Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Když srdce tluče pro borderky...

Myslíte si, že jste se už u nás o border koliích dozvěděli úplně vše? To ještě ani zdaleka ne. A tak vám přinášíme další povídání o tomto báječném a aktivním plemeni, které by se pro pána a práci doslova přetrhlo.


Když srdce tluče pro borderky...

Povídání s Hankou Sklenaříkovou, které máte právě před sebou, vás jisto jistě zaujme.  A možná i tím, že nezačne hned borderkou, protože Hanky cesta k tomuto plemeni byla poměrně dlouhá a životem jí prošla celá řada psích ras. Ale i přes všechna ta skvělá zvířata jí v srdci nakonec navždy zakotvila právě border kolie. A co vše nám i tomto plemeni Hanička prozradila, to se právě dozvíte...

Haničko, má obvyklá otázka padne i na vás. Vzpomněla byste si ještě na své kynologické začátky?

Mé kynologické začátky se datují do doby totality a tehdejšího Svazarmu roku 1979. Začínala jsem coby malá holka po dlouhém boji s rodiči o vlastního psa, kdy jsem roky před tím venčila psy sousedů a snažila jsem se je „cvičit“. Prvním mým psem byla fenka malého knírače pepř a sůl Bella Citovský les. Fena s dokonalou povahou byla mou učitelkou a neskutečným parťákem. Naučila mě trpělivosti a co by desetiletému  dítěti mi pomáhala najít cestu ke služební kynologii. Díky její povaze se mi s ní podařilo složit zkoušky malých plemen až po ZMMP2, stopařskou speciálku. Byla to fena s obrovským srdcem ochotná pro mě položit život. Další v pořadí byla fena středního knírače Aida od Paseckého potoka, kterou jsem si pořídila z brigád o prázdninách a proti vůli rodičů. Tehdy to bylo jinak, chovatel se mě jako čtrnáctileté ani nezeptal, jestli s tím rodiče souhlasí. Přijela jsem, zaplatila a štěně si odvezla domů. Moje maminka se mnou tehdy dva měsíce nemluvila, ale se štěnětem spala v kuchyni na zemi. Moji rodiče byli úžasní a moc jim děkuji, že mou vášeň s názvem „kynologie“ podporovali, i když to bylo hodně náročné.

„Moji rodiče byli úžasní a moc jim děkuji, že mou vášeň s názvem „kynologie“ podporovali, i když to bylo hodně náročné!“

S Aidou jsem složila zkoušku ZM, ZVV1 a stopařskou speciálku. Aida byla jiné kafe, ta mě hodně vyškolila, pro dítě docela složitá povaha, dost jsem s ní bojovala, než jsme si k sobě našly cestu, ale pak když dospěla ona a částečně i já, to byl úžasný pes. Dala mi spoustu zkušeností se psem s tak složitou povahou. Pak jsem se vdala a pořídila si sen svého dětského věku – briarda, úžasnou plavou holku jménem Gloria z Evakaru. Byla to něžná psí víla, která mi pomáhala s výchovou mého malého syna. Hlídala kočárek a dělala chůvu. Přišla jsem o ni velice brzy v jejích třech letech a dalšího psa jsem už nechtěla. Po půl roce jsem zjistila, že bez psa být nechci a šla jsem naprosto do neznáma. Tehdy totiž přišel bobtail Conny od Krásné řeky, původně pes na výstavy. Ve finále měl špatnou barvu srsti, tak z výstav nebylo nic a tak jsme se vrhli na služebák, stopoval a dělal obrany, věnovali jsme se dnešnímu TARTu. Zkoušky neměl, nebyl na ně čas kvůli stavbě domu a malému synovi. Dalším psem byla joršírská teriérka Betty bez PP. Ideální pes k baráku. Myšilovka a potkánolovka, byla vychovaná jako velký pes a zvládala s námi výlety i o dvaceti kilometrech.

Pak přišel další plavý briard se vznešeným jménem Le Petit Price Moravia Campanella, šampion a úžasný pes s povahou aristokrata. Tam jsme složili zkoušku psa obranáře, základní zkoušky a účastnili se i závodů. Byl kupírovaný, tak nás pak zastavil zákon. Dalším psem byl opět plavý briard Nice Looking Moravia Campanella, pes s duší a povahou dítěte. Oba kluci mi pomáhali při výcviku a výchově štěňátek na psích školkách, kdy přesně věděli, které štěně usměrnit z pozice dospělého psa a naopak, které štěně zvednout, aby se nebálo. Nice měl složené základní zkoušky, ZVV1 a tam jsem objevila kouzlo agility. Psal se rok 2008 a Nice a Le Petit byli briardi, kteří skákali přes překážky, vbíhali do tunelů a bavilo je to moc a mě tento sport chytil a už nepustil. Nice byl prvním briardem, který se dostal do kategorie LA3. Vždy, když jsme šli na start, se ozvalo z mikrofonu: „Briard na start, pomocníci k tunelům!“ Díky velikosti je odnášeli s sebou. V průběhu těch let jsem byla výcvikářem služebního výcviku na cvičáku ve Zlíně a vedla školičky pro štěňátka. Mým životem a výchovou prošli i psi mého muže – šarplaninský pastevecký pes Cyrus, kavkazský pastevecký pes Lord, irský vlkodav Cedrik a kříženec leonbergera s NO Sandy.
A pak už přišli psi, kteří jsou stále součástí nynější smečky u nás doma.

Proč zrovna border kolie a jak dlouho už vaše láska k nim trvá?

Do border kolií jsem se zamilovala díky kamarádce Nikol Hanačíkové nyní Vydrové. Měla úžasnou psí holku Adoru Akumulátor, borderky chovala a mně toto plemeno naprosto učarovalo. Než jsem si mohla pořídit vlastní, chvíli trvalo přesvědčit mého muže, že ten „vořech“ je přesně to, co doma chceme mít.
Nikol si přivezla psa Ghost of Pinewood Country volacím jménem Gray.  Pro mě naprosto dokonalé zvíře s povahou pána tvorstva. Po něm jsem si to vysněné štěně pořídit mohla, manželovi se totiž Gray moc líbil. Tak přišel rok 2010 a s ním i vrh po Grayovi a Browny a mě se narodilo to vytoužené štěně, kopie otce jak ve vzhledu, tak i v charakteru. Naprosto dokonalý pes s vyrovnanou povahou, milující vše živé nicméně s obrovskou vnitřní silou, kdy i psí dospělí spratci si vždy rozmysleli útočit. A když už dostali výchovnou, tak dokud se nepodvolili, nebylo jim umožněno odejít.  Nikdy se nezlobil zbytečně a většinou a to dělá dodnes, mu stačí jen se postavit a dívat se. Prostě sen.

Kolik jich máte aktuálně doma a mohla byste nám je blíže představit?

Do naší smečky patří fena  bearded kolie Quicy Blue Vanilka, první vlastní pes mé dcery Venduly, je to už stará dáma, je jí třináct let. S dcerou běhala agility, zúčastnily se i EOJ. Má složeny základní zkoušky poslušnosti včetně vlohy pasení  ZVOP. Byla učitelkou v kynologických začátcích dcery a její první vlastní pes. Dalším naším psem je BOC, potomek Graye C´Rosso Near Future  už nyní také veterán, kterému je dvanáct let a už odpočívá a užívá si výhody seniora. Složené má zkoušky poslušnosti a věnovali jsme se agility. Hodně mi pomáhal s výchovou štěňat ve psí školce a díky své naprosto vyrovnané povaze vnáší klid a silnou vůdčí dominanci do naší fungující smečky.

Dalším s našich psů je Never Say Never Black Chevers, první bordeří kluk mé dcery, který je synem Littlethorn Saxo, úžasné feny, kterou si přivezla z Anglie Nikol. Čekali jsme na něj skoro dva roky. Má složené zkoušky poslušnosti a s dcerou závodí v agility A3. Už je mu devět let, ale stále je to pes v plném zdraví a rychlostí tři sta z místa.
Dalším mým psem je syn našeho Saye  Chirayus the Guardians of Albion, nyní už šestiletý. Vůbec nebyl plánovaný, ale srdce si vždycky řekne a tak je u nás. Nikdy tohoto rozhodnutí nebudu litovat. Je to pes s obrovskou radostí, empatií a milou povahou. Vzhledem k mému zdraví a změně postoje k důležitým věcem v životě nemá žádné zkoušky. Písmenka pro mě od jisté doby přestala cokoli znamenat. Běháme agility, paseme ovečky, chodil se mnou do Alzhaimer centra jako canisterapeut, zvládá autistické děti a rozdává radost. Je to pes s obrovským drivem po svém otci, ale něžnou povahou, když je to třeba. Miluje děti malé či velké a štěňátka, a pokud vycítí strach či obavy, přizpůsobí své chování situaci a i děti, které se psů bojí, většinou ukecá, že si na něj nakonec samy sáhnou. Je to pes se stálým úsměvem.

Dalším neplánovaným přírůstkem byla fenka Lynx the Guardians of Albion, nyní již čtyřletá. Dcera našeho Saye a štěně na objednávku dcery. Hnědá něžná holka, která plní dceři její sny. Běhají v agility A2, má splněn NHAT chodí pást ovečky. Say i Lynx jsou nyní částečně v Brně, studují s dcerou na vysoké škole veterinární a jezdí domů na víkendy. Posledním benjamínkem naší smečky je fenečka Winsome Tucci Ray z Černobílých. Jsou jí čtyři měsíce. Je to miminko, a jak už je u nás zvykem, opět ne úplně plánované. Narodila se, a když jsem viděla fotky, zamilovala jsem se. Rozhodování bylo dlouhé; mozek křičel: „Jsi blázen, NE!“ a srdce:  „Jsi blázen, ANO!“ a nelituji. Je to holka, která nic neřeší, miluje všechno a všechny a kam nás společný život zavede, ještě uvidíme.

Na Facebooku jsem viděla, že na světě jsou štěňátka od Anynky. Zajímalo by mne spojení, a co od tohoto vrhu očekáváte?

Štěňátka od Anynky jsou po našem Never Say Never Black Chevers. Od tohoto spojení očekáváme vzhledem k povaze otce a maminky, která se věnuje služebnímu výcviku a má složeny zkoušky, štěňátka s obrovskou chutí do práce, pevnou povahou a klidnou hlavou. Nebudou to borderky na zahradu, k dětem jako společník, ale zvířátka na práci. Na jakýkoli sport. Je jich celkem šest, čtyři holky a dva kluci a jako skoro rodič můžu říct, že jsou dokonalí.

Agility je pro nás relaxem na maximum!

Pojďme ale k práci. Prozraďte nám, proč se věnujete se svými psy hlavně agility?

Je to sport, kde je důležitá spolupráce psa i psovoda a navíc nás to baví a to je tím hlavním důvodem. A potkávat se na závodech se stejně postiženými lidmi je super. Odpočinek je ventilem od všedních starostí. Navíc, když vám nejde o výhru, tak je to opravdu relax na maximum.

Ani jednomu z vámi preferovaných sportů se sama nevěnuji, přesto si  myslím, že jsou to odvětví od sebe dosti vzdálená, avšak v obou borderka vyniká. Proč jsou zrovna tyto dva sporty TOP? A je agility v borderce nebo spíše v lidech?

V pasení vyniká proto, že přesně na tuto práci byla dlouhé roky šlechtěna a modelována. Je to její přirozeností a styl práce jí byl dán do vínku tvůrci a chovateli plemene. Je to výsledkem obrovské práce chovatelů a majitelů, po dlouhé roky. A agility je o povaze konkrétního jedince, radosti z pohybu a touze vyhovět majiteli. Jsou na parkuru šťastné, pokud je učení vedeno správně.

Agility se stalo patrně asi opravdu disciplínou, ve které toto plemeno vidíme nejčastěji. Co je podle vás právě pro něj výhodou v tomto sportu a také nevýhodou?

Výhodou je obrovské zapálení pro cokoliv, co borderka dělá, do všeho dává celé srdce, a pracuje na maximum svých fyzických možností. Nevýhodou je, že nemají stopku a tak je na majiteli, aby myslel za ně a poznal, kdy už jedou nadoraz a je potřeba zvolnit. Ale tak to mají u všech činností, nejen u agility.

Jestli se nepletu, máte také zkušenosti se sportovní kynologií a pachovými pracemi. Je to tak? Jak si stojí v této oblasti?

Pachovky je baví a nosy mají úžasné, pokud se výcvik a učení vede správně, jsou, myslím, hodně dobré. Zaměstnává jim to hlavičku a to potřebují ze všeho nejvíc.
Sportovní kynologie je hodně o přístupu k tomu danému jedinci. Poslušnost jim jde, baví je, ale „díky“ rychlosti je to někdy na úkor přesnosti. Tady hodně záleží na přístupu majitele, pokud to podchytí a správně ukáže, co a jak si přeje, borderka to udělá. Jen se rychle učí a tak je někdy problém, že si myslí, že ví všechno a pak se drobné chyby musí přeučovat. Jsou borderky, které baví i obrany, nejsou ale založeny na zlobě vůči člověku, to jim vlastní není a být by ani nemělo. Je to pořád jen hra, ač se zákusy do rukávu. Zde je jejich handicapem hlavně velikost, není totiž v jejich možnostech se razancí vyrovnat velkým a služebním plemenům. Ale je hodně BOC, které mají složené i zkoušky nejvyšší včetně obran.

Vrátím se ještě k vaší smečce. Je celkem početná a to není vždy úplně jednoduché. Jak dobře je tedy ovladatelná a co byste poradila lidem, kteří také plánují pořídit si více psů?

Naše smečka čítá šest kousků. Ovladatelnost je při tomto počtu psů základem. Bez toho bychom nemohli fungovat. Je obrovsky důležité nastavení pravidel a jejich dodržování jak od psů, tak i od nás. Je nutno zachovávat hierarchii, jinak by mohlo docházet k nedorozumění a potyčkám. Zvládnout se to dá, ale jednoduché to není. Určitě bych nedoporučila více psů člověku, který nemá zkušenosti, či má ještě mladého, nevychovaného nebo ne úplně zvládnutého psa. Více psů už se chová jinak, je to opravdu smečka a spolupracuje spolu nonverbálně.  Nemusíte vůbec postřehnout signál, ale celá smečka přesně ví, co jeden z nich vymyslel. Navíc kombinace více samců i fen může být také problémem. U nás to nikdy naštěstí nepřišlo a doufám, že ani nepřijde.

Jste také trenérkou psů. Patří mezi vaše čtyřnohé klienty výhradně borderky nebo trénujete i jiná plemena? A na co se hlavně zaměřujete?

Dřív to tak bylo, ale kvůli svým zádům už moc netrénuji. Nemůžu lidem nabídnout pravidelnost a zaručit, že se výcvik uskuteční. Prostě mi zdraví řeklo dost a jsem ráda, že se můžu věnovat svým psům a tréninkům agility, když třeba nemůže dcera.
Nejprve jsem trénovala klasickou poslušnost a obrany, bylo to v době, kdy tady o borderkách ještě nebylo ani vidu, ani slechu. Pak přišlo agility, tak jsem a po nějaké době začala trénovat i to. Plemena jsem nerozlišovala, každé je jiné a má svá specifika a mě ta rozmanitost hrozně bavila. Vymyslet jak tomu kterému psu vysvětlit, co po něm chcete, bylo prostě fajn.

Chodili za vámi klienti třeba i s problémovým chováním? A s jakým nejčastěji?

Hlavním problémem byla spíš neukázněnost psa a nezkušenost majitele, protože vyrobil problém tam, kde ani nemusel vzniknout. Pak agrese ať strachová, či dominantní vůči psům nebo lidem. Se vším se dalo pracovat, ale  všechno záleželo na spolupráci s majitelem. Pokud se snažil, dělal, co měl a na čem jsme se domluvili, většinou jsme problém vyřešili.

Obrovskou výhodou border kolie je skutečnost, že je chytrá a tou největší nevýhodou je, že je chytrá. V mnoha případech si totiž „díky“ tomu cvičí své majitele a oni to ani nepostřehnou!

Na závěr bych se ještě ráda zeptala na jeden takový „nešvar“ plemene. Co si myslíte o tom, že si lidé, zvláště pak prvomajitelé borderek stěžují na pasení všeho, co jejich pes vidí?

No, borderka, jak říkám, není nad pes, ale má svá zásadní specifika, na která se při pořízení tohoto plemene musí myslet. Jedním z nich je pasení pohybujících se předmětů. Člověk, který plemeno zná, tak při prvním náznaku nežádoucího pasení u štěněte, zakročí hned a tuto činnost utne dřívnež vlastně začala. Prvomajitel kolikrát vůbec netuší, že jeho štěňátko začíná pást cokoliv.

 Chytá světýlka, pase stíny, ono je to pro spoustu lidí legrační, než si uvědomí, že je to obrovský problém a pak už jde opravdu o život psa. Před pořízením borderky bych všem doporučila navštívit nějaké akce, kde je toto plemeno zastoupené. Ať už agility, pasení nebo bonitaci. Je šikovné najít si někoho, kdo borderky má, chová je nebo nemá prvního psa, ale zkušenost s více zvířaty. Najít si někoho, s kým se může pak eventuálně poradit, měl by mít důvěru i ve svého chovatele, ten ví, jaká zvířata odchovává a může pomoci. Pokud je ale daleko, je fajn vyhledat si ve svém okolí člověka, který pomůže, když bude problém.

Na FB skupinách bych asi nehledala informace, či jim nepřikládala velkou váhu. Tam se ve velké míře vyjadřují lidé bez zkušeností, vlastnící jednoho psa. Ti, kteří je opravdu znají, nemají ani čas, ani chuť tam cokoliv psát, a dohadovat se s diskutujícími, kteří toho moc nevědí, ale tvrdí to s určitostí.

V tom může pomoct i chovatel, většinou zná někoho, kdo zase zná někoho dalšího. Ona psí rodina je velká a navzájem se prolíná.
Obrovskou výhodou border kolie je skutečnost, že je chytrá a tou největší nevýhodou je, že je chytrá. V mnoha případech si totiž „díky“ tomu cvičí své majitele a oni to ani nepostřehnou.

 

 

Děkuji vám za rozhovor.

 

Iveta Panýrková

Foto: archiv Hanky Sklenaříkové

Doporučujeme z našeho e-shopu
Novinka
Sušené krůtí krky
ZB000462
od 20
Novinka
Sušené hovězí plíce
ZB000458
od 21
Novinka
Sušené hovězí srdce
ZB000453
od 26
Legendy československé kynologie
Skladem
ZB000002
od 129
Novinka
Obojek SOFTY
Vyberte barvu
Obojek SOFTY
ZB000096
od 389
Kam dál ...