvířetem způsobené. Míra této prevence musí být přizpůsobena konkrétním podmínkám, například kde se v danou chvíli se psem pohybuji, jak velký či silný je, a jak velkou škodu tudíž může způsobit. Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem je absolutní objektivní odpovědností, nazývanou také „odpovědností za škodlivý následek“. Nepřihlíží se k protiprávnosti jednání ani zavinění. Z pohledu soukromého práva tedy není rozhodující, zda škoda vznikla v důsledku porušení zákona, ani vůle vlastníka psa škodu způsobit. Zásadní je právě pouhé porušení prevenční povinnosti. Jako majitelé psů zkrátka máme povinnost neustále vynakládat veškeré úsilí potřebné pro to, aby náš pes nezpůsobil cokoli potenciálně škodlivého.

Pro upřesnění cituji jeden z rozsudků Nejvyššího soudu ČR, v němž je shrnuto, že „vlastník či chovatel psa by měl předpokládat, že se pes může projevovat nebezpečným a neočekávaným způsobem, a měl by být v každé situaci připraven i nepřiměřenou reakci zvířete zvládnout, neboť jeho povinností je zajistit psa takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména ostatních osob. Rozhodne-li se totiž někdo k chovu zvířete, je nezbytné, aby se seznámil se vším, co s chovem souvisí, a v rámci plnění zákonem stanovené prevenční povinnosti musí být v každém okamžiku připraven předcházet možné škodě zvířetem způsobené. Obsah prevenční povinnosti přitom úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, neboť pobytem na místě, kde přímo nehrozí vznik škody na zdraví či majetku třetích osob, nebo na místě, kde okolnosti (např. zvýšený pohyb osob) riziko vzniku škody podstatně zvyšují, jsou na chovatele z hlediska předcházení vzniku škody kladeny rozdílné nároky.“

Je za všech okolností odpovědný vlastník psa?

Za způsobenou škodu vždy odpovídá vlastník, případně společně s osobou, které byl pes svěřen. To znamená, že i po ní může poškozený náhradu škody požadovat. Pokud škodu nahradí, následné úměrné vypořádání je mezi touto osobou a vlastníkem psa. Až na výjimky neexistuje možnost liberace neboli „vyvinění se“. Těmito výjimkami jsou situace, kdy pes slouží vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, dále slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením. V obou případech však pouze, pokud vlastník prokáže, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Ani u těchto skupin psů tedy není liberace automatická. Poslední výjimkou je situace, kdy bylo zvíře vlastníku svémocně odebráno třetí osobou a vlastník prokáže, že odnětí nemohl rozumně zabránit. V takovém případě hradí škodu třetí osoba sama.

V některých případech nebude vlastník psa odpovídat za škodu celou, pouze za její část. Ke snížení rozsahu odpovědnosti dojde, vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, případně pokud byla škoda způsobena několika osobami. Pak se poměr určuje podle účasti na způsobení škody. Častou okolností, která je v soudních rozsudcích přičítána poškozenému, je nedostatečný dohled rodičů nad dítětem, které pes zranil. Část odpovědnosti potom nesou rodiče, jelikož jejich povinností je na dítě dohlížet.

Rozsah a druhy náhrady škody v rovině soukromého práva

Občanský zákoník stanoví, že škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo, takzvaně „ušlý zisk“. Skutečnou škodou je myšleno to, o co se zmenšil majetek poškozeného, například náklady vynaložené na léčení. Ušlý zisk je částka, o kterou se majetek poškozeného nezvýšil, například v důsledku pracovní neschopnosti.

Při ublížení na zdraví vzniká nárok na bolestné, náhradu ztížení společenského uplatnění, nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo domácnost, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nebo po jejím skončení, případně při invaliditě.

Při usmrcení člověka nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví vzniká nárok na náhradu utrpení duševních útrap osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující její utrpení a náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem.

Když náš pes poraní druhého psa, máme povinnost nahradit účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete tomu, kdo je vynaložil. Můžeme být vlastníkem poraněného zvířete také předem požádáni o složení přiměřené zálohy na tyto náklady a máme povinnost ji poskytnout. Vzhledem ke speciálnímu právnímu postavení zvířete se počítá s vynaložením nákladů podstatně převyšujících jeho cenu. K tomu občanský zákoník stanoví, že náklady spojené s péčí o zdraví nejsou neúčelné, i když podstatně převyšují cenu zvířete, pokud by je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného. Chovatelem je myšlen vlastník zvířete, nikoli ten, kdo zvířata chová ve smyslu reprodukce, jak je někdy tento pojem chápán.

V případech, kdy škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, nahradí též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Tyto podmínky náhrady nemajetkové újmy budou zpravidla splněny v případě úmyslného usmrcení psa.

Odpovědnost za přestupky

Přesouváme se do roviny práva veřejného a budeme se nejprve věnovat jeho méně závažným porušením, tedy přestupkům. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich definuje přestupek jako společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Odpovědná za jeho spáchání může být osoba starší 15 let. Tresty za spáchání přestupku jsou napomenutí, pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věci či náhradní hodnoty nebo zveřejnění rozhodnutí. Typické přestupky, kterých se mohou dopustit pejskaři, jsou přestupky proti veřejnému pořádku, konkrétně porušení nočního klidu nebo znečištění veřejného prostranství či veřejně přístupného objektu. Dále je to pak přestupek proti občanskému soužití spočívající v ublížení na zdraví jinému člověku. Tyto tři nalezneme v zákoně o některých přestupcích. Další typické přestupky upravuje zákon na ochranu zvířat proti týrání, který nám stanovuje povinnost zajistit, aby námi chované zvíře nezranilo ani neusmrtilo zvíře jiného chovatele, dále učinit opatření proti úniku zvířat, a plnit povinnost stanovenou v obecně závazné vyhlášce obce o pravidlech pro pohyb psů na veřejném prostranství – zejména zákaz volného pobíhání psů. Samostatně je pak v zákoně o myslivosti upraven zákaz volného pobíhání psa v honitbě mimo vliv svého majitele.

Trestní odpovědnost

Jako majitelé psů se můžeme, v mnoha případech neúmyslně, dopustit spáchání trestného činu. Ten je definován trestním zákoníkem jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.  Odpovědná za jeho spáchání, stejně jako je tomu u přestupků, může být osoba starší 15 let. Nejčastějšími případy trestných činů spáchaných pejskaři jsou nedbalostní trestné činy, například ublížení či těžké ublížení na zdraví z nedbalosti a usmrcení z nedbalosti. Jako ublížení či těžké ublížení na zdraví z nedbalosti (podle závažnosti zranění a délky rekonvalescence) je posuzována například situace, kdy psa vypustí z kotce někdo jiný než jeho vlastník a pes na cestě zraní člověka. Vlastník totiž nese odpovědnost za to, že neurčil dostatečná pravidla k vypouštění psa z kotce. Jeho vinou tedy došlo k vypuštění psa a následnému poranění člověka. Velice častá je situace, kdy pes vběhne do cesty řidiči auta, cyklistovi či motorkáři, čímž způsobí nehodu. Ke zranění člověka však může dojít i při rvačce dvou psů nebo jejich hře.  Způsobení zranění dítěti i dospělému člověku v důsledku nárazu do něj není nic výjimečného. Účelem tohoto článku není odrazení od umožnění sociálních kontaktů psovi či jeho „držení pod zámkem“, nicméně je dobré mít na paměti, že každému z nás, bez ohledu na velikost psa, se může taková situace stát. V oblasti trestního práva se nicméně dějí i úmyslné trestné činy, při nichž je pes proti člověku poštván, je tudíž využitý jako nástroj či zbraň.

Co na to soudy?

Pro představu, jak je soudy na odpovědnost nahlíženo, si uveďme modelový případ. Alík venčený na volno bez náhubku v lese přiběhne k Balíkovi, který je veden svým majitelem na vodítku, ale nemá náhubek. Alík (na volno) je pokousán Balíkem (na vodítku).

V rovině soukromoprávní je majitel Balíka objektivně odpovědný za škodu způsobenou Balíkem Alíkovi, který byl na volno. Nicméně by mělo přistoupit spolu způsobení škody majitelem Alíka, který ho neměl pod kontrolou. Poměr způsobené škody by bylo nutné určit na základě konkrétních okolností. Lze však předpokládat, že ve větším poměru by odpovídal majitel Balíka, protože to byl jeho pes, který pokousal toho druhého.

V rovině přestupků majitel Alíka porušil zákaz volného pobíhání psa v honitbě mimo vliv svého majitele nebo vedoucího dle zákona o myslivosti a je tak odpovědný za příslušný přestupek.

Majitel Balíka by také mohl být odpovědný za přestupek podle zákona na ochranu zvířat proti týrání, jelikož jím chované zvíře zranilo zvíře jiného chovatele.

V trestněprávní rovině by v případě zranění Alíka přicházel v úvahu trestný čin poškození cizí věci, který však vyžaduje úmyslné spáchání, k čemuž zde nedošlo.

Závěrem

Připomněli jsme si, že při soužití se psem můžou nastat skutečně nepříjemné a nebezpečné situace. Není nutné ani zdravé žít v neustálé úzkosti, nicméně bychom si měli být této možnosti vědomi. Máme doma živá zvířata, s nimiž prožíváme radost a zároveň za ně máme plnou odpovědnost.

Simona Šimíčková

Foto: Pixabay