Jaký terén je nejobtížnější?

Ať už patříte mezi stopařské začátečníky nebo pokročilé kynology, při každém tréninku si pokládáte otázku jaký vybrat terén. A jak obtížný ten který terén je. Pojďme se na to podívat zblízka!

Pokud trénujete poctivě a o každém tréninku přemýšlíte, jistě před každou stopou zvažujete, jaká kritéria nastavit. A pro to, abyste je nastavili správně, je třeba znát nejen svého psa, ale také trochu rozumět podmínkám, které je třeba pro trénink připravit. Stejnou otázkou se zaobírá i náš čtenář. 

Dotaz: Dobrý den, rád bych se zeptal, jaký terén je pro psa na stopě nejtěžší? Když chci našlapat složitější nebo delší stopu, tak bych rád zvolil lehčí terén. Ale každý trenér říká něco jiného. Někdo tvrdí, že těžká je hlína, jiný zase, že těžká je tráva. Kde je tedy pravda? 

Dobrý den, děkujeme za dotaz. Odpověď ovšem nebude snadná, protože na vaši otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Všechno totiž souvisí se vším! Proto také zřejmě dostáváte protichůdné odpovědi. 

Abychom rozklíčovali obtížnost různých terénů, je třeba se vrátit zpátky k teoretickým začátkům stopování. V přesném stopování chceme, aby náš pes sledoval zdroj pachu, tedy aby vypracovával každou jednotlivou šlápotu, ve které se zdroj pachu nachází. Náš pach ovšem není tím, jediným, co na stopě psa čeká! Ve vybraném terénu se totiž nachází množství dalších přidružených pachů. Ponecháme stranou přidružené pachy, které si neseme s sebou (parfém, pach oblečení, pracího prášku, kožených bot...), ale v terénu se nachází bez ohledu na naši vůli množství dalších pachů.  

Čistota terénu 

Nejčistším terénem je bezesporu hlína. Na ní se nachází přidružených pachů nejméně, protože na ní není žádný aromatický porost, tím pádem i méně živočichů, a často i méně zvěře, která se na odhaleném terénu nemá kam schovat, ani co v něm pohledávat. Na čerstvě obdělané hlíně nebudou žádné myši ani hmyz. 

Méně čistým terénem je osení, nebo chcete-li ozimina. Zde už se nachází konkrétní pach rostliny, nějakého obilí, ze kterého porušením vaší vahou vytéká šťáva, která je méně či více aromatická, každopádně má nějaký svůj individuální pach. Osení už může být více zazvěřené, v obilí o výšce 15 – 20 cm se bude jistě prohánět množství zajíců. Podobně je na tom vojtěška nebo jetel. 

Nejméně čistým, nebo chcete-li terénem s největším množstvím přidružených pachů je bezesporu tráva. A čím je porost rozmanitější, tím více různých pachů. Pachů různých rostlin, pachů množství hmyzu a také dalších živočichů, pro které skýtá ochranu i obživu – hlodavci počínaje a srnami konče. 

Pokud bychom řešili čistotu terénu, vychází z toho samozřejmě nejlépe hlína, na které psa nebudou rozptylovat žádné přidružené pachy.  

Když je na nule nebo fouká 

Čistota terénu je ale pouze jedním z kritérií, na které musíme brát zřetel při jeho výběru. Další důležitou otázkou je teplota. 

Pokud vyrazíme na hlínu, když je dlouhodobě zima, je velmi pravděpodobné, že žádné šlápoty do zmrzlého pole nevyčarujeme. Máme tedy úžasně čistou plochu, ale nezanecháváme za sebou téměř žádný porušený terén a pro psa je tedy velmi obtížné vyhledávat zdroj pachu. Stejný případ nastává v případě většího větru, kdy na holé hlíně zůstává minimum pachu. 

Naopak taková zmrzlá tráva nebo ozimina se jeví jako daleko vhodnější, protože v porostu zanecháváme výrazně větší množství pachu, než na holé hlíně. A to i v případě kritických větrných podmínek. Takový pachový „tunel”, který zanecháme ve zmrzlé trávě i díky změně teploty, ke které dochází při našem došlápnutí, je pro psa snadno dohledatelný. 

Je tedy tráva nebo ozimina snazší? Ano, při horších klimatických podmínkách tomu tak může být. 

Jak dlouho leží terén ladem 

Dalším z kritérií je doba, po kterou s terénem nikdo nemanipuloval. Na jednu stranu může být stopa položená na trávě snadná, na druhou stranu, pokud je tráva dva dny pokosená, bude v ní takové množství přidružených pachů, že méně zkušený pes si s takovým terénem vůbec nemusí poradit. To samé platí u čerstvě zorané hlíny. Nehledě na možné postřiky, o kterých často kynolog nemá ani ponětí, pokud pole nesleduje každý den. 

Vyhledávání očima 

Další věc, kterou musíme vzít v úvahu, je možnost vyhledávání očima. Psi sice moc dobře nevidí, ale pokud půjdete na čerstvě uvláčené pole a použijete pamlsky nevhodné (odlišné) barvy od okolního terénu, je dost dobře možné, že pes pamlsky uvidí. V takovém terénu je potom vhodnější buď pamlsky nepoužívat, nebo místo do špičky umisťovat pamlsky do paty, kde většinou nejsou pro psa viditelné. Výběr barvy pamlsků korespondující s terénem je jasný. Naproti tomu v trávě žádné pamlsky nemá šanci vidět.  

Vyhledávání pamlsků 

Zatímco na stopě položené na hlíně nebo v nízké ozimině bude pes pamlsky z terénu pouze manuálně sbírat, stopa položená v trávě psa donutí pamlsky vyhledávat. Paradoxně tedy pes nemusí vyhledávat tak intenzivně zdroj pachu, protože pachu v trávě je daleko víc, než se ho drží na hlíně, ale je nucený daleko intenzivněji vyhledávat pamlsky, které jsou v trávě daleko lépe skryté. Je tedy práce psa intenzívnější na trávě nebo na hlíně? Hmmm... 

Vysoký nebo nízký nos 

Pes trénovaný na hlíně je učený chodit s nízkým nosem. Pes trénovaný na trávě je učený chodit s nosem vysokým. Nebo ne? Pokud učíme psa intenzivně vyhledávat pamlsky, potom bude chodit s nízkým nosem i ve vysoké trávě. Pokud ale náš pes není naučený vyhledávat s nízkým nosem v trávě a je zvyklý chodit „pohodlně” pouze do hlíny, potom je vysoký předpoklad, že až dojde na stopu na trávě, půjde s nosem vysokým. Proč? Protože to zkrátka nemá naučené. A zatímco na hlíně je nízký nos podmínkou vyhledání zdroje pachu, ve vyšší trávě, kde se pach i pachový mrak drží celkem pevně ve vyšlapaném „tunelu”, není vůbec nutné, aby pes zdroj pachu vyhledával a do každé šlápoty nos položil.  

Jaké je tedy resumé? 

Neexistuje jednoznačná odpověď, zda je obtížnějším terénem tráva nebo hlína. Úplně stranou jsme přitom ponechali všechny další možnosti terénů, protože bychom dokola hovořili jen o tom samém. Obtížnost terénu určují klimatické podmínky, tlak vzduchu, teplota vzduchu, proudění vzduchu, struktura půdy, manipulace s půdou, druh porostu, nadmořská výška, okolní reliéf, umístění z hlediska světových stran, množství okolního porostu, lesů, vodních toků, zvěře... Faktorů je opravdu hodně a všechny je třeba vzít v úvahu. 

Jedinou odpovědí na tuto otázku je – nejobtížnějším terénem je ten, který jste nenatrénovali! 

Moje rada tedy zní – trénujte všechny terény, pravidelně je střídejte a nic vás nepřekvapí. Čím těžší terén, tím je třeba více či méně snížit ostatní kritéria. Dělejte přechody mezi jednotlivými terény, choďte z hlíny do trávy a z trávy do lesa. Trénujte mokrou hlínu, suchou hlínu, zmrzlou hlínu i oranici.

• Choďte na nízkou trávu, na vyšší trávu, na čerstvě pokosenou louku, ideálně když jsou na ní vrstvy nesebrané pokosené trávy.
• Nevyhýbejte se lesu, jehličí, listí, blátu....
• Projděte křovím, maliním nebo rákosím.
• Čím náročnější podmínky nastavíte, tím snadněji se váš pes vypořádá s podmínkami na soutěži.
• VŽDY trvejte na precizním a intenzivním vypracování stopy s nízkým nosem, ať už je porost jakýkoliv!
• Zjistěte, který terén dělá vašemu psovi největší problémy a na ten choďte nejčastěji.
• Na terén, který má nejraději a na kterém dosahuje nejlepších výsledků, vždy klaďte ty nejobtížnější stopy. 
• Obtížnosti přizpůsobte odměny a pochvaly!

Odměnou za sofistikovaný trénink vám budou nejen body, ale především ten pocit, že se na svého psa můžete kdykoliv a KDEKOLIV spolehnout. 

Stopám zdar!

Katka Houšková 

www.katcinasmecka.cz

Foto:  HOVAWART dogsport