Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Kavalír se ke mně dostal šťastnou náhodou!

Dovedete si představit, že i s kavalír King Charleš španělem se lze věnovat sportovní kynologii? A že takový malý společenský pejsek zvládne složit i některé základní zkoušky z výkonu? Ano, ano, to všechno je možné. A přesvědčí vás o tom následující rozhovor…


Kavalír se ke mně dostal šťastnou náhodou!
Michaela Weidnerová 27.3.2019 5846x Rozhovory o výcvikuRozhovory o plemeni

Kavalíra si většinou pořizují lidé, protože se jim líbí a z nejrůznějších důvodů si ho hrozně přejí. Avšak Jana Hovorková nám líčí úplně jiný příběh. Svůj vlastní a velmi originální. Výstavy? Tak to si přála především paní chovatelka. A sportovní výcvik? Tam zase zapůsobila kamarádka. Faktem ovšem je, že Scotty, vlastním jménem ARRIANNA´S SCOUT of Timodie, se rozhodně neztratí ani při jedné z těchto aktivit. Nevěříte?

Paní Hovorková, prozraďte nám nejprve, proč jste se vlastně rozhodla pro plemeno kavalír King Charles španěl?

Nerozhodla. Toto plemeno se k nám dostalo šťastnou náhodou. Můj syn s přítelkyní tehdy pořídili kavalírka pro její babičku k nějakému životnímu výročí. No a ona jim ho po týdnu vrátila s tím, že pejsek čůrá a kaká. A já tenkrát řekla: „Nechte ho tu, máme zahradu, bude mu tady dobře.“ A tato věta nám všem převrátila život vzhůru nohama. Úplně všichni jsme se zamilovali a stále jen žasneme, kolik lásky dokáže toto plemeno dát svým páníčkům. Vím, že už bych žádné jiné nechtěla. Když se k vám přitulí a přitiskne svoji chlupatou tvářičku na tu vaši…

Je Scotty vaším úplně prvním psem nebo jste před jeho pořízením již nějaké kynologické zkušenosti měla? A jaký je to vůbec pes? Zkuste nám ho trochu představit, prosím.

Scotty není naším prvním kavalírkem. Tím byl „zrzavý“ Baxík. Byl to Kavalír s velkým „K“. Všichni jsme ho milovali. Dokonce s ním můj tatínek začal chodit denně na procházky. Tehdy mu bylo osmdesát dva let a myslím, že si to užívali spolu oba dva. Jenže v září 2016 právě na procházce s tatínkem ho napadl a zakousl toulavý pes (brazilský fila). Tady u nás v lázeňských lesích! Protože to pro nás všechny byla velká rána, sedla jsem hned k internetu a hledala nového kamaráda. A asi to tak mělo být. Náhoda mi nahrála právě Scottíka. Scottík je úplně jiný, je temperamentnější, šikovnější na učení a je nejkrásnější (i když pro mne je top stejně zrzoun). Je ochotný dělat úplně všechno. Je neuvěřitelně trpělivý a někdy i poslechne! Prostě ideální pes na téměř všechny aktivity, které vás jen mohou napadnout. Úžasný parťák na cesty, na dovolené, výlety… Úplně nejvíc miluju, když přijdeme z venku zmrzlí a klidně i zablácení a po sprše si spolu zalezeme a hezky odpoledne prolenošíme…

Úplně nejvíc miluju, když přijdeme z venku zmrzlí a klidně i zablácení a po sprše si spolu zalezeme a hezky odpoledne prolenošíme… 

Většina nadšených a zapálených majitelů vyrazí se svým kavalírem spíš na výstavy než na cvičák, vy jste ale úspěšní na obou těchto „kolbištích“. Jak vlastně zvládáte skloubit obojí dohromady a není třeba náročnější údržba a úprava srsti na výstavu u pracovního pejska?

Do výstav mě tak nějak „natlačila“ chovatelka našeho Scottíka. Nikdy jsem neměla chuť někde běhat a předvádět se. Pořád zastávám názor, že pejskům je líp někde v lese nebo na louce. Ale také musím uznat, že výstavy mi přinesly hodně pozitivního. Poznali jsme se se spoustou nových lidí, zažili spoustu nového. Díky výstavám jsme se dostali na různá setkání kavalírů. Poznali jsme mnoho krásných míst. (Naposledy mě přímo uchvátila Kutná Hora, jak je nádherná.) Výstava je pro nás akcí na víkend a ještě ne na každý, takže úprava srsti není až tak velkým problémem. Vlastně jen psa vykoupu, vyfénuju a učešu. Stejně mu každý den zajedu kartáčem do chlupů. A to bez ohledu na to, jestli se chystáme na výstavu, či nikoliv. Vím, že kdybych to neudělala denně, dřív nebo později by mu začaly chlupy dredovatět…

V souvislosti s výstavami mne napadá ještě jedna věc. Pes, který je zvyklý cvičit poslušnost si často při zastavení psovoda již automaticky sedá, nemáte s tím problém třeba v kruhu, když potřebujete, aby se Scotty prezentoval ve výstavním postoji? Jak to případně řešíte?

No, to je pravda a také když jsem byla na první výstavě, byla jsem vnitřně hrdá, jak pěkně mi Scotty sedí u nohy a hezky u ní také běží, ale rázem jsem pochopila, že tam je to všechno jinak. Hm… Pokus omyl. A tak na našem cvičáku proběhla výcviková hodina pro výstavy. Dodnes z této hodiny čerpám.  Ale ve finále jsme jen začali trochu víc pilovat povel stůj, a to v různých polohách. Chůze na vodítku je hodně podobná chůzi na výstavním vodítku, jen si musím dát pozor na otočky tak, abych nemotala hlavu jemu, ale hlavně sobě. No, a pak před výstavou trénujeme jen postoj na „stole“. K tomu docela dobře poslouží lavičky, zídky, pařezy… Pořád nemá rád, když se mu snažím upravit tlapky. Určitě při větším tréninku bychom to vypilovali, ale ta důslednost…!

Pojďme se ale zaměřit více na ten výcvik. Pokud se některý majitel rozhodne s tímto plemenem sportovat, zvolí spíš agility, dogdancing nebo něco podobného, vy se ale věnujete sportovní kynologii. Co vás k tomu přivedlo?

K výcviku jsem také přišla náhodně. Kamarádka mě spíš dotlačila, že určitě musím na cvičák a tak jsem se přihlásila s tím, že základní výcvik nějak přežiju. Přece vím, co se psem! Po deseti hodinách mi bylo trapné říct, že končím. A pak se to zlomilo a na cvičák už chodím dohromady více jak šest let! A vlastně je to dané cvičákem. Máme štěstí, náš cvičák vede zapálená chovatelka psů a zásadně cvičí v malých skupinách. Základní poslušnost. A protože je nás tam spousta takových „inventářů“, vymýšlí se různé akce. Soutěže, velká letní celodenní soutěž pro psy i pánečky, boj o putovní pohár. Můžeme se zapojit do různých aktivit – stopy, psí triky atd. Vlastně dnes už si na cvičák chodím odpočinout jako do zájmového kroužku. Je tam celkem dobrá parta lidí, legrace a pak se čtyřikrát týdně věnuji svému psu na sto procent, na hodině jsme tam jen sami pro sebe a to si myslím, že je hodně důležité. Když se na to podívám zpětně. Naučila jsem se tam manipulovat se psem, naučila jsem se mu rozumět a myslím, že základní výcvik by měl být povinný, a to pro každého pejskaře.

Nepřipadáte si občas mezi jinými pracovními plemeny tak trochu jako „exot“ a jak vás tam ostatní vlastně berou? A co Scotty? Jak si stojí v konkurenci ostatních psů?

Na našem cvičáku kavalírek není zvláštností. Se mnou do skupiny chodí roční trikolorka, na stopách se potkáváme s devítiletým trikolorním Filípkem, na hodině se střídáme s BH holčičkou. Chodí s námi boloňský psík, jezevčík, zlatý retrívr, jorkšír, kokršpaněl, border kolie, šitzu, pražský krysař, naháči, ale i spousta loveckých a pracovních psů… Scottymu se, myslím, na cvičáku líbí. Nemám pocit, že bychom něco nemohli zvládnout jen proto, že je to kavalírek. A také si myslím, že je šikovný. Hlavně ze začátku to byl takový malý šprt. Teď jsme přes zimu hodně polevili… Budeme muset zabrat. Jenže vytkněte kavalírkovi, že dělá něco špatně, když na vás otočí ty svoje oči!

Zkuste vytknout kavalírkovi, že dělá něco špatně, když na vás otočí ty svoje oči!

Vzpomněla byste si ještě na vaše společné výcvikové začátky?

Pro mě začátky na cvičáku byly s Baxíkem. S ním jsem se naučila úplné základy a fígle, také měl složených pět zkoušek a první zkoušku z dogdancingu jsme už bohužel nestihli. Začátky byly ale pro mě neuvěřitelné. Srovnat levá, pravá, vodítko, pamlsky, povel v pravou chvíli… No úplná věda! Minimálně půl roku jsem si připadala jako totální nemehlo. A pak když se během týdne z Baxíka, který už toho uměl spoustu, najednou stal Scottík, byla jsem znovu na začátku a možná to pro mě bylo ještě horší. Bylo mi hodně moc smutno po mém prvním pejskovi. Scottík byl samozřejmě milé živé štěňátko a vlastně „mi utřel slzičky“. Měla jsem velký problém srovnat se s tím, že najednou nejsme premianti. Sice mě „protekčně“ nechali ve skupině pokročilých, ale bylo to pro mě hrozně moc těžké. Pořád jsem na Scottyho spěchala, pořád jsem měla pocit, že musí všechno zvládnout během hodiny. Hodně jsem musela pracovat na sobě a smířit se s tím, že mám znovu ještě ani ne tří měsíční štěně, ke kterému se musím pořád ohýbat, a stokrát zkoušet to, co jsem už dávno zapomněla. Na čas jsem se nechala sama přeřadit k „začounům“, abychom cvičili se sobě rovnými. A je úplně jedno, jestli je to malý, či velký pes. Jediný rozdíl je v tom, jestli máme malý nebo velký aport.

Máte složeno několik zkoušek z výkonu, která je pro vás tou nejcennější, případně která vám dala asi nejvíce „zabrat“?

Nevím, která zkouška byla nejtěžší, na každou jsme se museli připravit. Ale určitě z těch základních je asi nejtěžší BH, protože je hodně dlouhá na soustředění psa. Je tam dlouhá chůze na vodítku a stejně dlouhá chůze bez vodítka. Asi ta byla zatím nejtěžší. Ale co nám dává pořád zabrat, je štěkání na povel. Můj muž totiž naučil Scottíka na povel kejchat. A tak při zkoušce místo štěkání zakejchal a rozhodčí byla „naše“. Samozřejmě se ztrátou bodů.

Můj muž naučil Scottíka na povel kejchat. A tak při zkoušce místo štěkání zakejchal a rozhodčí byla „naše“. Samozřejmě se ztrátou bodů.

Máte nějaký opravdu oblíbený cvik nebo disciplínu a naopak na čem byste ještě potřebovali trochu zapracovat?

U Baxíka jsem milovala povel „lehni“ na dálku. Byl to úžasný povel a on ho uměl perfektně. Na cvičáku jsme vyhrávali „čáru“. Když jsem ho potřebovala kdekoli zastavit, zařvala jsem: „Lehni!“ a věděla jsem, že zabrzdí na místě. Nevlítne pod auto, cyklistu…, že neuteče a vydrží. Velmi praktický povel pro psa, který je zvyklý chodit na volno. U Scottíka to musím ještě hodně vypilovat. Je pravda, že nejsem tak důsledná. Scottík má zase perfektní dlouhodobé odložení. To funguje.

Všimla jsem si, že u zkoušky ZPU1 jste si z volitelných cviků vybrala stopu. Kavalír je přeci jenom plemenem s kratší čenichovou partií, nemá třeba v létě s tímto oddílem problémy? A jak mu to jde celkově?

Stopy jsme začali cvičit snad před více než rokem a dnes musím říct, že asi jo, asi mu to jde. Má tuto disciplínu fakt rád. Letos jsme trénovali i přes zimu a ve tmě s čelovkou. A asi by se fakt měl člověk učit stopovat po tmě. Protože jsem svoji stopu neviděla a zůstalo vedení opravdu jen na Scottym a kupodivu jsme vždy našli všechny předměty.

Určitě se shodneme na tom, že alfou a omegou každého výcvikového snažení je správná motivace. Prozraďte nám tedy, co je pro vašeho pejska tou opravdovou top odměnou?

Nevím, ale naštěstí je Scotty celkem mlsný, takže fungují vařená srdíčka, žaludky, játra, kuřecí maso… Někdo cvičí na piškoty, někdo na hračku. Je to různé, ale pokud fungují pamlsky, máte z poloviny vyhráno. Ale pro Scottyho by byla určitě největší odměnou nějaká fenka.

Na Scottyho slyším jen samou chválu. Copak nemá žádná negativa?

To víte, že má. V posteli spí zásadně „naštorc“.

Po přečtení tohoto rozhovoru jistě nejednoho majitele kavalíra napadne zkusit to také. Co byste mu poradila do začátku?

Určitě doporučuji každému cvičák. Naučí se být se svým psem, naučí se nějakým kouskům, naučí se aspoň základy poslušnosti, které nejsou nikdy k zahození. My se psem jezdíme všude na výlety, na dovolené, na tábor. Bereme ho do restaurace (Kam nás se psem nepustí, tam nejdeme.) a tam se opravdu hodí třeba dlouhodobé odložení. Určitě tam najde i partu lidí a třeba se to někomu může stát „zájmovým kroužkem“ stejně jako mně. A rozhodně doporučuji vydržet co nejdéle, i když bude mít problémy sám se sebou. Tím jsme si tam prošli snad všichni. Teď v březnu začal chodit můj muž s naším novým parťákem – v lednu jsme pořídili Scottymu „bráchu“ – zrzouna. Tak doufám, že se jim tam bude líbit zrovna tak jako mně.

Mohla byste nám na závěr ještě trochu poodhalit své plány do budoucna nebo alespoň do letošní výcvikové a výstavní sezóny?

Právě velikostí psa jsme tak trochu omezení výběrem zkoušek (kilový aport fakt nedáme), i když od letošního roku se toho hodně změnilo a přibyly zkoušky nové – třeba BH1, 2, 3 – tuším, že se to teď jmenuje IBGH. Ale hned 21. dubna jsme už přihlášení na stopařský speciál FPr1 a v květnu, když se dostaneme na BH1, vlastně IBGH1. No, a na léto a podzim ještě nevíme, co nám cvičitelka připraví. Možná bychom si mohli vyzkoušet agility, ty sice trénujeme jen krátce, ale o to víc nás baví, tak aspoň nějaký sranda závod.

A co se týče výstav, letos bychom chtěli dodělat českého šampiona a také slovenského, kde nám vždy chybí jeden titul z druhé sezóny. No, a pak se uvidí… Teď ale hlavně musím dodělat všechna daňová přiznání…

Děkuji vám za krásný rozhovor!

 

Foto: archiv Bc. Jany Hovorkové

JCh. ARRIANNA´S SCOUT of Timodie

O.: Ch. Artur Koblížek

M.: Ch. Timon´s Diamonds Are Forever

Nar.: 20. 7. 2016

Výstavy: výborný, 3x CAJC, 7x CAC, 3x res. CAC, BOS, Český junior šampion,

Zkoušky: ZZO, ZOP, BH, ZZO1, ZPU1

Zdraví: DOV prostý, MVD bez nálezu, EF/CC po předcích čistý/čistý, luxace čéšky 0/0

Bonitace: 111 111 121F

Chov. MVDr. Lucie Veselá

Maj. Bc. Jana Hovorková

Kam dál ...