Jeden grifonek rozhodně nestačí!

Jsou vám blízcí malí společenští pejskové? A co třeba dozvědět se něco více o chovu grifonků? Tušíte třeba, že když se narodí štěňátka, nelze s určitostí hned poznat, která ze tří možných variant plemene to je? A jak je to vůbec možné? Odpověď na tuto a další otázky naleznete na následujících řádcích…

„Grifonci jsou prostě návykoví a jeden rozhodně nestačí,“ říká dlouholetá chovatelka plemene Martina Čermáková. Příjmení jejích odchovů „Černý onyx“ není ve světě těchto malých rarášků vůbec neznámým pojmem, a právě to nás inspirovalo k následujícímu rozhovoru…   

Děkuji. Já jsem se zamilovala do grifonka ve filmu „Lepší už to nebude“. To mi bylo dvacet let a myslela jsem si, že se jedná o nějakého křížence. Když jsem se přestěhovala do Poříčan, tak tam jsem bruseláčka viděla poprvé na živo a naprosto mě uchvátil. Majitelka si naštěstí chovatelku pamatovala, dala mi jméno a já jsem ji následně kontaktovala. Mimina tenkrát neměla, ale dostala jsem číslo na její dceru, které se narodil vrh „S“. Jela jsem se tam podívat a vybrala jsem Sissi Valis Bohemia. Moje první, úžasná a nezapomenutelná Sissi, zakladatelka mého chovu, skvělá máma a výborný parťák. Díky ní jsem poznala naprosto fantastickou, i když někdy komplikovanou povahu tohoto plemene. Vždy, když mě zaujalo nějaké plemeno, snažila jsem se si o něm co nejvíce načíst. Je pravdou, že grifonci předčili veškerá má očekávání a jsou ještě lepší, než se o nich píše. Nedovedu si život bez nich představit. A mohu říct, že nejsem zcela jistě sama.

Ten, kdo se rozhodne pořídit si tyto malé úžasňáky, svého rozhodnutí rozhodně litovat nebude. Jsou to parťáci do nepohody. A pozor! Je to návykové plemeno a jeden grifonek rozhodně nestačí!! To mám ověřeno i od jiných majitelů.

Každý grifonek je osobnost a každý potřebuje individuální přístup. Vždy jsem spíš preferovala feny, avšak po zakoupení Coomcooma des Patibullies jsem změnila názor na grifončí kluky. Po importu dvou ruských psů na ně nedám dopustit. Fanda a Leo jsou moji bezkonkurenční chlapi.

Coomcoomovi říkám „Pan Profesor“. Je to pes klidnější až zádumčivé povahy, nad vším přemýšlí, velmi málo si hraje, jeho chůze je rozvážná, navíc všechno zkoumá, hlavně broučky, u kterých by vydržel sedět hodiny. Ovšem je tady Fanóóóšek, který se vždy odněkud přiřítí a broučka „zblajzne“. Ten je naopak velmi temperamentní, vše ho zajímá, je vůdcem smečky, je galantní k fenkám, skáče na stoly a krade jídlo, o které se podělí s ostatními (alespoň že není lakomý), říkám mu „Vrtulník“. Nikdy nevím, odkud, kdy a kam skočí. Myslela jsem si, že časem (spíš stářím) zmoudří, ale nic z toho se na něm nepodepsalo. Ve svých téměř devíti letech je pořád stejný a já jsem mu za to hodně vděčná.

Můj třetí pes Leo je kapitolou samou pro sebe. Když jsem si přivezla Fandu, říkala jsem si, že nic a nikdo nemůže být zbrklejší a temperamentnější než on. Opak je pravdou. Leo je sluníčko, neustále dobře naladěný, připraven ke každé hře i lumpárně, temperamentní – téměř k neutahání a jsem ráda, že alespoň v noci spí. Ani u něj se zmoudření nedostavilo. Je to pes, který mi odmlouvá, když není spokojený, nedej Bože, když na něj omylem šlápnu. To od něj dostanu dost vynadáno. Jsem nadšená jeho povahou, do všeho se vrhá s chutí, nenechá si nic líbit, nic ho nezaskočí a nic ho nevyvede z míry. Narodil se s přesvědčením, že každý ho musí milovat. A má pravdu. Návštěvu obšťastní svým skokem na hlavu, ještě než dosedne na židli, když je okřiknut, hlasitě mi vysvětlí, že má pravdu on a v podstatě neudělal nic špatného. Je ale velkorysý, miluje štěňata a je na ně opatrný.

Fenky – již moje odchovy mají dobrý základ. Také mají skvělé rodiče. Jsou svéhlavé, někdy náladové (v době hárání) ale toleruji to, vždyť každý máme své dny. Mám poměrně velkou smečku a musím říct, že mezi nimi neprobíhají žádné velké boje. Ano, je to smečka, občas nějaká hádka vznikne, opět v době hárání ale není to o život. Navíc vědí, kdo je šéf (já). Je to plemeno, které se chce zavděčit a nechce, abych byla naštvaná. Občas se ale naštvou ony na mě.  

Dělají se mnou cokoli. Na zahradě vyhrabávají díry, jakákoli zasazená kytka má smůlu, tak jsem to raději vzdala než je uškrtit, asistují při vaření, při koupání, na toaletě…

Skvělý dotaz ohledně krytí. Když ještě Coomcoom kryl, byl to opravdový francouzský milovník. Něžný, milý, nenásilný, pokud fenka nechtěla, šel si očuchat okolí, dal jí čas a pak ji „ukecal“. Někdy trvalo třeba i hodinu, než se mu to podařilo. Jooo Fanda, to je jiná kapitola. Jsem tady a to hlavně kvůli aktu. A Leo je taková zlatá střední cesta. Fenky jsou občas hysterické, ale to je asi u všech plemen stejné. Musím jim někdy pomáhat, všichni jsou zvyklí na moji asistenci a jsou chvíle, kdy to i vyžadují. Prostě mi věří.

Za sebe řeknu, že fenky většinou zabřeznou, někdy se stane, že ne, ale to je většinou moje chyba ve výpočtu. Jsou skvělé mámy, o mimina se starají ukázkově. Některé lidské matky by se od nich mohly učit. Porody jsou u nich komplikované, císařský řez není výjimkou. Já mívám velká štěňata, mají velké hlavy, je to krátkolebé plemeno a než bych nechala vyčerpat fenu, volím raději císaře. Feny to zvládají velmi dobře, navíc jsem u nich vždy byla, jak při uspání, tak i při probuzení a péči o štěňata po porodu obstarám. Feny se vždy po porodu císařským řezem začnou o svá mimina starat nejpozději do dvanácti hodin.

Loňský rok byl pro mě krutý, poprvé se mi stalo, že jsem u císaře přišla o fenu. Měla jsem doma fenku po porodu, měla jen jedno štěně a do dvaceti čtyř hodin se ujala sirotků. Ano, musela jsem jí pomáhat, čistit, dokrmovat, ale neskutečně si jí vážím. Byla skvělou náhradní mámou.

A ještě jeden příklad z praxe: Císař proběhl v pořádku, došlo však na poporodní komplikace. Sissi (matka vrhu) ztratila po třech dnech mléko. V tu dobu jsem měla po porodu Ay-schu (její dceru), která se mimin okamžitě ujala se vším všudy. Bylo až dojemné, jak Sissi chodila za Ajou a kontrolovala, zda je vše v pořádku. Nemohla kojit, ale mimina čistila. Holky spolu spaly a myslím, že se spolu i domlouvaly. Tohle jsem u jiného plemene nezažila.      

Odchov probíhá takto: Nespím před porodem, nespím po porodu a nespím až do třetího týdne věku štěňat. Mámu mám i s miminky u postele, pomáhám jí, pokud je zapotřebí. Miluji ta malá klubíčka, sleduji, kdy rozlepí očka, ňuchňám se s nimi, krásně voní. Když je zapotřebí, dokrmuji, sonduji. Jakmile povyrostou, pouštím k nim tety. Zvykám je na smečku a chodíme na zahradu. Strašně rychle to uteče a já jim pak musím vybrat nové domovy. Tady je občas problém. Snažím se vybrat takové majitele, aby mi sedli i lidsky. Nemám podmínky typu: musíte na výstavu, musíte s ním dělat agility atd…Ale nesmí produkovat štěňata bez PP! Chci, aby moje vypiplaná mimina měla skvělý život. On zase není tak dlouhý, letí to. Pokud však někdo na výstavy chce, poradím mu. Dovedu majitele k chovnosti. Je to každopádně běh na dlouhou trať, a právě proto si musíme tzv. sednout. Když nemám jistotu, že se bude mít mrně fajn, neprodám. Nebývá se to často, ale stane se. Většinou pohoříme u nevychovaných dětí. Zažila jsem, že mi dítě koplo do psa. Měla jsem co dělat, abych se udržela. Návštěva musela okamžitě odjet. Na druhou stranu musím říct, že jsem tady měla i tak suprové děti, že bych je brala okamžitě na brigádu.

Ne, nekončí, to máte pravdu. Ale ne každý majitel má zájem být se mnou i nadále v kontaktu. Když však o to stojí, jsem nesmírně vděčná. Mám totiž to štěstí, že sleduji vývoj štěňátek a vidím, jak rostou. Každý mi může zavolat, a pokud se vyskytne nějaký problém s výchovou, výstavou, uchovněním atd., snažíme se ho společně vyřešit. Jsme prostě na jedné vlně a stali se z nás přátelé. A to nejen v ČR. Jedenkrát za rok také pořádám setkání svých odchovů, tzv. „Černé onyxování“. Vidím, jak se moje „děti“ mají a opět řešíme třeba trimování, výchovu, nešvary a lumpárny. Je to sice trochu hektické, ale skvělé. A pak jsou i majitelé mých odchovů, kteří se třeba ozvou po x letech a máme si stále co říct. Každý, kdo si u mně grifonka koupí, dostane krom jiného i rady.

Grifonky prodávám kolem osmého týdne věku. Bydlím na vesnici, tudíž mimina nejsou zvyklá na tramvaje a ruch města, proto když od nás odcházejí, vždy říkám, že se musí tzv. „vyčumět“. Doporučuji brát štěně alespoň ze začátku všude s sebou a zvykat ho na okolní hluk. Zvyknout ho na nové prostředí, na samotu a také na normální běžný život. Nedoporučuji brát si kvůli němu dovolenou, a pokud ano, zcela jistě ho nechat i nějakou dobu samotné. Mají-li grifonci od malička správnou výchovu a chovatel se jim věnuje, nemají pak problém žít ve městě a přizpůsobit se třeba i ve starším věku. I když je zvíře zvyklé na velkoměsto a poslouchá na každé slovo, dle mého názoru zde patří na vodítko, zvlášť u silnice a na frekventovaných místech. Nejednou se stalo, že se pes jakkoliv vychovaný a zvyklý, něčeho leknul nebo řidič nedával pozor a srazil ho.

Největší odměnou pro mě jsou samozřejmě spokojení majitelé a ještě spokojenější psi. Když při odběru říkám, že jeden grifonek nestačí, většina majitelů se usměje a nevěří. Po roce se ale vrátí pro dalšího kámoše. A to je pro mě skvělý pocit, protože vím, že chov má pak smysl.

U grifonků se vyskytuje poměrně často. Může být různě veliká a její obsah bývá měkký, nebolestivý a povrch chladný. Po přiměřeně šetrném tlaku se dá její vnitřek zatlačit zpátky na své místo. Při odběru štěněte je pupík již zhojený, může tu zůstat zbytek po pupeční šňůře, tzv. vazivová tkáň, kterou není nutné operovat. Pupeční kýla vypadá asi jako hrášek v místě pupíku. Vyskytuje se u malých štěňat jako kýla vrozená, nebo u temperamentních jedinců jako získaná, když se štěně stále snaží někam vyšplhat, namáhá se a natahuje se, což mu nejde moc zakázat. Kýlu je také možné způsobit nesprávným nošením štěněte, kdy ho držíme pouze za přední část těla a bez podepření zadečku. Svaly na břiše nejsou tak silné, aby dokázaly tento tah udržet. Obsahem kýly je tuk. Stane se, že se kýla do osmi měsíců sama zatáhne, pokud ne, necháme ji chirurgicky odstranit. To je důležité hlavně u fenky, jestliže na ní plánujeme chovat. V době březosti se totiž napíná břišní stěna a mohlo by dojít k vniknutí střeva do kýlního vaku a k jejímu uskřinutí.

U grifonků Achillovu patu? Nikde (krom požírání výkalů a urážlivosti). Vše je o výchově, důslednosti. Já miluji psy, všechny. Každá rasa mě zajímá a to včetně kříženců. Ale grifonci jsou pro mě TOP. A ten, kdo je poznal, ví své…

Po narození vypadají mimča krom barvy úplně stejně. Zájemci sdělím, že se mi narodila štěňátka a v jaké barvě. A čeká se dál… Je to prostě napínavé. Nelze hned říct, zda se jedná o chlupáče nebo bráboše. Zkušení chovatelé to poznají tak ve třech týdnech podle pacek (někdy ale i dřív). Stoprocentně se to ale dá určit až v okamžiku, kdy jim začnou růst vousky. A to je kolem pátého týdne věku. Pokud se však jedná o spojení dvou brabantíků, tak tam je jasné hned, že to budou pouze bráboši. 

Myslím si, že u nás je chov na vysoké úrovni, spousta poctivých chovatelů se snaží o kvalitní chov, dovážíme psy ze zahraničí, snažíme se o kvalitní linie, nejedna chovatelská stanice spolupracuje s nějakým chovatelem ze zahraničí. Ovšem je mi líto, že se u nás najdou i chovatelé, kteří kazí chov a jsou ostudou pro své ostatní poctivé kolegy.

V každém chovu se dá zlepšit cokoli: povaha, stavba těla, hlava apod. Záleží na každém chovateli, jak svůj chov vede. Také mám co zlepšovat, já třeba v chovu preferuji krásnou hlavu, pak řeším ostatní nedostatky. Je to běh na dlouhou trať. Je to chov, do psů nevidíme, to bychom měli samé zdravé šampiony a i teď o překvapení není nouze v dobrém, ale i v tom horším. Jednou mi rozhodčí na výstavě řekl: „Tak takové grifonky kdybychom měli…“ Byl z Belgie, takže asi tak. 

Co bych přála plemeni? Rozhodně co nejméně psů bez PP a poctivé chovatele. To platí obecně. A grifonkům? Zlatíčka, co nejhodnější páníčky, plnou misku, hodně zdraví a dlouhý spokojený život. A hlavně: držte se doma a neberte si příklad z Dustina, kterého stále ještě intenzivně hledáme!

Foto: archiv Martiny Čermákové, Kamila Nevšímalová
www.cernyonyx.cz