Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Kynologická záchranařina má smysl!

Zaregistrovali jste, že nedávno obletěla svět zpráva o odjezdu našich pěti kynologů na pomoc do libanonské metropole Bejrútu, který byl postižen ohromnou explozí, a to v úterý 4. srpna 2020? Jak celá záchranná akce vypadala, nám už přiblíží jeden její přímý účastník…


Kynologická záchranařina má smysl!

Rozsah výbuchu ze 4. srpna v libanonském Bejrútu byl obrovský. Tato obří exploze, která si vyžádala na stovku mrtvých a přes čtyři tisíce zraněných, byla neskutečná ničivá. Po výbuchu zůstalo mnoho lidí v troskách budov a právě tyto trosky sem jel prohledávat tým našich záchranářů. Český tým USAR sem dorazil v počtu třicetišesti záchranářů, z toho bylo pět psovodů se psy. A právě jednoho z nich, konkrétně Karla Šplíchala, jsme se na celou tuto výpravu zeptali.

Karle, nejprve mi dovolte vyjádřit vaší záslužné práci velkou poklonu. Řekněte našim čtenářům, co vás napadlo, když jste se dozvěděl, že jedete právě do Bejrútu?

Kynologická záchranařina má smysl!

Bylo to velké překvapení. Svolání na zahraniční misi jsem zažil již podruhé, předtím to bylo v listopadu 2019 do Albánie po zemětřesení, kam se ale nakonec nevyjelo. První hovor jsem tedy bral trochu s rezervou, ale možnost nasazení jsem bez váhání potvrdil a vyrazil jsem domů balit. V tu chvíli mi spíše probíhalo hlavou to, co musím vyřešit a komu zavolat, kdybych opravdu takto neplánovaně odjel.

Jistě si vzpomínáte, že s Karlem Šplíchalem jsme si už u nás jednou povídali. Pokud vám však tento rozhovor utekl, máte možnost si jej nyní pod tímto odkazem připomenout
Jerry je super parťák!
Jerry je super parťák!

Souhlasíte, že záchranářská kynologie je nejen zábavná a prospěšná, ale také velmi ...

24.5.2017Záchranářská kynologie

Ten hrozný výbuch viděl asi každý. Připomínalo to malou atomovku. Bál jste se? Jaké byly vůbec vaše myšlenky, když se ještě pořádně ani nevědělo, co to bylo a navíc všechny ještě sužuje COVID-19?

Výbuch jsem viděl na sociálních sítích ihned poté, co k němu došlo, sám jsem ho sdílel se slovy „Tak to je neskutečné“. A to jsem vůbec netušil, že budu sám za dvacet čtyři hodin na místě. Ale nebál jsem se, na strach, ani COVID-19 vůbec nebyl čas.

Jak vůbec vypadala přeprava pěti psů a jak to snášeli?

Kynologická záchranařina má smysl!

Přeprava psů byla v naprosté pohodě. Z domova nás odvezli hasiči ze stanice Chomutov. Pak následovala přeprava autobusem a letadlem, kde mohly být psi na palubě pod naším dohledem. Na místě jsme se přepravili opět autobusem, každý se svým psem. Všichni naši psi jsou na transport zvyklí, nikomu to tedy nedělalo žádné potíže.

Popište nám své první dojmy po příletu do Libanonu?

Teplo a dusno. To bylo první, co nás jako psovody trápilo už od začátku. Letiště je od výbuchu vzdálené, takže první následky této katastrofy jsme viděli až po cestě na základnu, byl to opravdu strašný pohled.

Vysoké libanonské teploty v kombinaci s vlhkostí musely být pro psy extrémně náročné. Jak jste se s tím všichni vypořádali?

Jak jsem už uvedl, teplota a vlhkost nás trápila už po příletu. Při nasazení psů jsme to museli vyřešit kratší dobou práce psa a dostatečným pitným režimem, někteří chladili své psy i poléváním vodou.

Téma „botičky“ bylo na sociálních sítích opravdu velmi často diskutované.  Povíte nám k tomu něco?

Kynologická záchranařina má smysl!

Toto téma bylo sice na sociálních sítích probíráno hodně, ale většina diskutujících vůbec netuší, o čem pohyb psa na sutině je. Můj pes potřebuje k pohybu na sutině citlivost na packách a k pohybu využívá drápky, díky kterým se udrží i na velmi nestabilním povrchu. Botičky nasazuji jen v případě zranění psa a to pouze na zraněnou nohu. Došlo k drobným oděrkám na packách, ale to není nic, z čeho by se pes hroutil. Rychle se to zatáhne a pes může pracovat dál. Někteří psi pracovali v botičkách, ale je to o plemeni a způsobu práce psa. Mě se botičky neosvědčily. Plánuji odzkoušení ještě jiného druhu botiček, ale určitě ne ve smyslu, že pes bude prohledávat sutinu s botičkami na všech čtyřech. Pokud sutina nebude umožňovat bezpečnou práci psa s ohledem na jeho pořezání, využijeme jiné způsoby vyhledávání.

V týmu jste měli pět psů. Hledali všichni najednou nebo jste je nějak střídali? Jak vlastně ten váš pracovní den vypadal?

Kynologická záchranařina má smysl!

Psi byli rozděleni do dvou týmů, každá skupina pro jeden USAR tým. K jejich střídání docházelo po deseti minutách, pak pes odpočíval a znovu hledal. Takto jsme to opakovali mezi psy v týmu a mezi týmy navzájem. Jednou jsme byli dokonce požádáni o pomoc k zahraničnímu týmu, kam vyjelo všech našich pět psovodů najednou.

Říct, že na místě již nikdo není a může začít demolice, je jedním z nejtěžších rozhodnutí kynologického týmu!

Na misi se vám nepodařilo ve vytyčeném prostoru najít žádnou osobu, ani živou, ani mrtvou, je to tak? Co vám probíhalo hlavou, když nebyl žádný nález?

Kynologická záchranařina má smysl!

Je to mnohem složitější, než někoho najít. Říct, že na místě již nikdo není a může začít demolice, je jedním z nejtěžších rozhodnutí kynologického týmu. Hlavou mi vždy probíhala motivace psů, museli jsme je hlídat, aby o ni nepřišli, ale na místě byla naštěstí dokonalá parta psovodů i našich parťáků, své psy známe a víme, kdy a jak motivaci řešit.

Celá akce byla extrémně fyzicky náročná, o tom asi není třeba diskutovat. Ale myslím, že to muselo být stejně náročné i pro psychiku. Vidět všechnu tu hrůzu a bezmoc. Je to tak? Co si z toho odnesete?

Byla to obrovská zkušenost, člověk si musí připustit jen to, co mu mysl dovolí přijmout. My jsme tam nebyli proto, abychom hodnotili tu hrůzu a bezmoc, ale abychom pomohli.

My jsme spolu před lety již jeden rozhovor dělali, tenkrát jste za sebou měl nasazení na dvou „ostrých“ akcích. Co se od té doby změnilo? Na kolika akcích jste s Jerrym byl a která byla pro vás tou nej...

Přestal jsem to počítat. Jelikož máme plošný i sutinový atest, na výjezdy jezdíme. Za tu „nej“ akci považuji každou, kde dojde k nálezu osoby a to bez ohledu na to, kdo ji našel.

Do Bejrútu vás jelo celkem pět psovodů. Znali jste se navzájem nebo jste se poznali až v letadle?

Znali jsme se všichni. HZS pořádá pravidelné tréninky k prohloubení znalostí psovodů a občas se potkáme i na atestech, či jiných trénincích nebo soutěžích.

Náročná akce je za vámi, nyní máte nařízenou karanténu a odpočinek. Co plánujete potom a jaká „odměna“ čeká na Jerryho?

Kynologická záchranařina má smysl!

Karanténa nám již byla ukončena po negativním testu na COVID-19. Čekala nás ještě veterinární kontrola a nyní jsme doma. Jerry dostal za odměnu lázeňský pobyt u mých rodičů, on tam jezdí vždy „do lázní“ po každé náročnější akci. A co všechno dostal za odměnu tam, to raději ani nechci vědět. Ale Jerry miluje jablka a vlastně všechno, co se dá sežrat.

Karle, děkuji moc za rozhovor. Tato cesta musela být obrovskou a nezapomenutelnou zkušeností. Bylo to jistě velice emotivní, ale prozraďte nám, našlo by se něco, nač nikdy nezapomenete? A chtěl byste lidem případně i něco vzkázat?

Kynologická záchranařina má smysl!

Určitě nezapomenu na vojáky v kempu, u kterých jsme bydleli a na místní obyvatele. Chodili za námi, mluvili s námi, děkovali nám. Vojáci se s námi dělili o čerstvé ovoce, dokonce jsme ochutnali i jejich místní kávu. Bylo těžké odjíždět.

Chtěl bych nechat jeden vzkaz, a to nejen pro dobrovolné kynology. Já se dostal k záchranařině před sedmi lety a to úplnou náhodou. A šel jsem si za svým pod vedením lidí z mého okolí. I když to byla těžká cesta a několik let práce, tak se nám podařilo několikrát složit atesty a dostat se na zahraniční záchrannou misi, i když tomu téměř nikdo v začátcích nevěřil. Jděte tedy všichni za svým snem! Kynologická záchranařina má smysl!

 

Děkuji vám za rozhovor

 

Foto: archiv Karla Šplíchala

Kam dál ...