Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Rádi byste se dozvěděli něco bližšího o chovu kavalírů a také o tom, jak to chodí v jednom ze dvou zastřešujících klubů v České republice? Fundované odpovědi na spoustu otázek podložené mnohaletou praxí nám nabízí hlavní poradkyně chovu Cavalier King Charles Spaniel klubu Čech, Moravy a Slezska Kateřina Šmejkalová…


Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Kateřina Šmejkalová chová s manželem kavalíry více než dvacet let v chovatelských stanicích Merlin Bohemia a Minowara, téměř podobně dlouhou dobu působí jako hlavní poradkyně chovu v Cavalier King Charles Spaniel klubu Čech, Moravy a Slezska a navíc toto úžasné plemeno posuzuje i na výstavách. Její zkušenosti a přirozený nadhled se odráží i v našem rozhovoru a jistě osvětlí mnohé z oblasti chovu nejen začátečníkům, ale i těm zkušenějším.

Paní Šmejkalová, jak dlouho se věnujete chovu kavalír King Charles španělů a proč jste se rozhodla právě pro toto plemeno?

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Můj první vrh se narodil v roce 1997 po fence Persy ze Zámku Lešná. Bylo to devět let poté, co se v mém životě objevila první kavalírka, kterou pořídila moje mamka jako kamarádku pro mě a moje sestry. Doma jsme v té době měli dvě fenky německého ovčáka. No, a protože moje mamka byla vždy nadšencem do psů, tak jednou, když se poprvé s kavalírem setkala, se rozhodla, že by takového psa také chtěla mít. Kavalír tenkrát nebyl v Čechách zrovna rozšířeným plemenem a tak, i když bylo v plánu sehnat trikolorní fenku, byla tou první kavalírka barvy black and tan. Dalo by se říct, že jako nejstarší dítě jsem si Bettynku víceméně přivlastnila, starala se o ni ze všech nejvíc a časem se o toto plemeno začala více zajímat. Když to šlo, zajela jsem se podívat na klubovou výstavu a vždy jsem z toho měla zážitek na dlouhou dobu. Kavalír je pro mě láskou od dětství a nikdy jsem žádné jiné plemeno nechtěla. Je to pro mě partner na celý život.

Vzpomněla byste si ještě na svého úplně prvního psa nebo fenku?

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Tou první tedy byla black and tan fenka jménem Bassy Perla Farkáně, narozená v roce 1988. V roce 1993 jsem rodiče ukecala na další fenku, trikolorní Kolombínu ze Zámku Lešná. Když trošku odbočím od tématu, chtěla bych zmínit, že koupí kavalírky od Běly Sochorové začalo naše dlouholeté přátelství. Běla ve mně viděla nadšence, já obdivovala ji i celou její krásnou kavalíří smečku. Jsem moc ráda, že jsem se od ní mohla učit vše o chovu, vystavování i posuzování. 

Teď se vrátím zpět ke svým kavalírkám. Teprve se třetí fenkou – Persy ze Zámku Lešná jsem se dočkala vytouženého prvního odchovu.  A první velké úspěchy na výstavách jsem zažila s báječnou fenkou Anncourt Honey Honey, kterou jsem si v roce 2001 dovezla z Anglie. Honey byla od finské chovatelky a rozhodčí Annukky Paloheimo, u které jsem působila jako „kavalíří au pair“ (v té době žila Annukka v Anglii). Také od ní jsem se mnohému naučila. Ona sama začínala s kavalíry přímo u paní Amice Pitt (o Amice Pitt by se dalo říci, že byla „zakladatelkou“ plemene) a učila se od ní. Je to zajímavé vzpomínání. Při této příležitosti chci poděkovat také mojí mamce, která je pro mě učitelkou i průvodkyní ve všem, co se psů týká. Ona je vždy tou první, ke komu si chodím pro rady a vždy mi byla a je oporou. I pro ni jsou psi náplní jejího života (zabývá se výcvikem vodících psů).

Ve vašem klubu působíte poměrně dlouho jako hlavní poradkyně chovu. Prozradila byste našim čtenářům něco z historie chovu právě pod hlavičkou vašeho klubu? Třeba kdy se narodil úplně první vrh, kteří chovatelé a chovatelské stanice významně ovlivnili chov v jeho počátku a samozřejmě cokoliv dalšího, co by vám přišlo důležité nebo zajímavé… 

Náš klub vznikl na podzim roku 1992. První poradkyní chovu byla tehdy Zdena Šťulíková a po ní Zuzana Coufalová.  Já působím jako poradce chovu od roku 2001.

Začátek chovu kavalírů v Čechách se datuje do roku 1975, kdy se do republiky dostal první chovný pár – v netradiční kombinaci black and tan pes a trikolorní fena, oba z Anglie. Ti se stali zakladateli chovu kavalírů v Čechách v CHS ze Semradic chovatelky Milady Semerádové. O novou krev se pak postarali psi hlavně z Německa – buď dovezení, nebo se nakrylo v zahraničí. Na počátku chovu kavalírů stojí například tyto další chovatelské stanice: Květ Sakury, z Jevanských jezer, ze Zámku Lešná, z Kamilkové zahrady, z Císařského mlýna, Karlovarský porcelán, z Goyova obrazu, z Jiříkova, Moravské lázně, z Jiršu a některé další. Jak vidíte, mezi jmenovanými najdete některé stanice, které stále působí a věřte tomu nebo ne, i když se za ta léta stáhly do „ústraní“ a nenajdete je mezi těmi, kdo se dnes aktivně objevuje na výstavách, mívaly ve své době velké úspěchy a velkou měrou český chov ovlivňovaly.

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Pokud jde o zajímavosti z chovu, zmíním třeba některé výjimečné plemeníky. Legendou pro mě byl například black and tan pes Onyx von der Saarmühle, který byl nejen úžasný v exteriéru, ale dožil se i krásného věku – jeho majitelkou byla Běla Sochorová, která měla i několik dalších krásných importovaných jedinců. V chovu byl hodně využitý i její trikolor Rio von der Saarmühle. A moc se mi líbil také blenheim pes Palomino ze Zámku Lešná.

Pamatuji si, že velké zlepšení přinesl do českého chovu trikolorní pes Immenhof´s Movie Star, kterého vlastnila paní Ingrid Mikulášová na Slovensku. Ta ve své CHS Biely démon měla několik jedinců z CHS Immenhof´s a také několik dalších importů, např. úžasného blenheim psa Milkeyn Monarch at Lymrey. Chovatelská stanice Immenhof´s byla ve své době jednou z nejvýznamnějších v Evropě a osobně si tam vážím i dlouhověkosti, kterou lze i dnes najít v několika potomcích této linie (např. přes CHS Biely démon).

Po psu Movie Star v českém chovu velmi působili dva trikolorní potomci – Woody Květ Sakury, který měl ze strany matky v rodokmenu CHS ze Semradic a potom to byl Valentin z Kamilkové zahrady, v jehož rodokmenu najdeme další z prvních chovatelských stanic v republice, a to CHS z Jevanských jezer a jeho dědou byl krásný finský trikolor Fontelania Crest majitelky Ireny Kauppi, který se stal v Čechách dvakrát klubovým vítězem (v letech 1991 a 1992).

Další, kdo by dnes mohl být zapomenutý a kdo hodně pozitivně zapůsobil v českém chovu, byl ze Švédska importovaný blenheim pes Hackensack Temptation majitelky Zuzany Coufalové. Byl to exteriérově výborný pes, který byl zdravý a měl krásné a zdravé potomky. I on patří k těm, ke kterým by bylo fajn se v chovu vrátit nebo na jeho linii znovu navázat. Obávám se ale, že ta je zcela ztracená...

Zmíním se i o psovi z Anglie jménem Toraylac Zig Ziglar, kterého vlastnila paní Ivana Jandová. Mohla bych se opakovat a napsat o něm to samé jako o psu Hackensack Temptation. Ale na rozdíl od Hackensacka na jeho linii můžeme naštěstí dnes stále navázat (např. přes CHS Prokopská hvězda).

V chovu jednobarevných kavalírů velmi významně zapůsobili black and tan pes Pamedna Ricardo majitelky Jany Kühnelové a ruby pes Lisgarth Dylan Thomas Olgy Jačkové. Oba dva byli importovaní z Anglie, byli úspěšní na výstavách a dávali pěkné potomstvo.

Krásných psů bylo vícero, ale tito mi přijdou jako nejzajímavější pro připomenutí. V době ne tak dávné se v českém chovu dobře prosazovali např. Bonitos Companeros Itzi Bitzi Tini Wini, Volney Bonanza, Angel´s Pride Napoleon, Royal Times Darlington, Lancelot Biely démon, Alfi Sylena a další.

Tyto psy jsem osobně zažila, proto jsem se o nich zmínila. Významné kavalíry z doby dávnější (před rokem 1990) si osobně nepamatuji, i když mi jsou známá jejich jména a ve své fantazii si představuji, že určitě byli také krásní. O nich by mohli více vyprávět třeba paní Michaela Čermáková či Jiřina Severová, Zdena Šťulíková a pan Milan Diky.  

Každým rokem se u nás v klubu zapisuje kolem dvě stě padesáti štěňat!

Zajímalo by mne také, přibližně kolik štěňat se v současné době pod vaším klubem každoročně zapisuje, a kolik je asi tak aktivních chovatelských stanic?

Každým rokem se u nás v klubu zapisuje kolem dvě stě padesáti štěňat, a chovatelsky aktivních stanic může být kolem šedesáti. Někdo odchová třeba jen pár vrhů za několik let, jiní chovatelé naopak několik vrhů za jeden rok.

Pojďme ale k samotnému výběru chovného páru v souvislosti se zbarvením. Byla byste tak hodná a přiblížila nám alespoň v základu genetiku barev?

Vezmu to zjednodušeně. Dominantní nad všemi barvami je barva black and tan. Black and tan se kombinuje s barvou ruby a z těchto spojení se rodí štěňata black and tan a ruby. Takto vybarvené kavalíry si můžeme označit jako jednobarevné.  Barvy trikolor a blenheim jako strakaté, protože mají kombinaci s bílou barvou. Spojením trikolor x blenheim rodičů se narodí trikolor a blenheim štěňata.  Ne vždy nám to vyjde padesát na padesát, jak bychom si mohli představovat. Může se stát, že po black and tan rodičích se narodí jen ruby štěňata a podobně po trikolorních rodičích se můžou narodit jen blenheim potomci. Naopak ale, po ruby rodičích se narodí vždy jen ruby štěňata a po blenheim rodičích jen blenheim štěňata, neboť tyto dvě barvy jsou recesivní. Spojením recesivních barev ruby a blenheim bychom dostali ruby štěňata (protože jednobarevnost je dominantní nad strakatostí).

Celé se to ale může zamotat v případě, že jednobarevný rodič (tedy black and tan nebo ruby) má jednoho rodiče (nebo některé prarodiče) v barvě blenheim nebo tricolor. Pak tento black and tan nebo ruby jedinec nese vlohu pro „strakatost“ (nebo může nést vlohu, je-li jeho prapředek strakatý) a může dát jak jednobarevné, tak strakaté potomky. No, možná už tím někomu motám hlavu, ale není to ve skutečnosti moc složité. Napínavé je např. spojení jedince black and tan s vlohou pro strakatost s barvou blenheim a spojením ruby s vlohou pro strakatost s barvou trikolor – v těchto případech se můžou narodit štěňata všech barev.  Kdybych to chtěla ještě více komplikovat, štěňata všech barev bych mohla získat i ze spojení black and tan s ruby, pokud by oba dva nesli vlohu pro strakatost. Např. náš black and tan pes Volney Bonanza měl blenheimového dědečka, ale on sám vlohu pro barvy blenheim a trikolor nenesl. Není tedy nutno se domnívat, že každý jednobarevný kavalír v sobě musí nést vlohu pro strakatost.

Dominantní nad všemi barvami je barva black and tan!

A co je to takzvané mezibarevné spojení, kdy se k němu přistupuje a k čemu je vlastně dobré?

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Mezibarevné spojení je netradiční spojení jednobarevného kavalíra (black and tan a ruby) se strakatým (blenheim a tricolor). Pokud ti jednobarevní nenesou vlohu pro strakatost, získám z těchto spojení jen jednobarvené potomky – tedy black and tan a ruby – v závislosti na barvě rodičů. Počítat je třeba s tím, že štěňata mohou mít více či méně bílé barvy na těle (např. bílý flíček na hrudi, úzkou lysinku, náprsenku na hrudi, bílou barvu na tlapkách – většinou to bílé znakování nebývá velké a často se narodí i barevně standardní jedinec). V těchto případech jde většinou o záměr chovatele (jak by to mělo být!). Mezibarevným spojením se může rozšířit genetický základ chovu, sjednotit nebo vylepšit typ v rámci některé barvy, i plemene celkově, nebo např. ozdravit nějakou linii jinou linií. Chovatel strakatých kavalírů si tak třeba založí svoji vlastní linii jednobarevných. Vhodné je samozřejmě dál pokračovat v určité barevné linii a nekřížit barvy mezi sebou neustále a bez rozmyslu v dalších generacích.

U mnoha malých plemen nejsou úplně neobvyklé problematičtější porody. Jak je tomu u kavalírů v tomto ohledu a hrozí třeba fenkám následně častěji strašák zvaný poporodní eklampsie? Co byste případně poradila začínajícím chovatelům?

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Já osobně bych mohla říct, že za dvacet let chovu jsem nevěděla, co je císařský řez – nikdy jsme neměli problémy s porody. V poslední době ale slýchám častěji o komplikovaných porodech, kdy např. feny nechtějí tlačit a pak rodí na veterině s pomocí oxytocinu nebo císařem. Když ale komplikace nenastanou, bývají porody v pohodě. O eklampsii u kavalírů víceméně neslýchám. Asi nevím přesně, co bych mohla začínajícím chovatelům poradit. Čím dál tím více mám pocit, že nové zkušenosti se získávají neustále a vždy vás může něco překvapit – ať v dobrém či špatném slova smyslu. Pro začínající chovatele je určitě vhodné, aby měli nastudováno, jak by takový porod měl teoreticky probíhat, co by měli v ten či onen moment udělat. Hodně pomůže mít možnost se od někoho učit v praxi – tedy mít kolem sebe někoho, kdo může poradit, eventuálně pomoci či ukázat, co a jak. Fenky, které mají svůj první vrh, se čerstvě narozeného štěněte mohou bát, nevědí, co to je a co mají dělat. Poradila bych tedy i to, aby fenkám při porodu pomáhali – štěně v případě nutnosti „povytáhli/vytáhli“ ven, očistili ho z plodových obalů, aby se mohlo nadýchnout vzduchu, postarali se o pupečník. Aby štěně otřeli, pokud se fenka nechce hned o štěně postarat a pak ho k ní přiložili. Během chvíle se pak psí mámy začnou o své štěně samy zajímat. A počáteční nervozita feny také téměř zmizí.

Jaké vůbec bývají průměrné počty štěňat ve vrzích a jsou podle vás kavalírky dobré matky? 

Kavalírky bývají skvělé mámy. Průměr jsou asi čtyři štěňata ve vrhu. Některé feny mívají pravidelně méně štěňat, jiné naopak mívají početnější vrhy.

U štěňat kavalírů se ne zcela ojediněle v době odběru vyskytují pupeční kýly. Je to podle vás nějaký zásadní problém nebo není třeba panikařit? A byla byste případně pro chirurgické řešení?

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Tady se asi názory mohou hodně lišit a každý může být zastáncem toho svého. Pravdou je, že se kýly objevují často. Pokud jde o chirurgické řešení, záleží na velikosti kýly a jejím „podkladě“. Pokud je pod kýlou v břišní stěně cítit otvor, pak je jistější kýlu nechat odstranit a otvor zašít. Pokud otvor není hmatatelný, kýla se sama zapouzdří a není nutné ji operovat. Některé naše feny mají také kýlu a nikdy neměly problém jak s březostí, tak se samotným porodem. Dříve jsem si myslela, že každou kýlu je nutné operovat. Že to tak být nemusí, jsem se naučila od jiných dlouholetých chovatelů. A myslím, že i veterináři mají takový názor (alespoň ti v mém okolí). Pokud je potřeba kýlu operovat, některý chovatel ji radši nechá operovat dřív, než jde štěně do nového domova. Jiný zase poradí, aby se s odstraněním kýly počkalo například do doby, než bude štěně plně očkované.

Jaké podmínky musí vůbec pes nebo fenka splnit, aby mohli být u vás zařazeni mezi chovné jedince?

V našem klubu nejsou podmínky příliš složité. Stačí přijít na bonitaci a absolvovat základní doporučená zdravotní vyšetření, která jsou v rámci bonitace k dispozici. Jde o poslechové vyšetřené srdce, vyšetření očí a luxace patel. Výstava ani svod nejsou u nás povinné. Ale třeba zpřísníme, kdo ví...

Momentálně vládne mezi lidmi takový trend, kdy pomalu každý, kdo si pořídí fenku s průkazem původu, má potřebu odchovat alespoň jedna štěňata. Myslíte si, že je to opravdu nutné?

Myslím, že ne.

Jako chovatelka bych dávala přednost jedincům, kteří jsou standardní a vyhýbala se extrémním typům, i když mohou být někdy líbivé.

Za ta léta, co se u kavalírů pohybujete, máte jistě obrovský přehled. Mohla byste nějak porovnat úroveň chovu v době, kdy jste sama začínala a nyní? Co se třeba zlepšilo a na čem by podle vás bylo šikovné ještě zapracovat?

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Dříve byla menší genetická základna i možnosti, kde a s kým nakrýt. V současnosti je to jednodušší a výběr je velký. Přesto, jako bychom stále nebyli spokojení s tím, z čeho si můžeme vybírat.  Tenkrát si myslím, že vyšší kvalitu měli black and tan a rubíni, dnes bych to viděla naopak. I když možná, že v procentuálním zastoupení barev kavalírů, by to mohlo být vlastně vyrovnané. To, co bylo dříve považováno za hezké, by se nám nyní třeba nelíbilo. Doba se mění, vzhled se mění, do chovu zasáhla i vlna „moderního typu“, která je v současné době zase trochu na ústupu. Trend chovu udávaly a udávají typy psů, kteří vyhrávali a vyhrávají na výstavách. To asi mluvím hodně o Anglii, která je měřítkem pro směr chovu jinde po světě. Dlouholetí chovatelé a zároveň posuzovatelé určitou dobu kritizovali, jak se zkracovala nosní partie, lebeční partie se stávala vypouklejší, uši byly níže nasazené. Často se objevovaly kratší končetiny a moderním se stalo víc a víc bohaté osrstění. Některým rozhodčím a novým chovatelům se takové typy líbily. Myslím, že hlasy kritiků byly vyslyšeny, a tak se důraz zase klade na správný tvar lebky, čenichové partie, správné parametry těla. Jako chovatelka bych dávala přednost jedincům, kteří jsou standardní a vyhýbala se extrémním typům, i když mohou být někdy líbivé.

Všude se najdou psi, kteří jsou průměrní, někteří nehezcí, a jen část jsou ti nadprůměrní a úspěšní v chovu i na výstavách.  Nejvíce pěkných kavalírů bychom stále asi hledali v Anglii!

Jak nahlížíte na současný český chov ve srovnání se zahraničím, potažmo se zemí původu? Dá se říci, že je ve všech ohledech konkurence schopný?

Kavalír je pro mě láskou od dětství!

Český chov se, myslím, hodně vylepšil, i když je stále na čem pracovat. Když se porozhlédnu po jiných zemích, tak si říkám, že je to vlastně všude stejné. Všude se najdou psi, kteří jsou průměrní, někteří nehezcí, a jen část jsou ti nadprůměrní a úspěšní v chovu i na výstavách.  Nejvíce pěkných kavalírů bychom stále asi hledali v Anglii. Čeští kavalíři si vylepšili typ hlavy, výraz, dokonce i horní linie mi připadají lepší, než bývaly. Ale rozhodně bychom měli pracovat na pěkném prostorném a elegantním pohybu. Neodpustím si poznámku, že i když kavalíra dělá jeho hlava a něžný výraz, tak mi to nestačí, pokud to neuvidím na hezkém těle a pokud ten jedinec postrádá eleganci.

Co byste na závěr popřála chovatelům a majitelům kavalírů a také samotnému plemeni do budoucna?

Chovatelům bych přála, aby byl pro ně chov zábavou a koníčkem a přinášel jim mnoho pěkných chvil. Ono to totiž často bývá i o napětí, starostech a strachu, když se něco nedaří. Kavalírům bych přála slušné chovatele a majitele, a abychom nezapomínali sledovat jejich zdraví a zdravý vývoj plemene jako takového. Ono to někdy není tak jednoduché, jak se může zdát.

Děkuji vám za báječný rozhovor plný užitečných a přínosných postřehů.

 

Foto: archiv Katky a Radka Šmejkalových

http://www.cavalier-smejkalovi.ic.cz/

https://www.cavalierclub.cz/

Rádi byste si přečetli odpovědi na velmi podobné otázky, ale od hlavní poradkyně chovu a jednatelky Klubu chovatelů kavalír a King Charles španělů Praha paní Jiřiny Severové? Stačí jen rozkliknout tento odkaz https://www.ecanis.cz/clanky/kavaliri-jsou-jednim-z-nejoblibenejsich-spolecenskych-plemen-vubec-_1400.html a můžete se do toho pustit!

Kavalíři jsou jedním z nejoblíbenějších společenských plemen vůbec!
Kavalíři jsou jedním z nejoblíbenějších společenských plemen vůbec!

Rádi byste se dozvěděli něco bližšího o chovu kavalírů a také o tom, jak to chodí v ...

30.1.2020Rozhovory o plemeni

Kam dál ...