Jerry je super parťák!

Souhlasíte, že záchranářská kynologie je nejen zábavná a prospěšná, ale také velmi náročná? Ostatně o tom vypovídá i tento rozhovor, který se právě tomuto tématu věnuje. A víte, že s dobrou partou to do absolutního vrcholu může dotáhnout i začátečník?

Karel Šplíchal je dalším skvělým záchranářem a se svým labradorským retrívrem splnil atesty pro ostré zásahy. Co je na tom naprosto obdivuhodné, že to dokázali za dva a půl roku, a to Karel s pejskařinou prakticky začínal. I to svědčí o faktu, že záchranáři spolupracují, protože jak on sám tvrdí, tak nemusel nikdy nic vymýšlet, protože mu přátelé od záchranářů vždy poradili a pomohli.

Když jsem si Jerryho pořídil, měl to být pouze domácí mazlík. Jelikož jsem chtěl, aby měl alespoň základní výcvik, začal jsem chodit do školiček na Březenecké v Chomutově, kde se věnovali také záchranářskému výcviku a naučili nás to, co dnes umíme. Jednou jsem se jel podívat, jak takový výcvik probíhá a dodnes si přesně pamatuji, kde to bylo – starý a polorozbořený dům v Bezručově údolí. A to, jak pes někam vběhne a za chvíli štěká na nalezenou osobu schovanou pod podlahou, pro mě bylo tenkrát neuvěřitelným zážitkem a chtěl jsem, aby to Jerry také uměl. A tím to vše začalo.

Tady začíná ta praktická stránka záchranařiny. Tým pes a psovod, který projde náročnou atestační zkouškou, může být povoláván k zásahům, které se týkají jejich specializace – v našem případě sutiny domů například po výbuchu plynu, sesuvu zeminy apod.

Nejsem příliš soutěživým typem. Od začátku jsem věděl, že chci dělat opravdovou záchranařinu. Jako naši cestu k atestům jsem si vybral zkoušky SZBK – ZZZ, pak ZZP1 a ZZP2. V okamžiku splnění zkoušky ZZP2 jsem požádal o nominaci k sutinovým atestům. To bylo Jerrymu dva a půl roku.

Sportovní záchranařině se věnuji zřídka. Pokouším se o vyšší zkoušky dle zkušebního řádu NZŘ, ale není to pro mě prioritou. Záchranářské soutěže beru jako dobrý způsob tréninku na reálné situace, takže na umístění mi příliš nesejde. Za úspěch považuji to, že v prohledávaném terénu nikoho nenecháme a ne to, kolik si za to odneseme bodů.

Shodou okolností spolu se vstupem do záchranařiny jsem vstoupil i do výjezdové jednotky hasičů v Málkově, kde pravidelně procházíme jak školením podle dané metodiky pro jednotky SDH, tak i pravidelným zdravotnickým školením. V rámci Záchranné brigády Ústeckého kraje jsme prošli také školením první pomoci a první pomoci psům. Jako jednu z nejlepších příležitostí pro nácvik první pomoci považuji akci typu Rescue Patrol, která se koná jednou ročně a člověk si tam osvojí prakticky všechny zásady první pomoci a taktiky zásahu.

Byli jsme povolaní ke dvěma zásahům. V jednom případě jsem musel odmítnout vzhledem k tomu, že jsme zrovna byli u Lipenské přehrady na výcviku a dojezdový čas by byl příliš dlouhý. V druhém případě šlo o zásah v Ústí nad Labem, kde došlo ke zřícení nosných konstrukcí budovy. Ani v jednom případě nebyl pod troskami nikdo nalezen.

Atestované psovody povolává do akce na žádost velitele zásahu Krajské operační středisko Hasičského záchranného sboru dle seznamu atestovaných týmů. Operační důstojník zavolá na uvedený mobilní telefon, ověří si schopnost nasazení a dojezdový čas. V případě možnosti nasazení týmu může zajistit přepravu psa a psovoda prostřednictvím vozidel s právem přednosti v jízdě. Na místo zásahu musí vždy povolat minimálně dva kynology. Ale dá se říci, že čím více, tím lépe.

Snažím se, aby každá reálná situace byla stejná jako trénink, nebo spíše aby každý trénink byl reálnou situací. Výhodou držitele atestu je i to, že se může zúčastnit cvičení pořádaných HZS, kdy se situace velmi blíží ostrému zásahu. Občas také požádám některé kolegy, aby mi připravili „ostrou akci“ a já jim to pak obdobným způsobem vrátím.

Jerry je super parťák! Splňuje to, co jsem od něj očekával, tedy je to domácí mazlík. Kromě toho, že mě občas pozlobí demolicí pantoflí a záhonků, dá se na něj vždy spolehnout a pokud je potřeba, tak si mákne.

Jak jsem již říkal, neměl jsem žádná očekávání, co se výcviku týče, takže jsem si vybral sympatického hnědého labradora a to bez nějakého delšího přemýšlení. Myslím si ale, že pro začátečníka, který nelpí na dokonalé strojové poslušnosti, je labrador dobrou volbou. Mimochodem jeho velmi veselá poslušnost dokáže často pobavit i rozhodčí.

V začátcích jsme trénovali velmi často, myslím si, že nebyl týden bez nácviku poslušnosti a sutinového, plošného nebo lavinového vyhledávání. V současné době trénujeme tak dvakrát měsíčně a jsem přesvědčen o tom, že to stačí, neboť Jerryho chuť k práci je stále obrovská. Jedním z důvodů je také to, že času není tolik, kolik by si člověk představoval.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří mi s výcvikem Jerryho pomáhají. Každý, s kým jsem kdy trénoval, mi dal kus z informací, které získával dlouhé roky. Také proto byla naše cesta ke splněnému atestu tak rychlá. Nemusel jsem téměř na nic přijít sám, všechny informace jsem dostal až pod nos. Přesto ale jsou ještě důležitější lidé, a to jsou figuranti. Dost často jsou to lidé, kteří nemají se psy moc společného a jenom tak si ve svém volném čase jdou lehnout do rozbořeného domu nebo do lesa a čekají, až je nějaký pes najde. Bez těchto lidí by to nešlo, a proto jim za všechny děkuji a věřím, že jich bude stále více.

Moc děkuji za rozhovor. 

Foto: archiv Karla Šplíchala