Kde je problém?

Pokud jste rodič, tak vás jistě dnešní díl našeho seriálu o canisterapii velmi zaujme. Budeme se věnovat tématu, jak může právě tato terapie pomoci u zdánlivě zdravých dětí. Probereme si jeden druh poruchy, který je relativně běžný, a možná jste se s ním již setkali. A hlavní slovo bude mít jako vždy Zdenka Prošková.

I u zdánlivě zdravých dětí může mít canisterapie pozitivní účinky. Dnešní životní styl, uspěchaná doba zaměřená na výkon, životní prostředí, strava, způsob výchovy, nemoc nebo zkrátka jen vliv civilizace… Je tu opravdu celá řada faktorů, které naše děti ovlivňují. Ne každé dítko má silnou nervovou soustavu a dostatek sebevědomí, aby se s útoky na svou duši vyrovnalo bez následků. Pokud vynecháme genetikou podmíněné zdravotní problémy či duševní onemocnění, stále ještě se i u „zdravých“ dětí potkáme s celou škálou problémů. Tentokrát si přiblížíme jeden druh poruch, které jsou relativně běžné, a zcela určitě se s nimi sami potkáte.

PORUCHY EMOCÍ

V dětském věku bývají různorodé. Ovlivňují psychiku a potažmo i celé tělo.

Strach, úzkost

Nadměrně silný, dlouhodobý strach a úzkost se mohou v dítěti zapsat na velmi dlouho a ovládat tak jeho uvažování, chování a celkový fyzický stav. Princip je velice snadný – dítku můžete logicky vysvětlovat, že není čeho se bát, přesto je v něm strach tak hluboko zakořeněn, že fyzická reakce těla je vysloveně stresová.

Stres pak ovlivní veškeré projevy:

• Dítě se může stáhnout do sebe, čímž se pokouší uniknout od aktivity, která by znamenala kontakt se stresovým faktorem.
• Může se naopak chovat neklidně, protože napětí zhoršuje funkci pozornosti a paměti. Dítě se tak může hůř učit, mít horší výsledky ve škole. Stres pak ventiluje zvýšenou aktivitou.

Potíže se obvykle stupňují při větší zátěži na nervovou soustavu – nástup do školy či nějaká změna, stěhování… Úzkost ovlivňuje vše. Dítě je nejisté, má obavy z neúspěchu, bojí se negativního hodnocení, cítí se neustále něčím ohroženo. Tyto obavy se mohou odrazit v oblasti spánku, jídla, fyzickou bolestí, tiky a celou řadou dalších příznaků.

O co tady jde? Je Vašík hypochondr, který předstírá vážné onemocnění? Nebo potřebuje vysvětlit, že takto se chovat nemá, protože mu v podstatě většinou nic není a jen tím obtěžuje ostatní?

To určitě ne.

Vašík byl obětí nemocničního systému. Nelidský zásah dospělého člověka, který byl třikrát tak veliký než maličký chlapec a svou moc mu dokázal i v přítomnosti maminky, která nedokázala zasáhnout, poznamenal chlapcovu duši natolik, že Vašíkův mozek při jakékoli podobné příležitosti vysílá tělu signály ohrožení. Vašík je chlapec citlivý, tak trochu něžná duše. Jeho tělo na vyslané signály zareaguje tak, že vyšle příkaz, aby cítilo bolest.

Jak se dá pomoci?

Vašík tu bolest opravdu cítí, nevymýšlí si ji. Byla by proto hloupost ji zlehčovat nebo mu vysvětlovat, že by ji vlastně cítit neměl, protože ve skutečnosti mu nic není. Ono mu totiž je. Ne sice jeho tělu, ale jeho psychice, duši. A s tím je třeba pracovat!

V tomto případě coby zooterapeuti můžeme pomoci jako doprovod. Ideální stav by byl, pokud by sám lékař, ke kterému půjde dítě na příští prohlídku, měl své zvíře a měl jej přímo v ordinaci. To se však v ČR jen tak nepoštěstí, ale i samotný doprovod může být dobrý. Stejně tak návštěva veterináře se zvířetem může Vašíkovi postupně pomoci. Náhodné návštěvy lékařů je třeba vynechat, protože ty by mohly Vašíkovu nervovou soustavu přivést do naprostého zmatku a soustavného stresu. Nicméně je vhodné zařadit připravené návštěvy, které budou opravdu jen návštěvami – dětský lékař se s hochem jen pozdraví a nebude ho prohlížet.

Kde ale jako zooterapeuti můžeme pomoci určitě, je dětský kolektiv. Děti velice rychle odhalí strach, který Vašík má. A ne vždy to jsou schopny zpracovat správně. Vašík může být terčem posměchu, může být brán za „ufňukánka“. Právě zde má zooterapeut velkou moc. Pokud je totiž všímavý, brzy postřehne atmosféru, která v kolektivu vládne. Jedním z cílů každé skupinové zooterapie by mělo být semknout kolektiv a vytvořit z něj zdravě fungující společenství. Výběrem her a aktivit zaměřených na odlišnost, citlivou pozorností věnovanou úzkostnému dítěti a nenásilným vysvětlováním celému kolektivu, že mít strach je normální, je možné dosáhnout zlepšení vztahů. Zlepšení vztahů posléze může mít pozitivní vliv na sebepřijetí úzkostného dítěte…. A ze sestupné spirály může začít vznikat vzestupná.

Proto buďme všímaví, ohleduplní a empatičtí. Dětská trápení jsou stejně důležitá, jako jsou ta naše. Jsou totiž prožívána stejně silně.

Foto: Zdenka Prošková

předsedkyně spolku Pes A Člověk

www.pac.mypage.cz