Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Jak to bylo s ČSV, aneb Ing. Karel Hartl vypravuje...

Jak vypadal onen biologický experiment – křížení německého ovčáka s karpatským vlkem? Dnes sice známe výsledek tohoto snažení, ale jak to celé vlastně probíhalo? To nám jistě přiblíží rozhovor s člověkem nejpovolanějším z povolaných. A hádejte, koho máme na mysli?


Jak to bylo s ČSV, aneb Ing. Karel Hartl vypravuje...
Panýrková Iveta, Michaela Čermáková 30.6.2020 20479x Rozhovory o plemeni

Věnovat se celý měsíc československému vlčákovi a vynechat při tom pana Ing. Karla Hartla by bylo pravděpodobně neodpustitelným hříchem. A protože je to osobnost nekonečných znalostí, vydaly jsme se za ním hned dvě. A vyplatilo se! Přinášíme vám tedy proto naprosto skvělé povídání o tomto národním plemeni. Takže je to tu opět. Bylo, nebylo…

Pane Hartle, já osobně velice obdivuji vaši práci – teď mám na mysli vše kolem československého vlčáka. Ale vy a kynologie, to není jen toto plemeno, ale také dlouholetá praxe u Pohraniční stráže a psů všeobecně.  Můžete nám povyprávět pár zajímavostí ze svého života se psy?

Jak to bylo s ČSV, aneb Ing. Karel Hartl vypravuje...

Za sedmdesát let, co mám psy, by zážitků s nimi bylo mnoho. Prvního jsem dostal ve svých sedmi letech a měl jsem ho čtrnáct roků. Prožili jsme spolu všechna má dětská léta i dobu války, kdy jsem jej musel naučit, aby se bál střelby a díky tomu neprošel povinnými odvody do německé armády. Z doby mé služby by se o případech využití psů ve službě na státní hranici mohla napsat silná kniha. Mně osobně můj pes Nurmo (NO) pomohl s partou výrostků, která mě začala obtěžovat v parku. S pětičlennou partou se velmi rychle vypořádal a jednoho z nich doprovodil až na policii. Za zmínku jistě stojí, že má novofundlandská fena Betyna vytáhla z Vltavy malého chlapce, který se tehdy začal topit. Moji psi pro mě byli vždy hlavně společníky, kteří svojí přítomností obohacovali můj život.

Máte v současnosti doma nějakého psa? A pokud ano, jaké je to plemeno?

Do svých 86 let jsem měl fenu československého vlčáka, kterou mi zabilo auto, když vyběhla z domu. Vzhledem k mému zdravotnímu stavu a zdravotnímu stavu mé manželky (ZTPP) jsem si pak pořídil malého špice, kterého mám dosud.

Používání elektronických a ostnatých obojků považuji za týrání psů. Působí negativně na kontakt mezi psovodem a psem!

Co říkáte na dnešní kynologické trendy, a jaký na ně máte názor? Mám na mysli přesnosti při provádění různých cviků nebo používaní výcvikových pomůcek, jako jsou např. tušírka, ostnáč, elektronický obojek apod.

Jak to bylo s ČSV, aneb Ing. Karel Hartl vypravuje...

Dnešní stav kynologie je nutno posuzovat v souvislosti s dobou, ve které žijeme. Dříve bylo v ozbrojených složkách kolem tří tisíc služebních psů. Dnes jich je ale jen sto padesát. Z toho vychází i požadavek na služební výcvik psů. Ten se dříve prováděl ve Svazarmu, kde bylo pět set základních kynologických organizací, a výcvik psů byl ovlivňován požadavky ozbrojených složek. Kromě toho výcvik psa splňoval i požadavek na ochranu majitele a jeho majetku. K tomu byl zaměřen i chov služebních plemen psů. V současné době je výcvik psů zaměřen na tzv. sportovní využití a chov podlehl módním trendům. Já jsem zastáncem toho, že by měl být pro chov uznáván jak sportovní, tak i služební výcvik psů. Používání elektronických a ostnatých obojků považuji za týrání psů. Působí negativně na kontakt mezi psovodem a psem. Jsem pro výcvik psa, který upevňuje vzájemný vztah člověk – pes. Toho lze dosáhnout pouze tím, že pes je veden tak, aby byl aktivní a měl z tréninku radost. Aby se na výkon těšil a radostně jej prováděl. Takový výcvik může provádět pouze ten psovod, který se naučí rozumět svému psu, znát jeho potřeby – nedělá z něj svého otroka, ale svého společníka.

Viděla jsem vás jako VIP hosta na Mezinárodním mistrovství služebních psů TART v Mělníku. Líbí se vám tento závod? A co vás na něm baví?

Mezinárodní mistrovství psů v Mělníku odpovídá současnému způsobu použití psů u policie a po této stránce mu nelze nic vytknout. I když špičkových výkonů, zejména v pachových disciplínách, by mohlo být u profesionálních psovodů a jejich psů více.

A teď pojďme k československému vlčáku, plemeni, které, jak se říká, neskrývá svůj přírodní původ. Jaké to je být u zrodu nového plemene?

Ale já netvořil žádné nové plemeno, to bylo všechno úplně jinak… Mě především zajímalo to, jak vrátit německým ovčákům do genů vlčí odolnost a výkonnost. Také mě fascinovala vlčí životaschopnost, vždyť oni byli v Evropě po staletí pronásledováni, hubeni, byly na ně vypisovány odměny a stejně to všechno přestáli a jako živočišný druh se udrželi.

Jistě, ale nakonec stejně z těchto pokusů nové plemeno vzniklo. Jak to tedy celé vlastně začalo?

Jak to bylo s ČSV, aneb Ing. Karel Hartl vypravuje...

Bude to dlouhé vyprávění. V roce 1955 jsem se vrátil z Kazachstánu, kde jsem se celý rok vzdělával v kurzu věnovanému chování zvířat a působení na ně podle teorie I. P. Pavlova. Sověti to měli zpracované do nejmenších podrobností; pravda, začínali jsme sice s velbloudy, ale jinak to bylo opravdu do detailů propracované, ucelené učení, jak cvičit mimo jiné i koně a psy, aby podávali ty nejlepší výkony.

Po návratu z Kazachstanu jsem byl ustanoven náčelníkem služební kynologie Pohraniční stráže. Tenkrát ty možnosti byly a tak jsem předložil projekt, jehož výsledkem bylo možné ozdravení populace německých ovčáků v ČSR, tedy vrátit jim vlčí schopnosti – odolnost, rychlou regeneraci a zdraví. Vlci mě velmi zajímali, ale nikde jsem o nich nenašel jiné záznamy, než lovecké. Po staletí na ně bylo pohlíženo jako na škodnou, neexistovaly jiné zápisy, než kolik jich kde bylo uloveno a to mně v mém záměru mnoho nepomohlo. Nebylo jiné cesty než to zkusit v praxi.

Pokud si to dobře pamatuji, první vlčice se jmenovala Brita. Je to tak? Kde jste k ní přišli?

Bratr fotografa Karla Hájka měl doma vlčici, kterou získal jako mládě od hajného ze Slovenska. Tenkrát ani moc nevěděl, co si s ní počít, tak nám ji nechal. Přivezli jsme si ji v bedně na prase, vyhublou a stresovanou, ale byl to vlk a já jsem měl v té době poměrně podrobně rozpracovaný chovatelský plán. Brita byla krmena pouze syrovým masem a ani jsme se jí nesnažili nijak socializovat, to jsme neměli v plánu, nás zajímala jen genetika. V roce 1958 začala vlčice 15. března hárat. Dvanáctý den se změnilo její chování ke psu, který byl umístěn ve vedlejším kotci. Otírala se před ním o pletivo a očichávala jej. Třináctý den byl tento pes vpuštěn k vlčici, ta zůstala stát u boudy, a když k ní pes přišel, kousla jej do krku. Pes uskočil, stáhl ocas mezi nohy a běžel k východu z kotce. Vlčice na něho začala znovu útočit. Další den byl k vlčici vpuštěn druhý, agresivní pes. Chování vlčice se opakovalo, ale když psa napadla, ten se bránil a uchopil ji seshora za krk a několikrát s ní zatřepal. Chování vlčice se tím zásadně změnilo. Začala před psem pobíhat, navzájem se očichávali a nastaly mezi nimi námluvy. Po patnácti minutách seznamování se vlčice zastavila a pes ji nakryl. Čtyři štěňata z tohoto spojení byla ponechána zcela ve výchově matky, a když dvacátý den opustila boudu, byla sice anatomicky i fyziologicky podobná vlkům, ale také jako vlci plachá a pro další výcvik v podstatě nepoužitelná. Scházela jim v době vtištění výchova od psí matky.

Tento výsledek nedopadl dle očekávání, ale to vás naštěstí neodradilo a pokračovali jste v chovu dál. Jak se dařilo?

Nenechali jsme se odradit a použili je dál v chovu. Připuštěním s německým ovčákem jsme sledovali především ovladatelnost a to se poměrně dobře zadařilo. Druhá generace kříženců již chodila s vojáky na obchůzky. Měli výborné předpoklady pro noční práci, ale byli velmi plaší a bylo téměř nemožné, aby si zvykli na více lidí.

Druhou generaci jsme dál použili ke křížení, a protože státní chovatelská stanice z Pohraniční stráže měla velké možnosti, rozdělili jsme chovné jedince do několika míst v republice a tam jsme pokračovali v chovném plánu. Dál jsme zkoušeli křížení vlk x NO a vlk x F2. Každá stanice měla konkrétní úkoly, které vlastnosti sledovat a u F3 již byl kladen důraz i na exteriér. Byli vyřazeni typičtí němečtí ovčáci a také jedinci s jinou barvou než vlkošedou. Je zajímavé, že vlčí fenotyp se v této generaci vůbec neprosadil. Pokračovali jsme v chovu a u čtvrté generace jsme již úplně vypustili příliv čisté vlčí i psí krve.

Jak jste získávali další genově nepříbuzné jedince?

Genově nepříbuzné křížence jsme získali docela kuriózní náhodou. Veřejná bezpečnost, tedy tehdejší policie, začala s podobným plánem, ale stejně jako my u prvních štěňat zjistili, že tito kříženci nejsou příliš ovladatelní. Na rozdíl od nás to ale tenkrát vzdali a nabídli nám poměrně velkou skupinu zvířat, kterou jsme mohli použít do chovu.

Další jedince jsme získali křížením vlka; jmenoval se Šarik(byl získán ze ZOO Hluboká), a feny německého ovčáka. Bylo zajímavé, že první generace z těchto rodičů nebyla tak uniformní jako u potomků vlčice. Otec se prosadil menší měrou a výchova psí matky také udělala své, štěňata byla fenou dobře socializovaná a tím pádem i lépe ovladatelná.

Old z druhé generace nám předvedl svoje vlohy velmi pragmaticky. Když mu po naběhaných kilometrech před nosem přeběhl přes silnici zajíc, rozběhl se za ním do řepy… A jeho psovod skončil i s bicyklem v pankejtu!

Znamená to, že tito jedinci mohli již být cvičeni?

Ano, v té době jsme začali s cíleným výcvikem a opět jsme v různých místech republiky sledovali specifické cíle. V chovatelské stanici z PS v Chebu se zaměřili na stopy, v Karlových Varech byla preferována poslušnost a v Sušici zkoušeli vycvičit skupinu kříženců na odhalování drog; a výsledky nebyly vůbec špatné.

Také jsme v té době konečně mohli vyzkoušet fyzickou odolnost a rychlou regeneraci kříženců a to tak, že jsme je nechali běhat u kola. Pro kontrolu jsme v tomhle „krosu“ přidali do skupiny testovaných zvířat i čisté německé ovčáky a některá další plemena služebních psů. Po pětasedmdesáti kilometrech nám ve skupině zbyli už jen kříženci, ovšem jejich fyzické schopnosti byly neuvěřitelné. Legendární Old z druhé generace nám předvedl svoje vlohy velmi pragmaticky. Když mu po naběhaných kilometrech před nosem přeběhl přes silnici zajíc, rozběhl se za ním do řepy… A jeho psovod skončil i s bicyklem v pankejtu.

V okamžiku, kdy na výstavě psů v pražské Chuchli zadal rozhodčí Hans Hirsch titul BOB kříženci jménem Old z Pohraniční stráže, který tam byl na zkoušku předveden mezi německými ovčáky, jsme se rozhodli představit nové plemeno!

Jeden můj známý mi vyprávěl, že tito kříženci měli neuvěřitelnou výdrž. Co tedy zvládali jinak než ostatní „normální“ psi?

Zatímco ostatní testovaní psi se z toho běhání dva dny zotavovali s rozedranými tlapami, naši kříženci byli schopní jít druhý den na normální obchůzku, kdy podle krokoměru opět naběhali nejméně padesát kilometrů. Další jedinečnou vlastností, kterou naši vlčáci po divokých předcích zdědili, bylo to, že vůbec netrpěli dysplazií kyčelních kloubů. Jejich rentgenové snímky přiváděly veterináře u nás i v Rakousku do rozpaků, protože takové výsledky vůbec neodpovídaly tomu, na co byli zvyklí… A navíc, jako třešinka na dortu, byl okamžik, kdy na výstavě psů v pražské Chuchli zadal rozhodčí Hans Hirsch titul BOB kříženci jménem Old z Pohraniční stráže, který tam byl na zkoušku předveden mezi německými ovčáky. A to byl okamžik, kdy jsme se rozhodli je představit jako nové plemeno.

Naskakuje mi až husí kůže, když si to představím. Jak to tehdy probíhalo?

Píše se rok 1967 a rozhodčí páni Vodvárko a Nachtigal stojí u zrodu nového národního plemene a u založení plemenné knihy. Je sepsán standard plemene český vlčák, který je předložen odboru kynologie Svazu chovatelů drobného zvířectva, ale žádný velký úspěch se nekoná. Vlčákům je vytýkáno, že nejsou používaní jinde než u vojáků, tedy že jsou pro civilní život nepoužitelní.  Nejvíc se proti jejich uznání staví zástupce Veřejné bezpečnosti, shodou okolností právě ten člověk, který před lety podobný projekt vzdal a předal prvé křížence Pohraniční stráži.

Vy jste se ale nevzdal. A já vím, že vám tehdy pomohl báječný kynolog Ing. Jan Findejs...

Ano, přesně tak, v roce 1982 se s pomocí pana Findejse podařilo přesvědčit činovníky Svazu chovatelů, aby bylo uznáno nové plemeno krásných a zároveň životaschopných psů. Ale tím to neskončilo, protože my se rozhodli, že z národního plemene uděláme plemeno mezinárodní.  Vyhověli jsme slovenským kolegům, kteří měli na jeho vzniku nemalý podíl, přejmenovali jsme je na československý vlčák a s velikou podporou pana Dr. Petra Dvořáka šli dobývat svět… A ono se nám to opravdu povedlo.

Standard československého vlčáka byl schválen v Helsinkách dne 13. 6. 1989 a vydán pod číslem 332. První tituly byly československým vlčákům zadány na Světové výstavě psů všech plemen v Brně roku 1990.

Ano, československý vlčák byl tedy předběžně uznán 13. června 1989 a první titul Světový vítěz tak mohl být zadán na Světové výstavě v roce 1990. Tenkrát jste tuto výstavu posuzoval vy. Myslím, že pro historii tohoto plemene to mělo speciální význam, můžete nám říci jaký?

Mezinárodní uznání československého vlčáka organizací FCI bylo završením zařazení tohoto plemene mezi mezinárodně uznávaná plemena FCI. To umožnilo chov ČSV i v jiných zemích a jejich vystavování na mezinárodních výstavách FCI. Odpůrci uznání tohoto plemene, byli zejména němečtí chovatele NO a ochránci přírody v Itálii, vystupují stále proti a tvrdí, že se jedná o křížence a ne o čistokrevné psy.

Jak jsem zjistila, na počátku roku 2015 vešla v platnost nutnost stanovit genetický profil u všech bonitovaných zvířat. Proč se tak stalo i u tohoto plemene a jaký to má přínos?

Stanovení  genetického  profilu u psů při bonitaci pokládám za zbytečné, protože tato zvířata mají průkaz původu a jsou podle FCI čistokrevným plemenem.

ČSV není psem pro každého. Potřebuje pevné vedení a spravedlivého a autoritativního vůdce!

Komu byste toto plemeno doporučil a co by si měl člověk uvědomit, než si je vybere?

Pes je všeobecně velkým závazkem na deset až čtrnáct let. Je to každodenní starost, která vám naprosto změní život a zabere velkou část vašeho volného času. ČSV nemůže být stále v kotci a ani celý den zavřený sám v bytě. Vyžaduje být mezi lidmi a každé štěně potřebuje pořádnou socializaci. Než se tedy rozhodnete si československého vlčáka pořídit, měli byste se o něm dozvědět co nejvíce. Seznamte se s představiteli plemene na výstavě či cvičáku, navštivte dlouholetého chovatele. ČSV není psem pro každého. Potřebuje pevné vedení a spravedlivého a autoritativního vůdce.

Bohužel je skoro nemožné najít někde seznam všech vašich knih a publikací. Můžete nám je vyjmenovat?

O mé publikační činnosti jsem si nevedl záznamy. Byl jsem mnoho let členem redakční rady jak v časopisu Pes přítel člověka (dříve Kynologie), tak i v mezinárodní Hunde revue. V těchto časopisech jsem často publikoval.

Pane Hartle, výsledkem vaší mnohaleté práce je krásné plemeno, které mnohdy vyráží lidem dech. Plemeno, které je nejen krásné a „dítětem přírody“, ale které je také vhodné do sportu i jako společník. My všichni vám za vaši práci nesmírně děkujeme, protože je opravdu za co…

A také vám moc děkuji za rozhovor.

 

Rádo se stalo a na závěr bych ještě dodal: 

Na současném úrovni ČSV, mají zásluhu především civilní chovatelé, kteří se postupně zapojovali do šlechtění plemene a jeho mezinárodního uznání.

 

 

Foto: archiv ing. Karel Hartl, archiv mgr. Peter Nevolný, N. Kolářová, 

Bibliografie pana Ing. Karla Hartla

Jak to bylo s ČSV, aneb Ing. Karel Hartl vypravuje...

Ing. Karel Hartl – Škola stopařů, Stráž vlasti – vojenský časopis, 1956

Ing. Karel Hartl – Poznatky z křížení vlka a psa, bulletin ČAV, 1960

Ing. Karel Hartl – Endogenní aktivita vlka, psa a jejich kříženců, Sborník kynologického sympozia, 1962

Ing. Karel Hartl – Liniová plemenitba psů, Hunde Revue a Kynologie, 1964

Ing. Karel Hartl, Karel Němec, Jan Skuhrovský – Výcvik psa, Naše vojsko, 1969, 230 stran, 1. vydání originálu: 1969

Ing. Karel Hartl – Výchova a výcvik psa, Naše vojsko, 1979, 231 stran

Ing. Karel Hartl – Člověk a pes, Azimut, 1986, 96 stran, 1. vydání originálu: 1986

Ing. Karel Hartl – Vidění psů v noci, Pes přítel člověka

Ing. Karel Hartl – Uhasínání reflexů u psů, Pes přítel člověka

Ing. Karel Hartl – Programovaný výcvik psů, Sborník kynologického sympozia, 1974

Ing. Karel Hartl – Vliv prostředí na šíření pachu a činnost psa, Pes přítel člověka

Ing. Karel Hartl – Socializace psa, základ jeho povahy, Pes přítel člověka

Ing. Karel Hartl – Kynologické texty, Tiskárna Svazarmu.

Jan Findejs, Karel Štěpánský, Ing. Karel Hartl – Česká národní plemena, Plot, 197 stran, 1. vydání originálu: 1998, ISBN: 80-238-2833-9

Ing. Karel Hartl, kolektiv – Kynologie pro funkcionáře, Naše vojsko

Ing. Karel Hartl – Jak vznikají plemena psů, Fauna

Ing. Karel Hartl – Výzkumné úkoly ve služební kynologii, Pes přítel člověka

Ing. Karel Hartl, Jindřich Hrdlička – Československý vlčák, Brno, Klub chovatelů československého vlčáka, 1996, 76 stran, ISBN: 80-239-1107-4

Ing. Karel Hartl – Československý vlčák, Praha, Klub chovatelů československého vlčáka, 2015, 92 stran

Ing. Karel Hartl (spoluautor) – Skripta Kynologie VŠZ

Ing. Karel Hartl – Soubor přednášek z Kynologie VŠZ

Kam dál ...