Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Když je redaktor také chovatelem…

Zajímalo by vás, kterak vzniká článek do eCanis, když takový jeden redaktor sdílí vnitřní prostory svého domu s bandou osmi štěňat velkého plemene a fakt má dobrou vůli ho napsat a odevzdat v termínu? Odpověď je velmi jednoduchá: „Velmi těžko, přátelé.“


Když je redaktor také chovatelem…

Odchov štěňátek, a zejména pak ten příležitostný jistě do našich domovů přináší pořádnou porci radosti a pozitivních emocí. Jen si člověk jaksi neuvědomuje, že je při tom třeba alespoň občas vyvíjet nějakou pracovní aktivitu, a to nejlépe s očekávaným výsledkem. A hlavně to všechno stihnout včas, že? Ono by se totiž mohlo zdát, že pro někoho, kdo má dar slova a kladný vztah k jazyku českému, nebude takovým problémem „vyšvihnout“ kultivovaný text jen tak z patra během pár minut, přihodit k tomu pár ilustračních fotek a jede se dál. Jen na to mít však možnost trochu se soustředit…

Jak to u nás běžně chodí?

Když je redaktor také chovatelem…

Jako každá správná redakce máme samozřejmě sestavený dlouhodobější redakční plán. Ten zahrnuje různé body jako například, kterým tématům se budeme v nadcházejících týdnech věnovat, kdo má na starosti portrét plemene, seriály, rozhovory, soutěže, sociální sítě apod. a hlavně do kdy má každý z nás ten který materiál odevzdat ke korektuře a ke grafickému zpracování. To zní jako dobrý a vychytaný systém práce. Však nás také paní šéfredaktorka pěkně péruje. Baba jedna… Ale všechno šlape tak, jak má. Čtenost raketově stoupá, nabídky na spolupráci se jen hrnou a zpětná vazba od vás čtenářů nás moc těší a nabíjí. Běžně tedy míváme i třeba dva tři týdny dopředu náskok. Jenže to si pak nesmí někdo (rozumějte já redaktor a korektor v jedné osobě) pořídit štěňata a intenzívně se s nimi po všech stránkách zabývat. To jste potom v háji!

Mrzne, až praští

Když je redaktor také chovatelem…

Únorové denní teploty sklesaly hluboko pod bod mrazu, v noci dokonce k mínus patnácti, takže ty malé pětitýdenní rarachy ven prostě vyšoupnout nemůžete. Porodní bedna jim je už dávno malá, rozšířený výběh s hračkami okolo ní zabírající celou naši pracovnu už také nestačí, takže kam s nimi honem? S takovou kosou jsme totiž opravdu nepočítali. A vyhrál to náš obývák, ve kterém to už po dvou dnech vypadá jako v zoo, a to nejen co se týče počtu chovaných zvířat (mám ještě dvě kavalírky), ale také doprovodným odérem. Co byste pro ně ale neudělali? Vždyť jsou tak sladcí (když zrovna někde nekadí), roztomilí (když zrovna spí) a hodní (když zrovna někoho nebo něco nekoušou).

Vypadá to, že je zrovna klid…

Když je redaktor také chovatelem…

Takže otevírám notebook a chci konečně zredigovat portrét plemene na březen. Už čtrnáct dní mi totiž visí v poště a já na něj pořád nemám čas. Sakra, mám ho vybitý! Ono totiž prodlužovačku, která se běžně válí po zemi, a do které za jiných okolností v průběhu dne několikrát připojuji nabíječku, bylo nutné odstranit ze zóny možného okusu. Nevadí. Zkusím tedy zamést a vytřít, dokud všichni spí. A možná se mi povede asi po týdnu zase něco uvařit. Stihla jsem jenom zamést, vytírat asi stejně nemá cenu, tak to dělat nebudu. A tu koukám, že baterka je na třiceti procentech, tak jdu na to. Po cestě jsem zakopla o štěně, které začalo řvát a zaktivovalo tím pádem všechny ostatní. Tak si tedy trochu pohrajeme. Přibíhá Bella (mladší kavalíří tetička) a chce se o hračku tahat také. Fajn, to zvládnu, ruce mám přece dvě (zatím). Tak a teď už byste mohli blbnout sami, ne?

Zvoní telefon: „Máte ještě volné štěňátko hovawarta? Slíbila jsem ho synovi za vysvědčení…“

Sednu k tomu a…

Když je redaktor také chovatelem…

Hurá, notebook je už nabitý na šedesát procent, takže mohu pracovat. Snad chvíli vydrží. Jo, a ještě honem rychle sklidit kabely z podlahy. Sednu tedy k tomu a soustředím se na text. Zvoní telefon: „Máte ještě volné štěňátko hovawarta? Slíbila jsem ho synovi za vysvědčení…“ Polknu. „A kolik je synkovi let, prosím?“ „Jedenáct.“ Polknu podruhé. A dvacet minut vysvětluji a rozloučím se. Sednu k tomu a pomalu rediguji. Jsem na konci prvního odstavce. Někdo kadí pod židlí… Hledám, čím to seberu. Hotovo. Sedám opět k portrétu. Caysha (matka štěňat) chce jít ven. Pustím ji tedy. A sednu k tomu. To už je dvanáct hodin? Musím štěňátkům připravit oběd. Dnes budou mít syrové krůtí maso se spařenými vločkami a zeleninou. K mističkám se vrhají, jako kdyby měsíc nežrali. Sednu znovu k textu. Sláva, druhý odstavec mám hotový. Jdu uklidit misky a otřít upatlané psí děti. Možná bych si mohla také odskočit, když už stojím. Po cestě seberu další dvě h…. A sednu k tomu. Dceři skončil online: „Mami, co bude k obědu?“ Asi si uvaříme chleba se šunkou. Uběhlo dalších čtyřicet minut. Sednu k tomu. Bella chce jít dovnitř. Zase se zvednu, abych vzápětí usedla k článku. Zvoní telefon: „Vy máte štěňátka howardů? Já bych chtěl pro rodiče toho strakatého!“ Ani už mě nepřekvapuje, že neslyším něco jako „Dobrý den“, a že zájemce nezná správně název plemene, o které se zajímá a ani barvy, ve kterých se vyskytuje. Tentokrát nevysvětluji nic. Sednu k tomu a pracuji asi pět minut. Někdo řve! Vyskočím ze židle a vyhodnocuji, co se děje. Jedna fenka se narvala pod skříň a nemůže ven. Blonďatý pejsek ji navíc kouše do ocásku. Situaci vyřeším a už sedím zase u notebooku.

Přijímáme návštěvy

Když je redaktor také chovatelem…

Od čtvrtého týdne také štěňátka přijímají návštěvy. Pro mne to znamená minimálně zamést a vytřít (aby se úplně cizím lidem poněkud nepřitížilo) a upéct něco ke kafi. Přece tu nebudeme sedět jen tak na sucho. Buchta je v troubě, tak bych zase mohla zasednout k portrétu. Torinka (starší z obou kavalírek) vrčí na drzého výrostka, který jí visí na uchu a nechce se pustit. Jdu zasáhnout, protože babča už by si zasloužila alespoň relativní klid. Do toho zvoní telefon. Volá moje sestra: „Kdy bychom se mohli přijet podívat na štěňátka?“ „Nikdy“, napadá mne v duchu. Místo toho ale slyším, jak říkám: „Jasně, o víkendu to nějak vymyslíme. Ozvi se koncem týdne.“ Už asi po stopadesáté sedám k notebooku. Nepřečtu ani tři věty a z okna vidím natěšené budoucí majitele jednoho z našich malých hovísků, jak stojí venku za brankou. Chystám se ke dveřím, ale po cestě zahlédnu cosi v zrcadle. No, takhle tedy ven nemůžu! Chtělo by to aspoň řasenku a sundat ty šílené tepláky. Konečně vyrážím návštěvu vpustit. Dojdu až k plotu, když si uvědomím, že jsem nahoře zapomněla klíče. Holt, co není v hlavě, musí být v nohách. Zapnu sušičku a jdu odemknout. Nakonec strávíme společně pěkné tři hodinky. Mezitím samozřejmě chystám mléčnou svačinku, sbírám bobky, uklouzla jsem po jedné louži a třikrát se omluvila do telefonu, že teď nemohu a ať zavolají později. A vysvětluji a vysvětluji. Loučíme se v půl šesté středoevropského času. Štěňata odpadla. Tak to mám na článek ještě hodinku, než dorazí manžel z práce a bohužel bude chtít večeři. Tak šup, šup, sedám k tomu. Vlastně ještě ne, je potřeba dát Torince léky, které bere na srdíčko a to musí být nalačno.

Já to snad nedodělám!

Když je redaktor také chovatelem…

Notebook opět potemněl. No, jo, já ho vlastně nedobila na sto procent. Teď si mohu opět dovolit dát ho na chvíli do zásuvky a jít pracovat. Od rána jsem se dostala tak do třetiny. Jde mi to jak psovi pastva. Zvoní telefon: „Dobrý večer, neruším vás takhle pozdě? Já jsem našla na klubových stránkách, že máte štěňátka…“ Pro všechny již naštěstí nové rodiny vybrané mám, tak se omluvím a popřeji jim hodně štěstí v dalším hledání. Ta poptávka je nyní prostě obrovská. Během dne vyřizuji podobné dotazy i v mailu a na svém facebookovém chatu. Je to letos prostě mazec! Mám posledních dvacet minut. A další odstavec je hotový. „Tý, dý, dý, dý!“ Dosušila sušička. Část věcí rovnou skládám a zbytek házím na hromadu ostatního nevyžehleného prádla. Pyramida dosáhla svého vrcholu a hroutí se jak domeček z karet. Potřebuji další koš. Kdo to kdy vyžehlí, je ve hvězdách a já se vracím k redigování. Sotva se začnu soustředit, klapnou dveře a hlava rodiny je doma. „Ahoj miláčku!“ A štěňata jsou v pozoru! Tak dneska už to zase nedodělám…

Co vás čeká v březnu?

Když je redaktor také chovatelem…

Těšíte se druhý den v měsíci opět na portrét plemene? Tak se nechte překvapit, jestli jsem to nakonec nějak (v noci) zvládla nebo budete mít tentokrát vážně smůlu. Pravda se ukáže už brzy. „A teto Míšo, kdy plánuješ další štěňátka?“, ptá se mne ještě týž večer do telefonu má šestiletá neteř.

Michaela Weidnerová

 

Foto: Michaela Weidnerová

Kam dál ...