Jak štěňátka přicházejí na svět, aneb Z deníčku těhotné Štěkny – 5. díl

Co všechno čeká fenu a hlavně chovatele po porodu? Je porod tím nejtěžším v životě chovatele, nebo ho čeká ještě pernější období? Další díl z deníčku těhotné hovawartky Štěkny, teď už vlastně matky Štěkny je na světě!

Naše statečná Štěkna přivedla na svět osm krásných a zdravých černoznakatých štěňátek a nám začíná ta pravá zábava – a samozřejmě i starost. O mimina se první týdny postará jejich matka, a naším úkolem je zase postarat se o ni. Zabezpečit jí veškerý možný servis, zajistit absolutní komfort a ohlídat, aby měla dostatek všeho, co potřebuje, aby ukrmila tu drobotinu co možná nejkvalitnějším způsobem a zároveň, aby sama byla v psychické pohodě a dobré kondici.

Vzorná matka

U prvniček jeden nikdy neví. Můžete mít fenu, která nechá štěňata v porodní bedně a půjde si po svých, anebo máte to štěstí, že vaše fena bude vzornou matkou. Ačkoliv moje chovatelská kariéra není zrovna přehlídkou kvantity, už několik těch fen mi doma rodilo a zkušenosti mám s mnoha typy fen. A tou nejhorší byl v tomto směru můj první vrh, jak jinak. Fena se o štěňata odmítala starat úplně a kromě kojení, které v podstatě probíhalo vždy dost pod nátlakem, odmítala mít se štěňaty cokoliv společného. A můj život se na dva týdny změnil ve zběsilý maratón mezi ohříváním mléka, kojením, masírováním bříšek a čištěním štěňat. Ano, celá tato anabáze s deseti štěňaty trvá necelé dvě hodiny – a dvě hodiny jsou také intervalem, po kterém se štěňata opět ozývají, že přišel čas krmení. Dovedete si představit, kolik jsem toho tenkrát naspala. Proto jsem velmi šťastná, když se nějaká fena stará o štěňata zodpovědně a moc dobře si dovedu představit, kolik energie jí to stojí a jak málo odpočinku jí bude dopřáno.

Štěkna je naštěstí úplně parádní matka a první den odmítá vzdálit se od štěňat byť jen na krok. Nezabírá ani lákání na žrádlo, a tak jí z porodní bedny vytáhneme tak trochu násilím (vyvenčit se prostě musí) a po dvacetivteřinové „procházce“ šup na zahradu, šup domů, ji opět pouštíme do porodní bedny, kde v klidu ulehá a opět kojí. Štěkna má úplně plné všechny cecíky, a tak ani nepozorujeme, kdy vlastně přestalo téct mlezivo a začalo proudit mléko. Vypadá to, že naši „štěkníci“ o hladu opravdu nebudou.

Kvalitní výživa matky – správný vývoj štěňat

Ačkoliv se Štěkna odmítá hnout z porodní bedny, je potřeba, aby doplnila energii a pořádně se nadlábla. Protože bez kvalitní výživy matky nemůže být ani kvalitní výživa štěňat a na jejich co nejlepším vývoji nám opravdu záleží. Naivně jsme naší fence připravili mleté maso se spoustou doplňků a dvěma žloutky doufaje, že vyleze z porodní bedny a s chutí se nažere. Hmmm, tak asi ne. Z bedny nevyleze ani za svět a od štěňat se nehne. Tak jí dáme žrádlo do porodní bedny. Jo, vypadá fakt hladově, valí oči na blížící se misku, ale ejha – maso jí nevoní, máme si ho strčit… , však vy víte kam. Tak zase jako těsně po porodu, ihned letí konzerva Reico a Štěkna se nadšeně pouští do jídla. Chuti kojící matky prostě neporučíte. Mísu masa se žloutky dostávají Dráča s Godzilou (ty budou brzy vypadat…) a k obědu zkusíme připravit Štěkničce kuřátko, třeba nepohrdne. Ano, k obědu. Kojící matku po porodu krmíme tak často, jak jen je ochotná se nažrat. A samozřejmě že jídlo nosíme do porodní bedny, když odmítá vylézt ven. Její dobrý stav a kondice je momentálně naším prvořadým úkolem! Po vařeném kuřeti se zaprášilo stejně jako po konzervě, a tak v nejbližších dnech bude strava naší novopečené matky vypadat asi takto. Mimo nějaká ta vajíčka, jogurty a samozřejmě spoustu a spoustu minerálů.

První vážení, první obavy?

Je zcela běžné, že první den po porodu štěňata ztratí na váze. Je to úplně běžný jev a není proto třeba se hroutit. V dalších dnech už by ale měla štěňata na váze pravidelně přibývat. Zejména první týden je denní vážení nutné, aby chovatel odhalil případné potíže a mohl na váhový pokles co nejrychleji reagovat. Veškerý úhyn v prvních dvou týdnech věku štěňat je považován za přirozený a skutečně ne všechna štěňata jsou vždy tak silná a zdravá, že to zvládnou, tím méně bez pomoci chovatele.

Tady se dostáváme k ožehavému tématu – a to je zásah chovatele a případné držení štěňat naživu za každou cenu. Být chovatelem není jen zábavou, to už jsme si řekli. Je to především odpovědnost a každý chovatel, než se do toho pustí, by si měl být jistý, že když to bude nutné, bude schopen udělat i to nepříjemné rozhodnutí. Po porodu máme doma několik krásných chlupatých kuliček, které mají barevné mašličky, a už během pár dní si k nim vytvoříme vztah. Během odchovu se ale může stát, že nějaké štěně bude vykazovat známky horšího vývoje – ať už fyzického, tak třeba i psychického. A bez ohledu na počet štěňat ve vrhu by měl chovatel umět zodpovědně zasáhnout. A pokud nějaké štěně výrazně zaostává za svými sourozenci nebo se u něj již od malička projevují zdravotní nedostatky, neměl by ho za každou cenu odchovat. S možnostmi, které nám přináší dnešní doba, to vůbec není těžké. Máme k dispozici vyspělou veterinární péči a množství podpůrných přípravků a léků, které nám s tím pomůžou. Otázka je ale spíše etická – jaký život takové štěně potom bude mít? Je možné, že z něj vyroste zdravý jedinec, který bude svému majiteli dělat radost, nebo to bude plný pytel problémů a diagnóz? Ano, i to se stává… Malé neduživé štěně je snaživým chovatelem doslova vypipláno a nový majitel se potom nestačí divit. Nedostatečným vývojem to začíná, sníženou imunitou a spoustou infekcí pokračuje a končí trvalou veterinární péčí – v tom lepším případě.

Pojďme ale do reality – v přírodě by se nic takového nestalo, přežila by pouze silná a zdravá štěňata. Slabá a nemocná by byla bez milosti odsouzena k záhubě. A často i v moderním chovu dokáže sama příroda takové situace řešit. V jednom vrhu jsem kdysi měla velmi slabé štěně. Ačkoliv porodní váha nebyla nijak špatná, tak štěně velmi málo přibývalo, v „boji“ o žrádlo s ostatními štěňaty nebylo dostatečně aktivní, sací reflex byl slabý a tak jsme ho stále protěžovali. Matka nebyla hloupá, a tak při každé příležitosti vystrčila štěně z porodní bedny. Protože štěňata byla pod neustálým dohledem, vždy jsme jí ho tam vrátili zpět a „nějak“ štěně provedli prvními dvěma týdny života. Jakmile ale štěňatům táhlo na třetí týden a začala se více hýbat a pomalu otevírat oči, bylo jasné, že tato fenka je o několik kroků pozadu. Během třetího týdne věku to vyřešila matka sama a štěně – již poměrně velké – zkrátka zašlápla.

Nás se ale tato problematika prozatím netýká. První den jsme převážili všechna štěňátka a s nadšením zjistili, že váha nejen že neklesla, ale naopak, u všech štěňátek je maličko vyšší. Ale to pravé vážení s očekávanými výsledky bude až zítra, kdy začneme poctivě zapisovat. A tak jsme zvážili štěňátka druhý a třetí den a zdá se, že matku živíme opravdu dobře. Váhový přírůstek až 120 g od porodní váhy je parádní a co si budeme povídat – je to vidět na první pohled, ani bychom ty tlusťochy vážit nemuseli.

Pozornému oku samozřejmě neujde, že „modrý pejsek“ měl výrazně nižší porodní váhu, než jeho ostatní sourozenci. Vzhledem k tomu, že to ale není v rámci plemene nějak extra nízká váha – ale v jiných vrzích (i mých předchozích) váha zcela běžná, nijak nepanikaříme. Pejsek se má čile k světu, má vynikající svalový tonus, a když ho nějaký bráška odstrčí od cecíku, tak řve jako tur. Takže o jeho životaschopnost se vůbec neobáváme, jen dohlížíme na to, aby na něj vždy zbylo místo u cecíku nebo aby ho ti další cvalíci nezalehli. A když bude i nadále přibírat stejným tempem jako oni, budeme spokojení.

Teplo je základ!

Během prvních dnů života potřebují štěňátka hlavně teplo. Kdo ovšem nepotřebuje moc tepla, je chudák matka. Proto v odchovu používáme jak červenou infra lampu, kterou přitápíme v době chladu, tak i vyhřívací podložku, kterou dáváme do rohu a která je zapnutá téměř stále. Štěňata si tak můžou přelézt do tepla, zatímco fena zůstane v relativně komfortní teplotě naší ložnice. Ano, pokud jsem to ještě neřekla, tak štěňata bydlí v naší ložnici. Protože štěňata prostě samotná nenecháváme a nejsme ochotní spát venku. Prozatím. Později se tam samozřejmě přestěhujeme.

Čistota – půl zdraví

Ano, opravdu jenom půl. Na různých fórech často slýchám otázky typu „jak dezinfikujete porodní bednu?“ Pravda je taková, že porodní bednu dezinfikuji jen před použitím, aby měla fena sterilní prostředí pro porod. Když ale štěňata překonají prvních pár dní života a zasuší se jim pupíky, není žádný důvod to s dezinfekcí přehánět a spokojíme se s běžnou hygienou – tedy výměnou čistých (normálně vypraných) prostěradel nebo podložek, které nepovažuji vůbec za nutné ani vhodné vyvařovat. Fena se stále čistí, a i když po štěňatech pečlivě uklízí, tak po ní samotné je stále špíny, resp. krve až až. Přehánět to ale s hygienou není zdravé, protože každý živý organismus pro zdravý vývoj nepotřebuje sterilní prostředí, ale potřebuje se dostávat do styku s běžnými typy bakterií a postupně si vytvářet imunitu.

Máme za sebou první den života našich štěkníků a nemůžeme se na ně vynadívat. Z porodní bedny se ozývá spokojené mlaskání, mamina střídavě čistí štěňata a střídavě dospává náročný porod a my jen kontrolujeme, jestli je vše tak, jak má. Zbytky pupečních šňůr už pomalu odpadávají, prckové mají plná bříška, je jim teploučko a všechno vypadá až příliš idylicky. Po bezproblémovém porodu jsme čekali, že přijde nějaká následná komplikace, ale zatím to vypadá, že žádný katastrofický scénář se nekoná. Takže naší jedinou povinností kromě péče o matku je v tuto chvíli pravidelně měnit výstelku porodní bedny, vážit štěňata, udržovat teplo a hlavně rychle namontovat do porodní bedny zalehávací trámy, aby se nestalo neštěstí. Štěkna je totiž trochu jako slon v porcelánu. Není právě obratná ani v prostoru obýváku, takže kličkovat v malém prostoru porodní bedny mezi tolika štěňaty pro ni není úplně snadné a ve snaze se o všechny postarat by se snadno mohlo stát, že by nějaké štěně přilehla k boční stěně porodní bedny. Takže pro prvních deset až čtrnáct dní to snad bude naše jediná práce – samozřejmě tedy kromě šišlání na štěňátka a sledování tohoto krásného přírodního dokumentu, který natáčí sám život.

Původně jsem v rámci našeho miniseriálu měla v úmyslu zmínit i některé možné choroby a deformace štěňat, které se občas u novorozenců vyskytují, vzpomenout možné infekce a vůbec vyděsit budoucí chovatele. Protože bohužel ne každý vrh je zdravý a bezproblémový. Ale proč si kazit náladu, když máme tak krásné, vyrovnané a prozatím evidentně zdravé a velmi životaschopné štěkníky! Nejsem pověrčivá, ale ani se nechci rouhat!

Foto: archiv Katky Houškové, Roman Rakovan