Když to baví mě, baví to i psy!

Víte, kdo se stal vicemistrem světa v SP4 pro rok 2019? Odpověď určitě znáte. Co ovšem zcela jistě netušíte, jsou další fakta – třeba kolik má doma takový úspěšný musher psů, jak trénuje, či jak plánuje závody. Pokud jste fandy tohoto sportu, pak je tento rozhovor po vás ušitý přímo na míru.

Michal Ženíšek je opravdový sympaťák, kterého mushing očividně baví. Začal se tomuto sportu věnovat již v dětství a drží ho to stále. Ostatně jeho výsledky hovoří za vše. Jak ale Michal vlastně žije a kolik jeho smečka čítá psů?

Děkuji. Pocity nebyly nijak zvláštní, asi jako při jakémkoliv jiném úspěšném závodě. To, že to je druhé místo na MS, mi došlo asi až po dvou hodinách.

Ano, tento závod je plný adrenalinu a emocí. Já jsem přesvědčen o tom, že cesta k úspěchu vede přes klid mushera. Nebyl jsem nervózní a nepřipouštěl jsem si, že by mohlo dojít k nějaké kolizi. Ale samozřejmě se to stát může, agrese je postihována diskvalifikací. Já měl s agresí problém jen s polským závodníkem Igorem Traczem. Tento konflikt je i vidět na videu. Naštěstí moji psi jsou naprosto bezkonfliktní a chtějí běžet vpřed. Svůj tým ovládám jen hlasem, i to je na videu slyšet, a povzbuzování občas vypadá až komicky.

V kategorii SP4 Mass start jsem startoval podruhé. Poprvé loni na ME v Itálii a tam z toho bylo hned překvapivé třetí místo. Jinak po ME a MS jezdím od roku 2006.

Jsou to takzvaní evropští saňoví psi. Speciální kříženci za účelem co největší rychlosti, vytrvalosti a pracovitosti. Do tohoto plemene se kříží německý krátkosrstí ohaři, pointr nebo greyhound. Psi mají samozřejmě rodokmen, který si každý pořádně hlídá.

Doma máme jen osm těchto psů.

Vážím si hlavně povahy. Protože jsou v naprostém klidu. Neštěkají, nedělají žádné lumpárny, jsou v pohodě k dětem atd. Ale když se zapřáhnou, jakoby se něco změnilo, je tam dravost a temperament. To je na nich asi to nejlepší.

Šest psů máme venku v boudách a dva jsou domácí gaučáci. Nevyžadují žádnou speciální péči. Přestože jsou krátkostí, zimu zvládají dobře. Samozřejmě musí mít pro takové výkony dobrou výživu. V boudách tepelný komfort, v našem případě dostatek slámy. Pak je také důležitá pravidelná kontrola stavu tlapek a péče o ně.

Nemyslím si, že by to bylo něco speciálního oproti jiným sportovním psům.

K tomuto sportu jsem se dostal díky svým rodičům, kteří měli české horské psy, a otec s nimi závodil. Já měl tedy možnost začít s mushingem již v dětství. Letos jedu svoji dvacátou druhou sezónu.

Sáhnout si na dno v závodě se spřežením asi nejde, teda když se budeme bavit o sprintu. Tohle je spíš o tréninku, kdy ho člověk musí skloubit s rodinou a prací. Takže to je občas náročnější než samotný závod. Prostě jak říkám, tam už člověk jen prodá to, co natrénoval.  Obvykle je nutné dojíždět mnoho kilometrů za sněhem, tréninky pak probíhají většinou v noci. Závod jsem vzdal asi jen jedenkrát a to z toho důvodu, že trať nebyla v takovém stavu, aby to byl regulérní závod a navíc šlo o zdraví psů.

Tak ony se ty disciplíny navzájem prolínají nebo doplňují. V sezóně off-snow jezdím ty individuální, takže bikejöring a scooter, na canicross už začínám být celkem líný. A v zimě přejdu na skijöring a spřežení. Prim hraje vždycky zima, podzim je spíše zábavou. Teď jsem tedy vicemistr světa ve scooteru, skijöringu se dvěma psy a už i ve čtyřspřeží.

Letošní sezónu jsem hodně plánoval, ale jeden úraz psa, a to zrovna toho nejlepšího, všechno zhatil, tak už asi přestanu plánovat. Budu dávat přednost spíše intuici. Nicméně plány k několika velkým akcím v roce, tedy k ME a MS samozřejmě patří.

Uzdravit zraněného psa.  Připravovat se na další velké závody a hlavně se tím bavit. Pak to baví i naše psy.

Děkuji vám za rozhovor.

Foto: Fitmin