Kishu není jen mazlíčkem na gauč!

Dalším z málopočetných plemen, kterému se budeme věnovat, je kishu. Že jste ho nikdy neviděli? Pokud si náhodou nepamatujete na seriál Goro – bílý pes, tak jste žádného kishu velmi pravděpodobně opravdu nikdy neviděli. V Evropě je jich totiž opravdu velice málo! Přijměte pozvání na milý rozhovor s chovatelkou, která právě tomuto plemeni propadla celým svým srdcem!

Nejznámějším zástupcem plemene kishu na světě je bezesporu pes jménem Aoi Rjú, který si zahrál titulní roli ve známém japonském seriálu Goro – bílý pes. Pokud jste byli dětmi v osmdesátkách, jistě se vám hluboce vryl do paměti jeho dojemný příběh o lásce, věrnosti a oddaném psím srdci. Je kishu skutečně takový? Nebo je to jen další primitivní plemeno, které lze obtížné vychovat a které si žije svým vlastním životem? O tom jsme si povídali s Lenkou Dvořákovou, majitelkou chovatelské stanice Gentle Heart, která ho jako první přivezla do České republiky, a která se už pěknou řádku let stará o jeho rozvoj nejen u nás, ale i v celé Evropě.

Kishu-inu a kishu-ken jsou staré názvy, v Japonsku (ale i ve světě) se používaly oba současně. Potom došlo k jejich sjednocení a podle FCI se dnes používá pro toto plemeno pouze označení kishu.

Jako malá holka jsem, jako všichni moji vrstevníci, koukala na seriál Goro – bílý pes a od mých deseti let jsem toužila takového psa jednou mít. Fascinoval mně svou oddaností a odvahou. Ačkoliv jsem se řadu let o import takového psa snažila, dlouhé roky se mi to nedařilo. Jediným zástupcem plemene Kishu před zbruba 15 lety v Evropě byl jeden nebo dva starší jedinci v Holandsku, takže v úvahu připadal pouze import ze země původu a to nebylo snadné. Až před třinácti lety se mi to konečně podařilo! Dovezla jsem z Japonska vpodstatě dvě první feny kishu na kterých se následně založil chov v ČR a Evropě. Jedna fenka z těchto dvou zůstala v Holandsku a druhá u mě v Čechách. Je to obdivuhodné plemeno a Evropa si určitě zaslouží, aby se zde chovalo.

Když jsem dovezla tyto dvě feny, chodila jsem hodně po výstavách, a když jsem si byla jistá, že se jedná o opravdu krásné jedince – typické zástupce plemene – tak jsem se rozhodla odchovat první vrh. Byla to ale velmi trnitá cesta. Byla jsem krýt u jediného zástupce plemene, který v té době v Evropě žil, a to byl právě ten holandský pes. Krytí se ale k mému velkému zklamání opakovaně nepodařilo. A tak jsem si musela dovézt z Japonska psa samce, abych měla chovný pár. A konečně se mi podařilo odchovat první vrh v ČR a snad druhý v Evropě.

Ani to ale nebylo vítězstvím! Na jednom vrhu se totiž stavět chov opravdu nedá. Trvalo mi dlouhé roky, než se mi podařilo zpropagovat kishu, dostat toto plemeno do povědomí lidí a prosadit ho v kynologickém světě. Žádní podobně nadšení (ani jiní) chovatelé kishu v Evropě v té době nebyli. Až po několikaleté práci právě s majiteli mých odchovů se mi je povedlo přesvědčit, aby se sami začali o chov kishu zajímat. Kromě toho, že se někteří rozhodli na potomcích mých fen dál chovat, vzrostl i zájem o další import. A tak se rozšířil chov kishu (bílé variety) do Finska, Ruska, Anglie, Francie nebo Švýcarska. Měla jsem odchovy téměř po celé Evropě.

Byla jsem sama se sebou spokojená, ale chtěla jsem víc. A tak jsem se rozhodla stejný proces vývoje chovu absolvovat ještě pro druhou barevnou varietu, která se mi velmi líbila, a to jsou „sezamoví” kishu. Zde jsem ale narazila ještě o něco více, protože klasický bílý kishu je roztomilý medvídek a je to zkrátka Goro. Zatímco sezamový kishu se podobá trošku na vlka a není tak atraktivní a vzbuzuje o mnoho větší respekt. Poslední vrh sezamových kishu jsem vyvedla v loňském roce a opět se snažím majitele těchto štěňat motivovat pro další chov.

Vzhledem k tomu, že mám poměrně značný přehled o chovu kishu v Evropě, tak se starám především o to, aby se v Evropě udržela nepříbuznost, hlídám plánovaná spojení, a kromě vlastního chovu také přesvědčuji chovatele, aby se pokusili o nějaké další zajímavé importy! A protože mám v Japonsku opravdu dobré kontakty, tak jsem řadu takových importů (naposledy například do Finska) sama zařídila.

Ano, to je. Miluji kishu, protože jsou to úžasní psi. A pokud by se ještě více zúžila už tak velmi slabá chovná základna, plemeni by hrozilo vymření. Tedy alespoň v Evropě. Je tedy nutné udržovat genetickou variabilitu a snažit se stále mísit novou krev. Nicméně i v Japonsku je kishu poměrně málo!

Dřív to bylo velmi těžké, a to nejen s kishu, ale i s dalšími japonskými plemeny. V minulosti byl velký problém s exportem, chovatelé vyvážet nechtěli, a když už nějaký ten export povolili, většinou poslali do Evropy štěňata velmi nízké kvality. Časem ale pochopili, že pokud chtějí plemeno celosvětově udržet a pracovat na rozvoji jeho chovu, budou muset exportovat kvalitní jedince, na kterých se následně v dalších zemích postaví chov. A když v současné době japonští chovatelé vidí, jak se kishu v Evropě rozvíjí, tak se opravdu snaží nám, Evropanům, pomáhat. Kishu totiž nikdy nebude moderním plemenem (a to je dobře) ale s tím souvisí právě úzká chovná základna, kterou se jen velmi pomalu daří rozšiřovat.

Ne, já bohužel japonsky nehovořím. Ale mám výbornou angličtinu a v Japonsku mám dobré kontakty. Znám se s jedním japonským chovatelem, kterému osud plemene leží na srdci tak velmi jako mně, proto mi pomáhá s výběrem jedinců vhodných pro export a následně i s jejich prodejem. Dá se říct, že mi umetá cestičku k chovatelům a pomáhá mi zařizovat celý export do Evropy, co není úplně snadné.

Tak předně kishu není pes vhodný jen do bytu. Je to střední plemeno, poměrně statný pes, velmi fyzicky zdatný a disponuje silným loveckým pudem (je to lovecké plemeno) a potřebuje dostatek pohybu a pravidelné vycházky. Zkrátka, není to mazlíček na gauč. V Japonsku jsou ve velkých městech většinou menší byty a obyvatelé velkoměst si tedy kishu nemohou dovolit, ani kdyby chtěli. Proto je chovají většinou majitelé rodinných domků, lovci, kteří je používají na práci, nebo potom podobní blázni, jako jsem já (smích).

Ano, jsou opravdu takoví, seriál byl úplně pravdivý. Jednou mi utekl kishu v poměrně cizím prostředí a vrátil se mi, ani nevím odkud. Trefil domů úplně bez problémů přes hodně velkou oblast. Jsou velmi samostatní a jsou to úplně úžasní a hrdí psi. Fenky jsou mazlivější a milejší, ale samec kishu – to je opravdová výzva. Když ho správně vychováte, miluje vás až za hrob a udělá pro vás opravdu všechno. Před cizími lidmi nebo psy to ale nikdy nedá najevo. Na veřejnosti je to hrdý a na první pohled trochu arogantní pes. Ale v soukromí vám projeví takovou lásku a náklonnost, že to musí každého majitele chytit navždy za srdce.

Je těžké ho jednoduše charakterizovat, každý jedinec je trochu jiný. Samozřejmě výchovou se dá ovlivnit hodně. Řada majitelů kishu v Čechách s nimi pracuje. Dbají na ranou socializaci a kvalitní výchovu a výcvik. A vyplatí se to! Odměnou jsou jim skvělí a oddaní rodinní společníci, kteří místo neplechy doma odpočívají. Potom mohou mít kishu třeba i v bytě, protože je zabavený, unavený a spokojený.

Výchova je trochu náročnější. Kishu je nádherné štěňátko, vypadá jako malý lední medvídek. Až do teenagerského věku ( kde nejen že zkouší trpělivost svého pána a dalo by se říct,že učí člověka trpělivosti) je to úplné zlatíčko. Hraje si, poslouchá, vykazuje výraznou inteligenci. Po zhruba jednom roce věku se začíná povaha lehce měnit, kishu dospívá, stává se z něj osobnost se všemi rysy tomuto plemeni vlastními. Samec se stává teritoriálním a samostatným. Fenky bývají milé, ale ze samců se stávají nekompromisní hlídači, kteří projevují silné teritoriální chování.

Alfou a omegou výchovy je přivolání, které je třeba naučit (a to spolehlivě) už v raném věku. A celý život na tom majitelé kishu pracují, protože je to prvořadé. Kishu byl vyšlechtěn pro práci s lovci, jeho přirozeností je pohybovat se dlouhé a dlouhé kilometry po horách na obrovských prostorách a to dnes bohužel není možné, zejména ve městech, kde ten prostor zkrátka mít nemůže.

Kishu samec je velmi výrazným hlídačem to má na svědomí jeho teritoriální založení a také láska k vlastní rodině, pro kterou by dýchal. V dospělosti nepustí do domu žádné cizí lidi nebo psy. Vše, co má doma, považuje za své (i jiná zvířata nebo jiné psy), a to své si chrání. Miluje všechny členy rodiny, zbožňuje děti a má neskutečnou paměť. Od malička si pamatuje každého člověka nebo zvíře, se kterým se v životě potkal. A také si pamatuje, jaký to pro něj byl zážitek, zda pozitivní (potom je to kamarád a má veškerá možná privilegia) nebo negativní (potom má dotyčná osoba problém).

Venku bude kishu cizí lidi ignorovat nebo se k nim chovat neutrálně (mohou být i výjimky, kdy jsou velmi přátelští, kamarádští a hraví), ale jiné je to se vztahem k jiným psům. U dospělých samců se s přibývajícím sebevědomí snižuje ochota vyjít s jinými samci. Je to přirozenost plemene, samec kishu zkrátka jiného samce nesnese – leda by se mu podřídil a projevoval mu respekt. V opačném případě je zaděláno na problém.

Samozřejmě, že zkušený kynolog si s výchovou kishu poradí daleko lépe. Ale dá se říct, že zhruba šedesát procent štěňat prodávám majitelům začátečníkům a úplně všichni to prozatím zvládli na jedničku s hvězdičkou. Všechna štěňata jsou perfektně vychovaná a mají krásný život. Vyžaduje to ale množství trpělivosti, obrovskou důslednost a hlavně zodpovědnost. V rukách nezodpovědného majitele by mohl být kishu problémový. Ale musí zaklepat na dřevo (smích), moji majitelé jsou všichni skvělí a snaživí. Samozřejmě se jim snažím maximálně pomáhat a ve všem je vést, a díky bohu se to opravdu skvěle daří.

Kishu není pes přímo vhodný na výcvik. Jsou velmi hrdí a samostatní a jakýkoliv dril nebo stereotyp je jim naprosto cizí. Samozřejmě poslušnost na určité úrovni je základem držení každého psa, kishu nevyjímaje, ale pro provozování kynologických sportů se najdou jistě jiná vhodnější plemena. Přesto se najdou výjimky a někteří majitelé dokázali s kishu velké věci. Jedna moje majitelka (dříve měla dvě shiby, takže je poměrně zkušená), která má ode mne dvě fenky kishu, se věnuje myslivosti. Kishu je vlastně lovec, takže v lese je jako doma. A její fenky se opravdu vyrovnají ohařům a podávají velmi slušné výkony. Protože kishu je zkrátka lov velmi blízký a dokáže se svým psovodem tvořit sehranou dvojku, což je při tomto druhu činnosti velmi důležité.

Čemu se věnují téměř všichni majitelé kishu, jsou výstavy, v tom jsou velmi aktivní. 

Kishu nemá se seveřany kromě vzhledu nic společného, ale jeho nároky na pohyb jsou značné, což vychází z jeho původního využití. Kishu musí být schopný pracovat několik hodin v lese a je pro pohybové aktivity přímo uzpůsobený. Zřejmě právě proto si ho často pořizují lidé, kteří mají rádi turistiku, přírodu, rádi chodí po horách a potřebují k tomu parťáka. A kishu je přesně tím správným kámošem na túru do hor. Je to nezdolný optimista a zvládne mnoho kilometrů v prakticky jakémkoliv počasí.

Zdání klame! Kishu vůbec nemá tak hustou srst, například s akitou se to vůbec nedá srovnat. Přes léto je to skoro naháč (smích), na zimu dostane podsadu, to se krásně nasrstí. V tu dobu je nejlepší chodit na výstavy, protože to je nejkrásnější. Ale na rozdíl od seveřanů, kteří mají dutou srst a ta je chrání před mrazem, kishu má srst měkkou a málo odolnou. Je třeba si uvědomit, že zemí původu je Japonsko. A i když je to veliká, rozlehlá a rozmanitá země, znamená to, že vlastně pochází z teplých krajin. Pokud nebereme v potaz horské oblasti, ale nížiny. V zimě tam klesá teplota maximálně na nulu a v létě je tam opravdu horko a vlhko. V Japonsku se v létě v některých oblastech dokonce používá klimatizace, aby to vůbec ti psi přežili. Takže už tím, že se dostávají do Evropy (zejména třeba do té Skandinávie) se musejí aklimatizovat na výrazně větší zimu, než na jakou jsou zvyklí a připravení. Takže ne, držení kishu venku nedoporučuji, mohlo by ho to stát zdraví.

Kishu jsou naprosto věrní psi, jejich vazba na majitele a celou rodinu je obrovská. Jsou schopní udělat pro člověka cokoliv, plně se mu obětují. Změnu majitele by kishu nesl velmi, velmi těžko.

Kishu byl vyšlechtěný k lovu a v zemi původu se pracovně využívá stále. V Japonsku a u nás se používá především na jeleny nebo divoká prasata, v Dánsku nebo Švédsku na losy. Japonci si svou pracovní krev dost hlídají, zatímco při exportu k nám nebo do Evropy se více preferuje krev výstavní.

Je to opravdu málopočetné plemeno a záleží na momentálním stavu chovných fen a také na poptávce. Letos se u nás narodil pouze jeden vrh, loni dva. Dva vrhy ročně bude asi takový dlouhodobý průměr.

Kishu musí absolvovat bonitaci, prokázat DNA profil a zúčastnit se jedné výstavy. Do chovu smí být zařazen nejdříve v osmnácti měsících, u fen je horní hranice osm let věku. V kalendářním roce může mít fena pouze jeden vrh, počet vrhů za život byl omezen celkem na čtyři, od letošního roku je to pět vrhů.

Bonitace je popisná prohlídka, celkové posouzení exteriéru rozhodčím, který ho zhodnotí podle FCI pravidel. Pes musí splňovat všechny podmínky pro udělení titulu chovný, nesmí mít žádné vylučující vady. Bonitace završuje proces chovnosti. Sice neobsahuje žádný povahový test, ale v případě agresivity nebo bázlivosti nebude pes do chovu zařazen.

Letos se to odhlasovalo už na pět vrhů, ale já osobně bych doporučovala čtyři vrhy jako maximum. Protože fena v roce a půl není ještě dospělá. Já bych poprvé kryla až ve dvou letech nebo raději ještě později. Pokud nechcete tu fenu sedřít a nechat jí každý rok rodit, tak stejně víc než čtyři vrhy nestihnete. V osmi letech už je přece jen stará. Chovatelství by nemělo znamenat bezhlavé množení a vytěžování feny za každou cenu. Chovatelství znamená především odchovat kvalitní štěňata, dobře je umístit, a pak pracovat s těmi majiteli. Snažit se o to, aby plemeni dobře porozuměli, aby se mu věnovali a aby ho oni sami dál rozmnožovali. Kvalitně. Protože to je budoucností plemene!

Jak už jsem uvedla, u nás se vyskytuje pouze barva bílá (ta je nejoblíbenější) a sezamová. Ta ještě není příliš známá, ale její obliba, doufám, brzy vzroste. V zemi původu se ještě vyskytuje červená barva, ale opravdu jen velmi zřídka. Bílí a sezamoví kishu se mohou pářit spolu.

Je to plemeno poměrně zdravé, nemá moc problémů. Vlastně až na nějaké maličkosti nebývají častými zákazníky veterinárních lékařů. Ale znám několik případů, kdy se u kishu objevila potravinová alergie, a to hlavně v USA. Dožívají se kolem patnácti let, ale v Evropě je momentálně nejstarší moje fenka, která má teprve třináct a půl roku.

Fenky rodí pouze čtyři až pět štěňat, a to bez rozdílu. Protože jsou to primitivové, tedy původní plemeno, které neprošlo velkým vývojem šlechtění. V důsledku toho se i organismus feny chová velmi přírodně a příroda nejlépe ví, kolik štěňat fena zvládne uživit a odchovat, aby z nich vyrostli zdraví jedinci. U jiných japonských primitivních plemen, například u shiba-inu, je to velmi podobné.

Schopnost reprodukce u kishu je diskutabilní. Feny zabřezávají dobře, ale proces krytí je někdy obtížný. Samotný akt totiž neprobíhá jednoduše. Kishu je svou povahou tak trochu jako labuť – psi  potřebují vytvořit pár, aby byli schopní a ochotní ke spáření. Zkrátka když si pes a fena nesednou, tak fena psa nechce. A platí pravidlo, že samec v takovém případě neskočí. Je to prostě vybíravé plemeno. Proto řada majitelů a potenciálních chovatelů už pochopila fakt, že mít doma chovný pár bude tou jedinou správnou cestou. Takže se dá říct, že každé narození vrhu kishu je malým zázrakem.

Rozdíly jsou jak ve velikosti, tak v barvě, a tak i povaze. Shiba je ze všech nejmenší, střední je hokkaido, kishu, kai a šikoku a akity jsou velké. Ze středních je úplně rozdílný kai-inu, protože je tmavě žíhaný. Hokkaido je asi nejpodobnější, ale má trochu rozdílnou kostru, je trochu zavalitější a maličko menší. Kromě toho to není takový lovec, jako kishu. Pro laika by se tito dva určitě dali poplést, ale když to máte v oku, tak se nezmýlíte.

Moje feny jsou v současné době už v chovatelském důchodu, takže jediné chovatelské plány jsou na krytí mými psy. A ono to vlastně není zase takový rozdíl, než když si sama odchovám vrh. Protože stejně se věnuji majiteli té chovné feny a následně i majitelům prodaných štěňat. A kromě toho je tu samozřejmě trvalá péče o majitele mých štěňat, realizace importů dalších kishu do Evropy – mám toho prostě pořád hodně, i když sama teď nechovám. A poradenství mě naprosto naplňuje.

Katka Houšková

Foto: Lenka Dvořáková

www.kishu.cz