Jednou naháč, už vždycky naháč!

Věřili byste, že peruánský naháč se může velice dobře uplatnit v agility a třeba i v dalších sportech? A zajímalo by vás, jak to má toto plemeno třeba s loveckým pudem nebo jaká pravidla jsou nastavena pro osrstěnou a neosrstěnou variantu v chovu? To vše a mnohem více najdete v následujícím rozhovoru!

Peruánský naháč žije v rodině Lenky Jonášové řadu let a je jí parťákem vlastně už od dětství. Její maminka Ivana Růžičková je totiž chová a pro eCanis napsala i velmi pěkný portrét plemene a samostatný článek o jeho historii. A jak se říká, že jablko nepadá daleko od stromu, tak tady to rozhodně platí. Lenka se však se svojí peruánkou věnuje především agility a také je to prima kámoška pro její dvě malé děti.

Prvního peruánského naháče jsme si pořídili, když mi bylo třináct let, protože moje mamka a bratr mají alergii na psí srst. S příchodem tohoto plemene se však vše vyřešilo a celá rodina si tedy i přesto může bez problémů užívat společnost psího parťáka. Do tohoto plemene jsem se tak vlastně zamilovala už jako malá holka, a když jsem se později rozhodovala, jakého pejska si pořídím, byla volba jasná. Jak se říká, kdo si jednou pořídí naháče, už nikdy žádné jiné plemeno nechce.

Sendynce jsou čtyři roky a je to velký peruánský naháč. Narodila se v prvním vrhu, který je po osrstěné fence peruánského naháče v ČR. Moje mamka má jejího tatínka Čenkyho, který je přímým importem z Peru a vlastní ještě i Sendynky sedmnáctiletou prababičku Calistu. Naši naháči se mezi sebou vždy poznají a jsou šťastní, když si spolu můžou hrát a tak to při našich společných návštěvách je pokaždé hodně veselé. Jen Calinka má ve svém věku potřebu moji Sendy ještě občas i trochu vychovávat. Sendy je velmi kamarádská, rychle se učí novým věcem a nejšťastnější je, když spolu můžeme jakkoliv pracovat. 

Peruánský naháč se vyskytuje ve dvou variantách – povolená je neosrstěná i osrstěná forma. Podíl narozených štěňat ve vrzích je velmi variabilní a strašně zajímavý je rovněž fakt, že i ze spojení dvou neosrstěných jedinců se může narodit celý vrh chlupáčků. S genem lysosti bohužel souvisí i chudozubost, a proto neosrstěná varianta nemá úplný chrup. Do chovu nyní již mohu zasahovat i osrstění peruánci.

Celkově se dá říci, že je to plemeno, které je k cizím lidem nedůvěřivé, ale své rodině je naopak velmi oddané. Při výcviku se v žádném případě nesmí používat tvrdý dril a určitě doporučuji cvičit pozitivní motivací.

Se Sendynkou běháme agility. Začaly jsme trénovat, když jí byly necelé dva roky. Vše se začala učit velmi rychle a často mě na parkúru zachraňuje, když se já sama ztrácím. Dostaly jsme se na tréninky ke skvělým trenérkám, které nás neustále posouvají dál, a díky nim děláme velké pokroky.

Opravdu je to sport, který má fenka dělá s velkým nadšením. Jako motivaci používám hlavně pamlsky, nejvíce se nám osvědčila sušená masíčka (a úplně nejraději má však párečky). Zkoušely jsme i motivaci na hračku, ale má zkušenost s naháči potvrzuje, že nemají moc velký zájem o aportování a tahání se o cokoliv.

Občas nás trápí houpačka, když hlasitěji práskne. Při trénincích proto tuto překážku často odměňuji a někdy při intenzivnějším nácviku ji trenérky i přidržují. Při závodech, když Sendy někdy tato pasáž na parkúru rozhodí, tak ji motivuji slovní pochvalou, na kterou velmi dobře reaguje a houpačku i přes svůj počáteční strach nakonec zvládne. Tím však někdy bohužel nabereme časovou ztrátu, ale pro mě je vždy hlavně důležité, že to zvládneme společně překonat. Dalším naším problémem je zóna na áčku. Vyzkoušely jsme už v tréninku mnoho variant, aby ji „neskákala“ a zatím nám nejvíce vyhovuje tzv. zastavovaná zóna.

Rychle se naopak naučila povely a stáčení na skočkách. Velmi ji baví i tunely a slalom.

Při závodech jsou určitě konkurence schopní s ostatními plemeny a umí zabojovat i o medaile. Hodně o parkúru přemýšlí a často mě překvapí, jak ho dokáže sama pěkně vymyslet, i když ji já špatně navedu. Na závody jezdíme asi jeden a půl roku. Nyní běháme v kategorii A2 a zatím máme společně splněné dvě postupové zkoušky.

Co se týče našeho plemene, tak na závodech se spíše potkáváme s americkými bezsrstými teriéry než s peruány.

S peruány jde dělat opravdu hodně sportů. Majitelé si mohou vybrat z opravdu široké nabídky kynologických aktivit. Napadá mne například coursing, obedience, nejrůznější zkoušky poslušnosti, canicross nebo třeba dogdancing. Jsou to velcí sportovci a nebrání se jakékoliv činnosti, kterou jim člověk vymyslí.

Já jsem dříve běhala s peruánkem rodičů Štěťáskem canicross.  Byla to prima zkušenost. Zaběhli jsme si spolu i tři závody. Nejvíce mě bavilo užívat si přírody a zároveň aktivity s psím parťákem po boku.  Se Sendy jsem se již ke canicrossu nevrátila, protože mám bohužel koleno po úraze a delší trasy běhání mi zhoršuje stávající problémy.

Se Sendynkou se snažíme hodně pilovat poslušnost, která se samozřejmě hodí do běžného života. Cvičíme doma sami a často se necháváme inspirovat videi na netu nebo knížkami o výcviku. Zkoušíme i něco málo prvků z dogdancingu, hodně trénujeme chůzi na volno u nohy, odložení, ale jako skoro všichni naháčci máme problém s lehnutím a sednutím na studené a mokré trávě.

V tomto ohledu je to jako s jakýmkoliv jiným psem. Hodně záleží na socializaci a výchově. Důležitá je správná socializace štěňátka s dostatečným kontaktem s jinými cizími psy. Sendy je naprosto nekonfliktní a pokud chce jiný pes vyvolat konflikt, Sendy vždy úplně v pohodě odvolám a sama tedy nezaútočí.

Může však nastat problém u dvou samců jednoho chovatele. U našich tento problém přišel, když háraly fenky a jeden pejsek začal po krytí více projevovat dominanci na druhého a někdy takto docházelo i ke konfliktům. Problémem byl určitě i jen malý věkový rozdíl mezi nimi, a to asi jen sedm měsíců, a proto často soupeřili o vůdcovství ve smečce.

Lovecký pud mají hodně silný a je to podle mě ta nejtěžší věc, co je potřeba ho naučit nebo spíš odnaučit. Se Sendy to hodně pilujeme a v tomto ohledu mi na přivolání od zvěře pomáhá kapsa plná výborných pamlsků. Přiznám se ale, že si nejsem jistá na sto procent, že ji vždy dokážu odvolat.  Vím, že u jiných plemen se toto často řeší pomocí elektronických obojků, ale ty bych z důvodu větší psychické citlivosti u peruánka nepoužila. A myslím, že to tak mají i ostatní chovatelé a majitelé.

Mám osmiletá dvojčata, a když jsme si pořizovali Sendy, byly jim čtyři roky. Sendynka se k holkám chová naprosto skvěle. Má s nimi velkou trpělivost a jejich hry je krásné pozorovat. Dcery se snaží Sendy cvičit a začínají trénovat i agility. Peruáni svou rodinu opravdu bezmezně milují, ale je opět důležitá správná výchova psa a pochopitelně naučit i děti, jak se mají vhodně k pejskovi chovat. Když k nám na návštěvu přijdou jiné děti, tak s nimi naše fenka kontakt nevyhledává.

Je to aktivní pejsek, který se svým páníčkem půjde velmi rád na celodenní výlety, ale zároveň některé dny s chutí proleží i na gauči. Potřebuje opravdu blízký kontakt s člověkem a ani osrstěná varianta není vhodná k držení ve venkovním kotci.

Moc bych si přála, aby se do chovu mohli více zapojit i osrstění peruánští naháči. Ze země původu jsou totiž nastavena velmi přísná pravidla, která uvádějí, že neosrstěný jedinec, který se narodí ze spojení osrstěné a neosrstěné varianty, musí být dále připouštěn jen s naháčem a to si myslím, že je velká škoda. Byla by tak totiž šance zlepšit celkový stav chrupu naháčů. 

Moc vám děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Lenky Jonášové