Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Koloušek a ovčouni od Hradčanského rybníka

Souhlasíte, že nejlepší příběhy jsou ty, které píše sám život? A jeden takový vám přinášíme právě teď. Je pravdou, že potěší hlavně „fanoušky“ německých ovčáků, ale také příznivce služební kynologie. Jenže život bývá někdy velmi krutý, a tak se dočtete například i smutná fakta o tom, jak to bylo se služebními psy, když padla „železná“ opona. Kolik skvělých zvířat zemřelo zbytečně! Pamětníci vědí...


Koloušek a ovčouni od Hradčanského rybníka
Petra Baďurová 10.4.2022 2059x Příběhy

Jirka Koloušek je majitelem chovatelské stanice od Hradčanského rybníka a má snad samá plus. Tvrdě pracuje, je zapřisáhlým nekuřákem, v soukromí domácí kutil, milující otec, pozorný manžel a dbá na to, aby nezanedbával dvounohou ani čtyřnohou smečku. Po jeho zahradě nedaleko od Hradčanského rybníka pobíhají různá zvířata a jim i svým psům stojí bok po boku vždy s čistou hlavou, takže i na to pivko si zajde jen tu a tam. Je důsledným výcvikářem, sportuje a stále si udržuje skvělou fyzickou kondici, ale když drží v dlaních narozené štěně, stává se doslova něžnou kvočnou. Moc toho nenamluví, v diskuzích se drží spíše stranou, ale umí se, jak se patří, ozvat. Je na něj spoleh, je odpůrcem polidšťování psů, navždy ho ovlivnili zážitky se psy během povinné vojenské služby, nenávidí příkoří na zvířatech a vše, co nemá co do činění s přírodou.

Jirka vyrůstal v době, kdy se německému ovčákovi neřeklo jinak, než vlčák a na vsi hlídal na každém dvorku. Odjakživa po nich pokukoval a mnohokrát měl nutkání si některého mezi plaňkami plotu pohladit. Jenže oni to nebyli žádní beránci, co si hrají s dětmi či se s nimi dá jít na promenádu, ale nekompromisní spolehliví hlídači. Blíže se s ovčákem seznámil až v sedmdesátých letech. Byl ještě malý kluk, když jeho strýc tenkrát přivezl domů německého ovčáka od pohraničníků. Poprvé se přitulil k psí štěněcí srsti hebké jako králík a ta vůně se mu vryla navždy pod kůži. Pejsek se jmenoval Dar a měl prý v budoucnu hlídat dům a strýcovu matku, když byla sama doma. A potřebovala i kamaráda, aby jí nebylo smutno. Jenže psi od pohraniční stráže byli vyšlechtění na zcela něco jiného a geny prostě neošálíš. Dar měl povahu ostrou jako břitva, babička se ho začala bát, a tak ho strýc daroval policii. A Jirkovi rodiče psa nedovolili, ač často škemral.

Vojna – kojná...

Roky běžely a když dospíval, jako každý jiný kluk se obával, jaké to asi bude na vojně a poněvadž sportoval a byl zdravý jako řípa, bylo jasné, že na modrou knížku to asi neuhraje. Řekl si však, že pokud narukuje k pohraničníkům a stane se psovodem, vydrží všechno. A jako každý chlap, který si dva dlouhé roky na vojně odsloužil, by o tom vyprávěl celé hodiny. Ten den D přišel, ovšem sen se mu rozplynul jak mraky, protože k pohraniční stráži ho nevzali. Sice natrefil na prima kluky z celého Československa, ale místo ke psům byl přidělen do skladu s náhradními díly na osobní a nákladní auťáky. Ach jo. Avšak vše špatné je pro něco dobré. Každý den mu do skladu přivedli služebního psa a okamžitě se spřátelil s místními psovody a v psinci byl pečený vařený. Noční stopy, obrany, střežení objektů i dráždění psů v důstojnické uniformě, aby to kluci sečetli namachrovaným protivným lampasákům! Ani vojáci totiž nebyli ve službě stále ve střehu a chtěli mít někdy klid. Jenže to se ani za mák nelíbilo důstojníkům, kteří přicházeli na kontroly, neb sloužit vlasti musí přeci voják ve dne v noci! A tak někdy kluci na psinci pustili jednoho dva psy na volno a žádný místní lampasák je nemohl překvapit s nějakou nenadálou kontrolou, protože by se se zlou potázal. Jednoho dne však bez ohlášení dorazil na kontrolu přímo soudruh generál. Z ničeho nic byl slyšet jen blížící se dusot levá pravá a šéf šéfů si to šinul rovnou ke psům. Průser! Úprk do psince. Naštěstí byli hned generálovi v patách, takže to odnesly jen jeho nažehlené roztržené kalhoty s lesklými lampasy. Bylo ale jasné, že je basa nemine. Jenže z odvážného generála se vyhrabal fér chlap, přiznal svoji hloupou chybu a vojákům spadl kámen ze srdce, jelikož v base neskončili. A o všech dalších kontrolách dostávali avízo předem přesně tak, jak si předsevzali, když je napadlo dráždění na uniformu se psy trénovat.

Na vojně prožil Jirka s chlupáči mnoho dalších napínavých i veselých psích dobrodružství osobně. Jednoho slunného dne dostal třeba s kluky nepřekonatelnou chuť na pivo: „Řekl jsem, že to není problém a odešel do skladu, kde jsem měl schovaný kanystr před lampasáky, a tak šup tam. Odemkl jsem a v tu chvíli mi to došlo – vždyť ve skladu hlídá služební pes. Úplně jsem na něj zapomněl! Nenápadně pomaloučku potichoučku jsem otevíral dveře. Ale za nimi hrozivé vrčení. Nakoukl jsem škvírou, co tam je za psa a polil mne pot. Nero. Nejzlejší a nejnebezpečnější zvíře široko daleko. Postrach všech kluků na psinci. Mohl k němu pouze jeden, co se o něj staral. Hlavou mi problesklo jen to, že chuť na pivo si tedy budeme muset fakt nechat zajít. Ale ten zlatavý mok! Mňam.  A tak jsem se pokoušel ho od dveří odlákat. Marně. Už jsem to chtěl vzdát, ale nakonec mě napadlo zkusit mu dát kus sýra, co mi zbyl ze svačiny. Kupodivu ho hned zhltl, ale vrčet nepřestal ani na chvilku. Došel jsem tedy na rotu pro další sýry, celou bednu sýrů a postupně ho s přemlouváním krmil a krmil a víc a víc otevíral dveře a asi po desátém sýru, kdy Nerovo vrčení polevovalo, jsem si ho troufl pohladit. V tom okamžiku mě začal olizovat a přede mnou stál nový kámoš. Sláva! Čapnul jsem kanystr a kamarád s ním vyrazil do nedaleké hospody. Piva jsme se ale stejně nedočkali, protože ho chytla hlídka a dostal za to tři dny basy. Ale když ho pustili, tak jsme si na to pivo došli na vycházce. Legálně a společně jsme se s klukama té příhodě pořádně zasmáli.“

Zklamání, bezmoc a smutek..., i taková byla vojna!

Jenže se psy to na vojně v době na přelomu 80. a 90. let nebyla jen legrace a zábava. Jirka zažil i mnoho zklamání a smutku, poznal bezmoc a pocítil pravou beznaděj. Plno dobrých psů tam totiž bylo zbytečně utraceno, a i kdyby tehdy trakaře padaly, nic se nemohlo změnit: „Cosi uvnitř mi říkalo, že některé věci normální nejsou, ale musel jsem s tím prostě žít. Naštěstí už dávno na to mohu hledět i z jiného úhlu pohledu. Tenkrát nebyla veterinární péče na takové úrovni jako dnes a psi byli prostě jenom psi. Jenže mezi nimi byl i můj nejoblíbenější německý ovčák Bak. Nejlepší kámoš. Obrovský znakáč s nádhernou velkou hlavou, chytrý, statečný přítel s dobrým srdcem. Jednoho dne si zlomil nohu a oni ho utratili. Jen kvůli tomu. Ani ta zlomenina nebyla komplikovaná. Dodnes vidím jeho oči. Pohled, který mi říkal: věřím ti, až mi bude líp, zas si budem spolu hrát!“ 

A pak přišla krásná sametová revoluce, šance na lepší zítřky a pár měsíců po ní rozkaz, jehož znění si Jiří pamatuje do písmene dodnes a tiše mi ho, když jsme spolu loni seděli při rozhovoru na lavičce, slabikoval: Všechny psy, co se pouštěli do koridorů na muničních skladech, utratit! Jsou jen komunistickým přežitkem a je nová doba. Namontují se místo nich nejmodernější bezpečnostní zařízení. A s pohledem plným smutku a nenávisti jen dodal: „Jako by mohla ta skvělá zvířata za změnu režimu! Za to, že nejsou stroje či naopak, jako by to stroje byly. Těch psů bylo devět. S kluky se nám tenkrát podařilo zachránit alespoň čtyři mušketýry. A na to jsem byl hrdý. Našli jsme jim v okolí skvělé domovy. A na těch zbylých pět, krásných mladých zdravých a zdatných strážců nikdy nezapomenu. Je to tak dávno a jako by to bylo včera.“  Vzpomíná na to nerad, ale bohužel často: „Nejde to jinak, stále se mi to vrací.“

Všechny psy, co se pouštěli do koridorů na muničních skladech, utratit! Jsou jen komunistickým přežitkem a je nová doba. Namontují se místo nich nejmodernější bezpečnostní zařízení.

Bez psů už nikdy žít nebude!!!

A po tom všem bylo zcela jasné, že až se Jirka vrátí z vojny domů, už bez psů žít nikdy nebude! Po vojně se kolem psů už pohyboval pořád. Začátkem devadesátek si koupil svého prvního vlkošedého ovčáka bez PP a pojmenoval ho jak jinak, opět Dar. Třímal ho ve svých dlaních a v tu chvíli mu bylo jasné, že mu pes už bude stát bok po boku vždy. S Darem prožili mnoho napětí i dobrodružství při závodech a řadu krásných let. Byl to extrémní kořistník a výjimečný stopař, ale v sedmi letech uhynul na torzi žaludku. Dar mu však daroval celoživotní lásku k německým ovčákům, zanedlouho si koupil další, ale už s papíry, se kterými pokračoval v tom, co s Darem začali.

K oblíbeným ovčounům si Jirka pořídil tenkrát i manželku a s ní i dva nové psy. Jenže ti jaksi pro sportovní výcvik vhodní nebyli: „Nedalo mi to! Přivezl jsem si z chovky pana Tomana duo středoasijských pasteveckých psů. Draka a Endyho. Prostě jsem se zamiloval, a k tomu jednoduše obdivoval přirozenost těch bytostí (myslím psů, ne manželek ) a měl pro ně prostor. Samostatné hlídací psy s neskutečnou přírodní povahou, bezmezně milující a ochraňující celou mou smečku! Drak vyžadoval stále mou pozornost, pořád na mě visel pohledem, udělal vše, co mi na očích viděl a měl poslušnost téměř jako německý ovčák. Kolikrát jsem si říkal, že to snad ani nemůže být možné. A Endy miloval dvě věci – jízdu autem a vodu, v létě v zimě, jak měl příležitost, nikoho se neptal a hop!  Hodinu lítal v potoce a pak šup do auta na sedačku. Otřepat a jedem! A hlídal, kam dohlédl. Musel být pod stálým dohledem, jinak byl v mžiku kilometr daleko a člověk pak sledoval jen pohybující se bílou tečku v dálce. Vždy se ale vrátil a nikdy nic nevyvedl.“  Oba dva měli však společnou vlastnost, ochraňovat vše, co je slabší než oni. Tedy skoro všechno. Ať už lidi nebo zvířata, a tak je Jirka brával i na cvičák: „Na obranách, když jsem je držel na vodítku já, tak se mohl figurant snažit sebevíc, jen mi v klidu a pohodě seděli u nohy a sledovali. Když si vzala vodítko moje žena, tak by figuranta sežrali.“ Drak se dožil patnácti let. Nádherný věk a u asiata úctyhodný.

No, a život šel dál a přinesl změny

Jirkovi se narodila dcerka a záhy přišla na svět jeho chovatelská stanice a jeho zakladatelka rybníkářského chovu. Naskytla se jim skvělá příležitost a se ženou si dojeli do malé vísky za Košice pro skvělou fenu Dallilu Eqidius z chovatelské stanice pana Jana Sudimáka. A kromě ní si odvezli i štěně, její dceru Donu zo Slaneckej cesty. O rok později si zaregistrovali chovatelskou stanici s názvem – OD HRADČANSKÉHO RYBNÍKA. Aby ne! Mají ho kousek za barákem u své louky.

Dali byla nezapomenutelná a naprosto výjimečná zakladatelka jejich chovatelské stanice a kdykoliv se s Jirkou vidím, rád na ni dojemně vzpomíná: „Rozuměla snad každému našemu slovu, aniž ho předtím slyšela. Od první chvíle, kdy uviděla dceru, ležela u jejího kočárku, a když začalo miminko plakat, dokázala s kočárkem houpat, dokud pláč neustal. I když jí to nikdo neučil. Milovala ovoce a zeleninu. Jablka, třešně a švestky si trhala přímo ze stromu. Na podzim sbírala vlašské ořechy a učila to i ostatní psy. Její první vrh byl s Larrym ze Stříbrného kamene. Byl to ale komplikovaný a dlouhý porod čtrnácti štěňat a následoval těžký zánět dělohy. Zachránil nám ji pravý kouzelník MVDr. Vondřička, se kterým od té doby spolupracujeme. Maximální péče v kteroukoliv denní či noční hodinu. Přes veškerou péči nám z celého tohoto nadpočetného vrhu zůstal jen jediný pejsek - Attila. Toho si v osmi týdnech odkoupil můj kamarád pro svého otce, zrovna mu totiž umřel jeho pes. Má se u něho skvěle. Od mala ho brával sebou na hlídání do práce. Vyrostl z něho krásný, silný a sebevědomý pes. Je velká škoda, že nebyl uchovněn. Věřím, že by byl velkým přínosem pro chov.

Takto početný vrh ale měli ještě jednou: „Štěňátka porodila dcera Dali, BÁRA, přesně na Štědrý den. Ale tento porod proběhl zcela bez komplikací. Se ženou jsme se po hodině střídali a dohlíželi na štěňata, aby se každé napilo.  Bára ale pořád a pořád a pořád některá štěňata oddělovala od ostatních. Tak jsem to nechal na ní. Nechala si jich devět. Nejsem zastáncem toho udržet štěně za každou cenu a ona, na rozdíl ode mne, ví moc dobře, proč to dělá. Nechci velet přírodě! Feny mi také proto rodí v porodně na dřevěné podlaze, protože z ní snadno fena po štěňatech uklízí. Nechápu chovatele, u kterých fena rodí v posteli či někde v obýváku u televize. U starších chovatelů dříve rodily feny štěňata i v zimě v boudě, přes kterou bylo vidět, na podlaze maximálně trochu slámy a všechna štěňata přežila. Fena se o ně starala a zahřívala je. V dnešní době má spousta chovatelů porodny vytápěné, vyhřívací desky a podobné pomůcky, aby náhodou štěně nenastydlo. Ale dle mého se mateřský pud a schopnost o mláďata pečovat už od první chvíle po porodu, dědí. Proto bych nikdy na feně, která se sama o štěňata nepostará, nechoval a ani její potomky nedoporučil do chovu. Dali odešla za duhový most poměrně brzy... bohužel rakovina nám bere i naše psí společníky.“

Měla jsem tu čest poznat osobně i Jirkovu překrásnou mohutnou Donu, která ho však předloni také opustila. Již to není nijak čerstvé, kus smutku zůstane při vzpomínkách navěky, ale jak čas běží, člověk se nad psím osudem dokáže lépe povznést a zavzpomínat i na něco veselého: „Stejně jako její sestra Bára, byla po Dali velká, silná v kostře s obrovskou masivní hlavou, silným kořistnickým pudem a s vrozeným plným zákusem. Pravá povahová, výcviková i genetická pohádka. Pořád se mi po ní stýská. Pamatuju si, jak za mnou přišel jednou soused: „Jiří, ta tvoje Dona je opravdu hloupej pes, stojí a klidně se nechá přes plot klofat od slepic do čumáku.“ Za dva dny zvonil telefon a soused mi sdělil: „Tak hele, už ta tvoje čuba hloupá není, všem slepicím ukousla dneska hlavy!“  

Jirka je známý tím, že využívá své děti k tomu, aby štěňata z jeho odchovů byla dostatečně socializovaná: „Ano, to tedy dělám a rád“ a říká: „Jsem překvapen, jak již zcela malé dítě dokáže být ke zvířeti opatrné a něžné, a navíc se u toho často dobře se ženou bavíme. Dcera nám už jako malá lezla stále za štěňaty do boudy, nechtěla ven, a dokonce tam i usnula. Jednou jsme ji dokonce nemohli najít. Hrůza. Strach. Zděšení. Prohledali jsme celý dům, každý kout. A nakonec jsme jí našli v ložnici schovanou pod peřinou i se štěnětem. Prozradilo jí tichoučké: pšššt, ať nás neslyší. Syn je mladší a je to s ním podobné. Každý pes, každé štěně se stává členem naší rodiny a vyrůstá s námi a s našimi dětmi. A vždy je to těžké loučení.“

Mnoho odchovanců od rybníka se věnuje služebním povinnostem

Chlupatí koloušci narození u rybníka se velmi často nejen v Česku, ale i v zahraničí věnují služebním povinnostem. A jiní září na mistráku. V současné době má Jirka v chovu čtvrtou generaci vodníků, s většinou majitelů štěňat se stýká a pravidelně se na svém facebookovém profilu  https://www.facebook.com/kolousek.jiri svými odchovy oprávněně chlubí. Jeho koloušci „rybníkáři“ jsou nepřehlédnutelní a jsou si podobní pomalu jak vejce vejci. Tedy jako koloušek kolouškovi. Mají všichni prostě navíc shodné čumáky. Ve styku je skutečně téměř se všemi majiteli rybníkářů, ať už fyzickém nebo písemném. Posílají mu zprávy, fotografie i videa, aby měl možnost sledovat růst a vývoj psů: „Snažím se udržet určitý exteriérový standard, tak asi proto mají ty hlavy podobné.“

Kromě Austrálie jsou Kolouškovic hafani skutečně skoro ve všech koutech světa a jejich práce je navíc tuze důležitá: „Můj Chewbaka je policejním psem v USA, zadržel už přes šedesát pachatelů a je postrachem kriminálníků ve městě Spokane“, chlubí se pyšně Jirka. Dona je policistka v Kanadě, Doly specialistka na vyhledávání ohnisek požáru v Řecku, Hektor mazák na detekci výbušnin u slovenské vojenské policie, Garp a Gucci jsou certifikovanými psy na detekci výbušnin, zbraní a osob K9 Unit v Americe. Lexie stráží v národním parku v Japonsku a dohlíží na místní medvědy. Dalilla slouží u ozbrojených složek v Rusku ve Vladivostoku, Garitt, Chram Jeff jsou strážci našeho zákona na Sokolovsku.“ V současnosti slouží u policie a u K9 v různých částech světa pomalu dvacítka Jirkových psů. Někdy je to ale i smutné: „Moje statečná Cilka položila svůj život v Krušnohoří za malého chlapce, když ho bránila před útočícím kavkazákem. 

Bratr Dali, Drago, má zas mnoho šikovných potomků, kteří se skvěle předvedli i na mistrovství světa německých ovčáků a figuruje v rodokmenech současných vynikajících závodních psů po celém světě. Je to pašák! Úspěchy má před sebou i Querro po Flér, má už složeno IGP2, je uchovněn a v chovu využíván. Nebo Perseus, ten se připravuje na slibně vyvíjející se závodní ariéru v Americe. V současné době se připravuje u mého kamaráda Lukáše Jánošťáka na závodní kariéru i potomek Megie – Rocky. Jeví se velmi slibně, takže držím pěsti a doufám, že vše vyjde." V Česku je Jirka zvlášť hrdý např. na rybníkářku Juttu. a se svou paničkou Martinkou Štenglovou třikrát startovala na mezinárodním mistrovství České republiky a předloni postoupila i na mistrovství světa WUSV IGP. To jí ale bohužel zhatil koronavirus a loni skončila Jutta na mezinárodním mistrovství ČR na 10. místě: „A na vině je právě Covid-19 a všechna ta omezení, během kterého se těžko shánělo místo k tréninku. Letos bude Juttě sedm let a brzy se odebere do ovčáčího důchodu, takže tento rok to pro ni bude zřejmě poslední závodní sezóna.  U Martiny měla ale tři vrhy a věřím, že o jejích potomcích ještě hodně uslyšíme a uvidíme je na závodním poli. Musíme být stále optimisté i v téhle složité době. Jinak by nic nemělo smysl!“

Kolem svých psů se Jirka Koloušek točí dnes a denně a na stesky moc nemá čas: „Současnou mou smečku tvoří čtyři spanilé princezny a jedno princátko, protože loni nás opustila Abby, která odletěla za teplem na Filipíny a do psího nebe mi náhle odešla mladá nadějná černá fenka Cassidy, od které jsem si ve svém chovu tolik sliboval. Mám tu nyní rybníkářky FLÉR a její dceru MEGIE, kterou jsem plánoval pro jednu Petru Baďurovou z Prahy, co už nějaký ten pátek tvrdí, že nemá na psy čas a že i kdyby, tak jen kluka…Takže zůstala u mne, aby ji stále měla na očích. Do party pak máme doma MOLLY Starý samotár, přivezl jsem si ji ze Slovenska a je naprosto všechno, jen ne samotářka. Protože se mi zatím ale nepodařilo přesvědčit tuhle Pražandu ani na toho kluka, nedávno mi do smečky přibyl i pejsek ULTIMO, potomek Molly x Querro. Teď je to čtyřměsíční puberťák, tak zlobí tady u mě, je to takový malý hyper blázen a nenechá nic na pokoji,“ láká mne Jirka v současné době vskutku zbytečně a drbe toho zlobivého chlupatého koloucha od Hradčanského rybníka za ušima.

Té jeho povedené ovčáčí rodince – dámskému triu a jednomu rybníkáři šéfuje překrásná sněhobílá princezna: „Dokonalá shovívavá trpělivá pracovitá středoasiatka AMÁLKA z Kdovíkde“, říká o ní Jirka a uculuje se, jelikož nechal nakrýt Megie výborným mladým německým psem (Kuba von der Edermundung) a 25. března se mu doma zas objevilo šest prťavých ovčáčích mimin… Ale nejsou to jen psi, co drží alfu Amálku i Jirku v jednom kole. Na zahradě ještě běhají slepice, bílé africké husy a k nim si Kolouškovic pořídili i králíky. A zpovzdálí ten zvěřinec pozoruje rybníkářská kočičí čtyřka Líza, Micka, Mourek a Mikeš.

On snad nikdy nespí...

A to není zdaleka všechno. Nadmíru pečlivě se Jirka věnuje své rodině, práci, ale i nepsím koníčkům a tu a tam to vypadá, že snad ani nespí a nemá čas přemýšlet nad tím, že už mu není dvacet a někdy by i bodlo kapku vypnout: „Pár let jsem jezdil western rodeo na mé Čazmě, kobylce anglického plnokrevníka. Teď ve volném čase hraji aktivně již jen fotbal a někdy šoupnu desetiboj. Moje kolena mi po desítkách let už den, co den říkají, že je čas i kopačky pověsit na hřebík.“

Jirka má do penze ještě hodně daleko, ale je zdatným pamětníkem i starých svazarmovských časů. A je všeobecně známé, že kdo si na tu dobu dobře pamatuje, tak nebývá jejím kritikem a rád ji opěvuje a vzpomíná na ni nostalgicky. Každá doba má své pro a proti, každá má své přednosti i zápory. V kynologii je však jedna věc, která se vskutku téměř vytratila a kynologům velmi chybí: „Dříve lidé kolem psů více drželi při sobě. Navzájem si pomáhali. Všude se jezdilo vlakem, a tak se parta během cestování ještě více utužovala. Po závodech se sedlo a slavilo s vítězi. A většinou se jelo domů až druhý den. Všichni si předávali zkušenosti, vyříkali si svoje dojmy, z kritiky si brali ponaučení a navzájem si radili. Upřímně. Člověk se mohl spolehnout jeden na druhého. To se úplně vytratilo. Dnes je to spíše o malých skupinkách, co mezi sebou spolupracují. Každý pospíchá domů a nadává, jak nemá čas a ani si nevšimne, jak život jeho i psů letí. Je taky smutné, že v dnešní době se úspěch rovná závisti. Dříve ale většinou psi cvičili, protože museli, dnes se spíš upřednostňuje pozitivní výcvik a psi makají většinou jen z radosti. Jenže povahově jsou stále měkčí. Za chvíli bude doslova umění odchovat zdravotně a zároveň povahově super jedince.

Jirka Koloušek je dvojnásobným otcem, své děti nikdy nezanedbává, i když často neví, kde mu hlava stojí. Navíc to vypadá, že k německému ovčákovi zřejmě podědili lásku i jeho dcera a syn: „Svůj díl má na tomto dědictví i moje žena, ve které mám tolik podpory. Doufám, že jednou budou oba pokračovat v mé započaté práci, ve které se budou řídit zdravým úsudkem a selským rozumem, a v pejskařině budou směřovat vpřed k lepším zítřkům. A my to budeme se ženou jako stařečkové hrdě sledovat a já si konečně pak taky přečtu knížku o jednom psovi, Pražákovi Egonovi. Abych věděl, jak by se moje štěně mohlo v Praze mít. Jsem z rodiny poslední, kdo to zatím neudělal a je to prý děsná psina.“

 

Web od Hradčanského rybníka: https://odhradcanskehorybnika.estranky.cz

Facebooková skupina od Hradčanského rybníka: 

https://www.facebook.com/groups/243098355883163

 

Petra Baďurová, autorka knihy Egon: Děsná psina

Použité fotografie:

archiv Jiřího Kolouška, Barbora Děkanová, Lukáš Kiessling, Petra Fürstová, Petra Baďurová, Open Iris Visuals / Columbia Basin K9s

Doporučujeme z našeho e-shopu
Novinka
Sušené krůtí krky
ZB000462
od 20
Novinka
Sušené hovězí plíce
ZB000458
od 21
Novinka
Sušené hovězí srdce
ZB000453
od 26
Legendy československé kynologie
Skladem
ZB000002
od 129
Novinka
Obojek SOFTY
Vyberte barvu
Obojek SOFTY
ZB000096
od 389
Kam dál ...