Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

Je malý, je krásný, je houževnatý a nikdy se s ním nenudíte. No, to je přeci jezevčík, tedy plemeno, které tak často ukazuje, že je malé jen vzrůstem, protože jinak pro něj nic není nemožné. A dnes si o malých jezevčících budeme povídat s jednou jejich dlouholetou chovatelkou.


Jezevčík a já k sobě prostě patříme!
Iveta Panýrková 16.4.2016 8012x Rozhovory o plemeni

Co o jezevčících ještě netušíte, se dozvíte právě z následujícího poutavého rozhovoru s hlavní poradkyní chovu a majitelkou známé chovatelské stanice Amery paní Hanou Spalovou, která, jak sama říká, kráčí s jezevčíky po boku již pět desítek let. A co nám tedy o nich prozradila?

Paní Spalová, jak je váš život spjatý právě s jezevčíky?

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

Kráčím životem již pět desítek let a po mém boku vždy věrně stál dlouhosrstý standardní jezevčík, a to od malička. Maminka byla totiž chovatelkou a jezevčík byl vždy členem rodiny, místo panenek jsem tedy v kočárku vozila štěně, místo běhání po diskotékách jsem běhala po lese při výcviku. V šestnácti jsem prvně sama vedla psa na zkouškách, v  devatenácti jsem dostala svou první fenku, uchovnila ji a založila si vlastní chovatelskou stanici. A letos slavíme už 35 let od jejího vzniku, máme odchováno téměř osmdesát vrhů a přes tři sta třicet štěňat. Své „děti“ mám v chovu nejen v České republice, ale také po celé Evropě.  Postupně jsem se stala rozhodčí z exteriéru jezevčíků a rozhodčí pro výkon loveckých psů malých plemen. Prostě jezevčík a já k sobě patříme.

Řekněte mi, jak byste charakterizovala celou skupinu jezevčíků?

Jezevčík – to je mnohovrstevná osobnost převlečená za psa a záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na něho díváme a co v něm vlastně hledáme a také bez problému nacházíme –báječného rodinného kamaráda, vynikajícího všestranného loveckého psa, partnera pro dlouhé procházky, modelku do výstavního kruhu, nervy  nám drásajícího  tvora při  čekání v lese, až se vrátí z lovu, náruč  lásky či uraženého tvora, když není po jeho nebo když si dovolíme na něj zvýšit hlas.

Jezevčík má opravdu mnoho tváří a jak ukazuje jeho historie i současnost, všechny tyto stránky jeho osobnosti souvisejí s jeho vývojem, s jeho zařazením v kynologické hierarchii a také s jeho povahovými vlastnostmi.

Být majitelem jezevčíka znamená nikdy se nenudit a být šťastným člověkem!

Jezevčíky můžeme vidět ve třech verzích délky srsti, jak je to s její údržbou a úpravou?

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

Jednoznačně nejméně náročná na úpravu je samozřejmě srst u hladkosrstých – tam stačí občas vykartáčovat a odstranit odumírající srst. Hladkosrstí mohou mít problémy s lysavostí, nesvědčí jim moc pobyt například v kotci. Ovšem tato varieta srsti se nejhůře likviduje v bytě, chloupky se dokáží zasekat do koberců a špatně se pak odstraňují.

U dlouhosrstých je třeba především  pravidelná péče v česání, není třeba přehnané koupání, ale poctivá práce s kartáčem. Pokud psa pravidelně nečešeme, může dojít ke zplstění, zvláště pak za slechy a na proutku. Kvalita osrstění je hodně podmíněná geneticky, stejně tak jako u drsnosrstých. Tam obzvlášť existují linie, které jsou téměř bezúdržbové, najdou se ovšem i takové s měkčí srstí a tam je na místě pravidelné trimování srsti. Pro začátek je velmi vhodné, aby novým majitelům pomohl a ukázal „jak na to“ buď zkušenější kolega, anebo sám chovatel, od kterého si psíka bereme.

Dnes je na trhu spousta  hřebenů, kartáčů, druhů šamponů a je dobré si nechat poradit od zkušenějších, jaké prostředky a pomůcky si domů pro svého psíka pořídit.

Lidé šlechtí psy po staletí a každé plemeno je něčím charakteristické tak, aby vyhovovalo rozmanitosti lidských povah a potřeb. Jak je to s jezevčíky ?

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

Nízkonozí psi samozřejmě prostupují celou historii  chovu, již v antice jsou zaznamenána zobrazení takových psů. Jezevčík byl utvářen a je i v současnosti loveckým plemenem, i přes svou soudobou velkou popularitu je to opravdu především lovec. Jeho historie je pevně spojena s myslivostí. Potřeba tlumení škodné zvěře v osmnáctém a devatenáctém století vedla k postupnému vyšlechtění jezevčíka jako takového a již v roce 1881 byl zaregistrován v Anglii první klub chovatelů tohoto plemene, i když  domovskou zemí je samozřejmě Německo. Tam byl klub zaregistrován v roce 1888 a Německo je garantem standardu plemene jezevčík.

Jezevčík je i dnes platným norníkem, ale postupně je díky své všestrannosti vyhledávaným barvářem a honičem. Ohlédneme–li se do historie, nebyla hájovna, kde by jezevčík neměl svůj pelíšek. I dnes je to především pes pro myslivce.

Jezevčík je i dnes platným norníkem, ale postupně je díky své všestrannosti i vyhledávaným barvářem a honičem!

Říká se, že jezevčík je velmi tvrdohlavý pes, osobní zkušenost s tímto plemenem nemám, nicméně mi to nezapadá, protože vím a vídám jezevčíky při velkých a těžkých závodech. Pracují s takovou horlivostí, až se mi někdy zatajil dech. Jak je to opravdu s jejich výcvikem? A jde to vůbec říci nějak všeobecně? Jak tedy s jezevčíkem pracovat, aby nebyl oním tvrdohlavým psem?

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

Při výcviku jezevčíka, ostatně stejně jako u každého jiného psa jde především o systematičnost.  Jezevčík má určitou tvrdohlavost ve své povaze, ono to úzce souvisí s jeho prvotním posláním. Pokud pes pracuje v noře, hluboko v zemi, musí se rozhodovat sám, jak bude postupovat, jak bude pracovat v ostrém boji se škodnou.  A pak  je samozřejmé, že se i při běžném životě rád staví do pozice, kdy se chce rozhodovat sám. Výchova musí být důsledná, ale ne přísná. To žádný jezevčík nemá rád, dokáže se pak třeba na několik hodin i urazit. Vše se musí učit odmala formou hry a s láskou. Kombinace důsledného výcviku a přirozené radosti z práce pak samozřejmě slaví úspěchy  i při nejtěžších zkouškách. Nejhorší je, když majitel psíkovi odmala neumožní přirozené rozvíjení vloh, pomalu se bojí ho pustit z vodítka a pak si v jeho třech čtyřech letech vzpomene, že ho chce uchovnit a snaží se ho připravit na zkoušky, kde se po něm vyžaduje to, co mu předtím  několik let zakazoval. Ideální je opravdu začít už od třech čtyřech měsíců nacvičovat základy jednotlivých disciplín zkoušek formou hry a pak většinou není problém psa připravit k pěkným výkonům.

Chovatelé, majitelé a příznivci jezevčíků jsou sdruženi v Klubu chovatelů jezevčíků České republiky. Přibližte nám práci tohoto klubu, a co jim členství přináší?

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

Snaha scházet se s lidmi, kteří mají stejné zájmy, je blízká lidem odjakživa. U jezevčíkářů to není jiné. Klub chovatelů jezevčíků  funguje v České republice bezmála osmdesát let a jeho snahou je chov jezevčíka a udržování jeho přirozených vloh a kvality exteriéru. KCHJ ČR, z. s. má  přibližně okolo 1700 členů a je jednoznačně nejpočetnějším klubem chovatelů v České republice. Jeho činnost zaštiťuje Českomoravská kynologická jednota. Klub má systém poradců chovu, kteří nejenže vyřizují administrativní stránky chovatelské činnosti, ale jsou schopni pomoci radou začínajícím chovatelům. Pro své členy  Klub pořádá tři výstavy ročně, několik vrcholových pracovních soutěží, každoročně vydává velmi ceněný seznam chovných psů, který obsahuje všechny plemeníky (je jich více jak 550) včetně jejich fotografií, výsledků zkoušek a výstav, zdravotních vyšetření, bonitačních kódů a tří generací předků. Klub dále vydává třikrát ročně velmi obsáhlý časopis Jezevčík, kde  zájemci najdou nejen výsledky klubových výstav a zkoušek, ale i výsledky výstav mezinárodních a národních, přehledy jarních svodů, statistiky  chovu, dále pak samozřejmě informace o nově uchovněných psech i fenách, odborné články a průběžné informace z klubového dění. Jednou ročně vydává Klub i Chovatelskou ročenku, která obsahuje souhrnný přehled odchovaných štěňat za uplynulý rok, kompletní přepisy všech výstavních posudků a výsledky pracovních zkoušek, vše řazeno přehledně podle otců, součástí je i galerie šampionů. Klub má stále aktuální webové stránky a jejich součástí je i velmi ceněná databáze všech jedinců. V té jsou postupně doplňovány výsledky zkoušek, výstav, chovností u jednotlivých psů tak, jak je čas přináší. Databáze je velmi časově náročná na doplňování, přesto se chovatelská rada klubu snaží o co největší aktualizaci dat. Pokud se tedy někdo o plemeno jako takové zajímá, má opravdu velkou  škálu možností, jak získat informace o jednotlivcích, ale třeba také i výsledky, jaké potomky dává ten konkrétní pes či fena. Velmi to usnadňuje  členům  možnost volby vhodného zvířete pro svoje účely. Klub ročně zapisuje okolo 1900 štěňat a to ho řadí dlouhodobě na druhé místo v počtu zapisovaných jedinců na plemeno.

Jaké soutěže jsou pro jezevčíky v myslivosti organizovány a co obnáší takový závod?

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

Slovo závod bych nepoužila. Jezevčík je loveckým plemenem, a tak jsou jeho doménou samozřejmě klasické zkoušky loveckých plemen od těch nejzákladnějších, jako je zkouška vloh a zkouška nováčků (norování), až po tu nejnáročnější, jako je například zkouška honičů. Každý okresní myslivecký spolek má svůj kalendář akcí, na který navazují pak akce vyššího typu, tedy různé memoriály a Poháry, kde se většinou již soutěží  o čekatelství šampionátu práce. Stejně tak i klub pořádá podle vlastních soutěžních řádů klubové vrcholové soutěže.

Mezi ty nejprestižnější  v KCHJ pak patří Memoriál Rudolfa Kristla, kde se zadává ocenění CACIT a CACT a titul Všestranného klubového vítěze. Stejně tak vysoce ceněné a velmi náročné jsou další soutěže – Speciální barvářská soutěž bez doprovodu rozhodčího, Klubová barvářská či Klubová honičská soutěž.

Klub každoročně vyhlašuje tzv. Pracovní pohár, kam se mohou přihlásit ti nejúspěšnější. Je vypracován systém bodování jednotlivých zkoušek dle obtížnosti a spolu s prémiovými body za získané tituly CACIT či CACT se pak podle získaných počtů bodů stanovuje pořadí a ti nejúspěšnější jedinci obdrží od vedení Klubu na tradičních jarních spádových regionálních schůzích  plakety a diplomy. Stejně tak úspěšní vůdci po splnění podmínek mohou získat velmi ceněný Vůdcovský odznak. Výsledky pracovního poháru jsou každoročně zveřejňovány v klubovém tisku a na internetu.

Na stránkách klubu jsem si procházela  akce a norování  jsem tam našla za celý rok jen jedno jediné. Proč ?

Jak jsem se zmiňovala již dřív, jezevčík je loveckým plemenem a tedy skládá zkoušky loveckých plemen, které jsou organizovávány jednotlivými okresními mysliveckými spolky. Klub pořádá pouze vrcholové pracovní soutěže. Norování jako takové – neboli zkouška nováčků – je samozřejmě pouze zkouškou, protože ctíme regule zákona a norování nesmí být soutěží. V loňském roce jsme  uspořádali prvně  zkoušku nováčků jako klub, a to více méně proto, aby se případní zájemci mohli setkat a především proto, že na klubové akci máme garantované klubové rozhodčí. Druhou zkouškou, kterou klub pořádá, je Zkouška z hlasitosti  na stopě – tzv. Spurlaut, kde je hlasitost na stopě hodnocena velmi důkladně oproti klasickým zkouškám (například je hodnocena i jistota na stopě, chuť ke sledování stopy apod.). Klub by rád pořádal více klasických zkoušek, ale bohužel to není možné především z organizačních důvodů. Jezevčíků je opravdu hodně a aby se vyhovělo všem zájemcům o klubovou zkoušku, museli by se jednotlivé zkoušky organizovat téměř v každém okrese a to opravdu není v možnostech zajištění  funkcionáři klubu.

Jaké zdravotní problémy se vyskytují u jezevčíků nejčastěji a jak se jim dá předcházet?

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

Všeobecně pro jezevčíky platí několik zásad. Především to, že jsou to lovečtí psi, by se mělo odrazit v množství pohybu, který jim bude dopřán. Zavřený jezevčík v kotci opravdu není tím, co by se mělo vyskytovat. Dostatek pohybu zajistí  kvalitní osvalení, vytrvalost a kondici psa, kterou najdeme jen při opravdovém výkonu práva myslivosti. Není smutnější pohled než na obtloustlého, sotva se valícího jezevčíka, který pro vysokou nadváhu trpí jak dýchavičností, tak i špatným pohybem a pronesenou páteří. Takový jezevčík je chudák. 

Jezevčík jako plemeno může mít kvůli své stavbě těla trochu problémy s páteří.  Již od štěněte by měli majitelé dbát na to, aby se jejich pes vyhnul pohybu ze schodů dolů, zcela určitě by neměl prochladnout, tím snížíme  pravděpodobnost uskřípnuté míchy či potížím s vyhřeznutými ploténkami.

Přibližte našim čtenářům dědičnou lomivost kostí?

OI (osteogenesis imperfecta) je dědičné onemocnění, které se vyskytuje zvláště u drsnosrstých jezevčíků.  Mutace způsobující poruchu v utváření kolagenu se dědí recesivně (tedy skrytě), a pokud se sejdou navenek zcela zdraví rodiče, kteří tuto mutaci skrytě nesou, může být část vrhu nemocí postižená. Taková štěňátka mají extrémně křehké a lámavé kosti, nemohou se v podstatě vůbec postavit na nožky a musí být utracena. Navíc mají velice nekvalitní sklovinu zubů. Toto dědičné onemocnění je známé i u lidí, kde se mu říká Lobsteinův syndrom.

Testování této choroby je u jezevčíků dobrovolné, doporučuje se hlavně u drsnosrstých, kde bylo zjištěno cca šest procent přenašečů nemoci. U našich hladkosrstých a dlouhosrstých rázů zjištěna zatím nebyla.

Klub chovatelů jezevčíků zveřejňuje výsledky vyšetření jedinců, které jejich majitelé nechají testovat. Pokud  se narodí vrh po rodičích, kteří jsou testováni a mají výsledek čistý, tak dostávají automaticky do průkazu původu razítko, že jsou v pořádku. Samozřejmě lomivost  není jedinou nemocí, na kterou se mohou nechat jezevčíci testovat, a pokud majitel psa nahlásí výsledky svého zvířete, klub tyto informace rovněž zveřejňuje.

Jezevčíci se v porovnání s některými jinými plemeny dožívají v poměrně dobré kondici i vysokého věku!

Tak a teď z jiného soudku. Jezevčíci jsou celkem oblíbeným plemenem. Často je můžeme potkávat na sídlištích na procházkách. Bohužel tito psi bývají často takoví ti již vámi zmínění soudci s nožičkami. Jak tedy jezevčíka správně krmit, když nepatříme do aktivní skupiny pracujících psovodů (vůdců), ale jsme pouhými obyvateli sídliště a pejska máme jen pro radost?

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

Jezevčíci se v porovnání s některými jinými plemeny dožívají v poměrně dobré kondici i vysokého věku. Výjimkou nejsou ani jedinci nad třináct let, i více. Vše se odvíjí jak od rodové dispozice, tak samozřejmě od péče majitele, od množství pohybu, od dobře zvolené skladby potravy a přísunu minerálů. Jezevčík jako takový má většinou velký sklon k žravosti, a pokud bychom mu dávali tolik potravy, kolik chce on,  dočkali bychom se doma jen nevzhledné hekající koule. Při správném dávkování můžeme mít i do vysokého věku doma psa ve výborné kondici.

Znovu opakuji, že jezevčík je loveckým plemenem a upřímně dvě procházky denně  okolo bloku na sídlišti jsou pro jeho zdravý životní styl nedostatečné. Jezevčík potřebuje pohyb, jinak z něj opravdu v kombinaci s podáváním pamlsků bude kulička na malých nožkách. Vyvážená strava, dostatek pohybu, stravování v pevně určených časech, nedávání  dobrot loudilovi od stolu… to vše zajistí, že bude pes v dobré formě a kondici.

Co byste na závěr doporučila majitelům nebo lidem, kteří o jezevčíkovi uvažují, aby jejich společný život byl co nejlepším?

Jezevčík a já k sobě prostě patříme!

A ptáte se na co nejlepší život pro psíka nebo majitele? U majitele je to jednoduché – jezevčík, který dostává lásku, vám jí dvojnásobek vrací, miluje svoji rodinu a dá vám mnoho radosti – ale – také vám pozlobí nervovou soustavu, když budete v lese čekat, až  se vrátí ze stopy nebo budete koukat na zahradě na díru, která tam před pár hodinami ještě nebyla.

Pro jezevčíka jako takového, aby měl dobrý život,  je třeba,  aby dostal dost lásky a dobré vyžití. Pes, který se nudí, se stává zatrpklým a pak se můžeme dočkat třeba i neadekvátního chování.  Upřímně, ruku na srdce. Chceme-li  psíka, který bude pospávat na gauči a lenošit, asi pak jezevčík pro nás nebude dobrou volbou. Pokud chce ovšem jezevčíka myslivec, má záruku v dobrém pomocníkovi na lovu. Ale i jako společenský pes není jezevčík špatný, jen musí pán dopřát jemu i sobě dostatek pohybu, dlouhé procházky, zaměstnat tu pracovitou  hlavičku a hbité tělíčko, aby pes  nevymýšlel lotroviny. Pak bude soužití vzájemně plné obohacení, protože život s jezevčíkem není nudou.

 

Foto: archiv Hany Spalové

http://amery.wz.cz/

Kam dál ...