Jejich tempo je „vražedné“, jejich revírem je les!

A opět tu máme elegantní vlkošedé jämthundy! Dnes jsme vyzpovídali autora portrétu plemene na eCanis Václava Lokaje a opravdu jsme udělali moc dobře. Ostatně tak krásná a upřímná slova vysloví opravdu jen málokdo. Posuďte sami...

Tentokrát si povídáme s Václavem Lokajem a povídání je to opravdu velmi krásné. Ačkoliv se jedná již o třetí rozhovor s majiteli plemene, znovu vám nabídneme mnoho zajímavých informací. A některé věty, které o jämthundech tento skvělý chovatel říká, jsou tak „silné“, až člověka zamrazí...

Pane Lokaji, vy jste nám zpracoval velmi krásný portrét plemene jämthund. A už při jeho čtení z něj bylo cítit, že pro tyto psy opravdu žijete. Prozraďte našim čtenářům, kde jste se tedy poprvé se švédským losím psem setkal a čím vás oslovil?

Odjakživa se mi líbila primitivní plemena – psi, kteří mají blízko k ideálu, jak jej utvářela evoluce. Pro mě je esteticky nejkrásnější psovitou šelmou vlk, a byť mám pochopení pro lidi, kterým se líbí atypické znaky, občas se ve mně vaří krev, když vidím, jak estetické výstřelky lidstva dovedly některá plemena za hranici zdravého rozumu. Existují rasy s častými zdravotními problémy, takové, kdy je třeba přišívat odchlipující se víčka, operovat nosní přepážku, jsou plemena, která už nejsou schopna přirozeného porodu nebo taková, kterým již od středního věku odchází klouby atd.

Když jsem někdy v roce 2006 přemýšlel o dalším psu (choval jsem tehdy sibiřského husky), zvažoval jsem československého vlčáka nebo saarlose, ale současně i jämthunda. Chovatele ČSV jsem znal, na saarlose jsem se tehdy jel podívat k chovatelce Monice Soukupové, ale jämthunda jsem si pořád nechával jako další možnost. Zcela upřímně, zaujal mě nejdřív vzhled v jedné knize, kde jsem na něj náhodou narazil. Začal jsem pátrat po dalších informacích, ale mnoho jich v té době nebylo – většinou krátký odstavec v nějaké encyklopedii a překladače tehdy severské jazyky, ve kterých bylo informací více, moc nezvládaly. Shodou okolností jsem při hledání informací na webu narazil na nabídku štěňat od Martina Plachty z Lomnice nad Popelkou a jel jsem se k němu podívat. On dovezl první dva jämthundy do ČR. Tehdy to ještě neklaplo, víc než rok jsme zvažovali s tehdejší přítelkyní, dnes už manželkou, jestli si pořídíme dalšího psa (mimo mé husky měla manželka ještě irskou setřici), ale nakonec jsme se dohodli (prostě jsem manželku ukecal, trpělivost se vyplatila) a z dalšího vrhu Martinových psů jsme si pořídili naši první „jämthundici“.

Představil byste nám svou současnou psí smečku?  

Máme ještě naši první fenku od Martina – dostala od nás jméno Ištar (coby bohyně plodnosti), byť její „papírové“ jméno zní Aida Pod Táborem. Ištar se narodila v roce 2008 a dnes je to už dáma v letech, kdy už jí stříbří chlupy na čenichu a v poslední době i zlenivěla. Ištar je ale prostě skvělá – rozumný pes, někdy jen promluvit. Ale vážně – odmala rychle chápala, co se od ní chce a měla velmi dobrou poslušnost. Ke všem lidem byla vždy přátelská a až do doby, kdy měla první vrh, naprosto nekonfliktní ke všem psům, od jezevčíka po dogu. Poté, co se stala matkou, začala najednou nesnášet šeltie a některé povahově submisivní feny. Nikdy nikomu neublížila, ale jak je vidí, zježí srst a šla by ukazovat, kdo je tady královna. Asi dvakrát třikrát, když se dostala s někým do křížku – podotýkám, že ve všech případech i přes její varování druhá fena přišla až na dosah, šly decibely nahoru a Ištar si druhou fenu nahrabala pod sebe. Je to rituální záležitost, nikdy žádného psa nekousla, ale zvenku to vypadá divoce. V lese je ve svém živlu jako všichni jämthundi, stopovat se naučila okamžitě. Na rozdíl od některých jiných příslušníků tohoto plemene se ale vrací v ne tak dlouhých intervalech. Ištar není blázen, který slepě vystřelí za každým vzruchem, pořád přemýšlí a vyhodnocuje, je možné odvolat ji i od srnky. Dnes už trochu hřeší na to, že začíná hůře slyšet a máme podezření, že si na nahluchou jen hraje.

Pak je tu ještě naše Boorču, Ištarčina dcera. Nechali jsme si ji z Ištarčina druhého vrhu. Je exteriérově krásná, atletická, nejrychlejší z jämthundů, které jsem měl možnost vidět. Boorču je doma naprosté zlatíčko, narodila se nám krátce po narození naší první dcery a nechá na sobě od dětí dříví štípat. Ištar, když už má dětí dost, se sebere a lehne si jinam. Boorču naproti tomu kontakt až extrémně vyhledává. Od mala je zvyklá si sedat vedle nás (někdy i na nás) a úplně se na člověka navaluje. Zato venku je z Boorču instinktivní tvor – v lese je všechno ostatní zajímavější než my. Nic na tom nezměnila výchova, jakmile ji něco zaujme, je v proudění a nic mimo svého cíle nevnímá. Jednou na rybníce dvacet minut honila kachny, několikrát rybník přeplavala a vůbec nevnímala, že na ni řvu, až nakonec se otočila a bylo vidět, že je překvapená, že tam jsem. Boorču je absolutní lovec. S ostatními psy je to u ní také zvláštní – s většinou psů si moc nerozumí, protože je „jakoby loví“, běhá kolem nich a štěká, jako by stavila losa. Většině psů je to nepříjemné, tak trvalá přátelství nevznikají. Pak jsou psi, se kterými si padne do oka a na velikosti nezáleží. Tchyně si pořídila trpasličího pudla a Boorču je na něj tak opatrná, jak jen to jde. Podobně, když se potká s jinými jämthundy, s těmi si rozumí.

Zmínil jste se, že se chystáte v budoucnosti importovat dalšího jämthunda. To tedy znamená, že zůstanete plemeni věrný. Podle čeho vybíráte rodiče svého budoucího psa? 

V první řadě je zdraví, ve druhé exteriér. Protože si vybíráme psa na celý jeho život a uvažujeme, zda budeme pokračovat v chovu, je výběr opravdu během na dlouhou trať – s vědomím, že přes veškerou snahu se správná volba nedá nikdy garantovat. Dalšího psa si dovezeme z Finska, kde máme za ty roky přátele (Ištarky „manžel“, krycí pes je z Finska). Finsko, podobně jako některé jiné severské země má skvělý otevřený přístup k informacím – lze si online prohlížet rodokmeny všech psů na mnoho generací zpět, včetně výsledků zdravotních testů, loveckých a jiných ocenění. Kéž by se tenhle standard jednou dostal i k nám. Onlinizace plemenných knih by v naší době měla být samozřejmostí.

V minulosti jste se se psy věnoval lovu černé zvěře. Co se od psů při této práci vyžaduje?

Naučit jämthunda stopovat není třeba – umí to a baví ho to. Jämthundi dokáží vypracovat mnoho hodin staré stopy, jak jsem říkal, les je jejich živlem. Sám nejsem myslivec, nemám potřebu zvěř střílet, ale na druhou stranu nemám žádné výčitky za účast na lovu černé zvěře. Díky způsobu využití zemědělské půdy a vyhubení predátorů se divočákům daří tak, že jde o skutečné přemnožení, zvlášť v některých lokalitách. Také nepatřím mezi pokrytce, kteří lov odsuzují a pak si dají třeba hamburger ze skotu, který prožil celý krátký život někde na prostoru dva až tři metry a za celou tu dobu neviděl slunce. Pro lov byl jämthund chován od pradávna. V podmínkách ČR jde nejčastěji o naháňku – rojnice naháněčů se psy jde lesem a žene divočáky do připravených pozic střelců. Jämthund se uplatní jak při naháňce, tak i při případném dosledu, když je divočák střelen a je třeba ho dohledat a dorazit.

Jak se jämthund pro takový lov cvičí, či vychovává a máte možnost srovnat ho s jiným plemenem? 

Jämthund rychle chápe, jen s ohledem na svou samostatnost hodnotí, zda příkaz má nebo nemá smysl. Na severu v lese je dlouhé hodiny odkázán na sebe samého – samostatně vyhledává losa a pak jej i hodiny drží v šachu, než přijde lovec. Z toho vyplývá, že od něj nelze čekat strojovou poslušnost – opakování cviků jej nudí, pokud je mu něco proti srsti, pro svého pána to udělá, ale vypadá u toho dost neochotně. Někteří lovci na severu, se kterými jsme se potkali, jämthunda cíleně necvičí – podle nich výcvik potlačuje vrozené instinkty lovce. Sice chápu jejich pohled, ale v našich podmínkách je taková neřízená střela nepraktická. Mezi jämthundy jsou velké rozdíly, jak jsem naznačil výše, naši Ištar lze ovládat poměrně snadno, Boorču velmi nesnadno, i když jde o matku a dceru. Kdybych měl srovnat např. s huskynou, co jsem měl, tak jämthundi jsou přece jen ovladatelnější, ale s plemeny jako jsou ovčáci, se v poslušnosti zdaleka měřit nemohou.

Toto plemeno není u nás mezi myslivci příliš rozšířeno, proč tomu tak je?

U nás zná jämthundy málokdo. Ze severských loveckých špiců, kteří jsou jämthundům povahově podobní, jsou známější severští karelští psi nebo i lajky. Je i výrazně snazší sehnat lajku nebo kareláka než jämthunda. Aktuálně to v ČR nejde a málokdo by vážil cestu pro psa na sever a málokomu ze střední Evropy by jämthunda Seveřani prodali. Navíc jämthund je na severu užíván na jiný způsob lovu, než to jde u nás – naše malé lesy křižované jiným typem krajiny a sítí silnic jsou jiné než rozsáhlé severské hvozdy. A pak u části myslivců stále převažuje mínění, že velký pes na kance nejde, protože při své velikosti hrozí, že ho kanec rozpáře. Jämhund je přírodní pes s přirozenými instinkty – když najde divočáka, nezakousne se mu do nohy, ale drží si odstup a je dost rychlý na to, aby jej udržel.

Vrátím se trochu zpět. Máte dvě feny – dnes už chovatelsky neaktivní, ale vždy tomu tak nebylo…  

Ano, na našich fenách jsme chovali. Celkem ve třech vrzích měly naše fenky jedenáct štěňat. Vždy, když jsme se chystali na štěňata, tak jsem s až ročním předstihem inzeroval náš záměr a zájemcům jsem jämthunda skoro až vymlouval – není nic smutnějšího než pes, který se dostane k někomu, kdo si ho vybral jen podle vzhledu a psychicky nezvládá, že jämthund, pokud má možnost, mu v lese ukáže záda a vrátí se často až po dlouhé době. Na každého zájemce, který od nás nakonec získal štěně, bylo skoro deset těch, kteří si to buď rozmysleli sami, nebo jsem jim to rozmluvil já. Naše štěňata nám dělají radost – nejsme v kontaktu se všemi novými majiteli, ale s řadou ano. Díky nám se objevil první jämthund i na Slovensku, v Holandsku nebo v Británii, i když bychom byli raději, kdyby jich bylo více blíž k nám, a občas jsme je mohli vidět.

V portrétu plemene také uvádíte, že jsou tito psi k lidem neagresivní. Znamená to, že se hodí i pro člověka začátečníka? Komu byste jej doporučil?

Jämthunda můžu doporučit i začátečníkovi, ale takovému, který ví, co chce, je schopen dát mu dostatek času a vyžití a je připravený na komplikace vyplývající z jeho povahy – o touze široce prozkoumávat krajinu i několik kilometrů daleko a o omezené poslušnosti jsem se zmínil, potřebu nastavovat si hierarchii s jinými psy jsem také naznačil. Podtrhnul bych, že jämthund je extrémně sociální zvíře – potřebuje blízkost svojí smečky – ať už psí nebo lidské.

Co mě u tohoto plemene dost zaráží, je skutečnost, jak jsou mohutní a těžcí. Nesou si tedy i nějaké zdravotní problémy s váhou spojené? 

Zase tak velcí nejsou – když pominu centimetry a kilogramy – velikostí i mohutností jsou někde mezi husky a malamutem. Nejsou tak štíhlí jako například ČSV, ale ani tak těžcí jako např. americká akita, když se podržím vlčáků a špiců. Naše fenky mají obě mezi 25 a 30 kg. Robustnost podporuje vizuálně velmi hustá srst. Při srovnání s husky, kterou jsem měl, mají jämthundi srst kratší a výrazně hustší. Když vylínají, vypadají dost vyzáble…

Kam se tento pes více hodí? Do bytu, či na zahradu? A jak jsou na tom s línáním a vyčesáváním srsti? Z hlediska péče o srst nevypadají na první pohled moc náročně.

Z mého pohledu je úplně jedno, jestli je jämthund v bytě, nebo na zahradě, pokud má dost pohybu a je blízko své smečce / rodině. Jämhund na oplocené obrovské zahradě bez kontaktu se svými blízkými bude trpět, naopak pes žijící se svou rodinou v 1+1 bude šťastný, když spolu budou trávit dost času venku. Péče o srst není pracná – stačí běžné vyčesávání v době línání. Trochu nepraktické je, že srsti mají opravdu mnoho a umí línat dvakrát ročně a pokaždé dost dlouho. Jemná podsada je jako prachové peří, takže lituji majitele koberců.

A poslední otázka, jak vidíte nebo jakou byste těmto psům přál budoucnost u nás?

Upřímně je mi skoro jedno, jestli bude v ČR jämthundů více nebo méně, za podstatné považuju, aby je chovali lidé, se kterými budou mít šťastný život.

Foto: archiv Václava Lokaje