Kterak Jana k odisům přišla

Zajímají vás raritní málo známá plemena? Pak si určitě nenechte ujít tento rozhovor! Pokračujeme totiž v povídání o jediném ukrajinském národním plemeni jménem ODIS – Oděsskaja domašnaja idealnaja sobaka. Kdo by nechtěl mít doma ideálního domácího psa? No přece každý!

Jmenuje se Jana Pindurová a je kynoložkou. Ve svém portfoliu plemen má především velké rasy psů, jako jsou briard, tibetská doga, novofundlandský pes, ale také například čivava. Jana říká, že vždy měla nějakého velkého psa a jednoho malého „do kapsy“. A když odešla čivava, vystřídal ji odis. A odis si získal její srdce na celý život! Dnes její domácnost zdobí jedna bílá švýcarská ovčanda (mimochodem původem z Ukrajiny) a jedna fena „značky“ odis, která je z Ukrajiny jen původem, ale odchovaná je už v České republice, v zatím jediné chovatelské stanici plemene odis u nás – Queen Elsa.

Poslechněte si tedy zajímavé vyprávění. Vyprávění kynoložky, která svůj život zasvětila psům, a i když chov nebere až tak moc vážně, tak v souvislosti s plemenem odis je nedílnou součástí úzkého chovatelského řetězce, který se v naší malé zemi vine.

„Jsme kynologická rodina“, říká Jana

Ještě za totality jsme s manželem zakládali klub novofundlandských psů na Severní Moravě. Potom jsem se rozvedla a pořídila si plavého briarda. Byl to skvělý pes, ale v pěti letech mu byl diagnostikován nádor na mozku. Nevěděli jsme to. Pes se začal chovat agresivně, napadal děti, a tak jsme ho darovali do strážní služby s tím, že mu „hrabe.“ Diagnóza přišla až po tom. Pak jsme si pořídili psa a fenu bernského salašnického psa, odchovali jsme i štěňata. Dalším plemenem byla tibetská doga a nakonec jsme přešli k bílým švýcarským ovčákům, fenku BŠO jsme si nechali importovat shodou náhod s Ukrajiny z Doněcké oblasti, kde se tenkrát válčilo.

A pak přišla ONA…

Před dvěma lety nám ve věku požehnaných čtrnácti let odešla čivava. Vždy jsme byli zvyklí mít doma velká plemena a nějaký ten malý „doplněk“ do kapsy a na klín. A tak logicky přišla úvaha – co dál? Chtěli jsme každopádně společenské plemeno a v ten den, pamatuji si to jako dneska, přítel našel článek od Markéty Sojkové s titulkem „Chcete-li psa, který vypadá jako koště…“ a to mě okamžitě dostalo. No, kdo by nechtěl takového psa? Mrknu na fotku, pes se mi líbil, a tak slovo dalo slovo – a vytočila jsem telefon. A náhoda tomu chtěla, že Markéta měla právě vrh!

Byl to druhý vrh paní Sojkové a celkově druhý vrh odisů v České republice. Jsme z druhého konce republiky, a tak jsme první výběr provedli přes internet. Okamžitě nás zaujala jedna fenka, kterou jsme si také předem rezervovali. Na místě jsme se ale rozhodli úplně jinak. Námi vybraná fenka si nás vůbec nevšímala, naopak, stále se snažila dostat se od nás co nejdál. Zatímco úplně jiná fena pořád lezla ke mně. Odstrkovala jsem ji, vůbec jsem ji nechtěla. Ale jednoznačně si mně vybrala – byla to láska na první pohled. Zkrátka si mně adoptovala.

A když jsem přijela na návštěvu za dalších pár týdnů, situace se opakovala. Jen jsme se objevili ve dveřích, byla opět u nás. Prostě nebylo zbytí – byla naše! A ta láska trvá dodnes.

Odis je prostě skvělý!

Pokud bych měla říct něco o plemeni, řeknu jednoznačně – je to úplně zlatý pes! Ačkoliv mám opravdu mnoho zkušeností i s velkými plemeny, odis je prostě skvělý. Naši bílou švýcarku, o jejíž inteligenci mám opravdu vysoké mínění, značně předčí. Má ji ochočenou a skoro bych řekla vycvičenou, normálně ji využívá pro komunikaci s námi a pro plnění snadných úkolů. Je to liška všemi mastmi mazaná. Když se mne někdo zeptá, tak řeknu „nechutně moc inteligentní pes“.

Ejmy (vlastním jménem Belinda odis Queen Elsa) je prostě taková malá čiperka. Je až moc živá, na malé plemeno vážně hodně. Všechno hrozně rychle chápe, strašně rychle se učí a fakt potřebuje nějakou náplň a činnost. V krvi se občas projevuje teriéří  původ a tak čas od času najdu na zahradě nějakou tu jámu. A když na jaře začnu zahradničit, mám jistotu, že mám malou pomocnici pořád po ruce! Také je třeba krotit již v začátku v štěkání, které by se v budoucnu mohlo opět tím teriéřím způsobem projevit, a o to nikdo nestojí.

Celkově je to ale neskutečně odolný pes. Je vhodný jak do bytu, tak i ke starším lidem, ale stejně dobře může být parťákem mladé rodině. Odisové jsou vážně vytrvalí a žádná turistika pro ně není příliš. A navíc při své váze kolem pěti kilo jsou jako stvoření pro případné poponášení v batohu a zvládnou tedy i opravdové túry.

Má fenka má jen jedinou chybu, kterou jsem ovšem zavinila já sama. Nemá totiž moc ráda děti. Ačkoliv jsem zkušená kynoložka, tak jsem dopustila, aby se jí jako štěněti děti zošklivily. Měli jsme u nás na návštěvě vnuka z Francie, který jí nedal ani na chvíli pokoj a neustále vyžadoval její pozornost. Nevšimla jsem si, jak moc jí to vadí, a její dnešní chování je bohužel výsledkem a důsledkem mého pochybení.

Věnujeme se agility a výstavám

Spolu s naší malou odiskou jsem také začala běhat agility. Naše trenérka nevěřila, že to zvládneme a od začátku se ke mně chovala velmi shovívavě a s jistou dávkou ironie. Ve skupině nás bylo osm a jen tři z nás to nakonec dotáhli úspěšně do konce a zvládli závěrečnou „prověrku“ – absolvovat deset překážek bezchybně za sebou. Uznání naší trenérky jsme si tedy s Ejmy získaly, i když přiznávám, že to nebylo snadné. Každopádně se těšíme, že až začne jaro a oteplí se, budeme v kurzu pokračovat.

Nyní se věnujeme hlavně výstavám. Snažíme se odise propagovat v rámci národních a mezinárodních výstav a musím říct, že se nám to zatím daří velmi dobře. Na výstavě Floracanis v Olomouci jsme se dostali až do závěrečných soutěží, kde jsme dokonce vyhráli skupinu a naše Ejmy tak získala titul Junior BIG1 NON FCI (tedy vítěz juniorů ve skupině neuznaných plemen). A takového úspěchu si fakt vážím!

Odisů není moc. V České republice nenapočítáme ani do dvaceti, v Polsku je to o něco málo více a nejvíce jich žije pochopitelně na Ukrajině, kde se udává něco kolem dvou set jedinců. Je to od roku 2018 uznáno jako národní plemeno Ukrajiny. Většina majitelů si odise ale pořizuje takzvaně na gauč, tedy jako domácího mazlíčka. Takových nadšenců, jako je náš úzký okruh (já, Markéta Sojková nebo Katka Kindlová), kteří lítají po výstavách a věnují se chovu, moc není.

Příliv nové krve ze země původu je nutný

Můj výhled do budoucna je jednoznačně absolvovat bonitaci a uchovnit tu moji malou odisku. Původní plán celé české odis-komunity byl vyrazit v květnu na speciální výstavu odisů do Oděsy. Ale vzhledem ke stávající situaci nepojedeme pochopitelně nikam. A budeme si držet palce, aby se válečný konflikt na Ukrajině nepodepsal právě na chovné základně těch našich milovaných chlupáčů. Protože na Ukrajině je samozřejmě chovná základna nejširší a všichni chovatelé v Evropě jsou na ní závislí. Pokud bychom nemohli jezdit krýt a importovat štěňata z Ukrajiny, tak bychom nemohli chov dál rozvíjet. Jedinou momentální záchranou jsou chovatelé jako Markéta nebo Katka, které dovezly psy – samce z nepříbuzných linií, které, jak doufám, budeme moct brzy využívat v chovu.

Součástí naší odis-party je také Leszek Chmiel z Polska, se kterým jsme navázali kontakt, a nejenže s námi sdílí naše plány na výstavní výlety, ale také se si vyměňujme zkušenosti.

Některé znaky nejsou ještě ustálené

Odis byl vyšlechtěný proto, aby byl zdravý, dlouhověký a chytrý. Musím říci, že svou inteligencí opravdu vyniká nad ostatními. Chovná základna je velmi úzká. Nicméně na jednotlivých psech je ještě stále znát, které přikřížené plemeno v jeho rodokmenu dominuje. A jsou v nich opravdu rozdíly. Ten asi nejpodstatnější je velikostní. Zřejmě proto, že při šlechtění byl použitý pudl, mění plemeno výrazně svůj velikostní ráz a do budoucna je taková prognóza, že se zřejmě bude dělit na dvě velikostní variety. Někteří odisové jsou totiž vysokonozí a někteří krátkonozí. A při výšce kolem 30 cm může rozdíl znamenat až deset centimetrů! Proto si myslím, že jednou se budou muset, stejně jako pudlové, rozdělit. Už v tuto chvíli totiž nastává problém při krytí jedinců s příliš velkým rozdílem v kohoutkové výšce.

Dalším častým rozdílem je struktura srsti. U odisů, kde převažuje krev maltézáka, je srst dlouhá a měkká až hebká, zatímco u těch, kde dominují geny teriéra, je srst výrazně jiná a má jinou strukturu.

Když jezdím po výstavách a pohybuji se v kruzích poměrně zkušených kynologů, málokdo mi věří, že moje Ejmy je nějaký odis a není to cotton. Dokonce jednou jsem se po odjezdu z výstavy potkala na čerpací stanici s majitelem cottona a vůbec jsem mu nemohla vysvětlit, že se jedná o jiné plemeno. Moje Ejmy má totiž srst typického cottona. Zatímco standard hovoří o délce srsti 15 cm, moje fenka má 1 7cm dlouhou a velmi nadýchanou srst. Prostě linie maltézáka je na ní opravdu znát. Ona je jako medvídek Pú – nadýchaná a k pomazlení.

Údržba srsti se dá zvládnout

Velká výhoda odisí srsti je, že se nemusí nijak extra česat a upravovat. Není to úplně moje oblíbená činnost, pes je zvíře a nějak extra o něj pečovat mi nepřijde přirozené. Odis je takzvaně samočistící, takže i když přijde zvenku jako úplné čuně, když uschne, tak z ní všechno bláto vypadá, a stačí jen vyčesat nebo umýt bříško a nožičky. Někteří majitelé odisů zřejmě v souvislosti s jejich částečně pudlím původem své psy stříhají. Pochopitelně se potom nemohou účastnit výstav a po pravdě, mně osobně se to vůbec nelíbí. Je to odis a ne pudl!

Hlídá jako deset ovčáků…

Zajímavostí určitě je, že naše Ejmy hlídá. Jasně, zloděje by nezadržela, na to je moc maličká. Ale štěká jako deset ovčáků a když dojde na lámání chleba, tak do první linie pošle švýcarku a schová se za ni. Obě se vzájemně doplňují, a to jak při práci, tak i v životě. Jsou to neskutečné parťačky. Ze začátku jsem měla strach, jak to budu zvládat – malou a velkou, ale odisové jsou celkově velmi tvární a bezproblémoví ve vztahu k ostatním psům, takže i naše holky to zvládly na jedničku.

Co říci závěrem?

Odis, jak již sám název plemene napovídá, je opravdu ideální pes. Je veselý, je vždy dobře naladěný a nabíjí vás pozitivní energií. Je vyrovnaný a přátelský takřka ke všem, i k jiným domácím mazlíčkům, se kterými vychází velmi dobře. Je to zkrátka rodinný společník, který si skvěle rozumí s dětmi, pro které je něco jako psí chůva. A myslím, že všichni odisáci se mnou budou souhlasit!

Odis je prostě mojí srdcovkou a co na nich obdivuji, je jejich stále vypláznutý jazýček značící dobrou náladu. Dnes už si vůbec nedovedu představit, že bych žila bez odise! A každému dobrému příteli mohu toto plemeno jen a jen doporučit.

Jana Pindurová

Foto:  Jana Pindurová, Markéta Sojková