Kangal je psem jednoho pána!

Dovedete si po svém boku představit tak mohutné zvíře, jakým kangal bezesporu je? Přemýšlíte, jestli by se takový pes hodil k vašemu způsobu života a zda byste ho vůbec dokázali zvládnout? Pokusíme se vám na tyto, ale i další otázky dát uspokojivou odpověď nebo alespoň námět k zamyšlení. Tak pozorně čtěte!

Radkovi Chmelíkovi a jeho rodině naprosto učaroval majestátní kangal, který se řadí mezi pastevecká plemena. Tito obrovští psi jsou zvyklí samostatně uvažovat a jejich přirozeností je také samostatné rozhodování. Přesto všechno však při správném vedení dokážou respektovat člověka a být nejen nepodplatitelnými hlídači a ochránci, ale také prima společníky a parťáky závislými na svém pánovi. A o tom všem je tento náš rozhovor…

Pastevci jsou všeobecně velmi nezávislá plemena, jsou tedy dost podobná mé nátuře. Musím se přiznat, že výběr kangala byl samozřejmě nejen vzhledovou záležitostí, poněvadž není ani krátkosrstý, ani dlouhosrstý, ale tak nějak uprostřed. Hodně důležitým kritériem pro mne bylo také to, že se na svou velikost dožívá vyššího věku, dvanáct až čtrnáct let nebývá výjimkou. Navíc toto plemeno není v Evropě tak dlouho chované jako ostatní pastevecká plemena. Předpokládal jsem tedy, že nebude tolik degenerované.

Našeho Nera, jak se ten náš jmenuje, jsme koupili jako dva měsíce staré štěně, které už tehdy vážilo třináct kilogramů. Každý další týden přibíral zhruba jedno další kilo, podobně jako jateční býk. Dnes váží něco přes devadesát a opravdu tedy nechcete, aby vám šlápl na nohu. Je pravdou, že venčím pouze já, moje žena se svými cca padesáti pěti kily bohužel neoplývá odpovídající protiváhou…

Náš první kangal byl jen o něco menší, nicméně byl na mně stejně závislý jako tento jeho nástupce. Chci tím říct, že pejsek je takový můj stín a je tedy vždy tam, kde jsem já.  A je jedno, jestli jsem zrovna doma nebo někde venku na zahradě. Bereme jej s sebou i na dovolené, kde je neustále středobodem zájmu většiny lidí, které potkáme. Jakmile ho uvidí, přestávají fotit památky a začínají fotit našeho psa. Většinou se nás ptají, co je to za plemeno, jen málo lidí ho totiž pozná. Vlastnostmi je naprosto nenáročný, trpělivý a tolerantní. Zkratka skvělý parťák a já už bych jiného psa ani nechtěl.

Nejsem si jistý, zdali má odpověď bude správná, ale přišel jsem na to, že velmi důležitý je klid. To znamená nerozčilovat se, nekřičet a obecně věci řešit na pohodu. A hlavně důslednost. Pak i pes je vyrovnaný, nemá zapotřebí si nic dokazovat a poměrně dobře rozumí požadavkům, které jsou na něj kladené. Nesnažíme se z něj udělat služební plemeno, základní povely samozřejmě zvládá velice dobře a ve většině případů je i dobře odvolatelný. Ovšem ne na sto procent. Jsou situace, kdy se jednou za několik měsíců prostě za něčím rozběhne, a i kdybych se rozkrájel, je mu to jedno. V tomto případě na něj již dále nevolám ani nekřičím, ale dojdu si pro něj. Když už je opět na dohled, hned přivolám a samozřejmě pochválím.

Domnívám se, že rozhodné a klidné chování je základem úspěchu, jak jsem již zmínil. Jaký pán, takový pes. To zde přesně platí. Nedoporučuje se nacvičovat například obrany, poněvadž pokud jej již přesvědčíte k tomu, aby zaútočil, pravděpodobně se vám jej již nepodaří zastavit. Tito pejskové mají tyto obranářské vlastnosti přirozené a funkční dodnes a sami si vyhodnocují situaci.

V současné době máme doma celkem čtyři psy, z toho dvě fenky. Je naprosto běžné, že si občas lezou i do misek, ale doposud nebyl žádný problém, a ani se nestalo, že by se porvali. Je pravda, že ale nejsou u krmení nikdy sami. S manželkou pracujeme oba z domova, takže pejsci jsou neustále s námi a misky mají doma. Musím ale konstatovat, že Nero, ač je největší, je také ze všech nejhodnější.

Možná je to plemenem, nebo máme jen štěstí, ale naši psi nás příliš „neotravují“. Když jdeme na procházku, tak jdeme a je to fajn. Nejdeme-li, nic se neděje. Navíc psům není nikdy předem jasné, který den na procházku půjdeme a který zůstaneme doma. To byl záměr, abychom z něj opět neučinili závisláka na procházkách, jakým byl náš první pes. Naštěstí máme velikou zahradu, kolem našeho plotu občas i někdo projde, takže psi si vše vyštěkají a oběhají. A také si chodí na návštěvy mezi našimi třemi domy, kde i s dcerami a jejich rodinami žijeme dohromady na jednom pozemku.

První čtyři roky jsme na volno příliš nechodili. Poslední rok chodíme víceméně jen na volno, poněvadž nebydlíme ve frekventované lokalitě. Pokud se blíží jiní lidé, popřípadě s pejsky, raději dáváme na vodítko. Náš pes není primárně agresivní, ale jasné, že kdyby se rozběhl k někomu cizímu, byl by problém s tím, že je velice velký a někteří lidé se jej logicky bojí.

Naši psi dostávají kombinaci vařené stravy a granulí. To znamená, že kvalitní granule mají jako základ a k tomu nepravidelně přidáváme vařenou stravu. Je to například maso s rýží a zeleninou, vejce apod. Dáváme i nějaké doplňky na klouby a srst. Asi nejzajímavější je jejich úchylka na pečivo, třeba Nero večer přímo vyžaduje jako pamlsek usušené rohlíky.

Za sebe mohu říci, že jsme zažili u prvního kangala problém s loketním kloubem (řešili jsme ho operací) a poruchu štítné žlázy, což bylo velmi mrzuté. Pes musel být doživotně na prášcích. U našeho druhého psa je naštěstí vše ok. Prevenci bych viděl stejnou jako u ostatních obřích plemen, tedy ohlídat v prvním roce přílišnou aktivitu s ohledem na správný vývin kloubů.

Podle mě by neměl mít jeho páníček menší váhu než jeho pes, to bude určitě výhodou. Do bytu asi také nebude příliš vhodný. Nemyslím si, že je to plemeno pro lidi, kteří jsou celý den v práci. A je také možné, že jsou naši psi tak skvělí proto, že jsme s nimi vlastně stále. Oni naprosto přesně vědí, co chceme nebo co bude, aniž by bylo třeba mluvit. Chtějí být zkrátka s námi, i když se nikam nejde. Mají-li potřebu jít ven, jdou. On si totiž Nero dveře otevírá sám. Horší je, že je ale za sebou nezavírá.

Velmi dobře si pamatuji na dobu, kdy měl první Nero před operací loketního kloubu a chodil jako Peyrac. Pajdal a opravdu to nebyl pěkný pohled. Jednou jsem otevíral bránu s tím, že vyjedu ven autem. Nero bránu uviděl otevřenou a v ten moment zcela zapomněl na to, že by měl i nadále kulhat a rozběhl se naprosto perfektně a zmizel někde v dáli. Od té doby víme své…

No, jasně. Hodně vhodných majitelů, přeci jen jsou to psi jednoho pána a nejsou pro každého.

Moc děkuji za prima povídání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Radka Chmelíka